Ekonomická vize společnosti – analýza a návrhy řešení

Od peněžního a měnového systému k ekonomice založené na přirodních zákonech a zdrojích.
Politický program Aliance národních sil.

Vedení Aliance národních sil při zakládání politického hnutí vycházelo z analýzy současného stavu naší společnosti a stavu globálního světa. Zhodnotilo ekonomické, společenské a ideové základy politik v jednotlivých částech světa. Na základě takto získaných informací stanovilo komplexní politický program, který po celou dobu své existence předkládá odborné, ale především laické veřejnosti.

Jedná se zejména o čerpání inspirací z politických proudů, které odmítají současný liberální kapitalismus, který si stanovuje za základ své existence neustálý zisk, ekonomický růst a parazitický způsob života. Proto se ideovým základem staly prvky komunitarismu.

Nedílnou součástí našeho myšlenkového uvažování se mimo jinými stala studie Ing. Petr Taubingera, která je svojí jednoduchostí a přehledností vhodná k osvětě široké veřejnosti.

 

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně ANS
JUDr. Karel Hais – I. místopředseda Aliance národních sil
Ing. Jaroslav Drobný, místopředseda ANS pro ekonomiku

 

---

 

OD PENĚŽNÍHO A MĚNOVÉHO SYSTÉMU K EKONOMICE

ZALOŽENÉ NA PŘÍRODNÍCH ZÁKONECH / ZDROJÍCH

aneb

Od chaotické monetární správy zdrojů a neudržitelného růstu

k inteligentní správě zdrojů a dynamické rovnováze.

 

Zpracoval: Ing. Petr Taubinger

 

Studie včetně grafických prvků – ZDE

 

---

 

Textové znění studie (bez grafiky)

 

Tento dokument (koncept) může být pro některé šokující. Je určen těm, kterým se nelíbí současný stav společnosti, mají otevřenou mysl, nesoudí ostatní, chtějí znát skutečné jádro problémů, nehledají „politické záplaty“ a nemají strach věci označit pravým jménem a sdílet s ostatními. Současně by měl být výzvou pro všechny, kteří se chtějí podílet na globálním řešení problémů společnosti konstruktivní formou. Dokument je otevřený a může být průběžně aktualizován o nové informace.

 

OBSAH

 

1. Pohled 0

Stádia vývoje lidského společenství z pohledu změny paradigmatu

2. Pohled 1

Peněžní a měnový systém

aneb „Moderní mechanika peněz“

3. Pohled 2

Stručný vývoj peněžního a měnového systému

4. Pohled 3

Jiný pohled na to, proč máme inflaci

5. Pohled 4

Události související se vznikem centrální banky USA

aneb „Jak liška vybudovala pro slepice v kurníku zabezpečovací zařízení“

6. Pohled 5

Deriváty a finanční kolaps 2008

aneb Informační technologie jako zbraň hromadného ničení v zastaralém ekonomickém systému

7. Pohled 6

Co nás vlastně živí?

aneb Člověk a společnost z hlediska energetické bilance

8. Pohled 7

Dluh

aneb Devastace lidstva, kultury a planety

9. Pohled 8A

Fosilní paliva a ropný zlom

10. Pohled 8B

Energie společnosti

11. Pohled 8C

Exponenciální tažení

12. Pohled 8D

Příroda a těžba

13. Pohled 9

Základní mechanismy současného socioekonomického systému

14. Pohled 10

Pracovní síla a automatizace

aneb Omezené možnosti systému založeného na měnovém toku

15. Pohled 11

Politika

aneb Politická metoda, volby, demokracie a korupce

16. Pohled 12

Co je důležité

aneb Přírodní zákony, vědecká metoda a dynamická rovnováha

17. Pohled 13

Ekonomika založená na přírodních zákonech / zdrojích

aneb Výsledek přímočarého řešení problémů inteligentní civilizace

18. Závěrečné myšlenky

 

Pohled 0

 Stádia vývoje lidského společenství z pohledu změny paradigmatu

 

Historie lidstva se dá rozdělit na tyto vývojové stupně:

 

1.Kočovné kmeny a jeskynní lidé, kteří byli schopni uživit sebe a svou rodinu.

2.Lovci a sběrači, kteří už živili svůj spolek, ve kterém žili.

3.Zemědělský lid, byl schopen uživit celá města.

4.Průmyslový člověk schopný uživit nejenom města, ale také svou zemi a případně země, které potřebují pomoc.

5. Pátý stupeň (na jehož prahu se nacházíme) představuje další logický a nevyhnutelný krok, pokud chceme přežít a rozvíjet se dále jako technologicky a duchovně vyspělejší civilizace, která je schopna uživit celou lidskou populaci na vysokém standardu života pro všechny.

Aby bylo možné přejít z jednoho vývojového stupně na druhý, bylo nutné vždy změnit ekonomický systém tak, aby mohl co nejlépe plnit svou funkci v novém paradigmatu. Nyní, při přechodu na pátý stupeň, je nutné změnit náš zastaralý ekonomický systém tak, aby co nejlépe reflektoval a řídil technologický věk.

Jak bude rozebráno dále, máme zastaralý „ekonomický“ systém, který pochází z dob nedostatku a není schopen dále fungovat, aniž by tento nedostatek záměrně uměle nevytvářel. Máme inflaci, rostoucí daně, rostoucí nezaměstnanost, korupci na všech úrovních, ekologické problémy, stres, nezdravé jídlo, zhoršující se zdravotní péči atd. Jak bylo již mnohokrát prokázáno a ověřeno v praxi za posledních zhruba 100 let, politická metoda řízení světa v moderní době nefunguje. To, co politici dokážou, je pouze přesvědčování voličů a oddalování a maskování zvětšujících se problémů ve společnosti. Je to podobné jako náboženství, založené jenom na víře a chabých znalostech a především na vlastních zájmech. Nikdo

z nich v minulosti ani v současnosti se nikdy vážně nezaměřil na skutečnou příčinu většiny problémů, kterým lidstvo čelí už dlouhou dobu a které se postupně zvětšují, a tou je ZASTARALÝ EKONOMICKÝ SYSTÉM, který máme dnes a který používá každý stát bez ohledu na politické zřízení. Je důležité si uvědomit, že toto je společná ekonomická vazba mezi námi všemi a diktuje nám způsob, jakým

máme žít. Nejsou to politici a politické strany, ale SOCIOEKONOMICKÝ SYSTÉM v samotném svém základu.

 

Kdysi velký George Carlin řekl:

„Když jste se narodili na této planetě, dostali jste vstupenku na podivné paranoidní

představení. A pokud jste se narodili v Americe, máte k dispozici sedadlo v první řadě.“

 

Pohled 1

Peněžní a měnový systém aneb „Moderní mechanika peněz“

 

Protože veškerý pohyb lidí na planetě Zemi, ať se to někomu líbí nebo ne, je řízen měnovým tokem, podíváme se na peníze a měnu trochu podrobněji. Je totiž zcela klíčové mít alespoň základní představu o tom, co řídí naše životy, protože to ovlivňuje myšlenkový tok každého jedince, ať už přímo nebo nepřímo.

Také pochopením tohoto mechanismu může člověk dosáhnout určitého stavu vědomí, které mu již nedovolí věci dělat tak jako doposud.

Peněžní a měnový systém potřebuje ke své existenci a fungování dvě klíčové složky: NEDOSTATEK a MOŽNOST RŮSTU. V minulosti přibližně do roku 1800 byly tyto dvě složky dokonale účinné a NEDOSTATEK existoval jako přirozený fenomén po celém světě. Protože byla moderní civilizace teprve v zárodku, existovalo mnoho příležitostí pro RŮST. Obě podmínky byly tedy splněny. Už zhruba 100 let jsou tyto podmínky pryč a měnový systém má po celou dobu vážné potíže. Dokážeme všeho vyrobit více, než můžeme spotřebovat. Proto, aby tento systém přežil, musí vytvářet umělý nedostatek a umělé tužby. Obrazně a s nadsázkou řečeno, je to stroj, který se zastaví, až vyčerpá poslední zbytky zdrojů

planety anebo „zabije posledního člověka“, na kterém parazituje. Je na nás, zda toto pochopíme včas a změníme to. Zde je potřeba si uvědomit, že na Zemi neexistuje žádný člověk ani organizace, která by toto mohla udělat za nás jednotlivce. Ani politické strany, ani bankovní kartely, ani nejbohatší lidi na světě nebo velké korporace toto nikdy nemohou provést. Důvodem je především fakt, že potřebná změna je příliš radikální a vyžaduje výraznou změnu v myšlení populace. Proto i kdyby existoval člověk nebo organizace s velkou „mocí“, nesetkalo by se to s pochopením masy lidí a národů, tudíž by byla tato možnost ihned od počátku vyloučena. Jediný mandát má sjednocená masa lidí, která se napřed musí

„dohodnout“ a „pochopit“, co vlastně chce. K pochopení tohoto fenoménu širokou masou lidí jsou nutné BIOSOCIÁLNÍ TLAKY, které slouží jako základní ZPĚTNÁ VAZBA, díky níž snad směřuje lidstvo k porozumění a sjednocení.

V měnovém systému je měna a dluh hnacím motorem ekonomiky. Podle pravidel monetární mechaniky je potřebné neustále vytvářet nový dluh, aby mohl být splacen ten již existující, a to díky úrokům, které jsou na tento dluh uvaleny. Důsledek je ten, že celá společnost má vždy v součtu větší dluh, než je celkové množství měny v oběhu v každém okamžiku, a to bez ohledu na formu oběživa. Podle jednoduchého výpočtu každý lehce nahlédne, že dluh prostřednictvím měny je nesplatitelný a musí růst a čas od času je nutné část dluhu dorovnat majetkem (exekuce), aby tento zvrácený systém mohl pokračovat ve hře podle vytvořených pravidel ještě nějakou dobu. Tento dluh samozřejmě vytváří tlak na neustálou spotřebu a soupeření mezi sebou ohledně příjmů nebo zisku (konkurenční boj). Podrobněji budou tyto mechanismy probrány dále.

Jako základ pro pochopení uveďme alespoň zjednodušeně, že existují 2 druhy „peněz“:

1. Prvním typem je bankovní kredit, což je druh „peněz“, který je vytvořen jako dluh na straně dlužníka. Tento dluh musí být splacen s dohodnutým úrokem.
2. Druhým typem jsou „peníze“ vytvořené centrální bankou „z ničeho“ výměnou za dluhopisy.

 

1. Bankovní kredit

Pokud „peníze“ vložíte do banky, bankovní systém má právo na základě tohoto vkladu a pravidel vytvořit postupně až několikanásobek tohoto základního vkladu jako zcela nové peníze tím, že si tyto peníze někdo půjčí. Smutnou skutečnosti je to, že banka tyto peníze nevlastní (vytváří je „z ničeho“), ale dlužník se zavazuje, že je splatí i s úrokem a přitom musí ručit skutečným majetkem. Toto paradigma je tak hluboké, že málokdo přemýšlí o jeho legitimnosti. V principu je to jádro jednoho z největších podvodů, jaký si kdy lidstvo na sebe uvalilo a jádro moderního dluhového otroctví.

Takže, když vložíte svou měnu do banky, neukládáte ji na bezpečný účet. Namísto toho svou měnu vlastně „půjčujete“ bance, která v určitých zákonných mezích s ní může udělat cokoliv, co se jí zlíbí (to také zahrnuje hazardní hry na akciovém trhu), a půjčuje ji samozřejmě se ziskem. Nyní dojde ke skutečnému spuštění stroje na vytváření měny. Přichází do hry něco, co se nazývá „frakční rezervní systém půjčování“. Bankám je povoleno rezervovat jen zlomek vašeho vkladu a větší část

můžou použít. Ačkoli minimální rezervy se v různých státech mohou lišit, použiji pro náš příklad rezervní poměr 10 procent:

Krok 1

Vložíme-li do banky 10.000 dolarů, 10% z tohoto vkladu dá banka stranou jako rezervu a zbylých 90% použije jako základ pro nové půjčky. Tyto „peníze“ nepůjčuje, ale vytváří na tomto základě zcela nové. V tomto případě 9.000 dolarů, které převede na účet nového žadatele. Vzniklo tedy zcela nových 9.000

dolarů k již existujícímu vkladu 10.000 dolarů.

 

Krok2

Právě vytvořených 9.000 dolarů ovšem slouží jako zcela nový vklad. Není důležité, jestli je žadatel dostal v hotovosti a zaplatil jimi to, k čemu je potřeboval nebo platil bankovním převodem. Tak jako tak dříve nebo později tyto peníze skončí opět na některém bankovním účtu a to je opět považováno za zcela nový vklad, a tudíž se celý cyklus opakuje znovu. Banka dá z tohoto nového vkladu 10% stranou a zbytek použije jako základ pro vytvoření zcela nových „peněz“ na základě požadavku klientů o nové půjčky (více méně vynucených marketingem). V tomto případě dá konkrétně stranou 900 dolarů a zbylých 8.100 dolarů vytvoří zcela „z ničeho“.

 

Krok 3 až n

Tímto způsobem to pokračuje dál tak dlouho, až se teoreticky vytvoří z původního vkladu 10.000 dolarů jeho devítinásobek – to znamená 90.000 dolarů. Dohromady je tedy již z dluhu vytvořeno teoreticky 100.000 dolarů (viz obrázek, který jsem si půjčil z originální publikace „Moderní mechanika peněz“, vydané samotným FEDem v roce 1964 v Chicagu, kde je celý mechanismus popsán).

 

2. Měna vytvořená centrální bankou

Na této úrovni jsou všechny peníze buď vytištěné, nebo převedené bezhotovostním převodem a vyměněné za úrokem zatížené vládní dluhopisy. Jak je vidět, i tyto peníze jsou kryty dluhem, který je rovněž zatížen úroky.

 

Důsledek aneb 1. zákon monetární mechaniky :

 

Každý rok musí být vytvořeno minimálně tolik nové měny (dluhu), aby to stačilo alespoň na splácení úroků, které je potřeba splatit spolu s dluhem.

Poznamenejme, že aby společnost mohla fungovat podle stávajícího mechanismu, je nezbytná neustálá tvorba nového dluhu a dlouhodobost tohoto procesu závisí na velmi citlivém nastavování úrokových sazeb centrální bankou. Z toho plyne, že inflace z dlouhodobého hlediska musí neustále růst. Úrokové sazby nesmí být příliš vysoké, protože by nebylo možné poskytnout dostatečné množství půjček a tím

vyprodukovat dostatek peněz do oběhu pro splacení starých půjček a úroků. Nesmí být ani příliš nízké, protože by to způsobilo větší inflaci, než lidé snesou a to by opět ohrozilo celý systém. Je to v podstatě neustálé „balancování na hraně“, to znamená hledání optimálního nastavení pro „maximální životnost systému“. Bez této hry by lidé, kteří mají ze současného stavu největší prospěch, ztratili svou moc a nastal by celosvětový chaos bez reálné alternativy.

Snižování množství peněz v oběhu je psychologicky mnohem bolestivější pro lidi z toho důvodu, že probíhá „sklizeň“ ve velkém, kde se dluhy hradí zabavováním majetku jak jednotlivcům, tak organizacím a firmám. V tomto období dochází k většímu přesunu majetku od „chudších“ k bohatším. Pamatujte si, že bohatým nikdy nešlo o peníze, ale o majetek a s ním spojenou moc. Měna je pouze nástrojem na „lovení“. Je to pouhé oběživo, které v dnešní době slouží k ovládání negramotných a spících občanů.

99,5% všech „peněz“ na planetě slouží pouze jako „hrací peníze“, které obíhají a neustále mění majitele v celosvětovém kasinu a se skutečnou fyzickou ekonomikou nemají nic společné. Pouze asi 0,5% všech peněz plní původní účel, pro který byly vynalezeny.

 

Příklad:

Představte si, že na izolovaném ostrově vznikne nová lidská společnost a zřídí jednu banku, která vydá do oběhu např. 1.000.000 Kč, aby si lidé prostřednictvím těchto peněz mohli vyměňovat zboží a služby. Tyto peníze si banka vytiskla a půjčila je s úrokem např. 10% jednotlivým lidem s tím, že do jednoho roku musí být dluh splacen. Otázka je, kde po roce vezmou lidé peníze na splacení celého dluhu (původní jistina + úrok). Celkový dluh po jednom roce je již 1.100.000 Kč. Kde tedy vezmou těch 100.000 Kč navíc, které tvoří úrok a které banka nevydala? Poznamenejme, že legálně si nikdo jiný natisknout peníze nemůže. Pokud banka „nenatiskne“ nové peníze a nepůjčí je opět formou dluhu s úrokem do oběhu, tak dluh splatí pouze ti „šikovnější“ a zbytku se zabaví majetek.

Toto je zjednodušená a názorná demonstrace, jakým způsobem probíhá postupný přesun (legalizovaná krádež) majetku v SYSTÉMU. Je to díky existenci úroku. Vše ostatní se od toho odvíjí. Dnešní společnost se do tohoto systému již narodila, a tudíž se to lidem zdá přirozené. Ale ve své podstatě je to podvod, který akceptujeme a tím, že jej akceptujeme, umožňujeme, aby tato hra existovala dále. Je to těžké paradigma a pro většinu lidí není jednoduché si to uvědomit a odmítnout. Snad je už teď trochu jasnější, že celkový dluh nemůže být nikdy splacen, aniž by nedošlo k zabavení majetku, a že fungování SYSTÉMU je podmíněno neustále rostoucím dluhem a balancováním na hraně mezi inflací a „majetkovou sklizní“.

Pro lepší pochopení souvislostí, proč máme takový systém a jak jsme se k tomu dopracovali, je dobré ukázat alespoň v rychlosti vývoj peněžního a měnového systému a jeho základní mechanismy fungování.

 

Pohled 2

Stručný vývoj peněžního a měnového systému

 

Základní přehled.

 

1. Klasický zlatý standard

 

Období let 1815 až 1914.

Dolar byl definován jako 1/20 unce zlata. To znamená, že směnné poměry mezi jednotlivými

měnami byly pevně dané. Zlato nebylo vybráno za standard vládou, ale vyvinulo se zcela přirozeně za řadu století na svobodném trhu jako nejlepší peníze. Podstatné je, že hodnota zlata se řídila pouze tržními silami a ne tiskařskými stroji. Zlato poskytovalo také automatický mechanismus udržení rovnováhy platební bilance v každé zemi.

 

Princip mechanismu:

Jestliže jedna země, řekněme Francie, provede inflaci své nabídky papírových franků, dojde ve Francii k růstu cen. Rostoucí příjmy v papírových francích podpoří dovoz ze zahraničí, který je také povzbuzen skutečností, že ceny dovozů jsou relativně nižší než domácí ceny. Zároveň vyšší domácí ceny způsobují pokles vývozu do zahraničí. Výsledkem je deficit platební bilance, který musí být pokryt tak, že zahraniční země smění franky, které ve směně s Francií utrží, za zlato.

Odliv zlata způsobí, že Francie, aby zabránila ztrátě veškerého svého zlata, musí nakonec omezit množství svých papírových franků. Měla-li inflace podobu nárůstu bankovních depozit, pak musí francouzské banky, chtějí-li se vyhnout krachu, množství svých půjček a depozit omezit, nebo se jejich rezervy zlata snižují následkem toho, jak na nich lidé ze zahraničí požadují proplatit svá depozita za zlato. Toto omezení sníží domácí ceny, vytvoří přebytek vývozu, a tím zvrátí tok zlata, které začne proudit do Francie, dokud se cenové hladiny ve Francii a ostatních zemích nevyrovnají.

Aby se mohlo zahájit katastrofické tažení 1. světové války, musely vlády provést inflaci svých vlastních měn. Prudká inflace způsobila, že jednotlivé státy musely opustit zlatý standard, neboli krátce po vstupu do války oznámily svůj vlastní úpadek. Celý svět kromě Spojených států trpěl důsledky tzv. „špinavého floatingu“, tedy systému volně pohyblivých směnných kurzů, odvetnými devalvacemi, souboji měnových bloků, devizovými regulacemi, cly a kvótami a následně rozpadem mezinárodního obchodu a investic. Libry, franky, marky atd., postižené inflací, se ve

vztahu ke zlatu a dolaru znehodnocovaly. Na celém světě zavládl měnový chaos.

 

2. Standard zlaté devizy (Británie a Spojené státy)

 

Období let 1926 až 1931.

Britská libra byla tradičně definována jako hmotnost zlata odpovídající 4,86 dolaru. Na konci první světové války ale inflace v Británii změnila tento poměr na devizovém trhu na přibližně 3,50 dolaru za libru. Ostatní měny se znehodnotily obdobně. Rozumnou politikou by pro Británii tedy bylo vrátit se ke zlatému standardu, kdy by libra byla takto definována (3,50 dolarů za libru).

Namísto toho učinili Britové osudové rozhodnutí vrátit se ke zlatu na staré paritě (4,86 dolaru za libru). Stalo se tak kvůli zachování britské národní „prestiže“ a v marné snaze obnovit status Londýna jako světového centra „tvrdých peněz“. Vláda by musela provést drastickou deflaci peněžní nabídky a cenové hladiny, protože za 4,86 dolaru za libru byly britské vývozní ceny příliš vysoké, aby mohly obstát v konkurenci na světových trzích. Deflace ale z politických důvodů nepřicházela v úvahu, protože nárůst moci odborů zesílený národním systémem pojištění v nezaměstnanosti způsobil, že mzdy se nemohly přizpůsobovat směrem dolů. Aby mohlo k deflaci dojít, musela by britská vláda zvrátit trend růstu státu blahobytu. Britové ale ve skutečnosti chtěli pokračovat v inflaci. Výsledkem této situace bylo omezení vývozu ve 20. letech a značný nárůst nezaměstnanosti v období, kdy většina světa zažívala ekonomický rozmach.

Jak by si ale Britové mohli užívat silné libry, aniž by nesli náklady na nutné přizpůsobení?

Ustavením nového mezinárodního měnového řádu, který by přiměl či donutil ostatní vlády k inflaci nebo k opětnému ustavení zlatého standardu na nadhodnocených paritách jejich měn a tímto způsobem ochromil jejich vývozy a podpořil dovozy z Británie. Přesně o to Británii šlo, když na Ženevské konferenci v roce 1922 stála v čele úsilí o vytvoření nového mezinárodního měnového řádu – standardu zlaté devizy.

 

Princip mechanismu:

Standard zlaté devizy fungoval následovně. Spojené státy zůstaly na klasickém zlatém standardu a směňovaly dolar za zlato. Británie a ostatní západní země se ale vrátily k pseudozlatému standardu (Británie v roce 1926 a ostatní země také přibližně v této době), to znamená, že britské libry a ostatní měny nebyly směnitelné za zlaté mince, ale pouze za velké kusy zlata (zlaté pruty), používané pouze při mezinárodních transakcích. To zabránilo obyčejným občanům Británie a ostatních evropských zemí v každodenním používání zlatých mincí a vedlo tak k ještě většímu používání papírových peněz a depozit, což umožnilo ještě větší inflaci.

Británie však navíc směňovala libry nejen za zlato, ale také za dolary, zatímco ostatní země nesměňovaly své měny za zlato, ale za libry. K tomu všemu byla většina těchto zemí Velkou Británií přinucena přijmout zlatý standard na nadhodnocených paritách. Výsledkem bylo vytvoření struktury připomínající převrácenou pyramidu, kdy na zlatě stály americké dolary, na dolarech britské libry a na librách měny ostatních evropských států. Tato struktura se nazývala „standard zlaté devizy“ a dolar spolu s librou byly označovány za dvě „klíčové měny“. Když v této situaci prováděla Británie inflaci a zažívala deficit platební bilance, mechanismus tohoto zlatého standardu nefungoval tak rychle, aby možnost provádět inflaci omezil. Namísto toho, aby jiné země směňovaly své libry za zlato, libry si ponechávaly a prováděly na jejich základě svoji vlastní inflaci. Británie a evropské země tedy mohly provádět inflaci bez omezení a britský deficit mohl bez omezení narůstat, neboť mu v cestě nestála tržní disciplína zlatého standardu. Co se týče Spojených států, byla Británie schopna je přimět provádět inflaci dolarů, aby

nepřicházela o tolik dolarových rezerv a zlata, jež by jinak musely do Spojených států odplynout.

Účet ale nakonec někdo zaplatit musel a jeho výše byla v důsledku délky trvání inflace katastrofální. Jak se totiž zůstatky v librách hromadily ve Francii, Spojených státech a jinde, ke všeobecnému krachu stačila sebemenší ztráta důvěry ve stále více vratkou inflační strukturu. To se přesně stalo v roce 1931. Došlo ke krachu bank provádějících inflaci po celé Evropě a k pokusu Francie, jež měla k „tvrdým penězům“ přeci jen blíže, směnit své zůstatky v librách za zlato, což vedlo Británii k úplnému opuštění zlatého standardu. Británii brzy následovaly ostatní evropské země. Mezinárodní ekonomický pořádek se rozpadl. Vznikl chaos v podobě floatingu směnných kurzů (čistého i špinavého), odvetných devalvací, devizové regulace a překážek obchodu. Mezi měnami a měnovými bloky zuřila hospodářská a měnová válka. Mezinárodní obchod a investice v podstatě vymizely. Obchod se prováděl pomocí barterových dohod uzavíraných vládami, které byly mezi sebou neustále ve sporech. Ministr zahraničí Spojených států Cordell Hull opakovaně poukazoval na to, že právě tyto hospodářské a měnové konflikty 30. let byly hlavním důvodem 2. světové války.

V letech 1933 až 1934 opustili klasický zlatý standard i Spojené státy v marné snaze vymanit se z hospodářské krize. Američtí občané tak již nemohli směnit své dolary za zlato a vlastnění veškerého zlata (ať již doma či v zahraničí) bylo zakázáno pod hrozbou trestu 10 let vězení. 10I po roce 1934 ovšem zůstaly Spojené státy na zvláštním druhu zlatého standardu, v rámci kterého byl dolar nově definován jako 1/35 unce zlata a byl pro zahraniční vlády a centrální banky za zlato směnitelný.

 

3. Brettonwoodská dohoda a nový standard zlaté devizy

 

Období let 1945 až 1968.

Nový mezinárodní měnový řád byl vytvořen a poté prosazován Spojenými státy na mezinárodní konferenci o měnových otázkách v Bretton Woods v polovině roku 1944, kde byla tato dohoda ratifikována americkým Kongresem v červenci 1945. Přestože brettonwoodský systém fungoval daleko lépe než katastrofický „systém“ z 30. let, představoval pouze další inflační uspořádání typu standardu zlaté devizy ve 20. letech, a tak byl i tento systém odsouzen přežít pouze po nějakou dobu.

 

Princip mechanismu:

Nový systém byl v podstatě standardem zlaté devizy z 20. let, pouze s tím rozdílem, že dolar nemilosrdně odstranil britskou libru z pozice „klíčové měny“. Jedinou klíčovou měnou se tak měl stát dolar, jehož hodnota byla stanovena na 1/35 zlaté unce. Byl nyní jedinou základní měnou. Další rozdíl spočíval v tom, že dolar nebyl pro americké občany směnitelný za zlato.

Dolar zůstal směnitelný za zlato pouze pro zahraniční vlády a jejich centrální banky. V rámci brettonwoodského systému vznikala opět převrácená pyramida, kdy na zlatě stály americké dolary (v hotovosti či ve formě depozit) a tyto dolary mohly vlády ostatních zemí směnit za zlato.

Na dolarových rezervách, které tyto země držely, stavěly pyramidu svých papírových peněz.

Jelikož Spojené státy vstoupily do poválečné doby s ohromnými zásobami zlata (přibližně za 25 miliard dolarů), bylo možné vytisknout velké množství dolarů představujících nárok na toto zlato.

Tento systém mohl navíc po nějakou dobu „fungovat“, neboť všechny světové měny se zapojily do nového systému na starých paritách platných před 2. světovou válkou. Většina parit tak byla vzhledem k inflaci a znehodnocování těchto měn velmi nadhodnocena.

Jelikož byl dolar v roce 1945 uměle podhodnocen a většina ostatních měn nadhodnocena, stal se dolar vzácný a svět začal zažívat tzv. nedostatek dolarů. Přebytek vývozu Spojených států, který v důsledku podhodnoceného dolaru vznikl, měl být částečně financován z peněz nešťastných amerických daňových poplatníků v podobě poskytování zahraniční pomoci. Jelikož vznikl značný prostor pro provádění inflace, aniž by vláda musela čelit jejím následkům, pustila se vláda

Spojených států do poválečné politiky pravidelné, neustálé měnové inflace a tuto politiku od té doby praktikuje dál.

Od počátku 50. let začala americká inflace obracet tok mezinárodního obchodu. Velké evropské vlády sledovaly politiku poměrně „tvrdých peněz“ (např. Západní Německo, Švýcarsko, Francie, Itálie). Británie, která prováděla prudce inflační politiku, byla nucena kvůli odlivu dolarů devalvovat libru na realističtější úroveň. Všechny tyto skutečnosti společně s rostoucí produktivitou v Evropě a později i v Japonsku vedly k pokračujícím deficitům americké platební bilance. Během 50. a 60. let prováděly Spojené státy inflaci ve stále větší a větší míře jak v porovnání s Japonskem, tak v porovnání se Západní Evropou. Klasický zlatý standard, který by

omezoval inflaci – obzvláště inflaci americkou, byl ale pryč. Pravidla brettonwoodské hry zajišťovala, aby západoevropské státy pokračovaly v hromadění svých rezerv a dokonce aby tyto dolary použily jako základ pro inflaci svých vlastních měn a úvěrů.

Postupem doby se ale země západní Evropy (a Japonsko), které prováděly mírnější inflaci, začaly zneklidňovat z toho, že byly nuceny hromadit dolary, které nyní již dávno nebyly podhodnocené, ale naopak výrazně nadhodnocené. S postupně klesající kupní silou a tedy klesající skutečnou hodnotou dolaru se zahraniční vlády začaly držení dolarů velmi bránit. Byly ovšem uvězněny v systému, jenž se stále více stával noční můrou. Americkou reakcí na stížnosti Evropy, v jejichž čele stála Francie a měnový poradce prezidenta De Gaulla Jacques Rueff, jenž patřil mezi zastánce klasického zlatého standardu, byl vždy pouhý výsměch a jejich okamžité odmítnutí.

Američtí politici a ekonomové jednoduše prohlásili, že Evropa je nucena používat dolary jako svou měnu, že to nemá nic společného s jejími narůstajícími problémy a že Spojené státy proto mohou inflaci dále provádět bez ohledu na důsledky své vlastní činnosti na mezinárodní měnový řád.

Evropa ale měla zákonnou možnost směnit dolary za zlato za cenu 35 dolarů za unci.

V souvislosti s tím, jak se dolar stával více a více nadhodnocený při vyjádření v tvrdých měnách a ve zlatě, rozhodly se evropské vlády stále více této možnosti využívat. Brzda produkování inflace, kterou zlatý standard nabízel, začínala fungovat.

Od počátku 50. let zlato neustále po dobu dvou desetiletí ze Spojených států odplývalo. K tomu docházelo do okamžiku, než se americká zásoba zlata snížila z více než 20 miliard dolarů na 9 miliard dolarů. Na snižujících se zlatých rezervách ale stále docházelo k inflaci papírových dolarů.

Jak v této situaci mohly Spojené státy udržet směnitelnost dolaru za zlato, která tvořila základní stavební kámen brettonwoodského systému?

Tyto problémy nezpomalily pokračující inflaci dolaru ani nárůst cen, ani americkou politiku vůči nespokojené Evropě, která vedla na konci 60. let k narůstajícímu hromadění nechtěných dolarů, kterých Evropa na akumulovala více než 80 miliard (odtud plyne jejich označení eurodolary).

Spojené státy se pokoušely zastavit pokusy evropských zemí směnit dolary za zlato, a vyvinuly proto na evropské státy silný politický tlak. Vládní regulace ovšem nakonec nemůže uniknout ekonomickým zákonitostem, k jejichž projevu došlo na konci 60. let v inflací rozradostněných Spojených státech. Brettonwoodský systém zlaté devizy, oslavovaný ekonomickým a politickým establishmentem Spojených států jako věčný a nezničitelný, se začal v roce 1968 rychle rozpadat.

15. srpna 1971, stejný den, kdy prezident Nixon zmrazil ceny v marném pokusu zabránit rozpoutané inflaci, ukončil existenci hroutícího se brettonwoodského systému. Vzhledem k hrozícímu nebezpečí, že evropské centrální banky předloží své nahromaděné zásoby dolarů k výměně za zlato, rozhodl se prezident Nixon zcela zlatý standard opustit. Poprvé v americké historii byl dolar zcela nekrytou, papírovou měnou. Na obzoru se rýsovala hrozivá budoucnost v podobě měnových bloků, odvetných devalvací, ekonomické války a rozpad mezinárodního obchodu a investic spolu s celosvětovou krizí, která je všeho důsledkem. Spojené státy se pokusily obnovit mezinárodní měnový řád, jemuž chybí vazba na zlato, a proto přivedly svět k podepsání Smithsoniánských dohod 18. prosince 1971.

Smithsoniánská dohoda, oslavovaná prezidentem Nixonem jako „největší měnová dohoda v dějinách lidstva“, stála na ještě vratších nohách a byla založena na ještě méně zdravém základě než standard zlaté devizy ve 20. letech nebo brettonwoodský systém. Země se opět zavázaly udržovat pevné směnné kurzy, ale tentokrát bez zlata i bez světových peněz, které by penězům poskytovaly krytí. Kromě toho byly kurzy mnohých evropských měn pevně stanoveny na podhodnocených paritách ve vztahu k dolaru. Jediným ústupkem Spojených států byla drobná devalvace oficiálního kurzu dolaru na 38 dolarů za unci. Devalvací bylo nyní alespoň mlčky přiznáno, že cena 35 dolarů není něčím, co je navždy vytesáno do kamene.

Bylo nevyhnutelné, že při neexistenci světového prostředku směny budou pevné směnné kurzy, i když se pohybovaly v dohodnutých širších fluktuačních pásmech, odsouzeny k rychlému zániku. To platilo obzvláště proto, že americká inflace peněz a cen, pokles dolaru a deficity platební bilance pokračovaly bez omezení.

Nahromaděná nabídka eurodolarů spolu s pokračující inflací a odstraněním zlatého krytí vyhnala tržní cenu zlata až na 215 dolarů za unci. Nadhodnocení dolaru a podhodnocení evropských a japonských tvrdých peněz se ukazovalo stále zjevněji. Dolar se konečně během paniky v únoru a březnu 1973 na světových trzích propadl. Západní Německo, Švýcarsko, Francie a ostatní země provádějící politiku „tvrdých peněz“ pokračovaly v nakupování dolarů, aby pomohly udržet nadhodnocený kurz dolaru. Po roce a několika měsících se tak smithsoniánský systém pevných směnných kurzů bez zlaté opory pod tíhou ekonomické reality rozpadl.

 

4. Volně pohyblivé kurzy papírových měn

 

Období let od roku 1973 až do současnosti.

Po propadu dolaru se svět opět ocitl v systému volně pohyblivých kurzů papírových měn. V bloku vytvořeném západoevropskými státy byly směnné kurzy navázány jeden na druhý a Spojené státy opět devalvovaly oficiální kurz dolaru o symbolickou částku na 42 dolarů za unci. Jak se dolar na devizových trzích ze dne na den propadal a německá marka, švýcarský frank a japonský jen se hnaly vzhůru, začaly americké úřady za podpory friedmanovských ekonomů očekávat příchod ideálního měnového uspořádání. Je totiž pravdou, že v systému pohyblivých směnných kurzů nedochází k dolarovým přebytkům a náhlým krizím platební bilance. Kromě toho si začali američtí exportéři pochvalovat, že klesající kurz dolaru zlevňuje americké zboží v zahraničí, a proto podporuje export. Ačkoli vlády i nadále do pohybů kurzů zasahovaly (šlo tedy o „špinavý“, a nikoli o „čistý“ floating), celkově se zdálo, že mezinárodní měnový řád vstoupil do friedmanovské utopie.

Dlouhodobě existoval problém, že země provozující méně inflační politiku nebudou stát stranou a dívat se, jak se jejich měny stávají dražší a dražší a jak je jejich vývoz poškozován ve prospěch amerických konkurentů. Zatímco americká inflace a znehodnocování dolaru pokračují, sáhnou tyto země brzy k odvetné devalvaci, devizové regulaci, vytváření měnových bloků a ekonomickým válkám tolik typickým pro 30. léta. Mnohem rychlejší účinek má však druhá strana téže mince. Znehodnocující se dolar rovněž znamená, že americké dovozy se stávají daleko

dražšími, že pro americké turisty je v zahraničí velmi draho a že po laciných vývozech je tak obrovská poptávka, že to vede ke zvýšení domácích cen vyvážených komodit (např. Zemědělských produktů). Američtí vývozci mohou tedy samozřejmě získávat, ale pouze na úkor inflací postižených amerických spotřebitelů. O ochromující nejistotě prudkých změn směnných kurzů se mohli Američané přesvědčit na vlastní kůži při prudkém propadu dolaru na mezinárodních devizových trzích v červenci 1973.

Jelikož Spojené státy v srpnu 1971 zcela opustily zlatý standard a zavedly friedmanovský systém volně pohyblivých kurzů papírových měn, trpěly ony i zbytek světa nejprudším a nejdéle trvajícím záchvatem inflace v mírových dobách v celé historii. Na tomto místě by již mělo být jasné, že nejde o náhodu. Předtím, než byl dolar oddělen od zlata, keynesovci i friedmanovci, všichni svým vlastním způsobem oddáni papírovým penězům, sebejistě předvídali, že po ustavení nekrytých papírových peněz klesne rychle cena zlata na svou neměnovou úroveň, která byla

odhadována na 8 dolarů za unci. Při svém pohrdání zlatem tvrdily obě skupiny, že cenu zlata udržoval vysoko mocný dolar, a nikoli že pro dolar bylo oporou zlato. Od roku 1971 neklesla tržní cena zlata nikdy pod starou pevnou cenu 35 dolarů za unci a téměř vždy byla mnohem výš.

Když během 50. a 60. let ekonomové jako Jacques Rueff volali po zlatém standardu při ceně 70 dolarů za unci, byla tato cena považována za absurdně vysokou. V současnosti je ovšem ještě absurdněji nízká. Daleko vyšší cena zlata ukazuje na katastrofální znehodnocení dolaru od doby, kdy vlády uposlechly rad „moderních“ ekonomů a došlo k úplnému odstranění zlatého krytí.

 

Pohled 3

Jiný pohled na to, proč máme inflaci

 

Co se týče původní funkce peněz, je nutné si uvědomit, že v principu vůbec nezáleží na množství peněz, které je pro směnu k dispozici. Jakékoli množství peněz stačí na to, aby obsloužilo jakékoli množství zboží a služeb. Větší množství peněz pouze způsobí, že se zboží a služby budou prodávat za vyšší ceny, zatímco

menší množství peněz splní tutéž funkci při nižších cenách. Spotřebiteli je jedno, jaká je úroveň cen. Když je v oběhu méně peněz, jsou peněžní příjmy nižší, ale nižší jsou i ceny spotřebního zboží. Větší množství peněz v oběhu pak odpovídajícím způsobem vyvolá vyšší peněžní příjmy, ale i vyšší ceny spotřebního zboží. Na reálný příjem to zcela zjevně vliv nemá. Úplně stejně tato situace vypadá z pohledu podnikatele. Pro úspěch v podnikání je úroveň cen zcela nepodstatná. Rozhodující je cenové rozpětí mezi cenou nákupní a prodejní. Úspěšné podniky

dosahují dostatečného cenového rozpětí, zatímco cenové rozpětí nerentabilních podniků je nepatrné nebo dokonce záporné. Malá a velká, kladná i záporná cenová rozpětí ale zcela evidentně existují při jakékoli úrovni cen. Čím větší je množství peněz, tím vyšší jsou nákupní, a prodejní ceny a naopak, čím menší je množství peněz, tím nižší jsou nákupní a prodejní ceny.

Je-li pro směnu, kvůli které peníze existují, jejich množství nepodstatné, jak je možné, že je mu v teorii i politické praxi věnováno tolik pozornosti? Proč existují takové měnové instituce jako centrální banky nebo Mezinárodní měnový fond, jejichž významnou funkcí je regulace množství peněz a jejich

rozdělování? Problém je v tom, že se totiž nesmíme zaměřit jenom na množství peněz jako takové, ale na ZMĚNY množství peněz. Změny množství peněz jsou sice nepodstatné pro směnnou funkci peněz, ale jsou nutně spojeny s PŘEROZDĚLOVÁNÍM. Pokud se zvýší množství peněz, dostanou se nové peníze nejprve do rukou několika málo účastníků trhu a postupně se rozšiřují k dalším účastníkům trhu. Ti, kteří dodatečné peníze obdrželi jako první, mohou z množství zboží, které je k dispozici, získat více, než by původně bývali mohli, a to nutně na úkor pozdějších příjemců peněz, kteří pak obdrží méně. Jednoduše řečeno, změny v množství peněz nemají sice žádný vliv na směnu, kterou peníze umožňují, ale přesměrovávají toky příjmů uvnitř společnosti.

To je skutečnost, která od pradávna lákala „vlády“ všech národů k tomu, aby produkci peněz dostaly pod svou kontrolu a ve svém zájmu rozdělování peněz řídily. Zatímco nejprve byly peníze ze vzácných kovů a jejich produkce tak byla omezena vzácností přírodních zdrojů, tak množství dnešních nekrytých peněz může být v každé chvíli zvůlí centrální banky tisícinásobně zvětšeno. Tímto způsobem se obohacují jednotliví privilegovaní občané nebo skupiny občanů na úkor ostatních.

„Papírové peníze“ jsou zkrátka nejdůležitějším nástrojem podpory a udržení privilegovaných zájmových skupin představovaných prakticky vždy etablovanými zájmovými skupinami. Papírové peníze umožní bohatým být ještě bohatšími a mocnějším ještě mocnějšími, než by mohli být pouze na základě dobrovolné podpory svých spoluobčanů. Vytváří se překážky na trhu a trh se kartelizuje.

 

Pohled 4

Události související se vznikem centrální banky USA.

aneb „Jak liška vybudovala pro slepice v kurníku zabezpečovací zařízení“

 

Možná někoho napadne se teď zeptat, proč popisuji centrální banku USA (FED), když žijeme v České republice a že se nás to přece netýká. Pravda je to napůl. Žijeme sice v České republice, ale také na jedné planetě v technologické době, kdy jsou státy již dávno propojené energeticky, informačně, politicky i ekonomicky. Po změně společensko-politického zřízení v roce 1989 jsme navíc „vstoupili“ z určitého pohledu do „jednotného bankovního systému“. Není důležité, zda jsme jej přijali

dobrovolně nebo nám byl vnucen. Byl to zcela přirozený proces dané doby. Toto je čistě akademická otázka a odpověď na ni nám vůbec nepomůže situaci řešit. Z finančního a ekonomického pohledu jsme byli negramotní a tudíž jiná možnost

ani nebyla. I my jsme potřebovali projít určitou zkušeností. Vstupem do tohoto systému jsme se dostali pod finanční kontrolu světových peněz potažmo FEDu, ať se nám to líbí nebo ne. Tento fakt, že jsme součástí světové ekonomiky, nám již neumožňuje, abychom si jako národ dělali, co chceme, a tudíž ani naši politici nemají skutečný mandát prosadit přání a potřeby svých voličů ani uvnitř našeho státu i kdyby tisíckrát chtěli. Nemůžou, protože se svět řídí finančními toky a věci se uskutečňují pouze na základě toho, zda je z nich zisk a do jaké míry jsme dluhovým otrokem. Veškeré světové finanční toky jsou vzájemně propojené a zcela přímo nebo nepřímo pod kontrolou centrální banky USA. Proto je životně důležité znát okolnosti, které předcházely jejímu vzniku, abychom si udělali obrázek, v jakém

světě žijeme, pochopili, že jakákoli záplata naše problémy nevyřeší a získali motivaci zajímat se o možné řešení, které již několik desítek let existuje. Je potřeba nového pohledu – nikoli regionálního, nebo národního – ale GLOBÁLNÍHO.

Centrální banka má především 2 funkce. Reguluje úrokové sazby a množství peněz v oběhu. Proč je vlastně nutné ve světě tyto věci regulovat, když bychom mohli mít tzv. zlatý standard a ten by sám o sobě vytvářel takové podmínky, že trh by se reguloval sám? (Jak bylo řečeno v předchozím, pro samotnou směnu není důležité množství peněz v oběhu.) Protože by nebylo možné přesměrovávat toky uvnitř společnosti ve prospěch určitých skupin, které chtějí mít kontrolu a prosazovat svoje zájmy. Zkrátka, současná společnost je zcela pod kontrolou prostřednictvím toku peněz regulovaného soukromou centrální bankou USA. Aby bylo toto zřejmější, je nutné trochu poodstoupit a podívat se na tyto věci v kontextu relevantních událostí.

Centrální banka USA (FED) není jedinou centrální bankou, která tady kdy byla. V minulosti vzniklo a bylo zrušeno několik centrálních bankovních systémů. Je ale poslední. Vznikla v roce 1913 na základě iniciativy rodin Rockefellerů, Morganů, Warburgů a Rotschildů, dominantních ve finanční sféře, které se na počátku 20. století snažily prosadit legislativu na vytvoření další centrální banky. Nebylo k tomu ale příhodné společenské klima. Potřebovali tedy vyvolat incident, který by ovlivnil veřejné mínění.

Bankovní magnát J. P. Morgan tehdy v roce 1907 zveřejnil falešnou informaci, že prominentní banka v New Yorku zkrachovala. Samozřejmě vznikla panika, masové výběry úspor a vkladů. Banky tím pádem požadovaly okamžitou splatnost půjček, aby měly na pokrytí požadavků. Dlužníci se museli snažit prodat svůj majetek, aby bankám splatili dluh. Je pouze logickým důsledkem, že ceny nemovitostí spadly, protože nabídka mnohonásobně převyšovala poptávku, a ta menšina bohatých, která měla dostatek prostředků, koupila levně za pár drobných celé společnosti. Toto je klasický mechanismus, jak fungují světové finanční trhy i dnes. Média, která jsou pod kontrolou mocných, jsou nejlepším nástrojem k manipulaci veřejnosti. Úmysl pochází ale od člověka.

O incidentu z roku 1907 napsal o několik let později Fredrik Allen z LIFE Magazine tuto větu:

„Morgan v roce 1907 využil možnost vyvolat paniku a promyšleně ji usměrňoval v jejím vývoji.“

Americký kongres nařídil vyšetřování tohoto chaosu. Vyšetřování vedl senátor Nelson Aldrich. V té době byl jedna ruka s bankovními kartely (byl obchodním spojencem J. P. Morgana) a stal se díky sňatku členem rodiny Rockefellerů. Komise pod jeho vedením doporučila ustanovení centrální banky, která měla zaručit, aby se podobná panika již neopakovala. A to byl přesně ten podnět, který potřebovali mezinárodní bankéři.

V listopadu 1910 senátor Nelson W. Aldrich nechal poslat svůj privátní vlak na nádraží v New Jersey pro tyto cestující:

– Nelson W. Aldrich

Senátor.

– Abraham Piatt Andrew

Byl náměstkem ministra financí USA, později se stal kongresmanem a byl velmi

prominentním členem bankovních kruhů.

– Frank A. Vanderlip

Prezident National City Bank New York (dnešní Citibank), která byla tehdy největší

a nejmocnější v celých USA. Zastupoval zájmy Williama Rockefellera a mezinárodní

bankovní firmu Kuhn, Loeb & Co. (Jacob Schiff-Rothschild).

– Henry P. Davison

Dlouholetý partner firmy J. P. Morgan.

– Benjamin Strong, Jr.

Viceprezident firmy J. P. Morgan a o 3 roky později první šéf Federálního

Reservního Systému v New Yorku.

– Paul Warburg

Asi nejdůležitější člověk, protože měl zkušenosti s bankovnictvím, které fungovalo

v Evropě. Narodil se v Německu a vlastně se z něho stal občan USA. Byl společník ve firmě Kuhn, Loeb & Co., reprezentoval zájmy bankovnické dynastie Rothschildů v Anglii, Francii a během těch let v USA byl v blízkém kontaktu se svým bratrem Max Warburgem, který byl hlavou bankovního konsorcia Warburg v Německu a

Holandsku. V té době patřil k nejbohatším lidem na světě.

Důvodem bylo přísně tajné setkání na ostrově Jekyll Island u pobřeží Georgie, který vlastnil J. P. Morgan a kde měl být sepsán zákon, který měl umožnit vznik centrální banky – Federal Reserve Act. Setkání bylo naprosto utajeno před veřejností i vládou. Těchto 6 mužů zastupovalo 1⁄4 světového majetku. Bylo domluveno, že každý přijde v jinou dobu, aby nebyli viděni pohromadě, při odjezdu vlaku. A pokud by náhodou dorazili zároveň, tak měli hrát, že se vůbec neznají. Chtěli se zbavit jakéhokoli reportu do novin, protože to byli velmi známí lidé a na nádraží se často objevovali reportéři novin, kteří sledovali známé osobnosti. Zvláště by bylo nepříjemné, kdyby je viděli pohromadě. Bylo by kladeno mnoho otázek. Jeden z těch pánů nesl zbraň v obalu, a to proto, že kdyby byl dotazován, kam jede, tak měl říct, že jede na lov kachen. A co je zajímavé, spisovatel, který byl biografem jeho života a zpovídal jeho rodinu, uvedl, že on nikdy z pušky nevystřelil. I tu pušku si musel půjčit, aby se mohl podílet na tomto podvodu.

A pokračovalo to dál i ve voze vlaku. Měli používat k vzájemnému oslovení jen křestní jména, nesměli používat příjmení. Dva členové z této šestičlenné skupiny si přisvojili i krycí jména. Důvod byl ten, že by služebnictvo, které sloužilo ve vlaku, mohlo vytušit identitu těchto známých lidí, pokud by použili příjmení. Věděli, že by to proniklo ven a pak dál do tisku a záměr celého setkání by byl zcela zničen. Takže maximální utajení bylo nejdůležitější.

Cestovali dvě noci a jeden den, na 1600 km dlouhé cestě na jih USA, a když se probudili druhý den, vlak zastavil na pobřeží ve městě Brunswick, ve státě Georgia. Pak nastoupili na loď, která je zavezla na ostrovJekyll do klubového domu. Dalších devět dní, seděli kolem stolu a dali dohromady všechny důležité podrobnosti, z kterých pak vzešel Federální Rezervní Systém. Když dnes vejdete do jedné z místností v tomto klubu, na dveřích je kovová tabulka, kde je napsáno: „V této místnosti vznikl Federální Rezervní Systém“.

16Po sepsání zákona jej odevzdali senátorovi Nelsonovi Aldrichovi, aby jej protlačil kongresem.

V roce 1913 se stal prezidentem USA Woodrow Wilson, a to na základě sponzorování jeho kampaně bankéři. Jako protislužbu slíbil, že podepíše zákon o

centrální bance. Tento zákon byl odhlasován z taktických důvodů 2 dny před Vánocemi, kdy byla většina poslanců kongresu doma se svými rodinami a Wilson jej následně podepsal. Později toho pravděpodobně litoval, protože napsal:

„Náš skvělý průmyslový národ je kontrolován jeho systémem kreditu. Tento systém

kreditu je soustředěný v soukromých rukou. Růst našeho národa, stejně jako všechny naše aktivity, jsou v rukách hrstky lidí. I kdyby jejich kroky byly čestné a ve veřejném zájmu, jsou přímo zaměřené na podnikání, v kterém jsou zahrnuty jejich vlastní peníze.

Jsou omezovaní svými vlastními limity. Potlačují, kontrolují a ničí pravou ekonomickou svobodu. Stali jsme se nejkontrolovanější vládou v celém civilizovaném světě. Už nejsme vláda s možností svobodného volby, nejsme vládou volenou většinou, ale vládou ovládanou malými skupinami dominantních lidí.“

Poslanec Louis McFadden po přijetí tohoto zákona také řekl pravdu:

„Buduje se tu celosvětový bankovní systém, superstát kontrolovaný mezinárodními bankéři, kteří spolupracují na zotročení světa pro vlastní potěšení. FED (centrální banka) převzala moc nad vládou.“

Centrální banka podle proklamací měla být ekonomickým stabilizátorem a ekonomické krize a inflace měli být minulostí. Jak ale historie prokázala, stal se přesný opak:

V letech 1914 až 1919 zvýšila centrální banka množství peněz v oběhu přibližně o 100%. Výsledkem byly rozsáhlé půjčky malým bankám a veřejnosti. V roce 1920 stáhl FED velkou část peněz z oběhu, což způsobilo opět jako v roce 1907, že banky musely vypovědět svým klientům velké množství půjček a podobně pak nastal masový výběr vkladů, bankroty a kolapsy. V té době zkolabovalo více než 5400 bank. Tím se ještě více upevnila moc malé skupiny mezinárodních bankéřů.

Dejte si toto období do souvislostí s koncem „klasického zlatého standardu“ – viz kapitola 3 „Stručný vývoj měnového systému“.

V letech 1921 až 1929 zvýšila centrální banka opět množství peněz v oběhu. Opět to mělo za následek mnoho půjček pro veřejnost a komerční banky. Mimo jiné se objevila i tzv. „marginální půjčka“, která dovolovala investorovi složit pouze 10% ceny cenného papíru. Zbylých 90% bylo půjčeno prostřednictvím makléře (poznamenejme, že tento způsob investování je zcela běžný i dnes na burzách

prostřednictvím makléřských společností). Takže jste měli v ruce cenný papír v hodnotě 100%, ale zaplatili jste ze svého pouze 10%. Zbytek zaplatila za vás nepřímo banka. Vy jste se ale stali dlužníkem plných 100%. Tato metoda byla velmi populární a zdálo se, že každý vydělává. Byl v tom ale jeden háček.

O splacení půjčky mohlo být požádáno kdykoliv a byla splatná do 24 hodin (výzva na dodatkovou úhradu). Prakticky to znamená, že majitel těchto cenných papírů je musel okamžitě prodat, aby mohl splatit dluh (půjčku).

Několik měsíců před říjnem 1929 J. D. Rockefeller, Bernhard Barack a jiní zasvěcení hráči v tichosti odešli z trhu a 24. října 1929 začali finančníci v New Yorku požadovat splacení těchto marginálních půjček ve velkém. To okamžitě spustilo na trhu rozsáhlé výprodeje, kdy každý musel získat peníze na splacení marginální půjčky. Znova nastal masový výběr bankovních vkladů. Zkolabovalo víc než 16 tisíc bank. Opět ti, kdo měli (především bankéři) na tom zbohatli, protože to opět dovolilo koupit konkurenční banky a celé korporace za „pár drobných“. Byla to největší krádež v americké historii.

Namísto toho, aby FED stabilizoval trh, stáhl z oběhu ještě více peněz a způsobil tak jednu z největších depresí v historii. Poslanec Louis McFaden, který byl odpůrcem bankovních kartelů napsal:

„Byla to precizně naplánovaná událost. Mezinárodní bankéři chtěli do společnosti vnést zoufalství, aby se mohli stát vládci nás všech.“

Mc Fadena zavraždili po dvou neúspěšných pokusech. Byl otráven na banketu dříve, než mohl prosadit zákon o trestní odpovědnosti vedení FEDu.

V té době opět zkrachovalo mnoho bank a množství peněz v oběhu se zmenšilo téměř o 1/3 za 3 roky.

Poté co byla společnost zubožená, rozhodli se bankéři odstranit krytí bankovek zlatem. Aby to mohli udělat, potřebovali získat zbylé zlato, které se nacházelo mezi lidmi. V roce 1933 za nově zvoleného prezidenta USA Franklina D. Roosevelta byl pod záminkou „pomoci ukončit ekonomickou krizi“ schválen zákon o povinnosti odevzdat veškeré zlato. Pod hrozbou trestu 10 let vězení musel každý v USA odevzdat všechny zlaté předměty. Před konfiskací stála 1 unce zlata 21 dolarů, po konfiskaci stála 35 dolarů. Brzy po této epizodě byly smluvní závazky USA, jako například dluhopisy splatné ve zlatě, zrušené se souhlasem nejvyššího soudu USA. Toto nám ukazuje, jak vláda může v období krize měnit pravidla a porušovat vlastní zákony. Veškeré zkonfiskované zlato skončilo v trezorech centrální banky a v Mezinárodním měnovém fondu. Celý americký národ musel prodat státu svých 261 miliónů uncí zlata výměnou za 11 miliard papírových amerických dolarů. Jinými slovy, úplná kontrola zásob zlata nejmocnějšího a nejvíce prosperujícího národa na světě byla dosažena za 11 miliard amerických dolarů,

které byly vytištěné z „ničeho“. Koncem roku 1933 bylo krytí bankovek zlatem zrušeno.

Opět si zde všimněte načasování a porovnejte s informacemi z kapitoly 3 „Stručný vývoj měnového systému“.

Pokud se podíváte na starou dolarovou bankovku vydanou před rokem 1933, je na ní napsáno, že nesměnitelná za zlato. Na dnešní dolarové bankovce je psáno, že je to legální prostředek pro platbu, to znamená, že není krytý ničím. Jediné, co dává penězům hodnotu, je to, kolik se jich nachází v oběhu vůči množství zboží a služeb na trhu. Proto možnost regulovat množství peněz v oběhu znamená

regulovat jejich hodnotu.

Je důležité si jasně uvědomit, že FED je soukromá společnost, která sleduje vlastní zájmy a vláda USA nemá žádnou moc na její regulaci. Je to soukromá banka, která půjčuje vládě peníze za úrok.

Přehled některých hlavních událostí od založení centrální banky, které jsou v rozporu s původní proklamací:

– Neochránila před pádem ekonomiky roku 1921, 1929.

– Nezabránila Velké hospodářské krizi mezi lety 1929 – 1939.

– Nezabránila recesi mezi lety 1955 – 1957, 1969, 1979, 1981.

– Nezabránila burzovnímu černému pondělí 19. října roku 1987.

– Korporátní dluh stoupá.

– Dluhy občanů jsou tak vysoko, jako nikdy předtím.

– Osobní a podnikové bankroty jsou dlouhodobě vysoké.

– Banky, úvěrové společnosti a stavební pojišťovny krachovaly jako nikdy předtím.

– Úrok na státním dluhu spotřebuje více než polovinu amerických daní.

– Těžký průmysl, byl přemožen zámořskou konkurencí.

– Poprvé v historii je schodek v mezinárodním obchodě.

– Více než polovina národa v USA, je v současné době oficiálně ve stavu recese.

A tohle je statistika z Federálního rezervního systému, po 100 letech „stabilizování ekonomiky“.

Myslím, že můžeme říci, že FED selhal ve svém proklamovaném záměru! Otázka je, proč selhal. Odpověď je, že STABILIZOVAT EKONOMIKU NEBYL NIKDY JEHO SKUTEČNÝ ZÁMĚR.

 

Pohled 5

Deriváty a finanční kolaps 2008

aneb Informační technologie jako zbraň hromadného ničení v zastaralém ekonomickém systému

 

V 90. letech umožnily stávající systémové podmínky a technologický vývoj prudký nárůst nových

finančních produktů – takzvaných derivátů. Od konce studené války se mnoho bývalých fyziků a

matematiků rozhodlo uplatnit místo vývoje zbraní na finančních trzích. Společně s investičními bankami a

fondy vyvinuli nové „zbraně hromadného ničení“.

Díky derivátům mohli bankéři spekulovat v podstatě s čímkoliv. Mohli sázet na vývoj cen ropy, na bankrot

firem, a dokonce i na počasí. Na přelomu tisíciletí představovaly deriváty neregulovaný trh o objemu 50

bilionů dolarů. Tento finanční tok byl tak mohutný, že jakýkoliv pokus na regulaci derivátů byl odsouzen

k nezdaru. V roce 2000 byl dokonce předložen a prosazen zákon, který vyloučil jakoukoliv regulaci

derivátů.

Když v roce 2001 nastoupil do úřadu George Bush mladší, byl americký finanční sektor výnosnější, větší a mocnější než kdykoli předtím. Dominovalo mu:

 5 investičních bank

Goldman Sachs, Morgan Stanley, Lehman Brothers, Merrell Lynch a Bear Stearns

 2 finanční korporace

Citigroup a JP Morgan

 3 finanční pojišťovny

AIG, MBIA a AMBAC

 3 ratingové agentury

Moody ́s, Standard & Poor ́s a Fitch.

Všechny spojoval tentýž řetězec sekularizace. Nový systém propojoval biliony v hypotečních a dalších úvěrech s investory z celého světa.

Ve starém systému majitel domu splácel hypotéku věřiteli. Protože

hypotéky byly na desítky let, věřitelé si dávali pozor, komu půjčují. V novém systému věřitel prodá hypotéku investiční bance.

Investiční banky dají dohromady tisíce hypoték a dalších úvěrů včetně půjček na auto, studentských půjček a dluhů na kreditních kartách a vytvoří komplexní deriváty – zajištěné dluhové obligace CDO (Collateral Debt Obligation). Investiční banky pak prodávají CDO investorům. Splátky tak putovaly k investorům po celém,

světě. Investiční banky ale platily ratingové agentury, aby posoudily kvalitu CDO. Obligace tedy dostaly většinou největší možné ohodnocení AAA. Proto byly CDO oblíbené mezi penzijními fondy, které mohou investovat pouze do „kvalitních papírů“. Vznikla tak časovaná bomba. Věřitelům nezáleželo na tom, zda bude žadatel schopen splácet. Začali proto poskytovat čím dál rizikovější úvěry. Investičním bankám to bylo také jedno. Čím víc CDO prodali, tím vyšší měly zisky. Ratingové agentury, placené bankami, nenesly zodpovědnost, pokud se v hodnocení CDO mýlily.

Mezi lety 2000 a 2003 se objem hypotečních úvěrů téměř zčtyřnásobil. Nikdo z účastníku sekuritizace od samého začátku až na konec neměl zájem na kvalitě hypotéky. Zajímal je pouze co největší objem a jejich podíl na něm. Důsledkem toho došlo k nárůstu nejrizikovějších úvěrů – takzvaných podřadných

půjček. Tisíce podřadných půjček byly zabaleny do zajištěné dluhové obligace a ta přesto často dostala hodnocení AAA.

Investiční banky dávaly podřadným půjčkám přednost, protože z nich měly vyšší zisk. Tak došlo k jejich masivnímu nabízení dlužníkům. Ti dostávali půjčky se zbytečně vysokými úroky. Mnoho jich dostali lidé, kteří je nemohli splatit. Všechny bonusy, které finanční instituce nabízely svým hypotečním agentům, se týkaly prodeje jejich nejziskovějších produktů, tedy podřadných půjček.

Náhle protékaly sekuritizačním řetězcem stovky miliard dolarů ročně. Protože si hypotéku mohl dovolit každý, ceny domů a dalších nemovitostí raketově stoupaly. Vznikla tak největší finanční bublina v dějinách. Došlo k obřímu rozmachu stavebnictví, který vůbec nedával smysl. Ohromná nenasytnost finančního sektoru poháněla všechny ostatní. Mezi lety 1996 a 2006 se ceny domu prakticky zdvojnásobily. Jenom podřadné půjčky vzrostly během 10 let na objemu z 30 miliard dolarů ročně na více než 600 miliard dolarů ročně.

Countrywide Financial Corporation, největší poskytovatel podřadných půjček, půjčil 97 miliard dolarů. Vydělal na tom přes 11 miliard dolarů. Také prémie na Wall Street prudce rostly.

Makléři a manažeři neuvěřitelně zbohatli. Lehman Brothers byla hlavním pojistitelem podřadných půjček a generální ředitel Richard Fault vydělal 485 milionů dolarů. Na Wall Street přinesla tato hypoteční a úvěrová bublina zisky ve výši stovek milionů dolarů. Do roku 2006 už 50% všech zisků 500 největších firem tvořily finanční instituce. Nebyly to skutečné zisky nebo reálné příjmy. Byly to pouze peníze vygenerované systémem.

Během bubliny si investiční banky samy půjčovaly více peněz, aby mohly skupovat další půjčky a vydávat CDO. Poměru mezi vypůjčenými penězi a vlastními prostředky bank se říká leverage (finanční páka).

Tento poměr rostl a dosáhl děsivých výšek. Investiční banky měly leverage až 33:1. To znamená, že minimální pokles hodnoty aktiv o pouhá 3% znamenal insolvenci.

Ve finančním systému tikala ještě jedna bomba – AIG. Největší pojišťovna světa prodávala obrovské objemy derivátů CDS (Credit Default Swap) – swapů úvěrového selhání. Pro investory vlastnící zajištěné dluhové obligace CDO představovaly swapy úvěrového selhání pojistku. Investor, který si pořídil CDS, platil AIG čtvrtletně pojistné. Kdyby CDO ztratily hodnotu, AIG slíbila uhradit ztrátu. Na rozdíl od např. pojištění domu, který si můžete pojistit pouze jednou, mohly CDS skupovat od AIG i spekulanti a spekulovat tak na pád CDO, které vlastnil někdo jiný. Protože CDS nebyly regulovány, nemusela AIG dávat stranou rezervy na pokrytí možných ztrát. Místo toho vyplácela obrovské prémie za každý podepsaný kontrakt. Pokud by ale CDO ztratilo hodnotu, AIG by byla ztracena. Divize finančních produktů AIG v Londýně vydala během konjunktury swapy úvěrového selhání v hodnotě 500 miliard dolarů.

Mnoho z nich krylo dluhové obligace tvořené podřadnými půjčkami.

Goldman Sachs prodala v 1. pololetí 2006 toxické CDO za 3,1 miliardy dolarů.

Mezi investory, kteří kupovali, byl i penzijní fond státních zaměstnanců státu

Mississipi, který měsíčně vyplácí více než 80 tisíc důchodcům. Přišli o miliony

dolarů.

Koncem roku 2006 zašli u Goldman Sachs ještě dál. I nadále prodávali toxické

CDO, ale začali se proti nim pojišťovat a současně ujišťovali klienty, že se jedná

o dobrou investici. Nákupem swapů úvěrového selhání u AIG mohli sázet na propad CDO jiných společností. Goldman Sachs nakoupily u AIG tyto CDS minimálně za 22 miliard dolarů. Bylo to tolik, až si uvědomili, že i AIG může zbankrotovat. Proto vzali dalších 150 milionů dolarů a pojistili se proti pádu AIG.

V roce 2007 zašli u Goldman Sachs ještě dále. Začali prodávat CDO tak, že čím víc klienti prodělají, tím víc vydělají oni. Také Morgan Stanley prodávala hypoteční obligace a sázela proti nim, přestože měli rating AAA. Tak vydělala stamiliony dolarů a investoři přišli téměř o všechno.

Společnosti Goldman Sachs a Morgan Stanley nebyly samy. Hedžové fondy Tricadia a Magnetar vydělaly miliardy sázením proti CDO, které samy vydaly. Tyto dluhové obligace nabízely jako bezpečnou investici. Ani jeden z těchto cenných papírů nevydaly bez doporučení všech ratingových agentur.

Tři hlavní ratingové agentury Moody ́s, Standard & Poor ́s a Fitch vydělaly miliardy dolarů doporučováním riskantních investic. Moody ́s mezi lety 2000 a 2007 své zisky zčtyřnásobila. Agentury jsou placeny podle toho, kolik ratingů vydají. Čím více hodnocení AAA tím vyšší čtvrtletní zisky. A proto namísto hrstky produktů s AAA jich najednou byly tisíce.

V roce 2008 už domovních exekucí přibývalo a řetězec sekuritizace implodoval. Věřitelé už nemohli prodávat půjčky investičním bankám, a když dlužníci přestali splácet, desítky věřitelů krachovalo. Trh s CDO se zhroutil a nechal investičním bankám neprodejné půjčky, zajištěné dluhové obligace a nemovitosti v ceně stovek miliard.

V březnu 2008 došly investiční bance Bear Stearns prostředky. Získala jej JP Morgan Chase za 2 dolary za akcii. Dohodu podepřela záruka ve výši 30 miliard dolarů z federálních rezerv. 7 září 2008 Henry Paulson oznámil, že stát převezme Fannie Mae a Freddie Mac, dva hypoteční obry na pokraji bankrotu. O dva dny později oznámila Lehman Brothers rekordní ztrátu 3,2 miliardy dolarů a její akcie se propadly. V pátek 12. září 2008 jí došly prostředky. Celé investiční bankovnictví šlo ke dnu. Byla ohrožena stabilita celosvětového finančního systému.

Poznamenejme, že Bear Stearns měl rating AA (vysoké investiční hodnocení) měsíc před bankrotem, Lehman Brothers měl AA pár dní před krachem, AIG měla AA pár dní před záchranou, Fannie Mae a Freddie Mac měly AAA těsně před tím, než dostaly státní pomoc. City Group a Meryl Lynch měly také solidní hodnocení. Ptáte se, jak je to možné?

Možná se někomu, kdo nikdy nepracoval ve finanční oblasti, může zdát problematika derivátů složitá nebo nepřehledná. Proto bych to chtěl na tomto místě trochu „odlehčit“ krátkým fiktivním příběhem od neznámého autora, který mi přišel před nějakou dobou prostřednictvím elektronické pošty a který humornou formou popisuje princip, jak současný finanční systém funguje. Zde jej uvádím pro pobavení:

Helga je vlastníkem baru. Zjišťuje, že téměř všichni její zákazníci jsou nezaměstnaní alkoholici a jako takoví si již nemohou dovolit podporovat její bar. Aby tento problém vyřešila, přichází s novým reklamním plánem, který jejím zákazníkům umožňuje pít nyní a platit později. Helga si zaznamenává vypité nápoje v knize (čímž poskytuje zákazníkům úvěr). Její reklamní strategie „pij nyní, plať později“ se rozkřikne a v důsledku toho proudí do jejího baru stále větší počet zákazníků. Brzy má největší prodeje ze všech ve městě. Tím, že umožňuje svým zákazníkům neplatit okamžitě, nesetkává se Helga s odporem, když v pravidelných intervalech zvyšuje ceny vína a piva, nejvíce konzumovaných nápojů. Následně se její hrubý prodej obrovsky zvýší.

Mladý a dynamický viceprezident v místní bance pochopí, že tyto dluhy zákazníků

představují cenná budoucí aktiva, a zvyšuje Helze její úvěrový limit. Nevidí žádný

důvod k nepřiměřeným obavám, přestože má jako kolaterál dluhy nezaměstnaných

alkoholiků. V sídle banky experti na obchodování najdou způsob, jak vydělat obrovské provize a jak přeměnit tyto zákaznické úvěry na „CHLASTACÍ DLUHOPISY“. Tyto „cenné papíry“ jsou zabaleny a zobchodovány na mezinárodních trzích s cennými papíry. Naivní investoři opravdu nechápou, že cenné papíry, které jsou jim prodávány jako „zajištěné dluhopisy“ AAA, jsou ve skutečnosti dluhy nezaměstnaných alkoholiků. Nicméně ceny dluhopisů neustále rostou a tyto cenné papíry se brzy stanou nejprodávanějšími instrumenty předních brokerských domů. Jednoho dne, ačkoliv ceny dluhopisů stále rostou, manažer rizik v původní místní bance rozhodne, že je čas požadovat zaplacení dluhů vytvořených pijáky v baru Helgy. Informuje o tom Helgu.

Helga pak požaduje zaplacení po svých notorických kunšaftech, ale protože jsou to

nezaměstnaní alkoholici, nemohou své „chlastací dluhy“ splatit. Protože Helga nemůže dostát svým úvěrovým závazkům, je nucena vyhlásit bankrot. Bar zavírá a 11 zaměstnanců přichází o práci.

Ceny chlastacích dluhopisů přes noc spadnou o 90%. Zkolabovaná hodnota dluhopisových aktiv zničí likviditu banky a zabrání ji vydat nové úvěry, čímž dochází k zmrazení ekonomické aktivity ve společnosti.

Dodavatelé baru Helgy ji poskytli štědré prodloužení termínů splatnosti, protože

investovali do dluhopisů přes penzijní fondy svých firem. Nyní zjišťují, že čelí

odpisům jejích špatných dluhů a ztrátě více než 90% předjímané hodnoty dluhopisů.

Její dodavatel vína také vyhlašuje bankrot, zavírá rodinnou firmu, která přetrvala

tři generace. Její dodavatel piva je převzat konkurencí, která okamžitě uzavírá

místní pivovar a propouští 150 lidí.

Naštěstí však banka, brokerské domy a jejich vedení jsou zachráněni a nouzově

vyplaceni miliardami od vlády, bez jakýchkoliv podmínek. Zdroje potřebné pro toto

nouzové vyplacení jsou získány novými daněmi uvalenými na zaměstnané, střední třídu a abstinenty, kteří nikdy v baru u Helgy nebyli.

Doufám, že alespoň z tohoto příběhu už je trochu jasnější, jaká zvrácená hra se hraje v tomto globálním kasinu. Vzhledem k faktu, že o peníze ve skutečnosti nikdy nešlo (ty byly a jsou pouze nástrojem – v dávné minulosti ke směně, v moderní technologické době především k udržení a posílení moci malé skupiny), poodstupme trochu dále a podívejme se na historický vývoj společnosti z hlediska energetické bilance.

 

Pohled 6

Co nás vlastně živí

aneb Člověk a společnost z hlediska energetické bilance

 

Před rokem 1800 byl svět světem s nízkou spotřebou energie, protože během celé zaznamenané historie lidstva byl hlavním zdrojem užitkové energie člověk sám. Zdravý člověk může produkovat výkon přibližně 0,1 HP (Horse Power – koňská síla). 1 HP se rovná přibližně 735 W (Watt). Pro porovnání např. motor pračky je asi 5 krát silnější a má v průměru 0,5 HP. Protože v té době neexistovaly moderní stroje, tak 98% veškeré práce celých dějin byla lidská práce. Zbylá 2% pocházela z jiných zdrojů než z lidských svalů, jako jsou zvířata (koně, voli) a z jednoduchých strojů (větrné a vodní mlýny). Tuto část energie nazýváme energií nepocházející od člověka. Protože je výkon člověka limitovaný, nestačil při použití jednoduchých strojů a nástrojů k tomu, aby se uživila rostoucí populace a současně zajistila její

prosperita. I když si pár lidí užívalo poměrně lepší životní úroveň, bylo to vždy na úkor ostatních, kteří sotva přežívali. Proto se populace přirozeným způsobem udržovala po celou dobu lidských dějin na relativně vyrovnané hladině. Je důležité si uvědomit, jak uvidíme dále, že energie je tím faktorem, který určuje, do jaké míry dojde k RŮSTU nebo PROSPERITĚ.

Od počátku historie do doby okolo roku 1800 to byla tedy především lidská síla. To se nikdy neměnilo. Mluvíme o 7000 let dlouhé zaznamenané lidské historii s absolutně žádnou změnou. To udržovalo každou společnost na světě z energetického hlediska ve stavu společenské rovnováhy, což znamená, že se nikdy neměnila míra energetické výměny. Neudály se žádné podstatné změny v tom, jak lidé vyráběli výrobky, a tak všude převládal NEDOSTATEK.

Těsně před rokem 1800 se však stala zásadní událost. V roce 1782 vytvořil James Watt první parní stroj.

Tento vynález byl začátkem úplně nového způsobu vykonávání práce. Byl to začátek rozsáhlého využívání práce nepocházející od člověka. A od té doby se znásobilo úsilí vytvářet větší, rychlejší a výkonnější stroje, které by měnily energii na užitečnou práci. Toto úsilí se rozšířilo do celého světa.

Pokud si namalujeme graf, kde na vodorovné ose bude čas v letech a na svislé ose procentuální zastoupení jednotlivých složek práce, a graficky si znázorníme tyto dvě složky, pak uvidíme, že od roku 1800 do roku 1900 začaly tyto dvě křivky výrazně měnit směr.

Křivka energie nepocházející od člověka stoupala a křivka lidské energie klesala.

Ve dvacátých letech se v Americe dělaly rozsáhlé studie, aby se zjistilo, jaký společenský dopad bude tato změna mít. Údaje se sbíraly v každém odvětví průmyslu v Severní Americe. Zjišťoval se růst produkce, míra energetické konverze, klesající pracovní hodiny a rostoucí vliv na nezaměstnanost.

Lidstvo se vyvíjelo od společnosti s nízkou spotřebou energie ke společnosti s vysokou spotřebou energie. Začal se tedy dít přesný opak toho, co se dělo během celých zaznamenaných dějin, a to tedy není malá změna.

V roce 1992 americké oddělení obchodu a sčítání lidu uveřejnilo informaci, že Amerika má instalovaný výkon 35,3 miliardy koňských sil (HP) v „generátorech výkonu“. Co to znamená? „Generátory výkonu“ jsou mechanické stroje, turbíny a pracovní zvířata, které přeměňují palivo nebo sílu (např. větrnou či vodní) na práci a užitečný výkon.

Před rokem 1800 měla průměrná společnost energetickou výměnu asi 2.000 kilokalorií na osobu a den. Pokud jsou lidé primární pracovníci, jejich vydaná energie je limitovaná jejich průměrným příjmem energie. Populace USA čítala v roce 1992 o něco víc než 250 milionů lidí.

Tudíž v roce 1992 USA konvertovalo celkem:

35,3 * 10 9 HP = 25.963,10764 * 10 9 W = 22.329,58753 * 10 9 kCal/h = 535.910,1007 * 10 9 kCal/den

Na jednu osobu byla spotřeba:

535.910,1007 * 10 9 / 250.000.000 = 2.143.640,403 kCal/den

Takže nárůst spotřeby je:

n = 2.143.640,403 / 2.000 = 1.071,820296

Přepočet instalovaného výkonu z Koňské síly na Watty:

1 HP = 0,7354988 kW → Wc = 35,3 * 10 9 HP = 25,96310764 * 10 9 kW

Výpočet instalovaného výkonu na osobu:

Wco = 25,96310764 * 10 9 / 250.000.000 = 103,8524306 kW/osobu

Přepočet průměrného výkonu 1 osoby:

Wo = 2.000 kCal/24 h = 83,33333333 kCal/h = 0,09689351 kW

Nárůst výkonu na osobu:

n = Wco / Wo = 103,8524306 kW / 0,09689351 kW = 1.071,820296

Je to přibližně 1072 krát více v porovnání se společností před rokem 1800. Toto bylo zásadním zdrojem amerického růstu a prosperity. USA byly první zemí na světě, která byla schopná vyprodukovat víc, než dokázala spotřebovat. Co z toho plyne pro dnešní globálně propojený svět?

Možná se teď zeptáte, jak s tím vším souvisí měnový systém. Měnový systém začal selhávat zhruba kolem roku 1920, protože se životní podmínky ve světě dramaticky změnily. Dva základní požadavky pro přežití měnového systému, tedy NEDOSTATEK a MOŽNOST REÁLNÉHO RŮSTU už neexistovaly.

Nedostatek byl eliminovaný díky technologii, a tudíž růst již nebyl možný tak jako dříve. Jako důsledek tohoto vývoje zažíváme vážné ekonomické problémy a jakékoliv řešení, které jsme kdy vyzkoušeli, sloužilo jen jako záplata, jež se dá přirovnat ke žvýkačce, jíž chceme zalepit praskající přehradu, odsouzenou k zániku. Žádné řešení totiž nevzalo v úvahu základní problém, protože by to znamenalo podstatné změny v naší ekonomické struktuře a lidé, mající největší zisk ze současného ekonomického systému, by museli změnit pravidla hry a přijít o své „pomyslné“ výhody.

Graf na obrázku znázorňuje souhrn výsledků průzkumů 20. let 20.

století ze všech odvětví průmyslu.

– Zelená křivka znázorňuje fyzickou produkci. Jak je vidět v grafu, mezi lety 1830 a 1900 byla produkce v průmyslu nízká a růst malý. Od roku 1900 do roku 1930 následoval pozoruhodný exponenciální růst fyzické produkce díky pokrokům v technologii a většímu využití energie nepocházející od člověka v míře asi 7% ročně. Je jasné, že toto nemohlo pokračovat do nekonečna. Od roku 1930přišlo zpomalení růstu.

– Červená křivka znázorňuje počet odpracovaných hodin v průmyslu bez ohledu na to, jak lidé pracovali. Na počátku 19. století bylo mnoho odpracovaných hodin v přepočtu na jednotku, jejichž počet postupně s rozvojem průmyslu klesal. Bylo to nevyhnutelné, protože bylo mnohem levnější a efektivnější použít na práci technologii než lidi. 1 kWh (kilowatthodina) energie odpovídá 26

odpracovaným hodinám člověka, ale za podstatně nižší cenu. Měnový systém vytvářel stimul pro firmy, aby nahrazovaly drahou lidskou pracovní sílu mnohem levnější a produktivnější technologií s cílem maximalizovat zisk. Od roku 1980 až dodnes se potýkáme s jedinečnou situací, která se nikdy předtím během celých lidských dějin nestala. Vysoká produkce s minimální potřebou lidské práce. To by byl vynikající stav pro všechny, nebýt měnového systému.

– Bílá křivka znázorňuje, co se stalo s prací a následně s KUPNÍ SILOU. Představuje součet odpracovaných hodin v zaměstnání v průmyslu. Od roku 1830 do roku 1900 je odpracovaných hodin

relativně málo a růst pomalý. Následně třetí křivka sledovala průběh křivky produkce, jelikož vzájemně přímo souvisely. Stejně tak s ní prudce vzrostla, ale

nepokračovala směrem nahoru jako produkce. Dosáhla jen svého vrcholu nad překřížením křivek a stočila se směrem dolů.

Součet odpracovaných hodin stoupne na svoje maximum a následně klesá. Tato událost v každém průmyslu nastane JEN JEDNOU. Je to logické. Jak stoupá produkce díky automatizaci, vznikají a rozvíjí se i nové obory a nová průmyslová odvětví, a tím vzniká více příležitostí. Lidé se přesouvají do průmyslu (už nejsou tolik potřeba v zemědělství), stoupá zde zaměstnanost, a tedy i součet odpracovaných hodin. Jakmile ale dosáhne automatizace určité úrovně, tak v zájmu zachování zisku (konkurence, efektivita) jsou lidé zcela přirozeně nahrazováni stroji a počet pracovníků, a tedy i součet odpracovaných hodin klesá. Vrchol součtu odpracovaných hodin nastal v USA v roce 1920 a od té doby zažívá měnový systém nestabilitu, protože existuje velký rozdíl mezi produkcí a odpracovanými hodinami. Stále více se rozšiřující mezera mezi produkcí a odpracovanými hodinami naznačuje, že čím snazší je vyrábět víc, tím těžší je zabezpečit distribuci zboží. Důvodem této anomálie je to, že existuje blízký vztah mezi odpracovanými hodinami a kupní sílou.

Většina z nás získává svůj příjem ze zaměstnání ve formě mzdy nebo platu a klesající odpracované hodiny obvykle znamenají snížení kupní síly. Není to ironie, že tak, jak zvyšujeme naši schopnost vyrábět, trpíme zmenšující se schopností spotřebovávat? To je to, co se děje s měnovým systémem. Problémem dneška není snaha o vyrovnání rozpočtu, ale hledání rovnováhy mezi schopností globálně spravovat zdroje a globální spotřebou. Pravidla měnového systému nám v tom však brání. Distribuce se stále řídí řetězcem směn, založených na principu nedostatku, který už ve skutečnosti neexistuje. Peníze jsou prostředkem v těchto směnách. Navíc peníze jsou dluhem a my se snažíme doběhnout produkci zvýšenou spotřebou tím, že se ještě víc zadlužíme. To nemůže fungovat do nekonečna! A to kvůli tomu, že není prakticky žádný vztah mezi vytvářením dluhu a čímkoliv jiným ve fyzickém světě.

Dluh ani peníze nejsou SKUTEČNÝM zdrojem, který potřebujeme pro přežití. Je to lidský vynález, jenž však v dnešním světě nemá opodstatnění. Křivka odpracovaných hodin je fyzikální fenomén, zatímco růst dluhu je abstrakcí.

Nyní se podívejme na „dluhovou hru“ z jiného úhlu pohledu.

 

Pohled 7

Dluh

aneb Devastace lidstva, kultury a planety

 

Tvrzení: Neustále rostoucí dluh implicitně předpokládá, že budoucnost bude „větší“ než současnost.

Peněžní dluh je smluvní povinnost zaplatit určitou sumu peněz spolu s úrokem věřiteli do určitého data v budoucnu. Podle nastavených pravidel této hry existují pouze dvě základní možnosti, jak dluh urovnat:

1. Splatit jej
2. Zbankrotovat

Vláda USA měla v dubnu 2008 dluh přibližně ve výši 9 bilionů, 444 miliard dolarů. Jakmile přidáme závazky vlády USA, hlavně programy Medicare a Social Security,

dostaneme číslo 5 až 8 krát vyšší.

Toto je graf celkového dluhu USA – dluh federální, obecný, korporátní a soukromé dluhy (červená křivka), v porovnání s celkovým příjmem (žlutá křivka). Celkový dluh USA měl v roce 2008 velikost 48 bilionů dolarů. To je 48 sloupců tisícdolarovek, každý z nich vysoký 110 km. Pokud tuto úroveň dluhu přepočítáme na počet obyvatel a zohledníme inflacitak, abychom porovnávali jablka s jablky, zjistíme, že v roce 1952 byla výše dluhu 76.000 dolarů na jednoho obyvatele a v roce 2008 to bylo 183.000 dolarů na obyvatele, to znamená, že průměrná čtyřčlenná rodina v USA dluží 732.000 dolarů. Nezáleží na tom, zda je dlužníkem vládní agentura, korporace nebo jednotlivec, protože všechno to jsou dluhy a všechny dluhy se splácejí pomocí toho, co lidé dělají. Pokud zkoumáme výši dluhu na hlavu nebo v přepočtu na domácnost, dá nám to stejné porozumění situaci. Mohou růst dluhy rychleji než příjem donekonečna?

Co to je ve skutečnosti dluh? Dluh poskytuje peníze, které lze utratit již dnes. Možná si koupíme auto, které můžeme používat už dnes. Ale v budoucnu budou splátky představovat peníze, které nebudeme moci utratit na jiné, možná potřebnější věci. Můžeme proto říci, že dluh představuje budoucí spotřebu, kterou využijeme již a pouze dnes. Pokud začneme zvažovat, že naše dnešní úroveň dluhu bude vyžadovat od budoucích generací, aby jej splatily, začneme vidět morální aspekt tohoto příběhu. Je čestné, aby jedna generace žila nad své poměry, a očekávat, že budoucí generace obětují svou životní úroveň, aby dluhy splatily? Toto je totiž naše současná situace a tyto grafy to potvrzují. Zeptejte se svých dětí, jestli přistoupí na takovou dohodu. Dluh je tedy požadavkem na lidskou práci v budoucnu.

Už asi tušíte, co z tohoto plyne. Budoucí generace budou muset stále více a více pracovat, aby udržely tvorbu nového dluhu v „rozumné míře“. Je ale vůbec v době vyspělé technologie možné a potřebné, aby lidstvo více a více tvořilo umělá pracovní místa a spotřebovávalo čím dále tím více omezené planetární zdroje až do úplného vyčerpání a konce této civilizace, když to již není zapotřebí? Jaký rozumný význam má tato uměle udržovaná hra?

Takže, jelikož dluh je požadavkem na budoucnost, každé další zvýšení úrovně dluhu je implicitní předpoklad, že v budoucnu bude všeho více než v současnosti. Dluh se vždy splácí v budoucnosti, půjčky se vytvářejí s očekáváním, že budou splaceny i s úrokem. Pokud se letos vytvoří více kreditu než minulý rok, znamená to, že existuje určité očekávání, předpoklad, že v budoucnu bude existovat větší schopnost splatit tyto půjčky. Mnohem větší. Znamená to více prodaných aut, více spotřebovaných energetických zdrojů, více vydělaných peněz, více postavených domů, více odpadu. Toho všeho musí být více než dnes, abychom vůbec měli možnost splácet půjčky, které jsme si už vzali. Jenže každé čtvrtletí vidíme, že se tvoří nové dluhy, a to 5-6-krát rychleji než je rychlost růstu současné ekonomiky. I s

poměrně optimistickým pohledem na růst ekonomiky v budoucnu je toto směřování jasně neudržitelné.

Naše banky, naše penzijní fondy, vládní struktury a všechny ostatní instituce, které vytvářejí expanzi dluhů, uzavřeli riskantní sázku, že růst bude neustále pokračovat.

Poznámka:

Jak již víme, klasický Zlatý standard skončil v roce 1914. Pak zcela logicky následovala série měnových experimentů, které trvají dodnes. Netvrdím, že je špatně, že zlatý standard skončil. Je to součást vývoje lidské společnosti. Tím, že jsme se výrazně energeticky a technologicky posunuli a současně zabředli v měnovém systému jako takovém, jsou to zcela přirozené fenomény. Lidé, kteří volají po návratu ke zlatému standardu, nevidí tyto věci ve vzájemných souvislostech nebo to z různých důvodů ignorují. Je to podobné jako u některých, kteří volají po „starých dobrých časech“. Vidí pouze úzký kontext událostí očima oboru, ve kterém se pohybují. Řídit technologicky vyspělou společnost jako je ta naše nelze zastaralým způsobem pomoci finančního toku, i když bychom vymysleli jakoukoli jinou formu, než máme dnes. Ale chápu, proč se podobné myšlenky (záplaty) rodí. Lidé jsou příliš hluboko uzamčeni do svého naučeného rytmu uvažování a ani si to neuvědomují. A ti, kteří jsou řešení nejblíže, nemají dost odvahy se postavit proti všem a v rámci svého dalšího přežití volí buď kompromis, nebo se nechají opět pohltit skupinovým myšlením a penězi.

Tzv. „nákup na splátky“ se poprvé objevil někdy kolem roku 1918 po skončení 1. světové války. Důvodem byl především rozvoj technologie, která se instalovala během války a nahrazovala pracovníky. Tím rostla produkce, ale kupní síla klesala. Proto „sebezáchovný mechanizmus systému“ vytvořil „prostor“ pro půjčky, jako řešení (záplatu) tohoto fenoménu. Politika snadno dostupného kreditu centrální banky dala vznik „vzkvétajícím 20. létům“ a také kreditní bublině, která když praskla, byla následovaná 11 lety ekonomické kontrakce a obtížemi, které dnes označujeme pojmem Velká deprese.

V roce 1933 se vláda USA pokusila podepřít selhávající měnový systém vytvořením ještě většího dluhu tím, že začali utrácet více peněz, než získali výběrem z daní. Dnes se tomu říká schodové výdaje. Během Rooseveltovy administrativy se pokoušeli podpořit ekonomiku tím, že dali možnost získat kupní sílu nezaměstnaným lidem pomocí veřejně prospěšných prací. Krachující obchody a továrny se také začaly zaobírat veřejně prospěšnou prací, čemuž se říká dotování od státu. Dalo by se říct, že MĚNOVÝ SYSTÉM SELHAL V ROCE 1933.

Druhá světová válka byla dalším záchranným kolem měnového systému. Byl to důvod zaměstnat v továrnách mnohé nezaměstnané lidi nebo je začlenit do ozbrojených složek. Továrny se opět rozjely. Vyráběly ohromné množství zboží a zbraní. Ty se vyvážely do zahraničí a tam vybuchovaly. Dluh opět narostl.

Navzdory útrapám během Velké deprese a druhé světové války, měnový systém neskončil nadobro.

Používáme ho a potýkáme se s ním dál tak či onak. A proč tomu tak je? Zabránili jsme totiž jeho úplnému kolapsu různými a často i nelidskými cestami udržováním UMĚLÉHO NEDOSTATKU.

Během Velké deprese, když tolik lidí bylo bez zaměstnání a jejich rodiny hladověly, v Americe byly uskladněny přebytky jídla po celé zemi. Dostalo se k lidem? Ne, protože nebylo výnosné jen tak rozdávat jídlo, i když populace umírala hladem. Od 30. let se začal uplatňovat proces ničení části zemědělských plodin a zabíjení dobytka, aby následný nedostatek podpořil zisk v měnovém systému.

Dělá se to dodnes, jen v tajnosti.

27Od roku 1933 utratila vláda miliardy dolarů, aby ZAPLATILA farmářům za to, že NEBUDOU PĚSTOVAT. Stejně tak omezili distribuci kukuřice a pšenice pro konzumaci lidmi a usměrňují využívání plodin pro projekty alternativních paliv, což je zbytečné mrhání jídlem a navíc jde o alternativní paliva nepříliš vhodná. V měnovém systému, když je jídla nadbytek, omezíme ho. Cílem je udržet hladinu cen neboli peněžní hodnotu produktů, aby systém mohl dál fungovat. I kdyby lidé hladověli, tak to nejméně zajímá právě ty osoby, které rozhodují o pravidlech fungování měnového systému. Průmysl používá jinou taktiku. Továrny často nepracují na plný výkon, pracuje se jen na jednu nebo dvě směny, nebo se úplně zavřou, i kdyby mohly vyrábět nepřetržitě 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Dále tu máme stále větší produkci brakových výrobků a následné množství odpadu. Nekvalitní výrobky, které se rychle pokazí nebo se v krátkém čase opotřebí, zajišťují neustále vysoký obrat. Pokud by nějaká firma dokázala vyrobit produkt, který by vydržel 100 let, a lidstvo má materiály a technologii na takový produkt, nemohla by si stejně dovolit ho prodávat, protože jak by prodala další verzi, aby na ní vydělala?

Zkuste si vzpomenout, jak dlouho Vám vydrží různé výrobky jako hračky, nábytek, auta, přístroje a další. Ničení těchto nekvalitních výrobků zaručuje jejich nedostatek na trhu. Každý týden se pokazí a vyhodí obrovské množství nekvalitních výrobků s cílem zajistit vysoký obrat a rychlý zisk. Takto funguje tento systém. Vede to k pořádným hromadám odpadu. Ročně se vyrobí stovky milionů mobilů, lišící se od sebe vším možným, jen aby byly považovány za jedinečné. A k čemu to všechno?

Proč neudělat 1 maximálně kvalitní mobil, který by dokázal udělat všechno, co byste potřebovali, vydržel by i 25 let a snadno byste si jej aktualizovali doplňky? Měnový systém však takovéto logické uvažování zakazuje.

Podle zprávy Americké agentury pro ochranu životního prostředí z roku 2005 se odhaduje, že se ročně vyhodí asi 130 milionů mobilních telefonů, což vytvoří asi 65.000 tun elektronického odpadu. A to jsou jen mobily! Co se všemi ostatními výrobky, na které si vzpomenete a na které často mrháme cennými materiály a zdroji?

 

 

 

Pohled 8A

Fosilní paliva a ropný zlom

 

Tento pohled patří mezi důležitější z hlediska odpovědí na to, co se děje s naší civilizací. Pochopením těchto informací si více uvědomíme, co se vlastně s lidstvem za posledních zhruba 150 let stalo a proč jsou věci takové, jaké jsou. Pomůže nám to výrazně povystoupit z „krabicového“ způsobu myšlení, který zcela dominuje našemu socioekonomickému systému.

Energie je životodárná „tekutina“ každé ekonomiky. Ale pokud je ekonomika založená na exponenciálním, na dluhu založeném systému a ten je závislý na exponenciálním zvyšování zásob energie, pak je to hlavní věc, kterou bychom se měli zabývat a tomu přizpůsobit svoje chování.

Je potřeba si uvědomit, že jakýkoliv peněžní systém slouží a sloužil pouze k přerozdělování zdrojů a v žádném případě nás nezachrání jeho sebelepší modifikace (zlatý standard, bitcoin, základní příjem, komunitní měnové systémy atd.), pokud nám významně dojde hlavní energetický zdroj, který pohání tuto civilizaci. Politici a současní tzv. ekonomové můžou vymýšlet cokoli, ale vzhledem k tomu, že se stále pohybují v „krabicovém“ způsobu myšlení, který implicitně předpokládá, že máme neomezené množství energie, kterou umíme využít, jejich snaha vyjde vždy nazmar. Politické myšlení pochází z doby nedostatku a v té době nebylo zapotřebí vysokého stupně vzdělání a znalostí, jakého je potřeba dnes.

Nebylo nás 7 miliard, neměli jsme technologie eliminující nedostatek, neměli jsme globální „propojenost“ na všech úrovních, neměli jsme tak velkou energetickou spotřebu a tak nízké energetické „zásoby“, svět nebyl tak komplexní a nebylo tedy zapotřebí SYSTÉMOVÉHO PŘÍSTUPU správy zdrojů, který je nutnou podmínkou pro přežití lidstva v současnosti a jeho další rozvoj.

Drtivá většina energie naší současné civilizace pochází z fosilních paliv, to znamená z neobnovitelných zdrojů. Přírodě trvalo zhruba 5 milionů let vytvořit tato paliva, které náš svět spotřebuje za jeden

rok.

Pokud se podíváme na spotřebu energie v USA (včetně dopravy), kterou nám znázorňuje tento graf z ministerstva energie, vidíme, že ropa pokrývá 50% roční spotřeby energie a zemní plyn spolu s ropou pokrývají více než 75%.

Co se týče výroby pouze elektrické energie, tak v roce 2007 to bylo z uhlí 48,5%, ze zemního plynu 21,6%, z ropy 1,6%, z jaderné energetiky 19,4% a z vodní energie 5,8%. Ostatní obnovitelné zdroje energie vyráběly jen 2,5% elektřiny.

To, co zde bude rozebráno, se týká především 3⁄4 celosvětové spotřeby energie. Pro lepší pochopení si to budeme „demonstrovat“ na ropě.

Co to znamená „vrchol těžby ropy“? Když se z ropného ložiska začne těžit ropa, zjišťujeme, že množství ropy, které se vytěží, sleduje velmi přesně předepsaný trend, který nakonec vytváří zvonovitou křivku. Nejprve se zahájí těžba, která roste

s poptávkou, protože je ropy dostatek a s každým vytěženým barelem klesají průměrné náklady na celkovou těžbu. To se děje až do té doby, než těžba dosáhne svého vrcholu a je to okamžik, kdy byla z ropného ložiska vytěžena přibližně polovina ropy. Od tohoto okamžiku se ropa musí s každým barelem více a více pracně dolovat, až nakonec náklady dosáhnou hodnoty, které jsou ekvivalentní vytěžené energii. Pak již nemá smysl dále těžit, protože energie, potřebná na těžbu by převýšila energii, kterou bychom z ropy získali, a celá akce by byla jenom plýtváním nikoli přínosem.

Každé jedno ložisko ropy, ze kterého jsme kdy těžili, vykazuje stejný těžební profil. A to, co je pravdou pro jedno ložisko, stejně tak platí pro součet všech ropných ložisek, když sečteme jednotlivé údaje. Jelikož jednotlivá ložiska dosahují vrcholu, podobně i soubor všech ložisek dosahuje vrcholu těžby.

Takže jinými slovy, každý vytěžený barel ropy je levnější na cestě směrem nahoru po křivce a dražší na cestě dolů. Tam, kde předtím ropa stříkala pod tlakem, druhou polovinu je třeba pracně těžit ze země za vyšší náklady. Nakonec stojí vytěžení jednoho barelu více než je jeho hodnota a v tom momentě je dané pole opuštěno.

A teď důležitá historická fakta, která nám pomohou posoudit, kde se nacházíme.

První ropná studna se vykopala v roce 1859 a do roku 1970 jsme ze země těžili stále více a více ropy. Ale po tomto okamžiku jsme už těžili každým rokem méně a méně. Proto se říká, že USA dosáhly vrcholu těžby ropy kolem roku 1970 v množství asi 10 milionů barelů denně. Dnes těžíme trochu méně než 5 milionů

barelů denně.

Pokud si spočítáme spotřebu ropy USA, která je v dnešní době kolem 15 milionů barelů denně, pak zbytek potřebné ropy se musí dovážet. To znamená, že v současnosti USA dováží dvě třetiny potřebné ropy. Množství objevené ropy v USA dosáhlo vrcholu v roce 1930, a tedy mezi vrcholným množstvím objevené ropy a vrcholem těžby je rozdíl 40 let. Toto číslo je velmi důležité.

Dejme tomu, že by se USA rozhodly těch importovaných 10 milionů barelů denně nahradit jinou formou energie. Toto množství ropy reprezentuje stejné množství energie jako 750 nukleárních reaktorů.

Pokud zvážíme problémy, které má USA se 104 reaktory, které v současnosti fungují, myslím, že můžeme s určitou jistotou tvrdit, že atomová energie není realistickou náhradou za dováženou ropu. Kolikrát by se musela zvýšit výroba energie ze Slunce, větru a obnovitelných zdrojů? Musela by se rozšířit současná nainstalovaná zařízení asi 2.000 krát.

Pokud se tedy podíváme na množství celosvětově objevené ropy, zjistíme, že množství objevené ropy stoupalo až do 60. let a pak každou dekádu už jen klesalo, přičemž předpoklady o budoucnosti vypadají bídně. Přesným vrcholem množství objevené ropy je rok 1964, a to je další pevně daný fakt. 54 z 65 hlavních zemí produkujících ropu již dosáhlo vrcholu ve své těžbě. Svět bude potřebovat každé tři roky ekvivalent nové Saudské Arábie, aby nahradil klesající produkci současných ropných polí. V šedesátých letech bylo objeveno šest barelů ropy, zatímco jeden byl spotřebovaný. O čtyři desetiletí později svět spotřebovává tři až šest barelů ropy

zatímco nachází pouze jeden.

Toto je graf globální těžby běžně dostupné ropy, který nezahrnuje biopaliva a další podobné tekutiny. Běžnou ropou se myslí snadno dostupná, vysokoenergetická tekutina, na níž je založen růst posledního století. Vidíme, že od poloviny roku 2004 je z nějakého důvodu množství vytěžené ropy „ploché“. Ať je ten důvod jakýkoliv, není to způsobeno cenou, protože během tohoto období cena ropy rostla od hladiny 50 dolarů za barel až ke 120 dolarům za barel v roce 2008. Pokud by někdy byla silná motivace těžit více ropy ze země a dostat ji na trh, bylo by to nyní. Je možné, že tento graf nám naznačuje, že běžná těžba ropy je na svém vrcholu? Sdružený signál prudce stoupající ceny a plochá křivka těžby s určitou pravděpodobností vytváří silný argument, že to tak může být.

 

Je zajímavé, že globální vrchol v ropných objevech nastal 40 let předtím, než se křivka produkce zploštila, a možná je to ozvěna mezery mezi objevy a těžbou v samotných USA. Pokud jsme opravdu dosáhli vrcholu těžby, přičemž údaje, které máme, naznačují, že to tak je, pak máme problém. V každém případě nejvíce znepokojující otázkou není identifikace přesného momentu, kdy dosáhneme vrcholu těžby ropy. To je pouze akademická otázka. Důležité je spíše to, že začnou velké ekonomické problémy v momentě, když se objeví mezera mezi nabídkou a poptávkou.

Zde vidíte model těžby a exportu od dallaského geologa Jeffreyho Browna. Dejme tomu, že máme hypotetickou zemi, která těží 2 miliony barelů ropy denně, ale toto množství klesá o 5% ročně.

Pokud by tato země pouze exportovala ropu, první rok by vyvážela 2 miliony barelů denně a po 10 letech by už vyvážela jen 1,25 milionu barelů denně. To se dá ještě zvládat. Ale dejme tomu, že tato země sama využívá tuto ropu, jakož i všechny ostatní země.

Tato země spotřebuje 1 milion barelů denně a tato vnitřní poptávka bude stoupat o 2,5% ročně. Co se pak stane s exportem v tomto modelu? Klesne na nulu za 10 let. Tam, kde jsme donedávna očekávali export, nedostaneme nic. To je zázrak kumulace, kde se ale export snižuje z obou stran.

Zde pozorujeme, že těžba ropy klesá a poptávka po ropě stoupá v mnoha zemích. To je i případ Mexika, které je třetím největším dodavatelem ropy pro USA. Kde na světě získá USA nového třetího největšího zásobovatele ropy během příštích let? Měli bychom se obávat toho dne, kdy světová poptávka po ropě překročí množství zásob ropy. V tomto okamžiku překřížení se ropný trh navždy změní a pravděpodobně to bude poměrně rychlé.

Nejprve uvidíme masivní vzestup cen způsobeným dojmem, že poptávka převyšuje nabídku. Povede to k okamžitému zastavení exportu v momentě, kdy se začne pociťovat nedostatek.

Co se stane tehdy, když naše obavy o ceny budou převýšené našimi obavami z nedostatku? Abychom porozuměli, proč je ropa tak důležitá pro naši ekonomiku a náš každodenní život, musíme si uvědomit práci, kterou za nás vykonává. Například pokaždé, když si zasvítíte 100-wattovou žárovkou, je to stejné, jako kdybyste v suterénu měli cvičeného cyklistu, který by šlapal do pedálů tak

rychle, jak by jen mohl, aby udržel žárovku rozsvícenou. Tolik energie spotřebuje obyčejná žárovka. Aby vám tekla voda, abyste se mohli sprchovat teplou vodou a vysávat podlahu, potřebovali byste zaměstnávat 50 takových dobře vycvičených cyklistů. Tento „počet otroků“ daleko překračuje množství otroků, kteří sloužili králům v minulosti. Můžeme pravdivě říci, že z tohoto pohledu si všichni žijeme lépe než králové, i když se to často vůbec necení, protože nám to připadá tak běžné, že to považujeme za úplnou samozřejmost.

A kolik práce dokážeme získat z jednoho galonu ropy (3,78 litru), což je náš nejdůležitější zdroj energie?

Pokud nalijete tento galon do auta, vezete se, dokud ho nespotřebujete a pak se otočíte a odtlačíte auto zpět, pak teprve to zjistíte. Ve skutečnosti je galon ropy

ekvivalentní energii 500 hodin těžké lidské práce, tedy 12,5čtyřiceti-hodinových pracovních týdnů.

Jakou cenu má tedy galon benzínu? Co byste řekli? 4 dolary? 10 dolarů? Pokud byste měli někomu zaplatit 15 dolarů za hodinu, aby odtlačil vaše auto domů, museli byste ten galon ocenit na 7.500 dolarů.

Množství jídla, které zkonzumuje průměrný obyvatel Severní Ameriky za jeden rok, vyžaduje ekvivalent 400 galonů benzínu jen na výrobu a přepravu. Pokud by galon stál 4 dolary, stálo by to 1600 dolarů ročně a představovalo by to výdaje za jídlo, což nezní příliš extrémně. Avšak pokud si představíme, že těch 400 galonů reprezentuje energetický ekvivalent práce 100 lidí, kteří pracují po celý rok 40 hodin týdně, objeví se nám zcela nový význam. Naše stravování tedy výrazně převyšuje možnosti mnoha králů z minulosti. Jeden barel ropy obsahuje energii odpovídající třem rokům lidské práce.

Abychom to zasadili do kontextu, je třeba dodat, že výroba a distribuce v USA využívají celé dvě třetiny veškeré ropy. To je jedním z důvodů, proč pozastavení importu ropy by bylo pro současnou ekonomiku USA zničující. Kromě toho se však ropa neustále v pozadí podílí na tom, že životní standard je vyšší než kdykoliv v historii.

Na tomto obrázku je jedna americká rodina, kterou požádali, aby vynesli z domu všechno, co bylo alespoň částečně vyrobeno z ropy.

Bylo toho opravdu hodně. Jak těžké bude nahradit ropu v naší konzumní, na růstu založené ekonomice?

V současnosti využíváme ropu na přepravu, což představuje asi 70% celkové spotřeby ropy.

Další velkou část spotřebuje průmysl a další část se využívá na topení. Ačkoliv ropa vytváří pouze 1,6% elektrické energie v USA, pohání 96% veškeré dopravy. S výjimkou biopaliv všechny ostatní obnovitelné zdroje energie vyrábějí buď teplo, nebo elektřinu, což znamená, že pokud bychom vyráběli veškerou elektřinu a teplo bez použití ropy pomocí obnovitelných zdrojů, nahradili bychom ropu pouze v této velmi malé míře.

V rámci průmyslu je ropa primární surovinou pro výrobu nespočetných produktů – hnojiva, plasty, barvy, umělá vlákna, chemikálie a kerosin. Pokud zhodnotíme jiné potenciální zdroje energie, zjistíme, že nejsou schopny nahradit ropu, co se týče výroby těchto produktů. Biopaliva a uhlí jsou toho částečně schopné, ale ne bez ohromných investičních programů a určitě ne dostatečně včas.

Udělejme velmi krátké shrnutí:

1. Pokud chceme ropu těžit, musíme ji nejprve objevit a již víme, že světové objevy ropy vyvrcholily v roce 1964, objevy ropy v USA dosáhly vrcholu v roce 1930 a o 40 let později dosáhla svého vrcholu i těžba. Momentálně se nacházíme v období zhruba 50 let po vrcholu světových objevů.
2. Světová produkce běžné ropy byla v posledních letech „plochá“, i když cena výrazně vzrostla.

Dohromady tyto dvě skutečnosti naznačují možnost, že vrchol světové těžby už přišel.

323. Import ropy jenom do USA představuje energetický ekvivalent 750 jaderných reaktorů, což je 7 krát více než v USA v současnosti funguje a 2 krát více než funguje na celém světě.

Dejte si tato fakta do politicko – ekonomických souvislostí, které pozorujete v posledních 25 letech.

Vrchol těžby ropy je přesně definovaný proces, který není ničím jiným než fyzikálním popisem toho, jak stárnou ropná ložiska. Množství práce, kterou pro každého z nás vykonává ropa je ekvivalentem mnoha stovek otroků. Právě tato práce způsobuje to, že naše životy jsou takové, jaké jsou – nadměrně pohodlné podle historických standardů. Ropa je kapalina, která je omezena množstvím, ale má nesmírnou důležitost. Export ropy je snižován ze dvou stran – stoupající poptávkou a klesající těžbou. To vyvolává předpoklad, že moment, kdy si národy světa nakonec uvědomí, že není dostatek ropy pro všechny, možná přijde dříve, než mnozí předpokládají. Exponenciální funkce jsou pro lidi těžké na pochopení, a export ropy je exponenciální zmenšování ze dvou stran, což vyvolává překvapivě vysokou míru poklesu.

Jakmile je dosaženo vrcholu světové produkce ropy, poptávka po ropě začne převyšovat nabídku, a ceny benzínu začnou prudce kolísat, což ovlivní mnohem více věcí, než jen cestu autem. Moderní města jsou závislá na fosilních palivech. Dokonce i silnice jsou vyrobeny z asfaltu, ropného produktu, stejně jako střechy mnoha domů. Velká území by byla neobyvatelná bez topení v zimě nebo klimatizace v létě. Díky příměstským oblastem lidé jezdí mnoho kilometrů do práce, školy a obchodů. Velká města byla rozdělena na obytné a nákupní oblasti, které jsou od sebe vzdálené, což nutí lidi řídit. Předměstí a mnoho obcí bylo navrženo s předpokladem nadbytku ropy a energií. Chemické látky získané z fosilních paliv, či

petrochemikálie, jsou nezbytné při výrobě mnoha výrobků. Moderní systém zemědělství je velmi závislý na fosilních palivech, stejně tak nemocnice, letectví, systémy distribuce vody a americká armáda, která sama spotřebuje asi sto čtyřicet milionů barelů ropy ročně. Fosilní paliva jsou také základem pro výrobu plastů a polymerů, klíčových složek v počítačích, zábavních zařízeních a oděvech. Globální ekonomika v současné době závisí na nekonečném růstu, který vyžaduje rostoucí dodávky levné energie. Jsme tak závislí na ropě a dalších fosilních palivech, že i malé narušení dodávek může mít dalekosáhlé dopady na každý aspekt našich životů.

Přechod z jednoho hlavního zdroje energie na jiný je v současném socioekonomickém uspořádání zatraceně drahá a časově náročná záležitost a je velmi pravděpodobné, že pro přežití naší civilizace bude nutné nejprve změnit toto uspořádání, které mnoha věcem přirozeně brání.

 

Pohled 8B

Energie společnosti

 

Když se ropa začala využívat pro průmyslové účely, počet obyvatel na zemi byl kolem 1,5 miliardy a na oceánu stále dominovaly plachetnice spolu s parníky. Od těch dob se počet obyvatel zvýšil skoro pětkrát, světová ekonomika se zvětšila 20-krát a spotřeba energie se zvýšila 40-krát. Abychom dokázali vnímat křehkost pokračování současného dostatku, musíme porozumět skutečné úloze energie ve formování naší společnosti.

Víme, že růst i prosperita jsou závislé na nadbytku. Pokud by tento žlutý čtverec znázorňoval celkové množství jídla, které je dostupné pro lidi, a toto množství by bylo stejně velké jako množství jídla,které tito lidé potřebují na to, aby přežili, zjistili bychom, že jejich společnost by byla jednoduchá. Pokud by však tito obyvatelé byli

schopni vyprodukovat 1,2 kalorie z každé kalorie, kterou by spotřebovali, dostali bychom stejný energetický rozpočet, který existoval ve středověku. Tento malý, dvacetiprocentní nadbytek energie stačil na to, aby se vytvořila hierarchie ve společnosti, specializace práce a mohutné skvosty architektury. S nadbytkem energie jsou lidé schopni vytvořit pozoruhodně komplexní výtvory v krátkém čase, jak dokazují tyto fotografie na ropu bohatého Dubaje, které byly

pořízeny během období 17 let. Komplexnost společnosti závisí na nadbytku energie. Společnosti, které nedobrovolně ztratí svůj nadbytek energie, nejsou příjemným místem pro život. Vzhledem k tomu bychom možná měli dávat dobrý pozor, jaký nadbytek energie máme a odkud pochází.

V každém okamžiku máme určité množství energie, kterou můžeme využít, jak chceme – energii solární, větrnou, vodní, z uhlí, z ropy, ze zemního plynu i všechny ostatní zdroje energie (žlutý obdélník). Pokud chceme mít energii i na příští rok, samozřejmě budeme muset investovat určitou energii do hledání a těžby další energie. Také musíme investovat nějakou energii do budování a udržování staveb a konstrukcí, které nám umožňují energii sbírat a rozvádět, díky čemuž se udržuje komplexnost společnosti. Cesty, potrubí, mosty, elektrické sloupy a všechny ostatní podobné stavby spadají do této kategorie.

To, co nám zbude, se může využít na spotřebu. Část z toho se spotřebuje na základní životní potřeby, jako voda, jídlo a přístřeší, a zbytek energie můžeme využít na další potřeby jako na cestování, zábavu, návštěvy kina a podobně.

Abychom to ještě více zjednodušili, můžeme energii rozdělit na dvě

části: Energii, kterou musíme investovat, aby vše fungovalo, jak má, a energii, kterou můžeme využívat na cokoliv, co chceme. Pro lepší představu to můžeme demonstrovat prostřednictvím peněz:

Dejme tomu, že vaše domácnost má příjem 50.000 dolarů ročně a 30% z toho jsou daně, tedy 15.000 dolarů. Zbývá vám 35.000 na jídlo, nájemné, benzín a možná pár dalších věcí. Ale pokud bychom tyto položky vyměnili, najednou by vám zbývalo jen 15.000 dolarů čistého platu a vaše situace by se drasticky změnila. Možná byste si už mohli dovolit jen jídlo a nájemné, ale benzín, nová elektronika a dovolená by se staly vzdálenými vzpomínkami. Váš život by se podstatně zjednodušil ve smyslu množství věcí, které si můžete dovolit koupit nebo dělat.

Zapomeňme na chvíli na peníze. Místo toho se zaměříme na to, kolik energie musíme investovat, abychom získali další energii, protože, jak vám ukážu, pouze na tom skutečně záleží. Není to těžké pochopit. Nazývá se to „čistá energie“. Měříme ji tak, že podělíme množství energie, kterou získáme, množstvím energie, kterou investujeme, abychom dané množství získali – získaná energie / investovaná energie. Penězi by se to dalo vyjádřit tak, že investovaná energie je daň a získaná energie je plat. Představme si, že celková energie, která se spotřebovala na vykopání ropné studny, byl 1 barel ropy a ze studny se získalo 100 dalších barelů. Čistá energie se tedy rovná 100:1. V tomto případě byla daň 1 barel na získání 100 barelů, tedy 1%. Oficiálním termínem, se kterým se můžete setkat, je „Energy

Returned on Energy Invested“, (získaná energie / investovaná energie), zkráceně EREI.

Znázorněme si to graficky. Červená část je energie, kterou musíme investovat, a zelená část znázorňuje, kolik tím získáme čisté energie a graf je přizpůsoben tak, že součet energií je vždy 100%.

Na začátku je poměr získané energie k investované energii rovný 100:2 = 50:1, což znamená, že se použila jedna jednotka energie, aby se získalo 50 dalších jednotek energie. Jinými slovy, 2% energie bylo použito na získání 100% energie, a zůstalo nám tedy 98%, kterou máme k dispozici na všechno ostatní. Můžeme to také nazvat nadbytečnou energií, která je dostupná společnosti.

Pokud je poměr čisté energie jen 15, nadbytečná energie je stále dostatečně vysoká. Tato nadbytečná energie je to, co podporuje celý náš ekonomický růst, technologický pokrok a naši zázračně komplexní společnost.

Další část křivky leží mezi čísly 10 a 5. V této části grafu začíná čistá energie klesat exponenciálním způsobem. Za číslem 5 klesá graf stále strměji a v čísle 1 dosáhne nadbytek nulu. Pokud totiž spotřebujeme jednu jednotku energie na získání jedné jednotky, nadbytek je nulový a není důvod, proč bychom se měli obtěžovat získáváním této energie. Za číslem 5 bychom se nacházeli na energetickém útesu. Abychom viděli, proč je tento graf neskutečně důležitý, podívejme se, jaké jsou naše zkušenosti s ropou.

V roce 1930 jsme za každý barel investovaný do těžby ropy získávali přibližně 100 dalších a poměr byl tedy 100:1, což by na tomto grafu bylo úplně nalevo. Kolem

roku 1970 byla ložiska už menší, ropa byla hlouběji, těžba byla komplikovanější a náročnější a čistá energie poklesla na hodnotu 25:1. Je to však stále dost dobré, stále je tam dostatek zelené. V 90. letech tento trend pokračoval a poměr dále klesal na hodnoty 18:1 až 10:1. A jak je to dnes? Předpokládá se, že v současnosti máme poměr jen 3:1. A proč nám klesá čistá energie? Protože v minulosti bylo nutné relativně malé množství energie, aby se zavedlo potrubí do ropného ložiska a zisky z tohoto ložiska byly obrovské, protože ropa byla poměrně těsně pod povrchem. Dnes je třeba investovat mnohem více energie, abychom získávali další energii. Průzkumné lodě a vrtné plošiny jsou obrovské. Dnes kopeme do stále větších hloubek a nacházíme stále menší a menší pole, atak se stále zmenšuje množství naší čisté energie.

Čistý výnos energie z takzvaných dehtových písků a břidlic je zvlášť nízký. Navíc, spotřeba vody a nároky na životní prostředí jsou znepokojivě vysoké. Metanol, který se vyrábí z biomasy, má poměr čisté energie asi 3:1, bionafta má poměr čisté energie přibližně 2:1. Etanol produkovaný z kukuřice vytváří poměr čisté energie jen něco nad jednotkou, pokud jsme štědří, ale podle některých výzkumů může být i negativní. Pokud přidáme všechny ostatní nové zdroje tekutých paliv, které jsme zmínili, uvidíme, že všechny se nacházejí někde na strmé části grafu. Pokud rychle nenajdeme způsoby, jak zvýšit výtěžnost z těchto zdrojů, skončíme se značně sníženým přebytkem energie pro naplnění našich potřeb a tužeb. Sluneční a větrná energie je schopna vyrábět dost vysoké množství čisté energie, ale tyto zdroje vytvářejí elektřinu, ne tekutá paliva, do kterých jsme tolik investovali a pro které jsme vybudovali celosvětovou distribuci. A mimochodem, kde se nachází vodík na tomto grafu? Zdroje vodíku nejsou nikde na světě, každý litr tohoto zdroje musí být vytvořen z nějakého jiného zdroje energie se ztrátou. Jinými slovy, vodíkje energetický požírač. Vytvářením vodíku pokaždé ztratíme energii. A to není pesimismus. To je zákon.

Přesněji druhý zákon termodynamiky. Protože vodík je spíše nosičem energie, ne zdrojem.

Dejme tomu, že Kongres USA by udělal rozhodnutí, vyzkoušet fungování společnosti na etanolu vyrobeném z kukuřice. Co bychom od toho mohli očekávat? Pokud bychom tomuto rozhodnutí přizpůsobili tento graf, uvidíme mnoho červené a velmi málo zelené barvy. „Daň“ je velmi vysoká a „čistý plat“ je velmi nízký. Je zarážející, že z těchto možných alternativních zdrojů je právě etanol, který si vláda USA vybrala pro další směřování. Snad už jen vystřelování barelů s ropou do vesmíru by bylo ještě hloupější myšlenkou. Důležité je však to, že i kdyby se podařilo vyrábět etanol tak, že by nás to stálo jen cent za galon etanolu, brzy by byla naše společnost zruinovaná. S nízkým nadbytkem energie je možné udržet jen málo komplexní společnost. Pod etanolovým režimem by se mnohé specializované činnosti, které spojujeme s existencí moderní civilizace, prostě vypařily, protože by pro společnost nebyl dostatek nadbytečné energie, který by to umožňoval. Tento diagram s vysokou výtěžností čisté energie by se rychle změnil na takovýto, a to kvůli nízkému množství čisté energie, Proto etanol a jiné chudé zdroje energie jsou nekompatibilní se současným životním stylem.

Cena energie je poměrně nedůležitá. Záleží především na čisté energii. Komplexnost společnosti je založena na nadbytku energie.

 

Pohled 8C

Exponenciální tažení

 

Teoreticky není žádný problém žít ve světě plném exponenciálních grafů a křivek vyčerpání zdrojů – pokud by svět neměl žádná omezení. Avšak exponenciální funkce získají na důležitosti, když narazí na fyzikální limity, což bude zřejmě případ velmi blízké budoucnosti. Křivky objevů a těžby ropy naznačují, že se právě můžeme nacházet na této hranici. Počet obyvatel země, peníze, poptávka po ropě vykazují exponenciální chování. Z těchto tří věcí můžeme odvodit, že počet obyvatel a náš peněžní systém jsou zcela závislé na neustálém rozšiřování naší energetiky. Je velmi pravděpodobné, že náš exponenciální ekonomický a peněžní systém, je ve skutečnosti pouze vedlejším produktem těžby ropy. Celá komplexnost naší společnosti a biliony dolarů bohatství a dluhu je jednoduchým vyjádřením masivního nadbytku energie, kterou jsme vytěžili ze země.

Centrální bankovnictví zrálo ve stejném čase, kdy jsme nalezli zdroj energie, který byl vhodný pro exponenciální tažení.

Peněžní systémy přicházely a odcházely, ale náš systém měl podporu bilionů barelů ropy, což se v blízké budoucnosti stane problémem. Distribuce stále rostoucího množství peněz během období neustálého růstu je poměrně radostná práce, která se těší široké politické a veřejné podpoře. Avšak fungování ve světě poklesu energie je zcela nová perspektiva pro každou jednu politickou a finanční instituci. A tak je to pouze na nás, abychom zjistili, co můžeme očekávat v budoucnu od peněžního systému, ve kterém je ten nejzákladnější předpoklad chybný.

Předpoklad, že budoucnost bude exponenciálně větší než přítomnost, je nesprávný. Tento předpoklad je dobře znázorněn na grafu, kde je poměr dluhu a HDP USA. Červený úsek ukazuje hlubokou víru v to, že budoucnost bude mnohem, mnohem větší než přítomnost. Vidíme, že celková ekonomika USA má velikost údajně 14 bilionů dolarů a celkový dluh USA je více než 49 bilionů dolarů. Pokud odebereme pár nul, dostaneme stejnou situaci, jako když banka půjčí 500 tisíc dolarů vlastníkovi domu s platem 140 tisíc dolarů ročně. Pokud navíc víme, že daně se v období půjčky zvýší dvakrát a pak možná třikrát, je to správné poskytnout takovou půjčku? Pro Zemi znamená konec levné ropy trvalou a neustálou redukci našich příjmů. Kdo při smyslech může půjčit peníze někomu, jehož příjmy budou jednoznačně jen klesat?

Lidská populace roste exponenciálně. Mnohem více lidí znamená mnohem více poptávky. Více spotřebovaných surovin, více jídla, více spotřebního zboží vyváženého do různých zemí, více aut atd. A v případě, že si někdo myslí, že to není až tak velký problém, a že možná se většina těchto lidí narodí někde v Číně ve špinavé chatrči, tak je třeba říct, že v Číně je jedno z nejrychleji rostoucích měst na světě. V mnoha ohledech je toto město novější a modernější než většina západních měst. Mnoho lidí touží po něčem takovém. Lidé po celém světě jsou podobní. Většina by ráda žila v čistých, zářivých městech a nakupovala hezké věci v supermarketech na předměstí. Navíc, Čína má přibližně 1,6 miliardy obyvatel. To znamená, že celá populace USA, která čítá 300 milionů lidí, tedy 0,3 miliardy, by se dala považovat Číňany jako poměrně zanedbatelná. Vskutku, kdybychom sečetli počet obyvatel v 5 největších městech USA, bylo by to méně, než žije v největším

čínském městě.

 

Pohled 8D

Příroda a těžba

 

Jedna z věcí, kterou máme společnou s jinými organismy, je to, že nejdostupnější a nejkvalitnější zdroje spotřebujeme jako první. Naše využívání pozemských zdrojů vypadá tak, že začínáme s nejúrodnější půdou, největšími stromy a nejbohatšími rybářskými lokalitami. Přirozeně nejprve využíváme nejkvalitnější zdroje. Teď bych rád připomněl, že ropa je neobnovitelný přírodní zdroj, a protože jsme viděli, že jednotlivá ložiska a soubory těchto ložisek vytvářejí klasický těžební profil, který vypadá jako zvonovitá křivka, můžeme tento koncept rozšířit a vytvořit obecný těžební profil, kde vždy začínáme s nejbližšími, nejbohatšími, nejdostupnějšími a nejkvalitnějšími zdroji,než začneme využívat náročnější, chudší, menší a vzdálenější zdroje. To také znamená, že s časem nám stoupá energie potřebná pro těžbu a podobně i cena.

Na počátku jsme nacházeli pozoruhodné věci, jako například tento velký kus mědi. Brzy jsme však všechny spotřebovali a začali jsme využívat malé měděné nugety, časem měděnou rudu, která měla nejvyšší koncentraci mědi. A teď? Dnes máme už jen doly podobné kaňonu Bingham v Utahu. Jeto jáma široká 2,5 míle v průměru a asi kilometr hluboká a původně to byl vrch. Měděná ruda v ní má koncentraci 0,2%. Myslíte, že bychom podstupovali všechno toto úsilí, pokud by se v okolí povalovaly velké kusy mědi v povodích řek a podobně? V žádném případě. Podívejme se blíže. Vidíte ten náklaďák tam dole? Je poháněný ropou. Pokud bychom neměli dostatek nafty, abychom poháněli tento náklaďák, jak bychom mohli těžit tuto rudu a vyvážet ji z toho dolu? Pomocí osla? Takové nákladní auto odveze najednou 255 tun. Pokud počítáme, že osel odveze 70 kg, tak toto auto odveze najednou stejnou hmotnost jako 3.400 oslů. Chci tím říci, že tato díra v zemi, která je pár kilometrů široká a kilometr hluboká, ukazuje, na co využíváme množství naší energie. Pokud však začneme pociťovat nedostatek energie, zdá se velmi nepravděpodobné, že budeme vytvářet podobné díry v zemi, což způsobí, že budeme mít nedostatek mědi. Množství energie apeněz, které jsou nezbytné pro těžbu kovu, je funkcí kvality dané rudy. Můžeme to změřit jako počet procent požadované látky, která se nachází v dané rudě. Desetiprocentní měděná ruda tedy obsahuje 10% mědi a 90% všeho ostatního, řekněme kamenů a podobně. Pokud si nakreslíme, kolik materiálu musíme vytěžit a převážet, abychom získali určité množství požadované látky, dostaneme tento graf. Je to další exponenciální graf. Můžeme v

něm zjistit, že v případě měděné rudy s obsahem mědi 0,2% musíme vytěžit 500 kilogramů rudy, abychom získali kilogram mědi. Ruda s tímto obsahem mědi se nachází v dole Bingham Canyon. To také vysvětluje, proč je tato jáma tak velká. Rovněž je jasné, že bez těchto obrovských aut bychom v ní pravděpodobně nemohli rudu těžit. Děláme to proto, že máme rádi takovou náročnou těžbu? Ne, děláme to proto, že jsme už vytěžili všechny lepší alternativy, a toto nám zůstalo. Děláme to proto, že toto je nejlepší zbývající možnost. Během posledních 200 let jsme vytěžili všechny lepší zdroje.

Těžba uhlí měřená počtem vytěžených tun postupně a stabilně rostla o 2% ročně od roku 1940. Tento druh plynulého exponenciálního růstu je přesně to, co naše ekonomika a společnost vyžaduje. Prezident Bush kdysi řekl, že ještě máme dostatek uhlí na 250 let, což zavádí k představě, že tato červená šipka může pokračovat tímto směrem dalších 250 let. Jinými slovy, nemáme se čeho obávat, v zemi je množství uhlí, které čeká jen na to, než ho vykopeme. Ale v tomto příběhu je drobná chybička.

Existuje totiž více druhů uhlí různé kvality. Nejžádanější druh je lesklé, tvrdé černé uhlí zvané antracit. Při spalování vytváří nejvíce tepla, obsahuje nejméně vlhkosti a je neocenitelné pro ocelářský průmysl. Pak známe bituminózní uhlí, které při spalování vydává méně tepla. Dále máme subbituminózní uhlí. A nakonec máme tzv. lignit, který vydává nejméně tepla, obsahuje mnoho vlhkosti a nazývá se také hnědým uhlím.

Dalším stupněm po lignitu jsou už jen kameny, které hoří jen o něco méně ochotně než hnědé uhlí.

Podívejme se tedy na těžbu antracitu v USA. Všimli jste si trendu? Hlavní důvod, proč těžíme tak málo tohoto druhu uhlí, je ten, že jsme ho již téměř úplně vytěžili. Všechny zásoby antracitu, které se v zemi tvořily stovky milionů let, jsme spotřebovali během asi 100 let. Proto jsme těžili i druhé nejlepší uhlí – bituminózní uhlí, a v tomto grafu vidíme, že vrcholu těžby jsme dosáhli v roce 1990. Bylo to kvůli tomu, že jsme o tento typ uhlí ztratili zájem? Ani ne, spíše nám postupně

začalo docházet. Přirozeně jsme průběžně začali těžit další stupeň – subbituminózní uhlí, abychom pokryli nedostatek předchozího stupně. Dokonce i lignit se už dostává do hry. Množství tepla a energie, které se uvolňuje z uhlí při hoření je s každým dalším stupněm menší a menší. Pokud bychom vzali v úvahu množství energie z vytěženého uhlí místo počtu tun vytěženého uhlí, dostali bychom velmi odlišný obrázek.

Zatímco počet tun rostl každým rokem o 2%, množství celkové energie z tohoto uhlí znázorňuje plochá část křivky která vzrostla přesně o nula procent během posledních 15 let . Můžeme tedy říci, že investujeme do těžby stále více energie a peněz, abychom vytěžili víc uhlí, ale získáváme z toho stále méně a méně. Vraťme se zpět k tomuto obrázku. Kde se podle vás nacházíme na této křivce, co se týče uhlí? Jsou nejlepší roky stále před námi? Jste klidní, když vám prezident řekne, že máme uhlí na příštích 250 let? Už jenom tím, že to říká před veřejností, znamená, že pravděpodobně máme problém. Celková čistá energie uhlí je variabilní, ale těžbou lignitu se nacházíme na křivce čisté energie poměrně nízko.

Napadne nás, že místo uhlí budeme používat uran. Ukazuje se však, že i v tomto příběhu je menší problém. Při pohledu na rudy obsahující uran uvidíme, že obsah uranu v nich je maximálně 20% a minimálně 0,007%. Ze všech uranových rud, které byly objeveny a potvrzeny, má 30% obsah uranu vyšší než 0,1% a 70%má obsah uranu nižší než 0,1%. Pouze jedna země, a to Kanada, má potvrzeno naleziště s rudou, která obsahuje více než 1% uranu, zatímco 11 zemí již zcela vyčerpalo své zásoby uranové rudy. Uranové rudy mají tedy obecně velmi nízké koncentrace požadované látky, a tedy jejich těžba je poměrně problematická. V této oblasti leží 70% všech známých uranových nalezišť, které vyžadují, aby se vytěžilo a zpracovalo 500 kg až 10 tun horniny, abychom získali jediný kilogram oxidu uranu. Je jasné, že podobně jako s mědí se postupně kloužeme po klesajícím svahu těžby uranu a je nesporné, že tento proces nás stojí stále více energie a peněz. Pro zajímavost, Francie získává 90% své elektrické energie z jaderných reaktorů, ale její těžba uranu vyvrcholila na konci 80. let. USA dosáhli vrcholu těžby uranu na začátku 80. let. Obě tyto země jsou za svým vrcholem, co se týče uranu. Pokud je uran palivem budoucnosti, tak budoucnost leží někde mimo těchto dvou zemí.

Pravda je taková, že podobný scénář uvidíme všude, kam jako lidstvo zaměříme svou pozornost. Fosfor (minerál potřebný pro zemědělství), ryby v oceánu a všechna naleziště kovů vyprávějí stejný příběh:

Postupně nám docházejí vysoce kvalitní materiály. Kvůli mnohým z nich je již dnes pociťován nedostatek, a u ostatních se nedostatek projeví v nejbližších letech. A dokonce i tento vývoj předpokládá, že bude existovat dostatek energie, který nám umožní kopat kilometry hluboké jámy ve snaze nacházet nízké koncentrace požadovaných látek.

Náš příběh jako lidstva je po celém světě ten, že jsme už spotřebovali nejbohatší naleziště, našli nejvýhodnější energetické zdroje a pěstovali na nejúrodnějších půdách. Říká se, že s každým kilogramem pšenice, který se vezme na trh, ztratíme kilogram orné půdy. V tomto smyslu a vzhledem ktomu, že každý centimetr ornice se tvořil mnoho let, se dá říci, že zemědělci těží ornou půdu.

Spotřebovali jsme ekvivalent milionů let tvorby zásob kovů a energie, tisíce let tvorby půdy a spotřebovali jsme je za nemnoho let, od doby, kdy jsme objevili ropu. Když nám tyto zdroje dojdou, tak jsou pryč navždy.

Dalším důsledkem lidské činnosti je, že určité citlivé ekosystémy vykazují známky stresu a tlaku. Vymírání druhů je jedním z nich, ale existuje mnoho dalších, například objevování mrtvých zón po celém světě v mělkých mořích. Pokud se podíváme pozorně,červená světla nám blikají po celé naší kolektivní přístrojové desce.

Týkají se vymírání druhů, poklesu množství ryb v oceánu, poklesu zásob pitné vody, ztráty orné půdy, klesajících zásob energie atd. Pokud bych měl na přístrojové desce i jen jedno varovné červené světlo, odstavím auto na krajnici a zjišťuji, kde je chyba. Tady to ale vypadá, že svět místo toho přidává plyn. 70 milionů lidí přijde na tento svět každý rok. To znamená, že ohromující padesátiprocentní nárůst v počtu obyvatel, kteří budou vyžadovat přírodní zdroje, bude muset být v nejbližších 40 letech zohledněn. Pokud budeme postupovat lidsky a rozumně, možná se nám podaří dosáhnout stabilního kurzu. Pokud se však rozhodneme dále růst, protože to od nás vyžaduje peněžní systém a je to i výchozí pozice našich politiků, pak je velmi pravděpodobné, že půjdeme stále rychleji, dokud nenarazíme. Možnosti výběru jsou jasné.

Buď podstoupíte dobrovolnou změnu nyní, nebo nedobrovolnou změnu později.

Naše ekonomika je založena na exponenciálním peněžním systému, který explicitně vyžaduje paradigma neustálého růstu a implicitně předpokládá, že budoucnost bude mnohem větší než současnost. Růst vyžaduje energii, o tom není pochyb, a tak trend, ve kterém se hospodaření s energií nachází, je v rozporu s tímto základním předpokladem, na kterém je založena celá naše ekonomika a náš životní styl. Ohledně životního prostředí vidíme jasně, že lidstvo vytěžilo všechny vysoce kvalitní zdroje a v současnosti využívá méně kvalitní, chudší a hlouběji přístupné zdroje při své honbě za potřebnými surovinami, které určují náš životní styl. Biosystémy na naší přístrojové desce vykazují známky stresu. Předstírat, že

můžeme konzumovat a spotřebovávat tak jako dosud, zatímco počet obyvatel se má zvýšit o 50% v nejbližších 40 letech, není použitelný plán. Pokračující exponenciální těžba zdrojů je příběh, kterému je těžké uvěřit vzhledem ke klesajícím zásobám surovin, které sledujeme. Ale když tuto skutečnost dáme dohromady s tím, co víme o našich zásobách energie, tento trend je absolutně nereálný. Jelikož z každého přírodního zdroje, na kterém závisíme – kovy, minerály, půda, voda, oceánské ryby a všechno ostatní – bylo vytěženo to nejlepší. Další těžba bude stále více v rozporu s klesajícími zásobami energie, které bychom rádi využili na naši přepravu, na stavbu budov a na ohřívání.

Celkově je jasné, že výzvou pro lidstvo je připravit se na svět, kde bude všeho méně. Na svět, kde budeme muset opatrně investovat energii do toho, co máme, místo toho, abychom hledali stále další zdroje.

Naše současná ekonomika musí růst, aby podpořila peněžní systém, který vyžaduje růst. Je to však v rozporu se systémem energie, který růst nemůže, a oba tyto systémy jsou propojeny se světem přírody, ve kterém docházejí zdroje.

 

Pohled 9

Základní mechanismy současného socioekonomického systému

 

Současný celosvětový socioekonomický systém stojí na těchto základních mechanismech:

—————————————————————————————————————

 

Mechanismus I:

Mechanismus II:

Mechanismus III:

Mechanismus IV:

Mechanismus V:

Potřeba cyklické spotřeby

Potřeba nedostatku

Priorita zisku

Deformace hodnot

Peněžní manipulace

 

 

 

Mechanismus I

Potřeba cyklické spotřeby

 

V měnovém systému plní lidé v podstatě 3 základní úlohy: úlohu zaměstnavatele nebo majitele, zaměstnance a spotřebitele.

Zaměstnanec vykonává práci pro zaměstnavatele výměnou za mzdu, zatímco zaměstnavatel má příjem z prodeje výrobků a služeb spotřebiteli. Zaměstnavatel i zaměstnanec jsou zároveň spotřebitelé. Za obdržené platby nakupují výrobky a služby potřebné pro vlastní přežití. Koupě výrobku a služby spotřebitelem, poskytuje zaměstnavateli příjem, a umožňuje platbu mzdy zaměstnanci. Jinými slovy, požadavek neustálé spotřeby je tím, co drží zaměstnavatele v podnikání a udržuje práci zaměstnance. Je důležité si uvědomit, že tento platebně-spotřební cyklus se v současném systému nesmí zastavit, protože by se zhroutila celá ekonomická struktura. Peníze by se nedostaly k zaměstnavateli,zaměstnavatel by si nemohl dovolit platit mzdu zaměstnanci a jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec by nemohli svojí funkcí spotřebitele uzavřít celý cyklus.

Z výše uvedeného vyplývají tyto důsledky:

1. Nic fyzicky vyrobeného si nesmí udržet svou provozní životnost déle, než by mohlo, aby zůstala zachována ekonomická integrita prostřednictvím „cyklické spotřeby“ nebo-li žádnému výrobku není dovolena delší životnost než taková, která je nezbytně nutná pro zachování mechanismu cyklické spotřeby.

Jinými slovy, každý vyrobený statek musí být implicitně nebo explicitně odstaven v příslušném časovém intervalu proto, aby pokračoval oběh peněžních prostředků, který podporuje „hráče (spotřebitele, zaměstnance, zaměstnavatele) ve hře“. Tento charakteristický rys můžeme definovat jako plánované zastarávání.

Plánované zastarávání má obecně dvě podoby:

1. Úmyslné (explicitní): Záměrné zadržení efektivity vedoucí k selhání daného statku s úmyslem vytvořit opakovanou koupi.
2. Vyplývající (implicitní): Ziskové „zkratky“ použité ve výrobě, obvykle ve formě levného materiálu nebo špatného designu, vedené snahou ušetřit peníze.
3. Na trh musí být neustále zaváděny nové výrobky a služby, aby vykompenzovaly zvýšenou efektivitu výroby předchozích generací výrobků, a to bez ohledu na funkční užitek,generujíce nekonečné množství odpadu.

Jinými slovy odpad je úmyslný vedlejší produkt potřeby průmyslu udržovat cyklickou spotřebu.

To znamená, že nahrazený zastaralý výrobek je odložen, často na skládky, kde znečisťuje životní prostředí. Neustálá obměna a rozmanitost výrobků tak zvyšuje znečištění.

Potřeba cyklické spotřeby, která je motorem, pohánějícím celý současný ekonomický systém, je ze své podstaty nebezpečná a zkorumpovaná, protože její povaha nezbytnosti nedovolí maximalizaci ekologicky udržitelných postupů. Neustálá obnova nekvalitních výrobků plýtvá dostupnými zdroji a znečišťuje naše prostředí.

Představme si ekonomické důsledky výrobních metod, které strategicky maximalizují efektivitu a udržitelnost každého výtvoru a používají nejlepších známých materiálů a technik dostupných v čase své výroby. Představme si automobil navržený tak dobře, že by sto let nepotřeboval údržbu. Představme si dům postavený z nehořlavých materiálů, ve kterém by všechny přístroje, elektrické rozvody, potrubí apod. byly vyrobeny z nejnepropustnějších, nejcelistvějších zdrojů dostupných na planetě Zemi. V takovémto rozumnějším světě, kde by se skutečně tvořily věci, aby vydržely a podstatně minimalizovaly znečištění a odpad zásluhou minimalizace mnohosti a maximalizace efektivity, by nebylo možné, aby peněžní systém fungoval, protože cyklické spotřebovávání by se velmi výrazně zpomalilo a to by zcela znemožnilo takzvaný ekonomický růst.

 

Mechanismus II

Potřeba nedostatku

 

Nabídka a poptávka je v peněžní ekonomii dobře známý pojem, který jednoduše vyjadřuje, že čím více je něčeho, tím menší to má hodnotu. Například pitná voda byla v minulosti velmi hojným zdrojem, který typicky nevyžadoval za svoji spotřebu placení v komerčním slova smyslu. Nicméně v důsledku znečištění podzemních vod a zavedení městských vodovodů, došlo k zavedení komerčního prodeje pitné vody za ceny často vyšší, než je cena ropy. Jinými slovy je ziskové, když jsou zdroje omezené. Když se výrobci podaří přesvědčit veřejnost, že jeho výrobek je vzácný, může si za něj více účtovat. To motivuje k udržování a vytváření vzácnosti výrobku. Poznamenejme, že centrální banky téměř všech zemí rovněž vytváří nedostatek v nabídce peněz, aby udržovaly trh pod tlakem.

Bernard Lietaer, projektant Evropského měnového systému, podotýká:

„Chtivost a soutěživost nejsou výsledkem neměnné lidské povahy. Chtivost a strach z nedostatku jsou ve skutečnosti neustále vytvářeny a zesilovány jako přímý následek formy peněz, kterou používáme. Můžeme vyprodukovat více než dost jídla pro všechny, ale zjevně nemáme dost peněz, abychom za to zaplatili.

Nedostatek je v našich národních měnách. Posláním centrálních bank je ve skutečnosti vytvoření a udržování nedostatku peněz. Přímým důsledkem je, že spolu musíme bojovat, abychom přežili.“

Důsledky této hojnosti nedostatku nelze označit jinak než jako škodlivé. Jestliže zisku může být dosaženo prostřednictvím nedostatku vytvořeného znečištěním životního prostředí, potom to posiluje netečnost k životnímu prostředí a jeho devastaci. Jestliže společnosti vědí, že mohou vydělat více peněz udržováním nedostatku svých zdrojů nebo výrobků, jak potom někdy může být svět plný hojnosti? Nemůže, protože společnosti budou motivovány k vytváření nedostatku, dokud bude přítomna potřeba jeho existence. Vytváří to tak neetické primitivní prostředí, ve kterém každý bojuje za sebe a produkuje tak stres, konflikty, nemoci a války.

 

Mechanismus III

Priorita zisku

 

Hlavním motivačním faktorem v peněžním systému je zisk nebo-li získávání peněz na úkor druhých. Všichni hráči ve hře, aby přežili, musí volit strategie zaměřené k získání příjmu. Zaměstnanec vyhledává nejlepší možný plat za své služby, zatímco

zaměstnavatel nebo vlastník usiluje o neustálé snižování nákladů, aby maximalizoval zisk a udržel se „nad vodou“ v konkurenčním boji. Toto je dominantní mentalita peněžního systému a ti, kteří se nacházejí v postavení majitelů velkého bohatství nebo mají „materiální úspěch“, jsou často těmi nejvíce bezohlednými. Přestože mnozí zastánci ziskového systému neustále hovoří o používání etických standardů ve svém jednání, historie ukázala, že priorita zisku je ve skutečnosti nemoc, která napadá nejen náš osobní a společenský blahobyt, ale i životní prostředí, na kterém závisíme prakticky vším, co jako živočišný druh potřebujeme k životu.

Teorie říká, že potřeba zisku dává lidem a organizacím motivaci k novým nápadům a vytváření nových výrobků, které jsou prodávány na trhu. Jinými slovy existuje předpoklad, že pokud by lidé nebyli motivováni k přežití prostřednictvím zisku, bylo by dosaženo malého společenského pokroku. Historie ale ukazuje zcela něco jiného. Největší přínosy pro společnost nevzešly od organizací usilujících o zisk. Nikola Tesla neobjevil vícefázový střídavý elektrický proud proto, že chtěl vydělat balík peněz. Louis

Pasteur, Charles Darwin, bratři Wrightové, Albert Einstein a Isaac Newton nedosáhli svých značných přínosů pro společnost pod vidinou hmotného osobního prospěchu. I užitečné vynálezy a metody sice mohou být motivovány dosažením osobního prospěchu, ale záměr stojící za jejich vytvořením zpravidla nemá co do činění se společenským zájmem. Jde o vlastní osobní prospěch a pud sebezáchovy.

Zisk je téměř vždy nadřazen skutečným zájmům většiny lidí. Konzervační přísady v potravinách způsobující rakovinu, plánované zastarávání téměř všeho vyrobeného, zdravotnický průmysl účtující ohromné sumy za léky s vedlejšími účinky, které mají pouze udržet při životě nikoli vyléčit, ukazují, že na zisku založené stimuly jsou ve skutečnosti škodlivé, protože jejich skutečnou motivací není smysluplným způsobem prospět společnosti, ale pouze jakýmkoli způsobem vymoci bohatství. Zisk je ve skutečnosti nesprávným stimulem. Problémy v naší společnosti, která je založena na peněžním systému, by měly řešení pouze tehdy, pokud by bylo dosaženo zisku jejich řešením, což, jak už víme, není možné, protože by se celý systém zhroutil.

Z výše uvedeného vyplývají tyto důsledky:

Psycho – sociologický vliv priority zisku významně působí na lidské chování. Celá struktura uvalení kontroly na lidskou společnost prostřednictvím výnosu/příjmu/zisku byla ve skutečnosti vytvořena za účelem vypořádání se s nikdy nekončícím bojem o přežití a zastřešena právním systémem. Přestože nepeněžní kriminalita, často pramenící z egoismu, žárlivosti, emocionální deprivace a psychologických poruch, nepochybně představuje v současnosti problém, její podíl na celkové trestné činnosti je zanedbatelný v porovnání s kriminální činností motivovanou získáním peněz a majetku.

Faktem je, že budeme-li korupci považovat za zločin, vynoří se před námi zcela nová perspektiva, protože, když se pozorně podíváme, zjistíme, že téměř každý akt nabytí peněz je ve své podstatě zkorumpovaný. Za „normální“ je považován pouze díky všeobecné shodě ve společnosti, jejíž fungování je takovým jednáním podmíněno.

Pokud půjdeme například do obchodu s potravinami a koupíme si krabici cereálií, v devíti případech z deseti bude obsah cereálií zabírat pouze 60% místa uvnitř krabice. Tato, jak by ji výrobní společnost

nazvala, „propagační strategie“ je ve skutečnosti jen očividná marnotratná lež. Reklamní agentury, se všemi svými taktikami společenské manipulace, jsou pravděpodobně nejvíce zkaženými institucemi na této planetě. Bohužel jsme podmíněni nazývat tuto manipulaci „podporou prodeje“ nebo „strategií“.

Spektrum peněžní korupce by se dalo rozdělit do tří kategorií:

1. Obecná kriminalita
2. Podniková kriminalita
3. Vládní kriminalita

 

OBECNÁ KRIMINALITA pochází ze snahy získat peníze. Pohybuje se v rozmezí od drobných krádeží, přes nelegální prodeje, podvody, až k násilným přepadením. Nad tímto vedlejším produktem peněžního systému se často ani nepozastavíme, abychom pochopili, z čeho pramení. Mnozí z nás mají tendenci považovat taková jednání za určitý druh sociální anomálie, spíše než je uvádět do spojitosti s pudem sebezáchovy. Rovněž přehlížíme vlastní stres a další vedlejší efekty spojené s deprivací.

Studie Merva-Fowles provedená v roce 1990 na universitě v Utahu objevila silný vztah mezi nezaměstnaností a trestnou činností. Průzkum byl proveden ve třiceti hlavních velkoměstských oblastech s celkovou populací více než 80 milionů.

Vezmeme-li poctivého, bezproblémového člověka ze střední třídy a zbavíme-li jej bohatství i zdrojů, potom jej vysadíme pouze v oblečení v chudém městě, je zde velmi vysoká pravděpodobnost, že tento člověk začne lhát, podvádět a krást, aby přežil. Není překvapující, že nejchudší občané mají nejvyšší míru trestné činnosti. Člověk narozený do zanedbaného prostředí s malými zdroji, do prostředí neposkytující dostatek vzdělání a pracovních příležitostí, bude dělat jednoduše to, co je třeba, aby přežil. Pravdou je, že ekonomická deprivace (nedostatek), nikoli tzv. genetické sklony k trestné činnosti, vytváří tento druh nemorálního chování.

 

PODNIKOVÁ KRIMINALITA, která se téměř výlučně vztahuje k zisku, má mnoho podob: Plánované zastarávání, tržní manipulace, outsourcing, fixace cen, monopolistické tajné dohody, vykořisťování pracujících, to jsou pouze některé z nich. Příkladem je zavření Kalifornské elektrárny za účelem posílení energetických akcií, nebo vědomá distribuce léčiv kontaminovaných virem HIV společností Bayer. Většině lidí by mělo být zřejmé, že podniková trestná činnost se děje neustále a častokrát je zákeřnější než „obecná trestná činnost“, pro svůj dopad na velké skupiny lidí.

Potřeba korporačních zločinců zajistit podnikání ziskovost, spočívá na stejném základě, jako potřeba přežití obecných zločinců. Druzí obvykle spáchají trestnou činnost, aby přežili, kdežto prvně jmenovaní se trestné činnosti dopouští, aby zajistili své pozice, moc, životní styl a bohatství. Původcem jednání je strach. Chtivost, manifestující neustálou nejistotu, pocházející ze strachu ztráty toho, co člověk má, slouží jako motivační faktor pro většinu korporačních zločinů. Je jako závislost na hracích automatech. Čím více získáš, tím více chceš. Tato neuróza je udržována a posilována rozvrstvením společnosti, které vytváří peněžní systém, protože s růstem kupní síly existuje nikdy nekončící růst potřeby luxusu (vily, jachty, limuzíny, diamanty, pozemky atd.).

 

VLÁDNÍ KRIMINALITA je jednou ze složitějších a obtížněji srozumitelných podob chování, protože naše vnímání vlády je do značné míry ovlivněno převažujícími hodnotami vládnoucí třídy, které se vyskytují ve společnosti a které se neustále objevují v médiích a politice. Podíváme-li se do minulosti na hrůzy způsobené Hitlerem, mnozí z nás si neuvědomí, že němečtí občané rovněž zastávali antisemitistický postoj, podporovaný režimem, který ho šířil prostřednictvím pamfletů a rádia. To samé lze říci o invazi Spojených států do Iráku, která měla zpočátku veřejnou podporu, protože zde byl strach z tzv. Islámských teroristů a nenávist k nim, především kvůli útokům z 11. září 2001. Odložme nyní tradiční loajalitu a patriotismus a objektivně posuďme, čím ve skutečnosti vláda v peněžním systému je a co reprezentuje.

Ze všeho nejdříve poznamenejme, že všichni členové vlády dostávají plat a všechny projekty, které vláda schválí, musí být z něčeho financovány. Tyto peníze pocházejí z daní uvalených na veřejnost nebo z půjček od bank či jiných vlád. Daně jsou vybírány zejména z přidané hodnoty a z příjmu. Půjčky musí být teoreticky splaceny z daní nebo jiných půjček.

Hlavní úlohou vlády je řídit fungování společnosti prostřednictvím vydávání zákonů. V ideálním případě by prioritou vlády měly být zájmy lidí v nejširším slova smyslu. Bohužel, historie ukazuje, že tomu tak, až na vzácné výjimky, není. Vláda, jak ji známe, je ve skutečnosti spíše mateřskou společností všech podniků fungujících v rámci ekonomiky země. To dává smysl, pokud si uvědomíme, že „hodnota“ jakéhokoliv národa je ve skutečnosti určována stavem jeho ekonomiky. To znamená, že vláda má zájem na ekonomickém stavu národa, konkrétněji na zájmu vlastní třídy bohatých. Zájmy jednotlivců nebo skupin lidí, kteří mají co ztratit nebo získat, korespondují se zájmy politiků. Politici mohou dostávat peněžní příspěvky od společností upřednostňujících jejich program, zatímco společnosti mají zisk z politických rozhodnutí učiněných v jejich prospěch. V Americe se lobbistické příspěvky pohybují v řádech miliard dolarů ročně a tyto peníze jsou poskytnuty výhradně se záměrem realizace programu dotované politické strany.

Ačkoli existuje mnoho příkladů skryté spolupráce mezi vládou a společnostmi, od uvedení netestovaných léčiv na trh FDA (americkou vládní agenturou pro správu potravin a léčiv), po lobbistický úspěch ropných společností, které zastavily nástup ekologických automobilů odvrácením schválení kalifornského Zákona o nulových emisích, tím největším a z peněz pocházejícím vládním zločinem je použití války ve prospěch svých korporačních přispěvatelů. Slovy dvojnásobného držitele medaile za statečnost, udílené Kongresem, generálmajora Smedley D. Butlera:

„Válka je machinace k získání peněz. Vždy tomu tak bylo. Válka je nejstarší, jednoduše nejziskovější a nepochybně krutý způsob nabytí peněz. Svým rozsahem přesahuje jednotlivé národy. Jedině ve válce jsou zisky počítány v penězích a ztráty v lidských životech. Věřím, že válečná machinace je něčím, o čem většina lidí nemá ani ponětí, ví o ní pouze malá uzavřená skupina a je provedena ku prospěchu těchto několika málo lidí na úkor většiny ostatních lidí. Ve válce získá několik lidí ohromné bohatství.

V První světové válce vytvořila pouhá hrstka lidí zisk. Ve Spojených státech se přinejmenším 21.000 lidí stalo milionáři a miliardáři. V roce 1965 Kongres vykázal zisky společností a vládní příjmy 122 masokombinátů, 153 producentů bavlny, 299 výrobců oděvů, 49 oceláren a 340 uhelných společností během války. Zisky nižší

než 25 procent byly výjimkou. Například uhelné společnosti vydělaly mezi 200 a 7.856 procenty na svých majetkových vkladech. Masokombináty v Chicagu zdvoj, až ztrojnásobily své výdělky. A nezapomeňme na bankéře, kteří světovou válku financovali. Pokud někdo slízl smetanu ze zisků, byli to bankéři, kteří jsou převážně společníky a nemusí se zodpovídat akcionářům. Jejich zisky byly stejně tak ohromné jako tajné.

Nevím, jak bankéři vydělali své milióny a miliardy, protože toto tajemství se nikdy nestalo veřejným ani před vyšetřovacím orgánem Senátu.“

Druhá světová válka, Korejská válka a Vietnamská válka, válka v Iráku a Afghánistánu nejsou odlišné. Zrychlená průmyslová výroba, válečné zakázky, rekonstrukční kontrakty, získání (krádež) energetických a jiných přírodních zdrojů, přísně nastavené úroky z půjček Světové banky a soukromých bank pro poválečné ekonomiky a rovněž nelegální obchodování CIA s drogami, jsou pouze několika příklady vysoce profitabilních akcí.

Motivace války je třísložková:

1. Maximalizace průmyslového zisku ve prospěch elity
2. Získání zdrojů (krádež)
3. Geopolitické změny provedené za účelem dalšího zvýšení zisku a krádeže zdrojů.

Toto je jedna z největších nemocí způsobených potřebou bohatství a moci. Vláda, disponující skupinou vrahů s vymytými mozky, je zapletena v nejhorší podobě pudu sebezáchovy. Dokud budou světové zdroje nashromážděny ku prospěchu několika málo jedinců, tento vzorec válek nikdy neskončí.

Předcházející klasifikace korupce představuje pouze všeobecnou klasifikaci. Nekonečné nuance lidského chování v každodenním životě jsou rovněž velmi zasaženy mechanismem zisku. Nepoctivost, pohybující se od „umění vyjednávat“, kdy dva obchodníci navzájem soupeří ve vlastním zájmu, s neodmyslitelným vzájemným přehlížením, po disharmonii zabudovanou do vztahu zaměstnavatele a zaměstnance, kde prvý usiluje o maximalizaci vykonané práce za účelem redukce hodinové mzdy, zatímco druhý se snaží maximalizovat hodinovou mzdu a odpracovaný čas za účelem zvýšení příjmu.

Priorita zisku nastavuje dvojí mentalitu „my proti nim“, protože v rámci peněžního systému musí být prodávající – kupující, zaměstnanec – zaměstnavatel, zákazník – vlastník, ten co má – a ten co nemá. V dané realitě je každá skupina nucena zmocnit se takových podmínek, které jsou pro ni nejziskovější, proto jsou vždy vyhledávány strategické výhody, a tak zuří neustálá bitva. Neustále jeden s druhým válčíme, abychom mohli žít. Tento zápas sotva přispívá na cestě k udržitelnému pokroku lidské společnosti, a tento nemocný, znečištěný, zdeformovaný svět, který vidíme kolem sebe, je toho výsledkem.

 

Mechanismus IV

Deformace hodnot

 

Naše názory a hodnoty jsou utvářeny kulturou. Přestože existuje genetická predispozice k určitým atributům lidského chování, znalosti, které máme a způsoby, jakými přemýšlíme a na jejichž základě jednáme, jsou v podstatě dány prostředím, ve kterém žijeme víc, než čímkoli jiným.

Peněžní systém vyžaduje určitou formu komunikace, za účelem informování veřejnosti o výrobcích, které společnosti prodávají na trhu. Tato forma komunikace se nazývá reklama.

Typickým znakem reklamy je propagace, což je, všeobecně řečeno, způsob komunikace, jež vytváří zaujatost ve prospěch daného produktu. Jinými slovy, úkolem reklamy je zmanipulovat zákazníka ke koupi výrobku. Tato manipulace má mnoho podob, ale jednou z nejúčinnějších je zneužití hodnot publika, to znamená toho, co on nebo ona považují za důležité.

Poznamenejme, že vzorce masové spotřeby, které nyní pozorujeme všude na světě, zde nejsou od nepaměti. Počátkem 20. století se soustředěné úsilí podnikatelské komunity vydalo cestou deformace těchto hodnot a vytvořilo novou armádu impulsivních, neustále nespokojených, vlastního statusu si vědomých spotřebitelů. Reklamní agentury vyměnily prezentaci praktických vlastností výrobků za apel na emoce a společenské postavení jedinců. Následkem toho dnes průměrný spotřebitel spotřebuje dvojnásobek toho, co spotřeboval po skončení 2. světové války.

Jedna z nejúčinnějších forem manipulace pomocí hodnot spočívá ve ztotožnění identity jedince s určitým ideálem. Klasickými příklady jsou patriotismus a náboženství, protože vštěpováním těchto hodnot v raném věku je jedinec formován k blízkému vztahu k vlasti nebo náboženství, a tak daného jedince podmiňuje k jejich bezvýhradné podpoře.

Dalším příkladem je móda. Móda má mnoho podob, od oblečení, které lidé nosí, až po ideologie, jež zastávají. Pro ilustraci úspěchu, jehož komerční průmysl dosáhl v manipulaci lidských hodnot za účelem dosažení zisku, se podívejme na lidi, kteří chodí oblečeni v určitém oblečení jenom proto, aby dali najevo, že si mohou dovolit značkové zboží, a že tedy mají určité společenské postavení nebo dávají svým oblečením najevo příslušnost k určitému životnímu stylu. Trička s podpisem „Tommyho Hilfigera“, obchody označené „Prada Bags“ a okázalé hodinky Rolex jsou příkladem výrobků, u kterých užitečnost nebo funkce zcela ztratily svůj význam a jejichž význam je nyní odvozován z toho, co daný předmět reprezentuje. Bohužel si tito lidé neuvědomují fakt, že prostě a jednoduše nejsou ničím jiným, než chodící

reklamou, za kterou ještě zaplatili příslušné společnosti.

Tento status existuje ve skutečnosti pouze v podmíněných hodnotových představách jedince, a pokud je tímto způsobem zmanipulován dostatečný počet lidí, je vytvořen trend, který dále zesiluje iluzi prostřednictvím kolektivního ztotožnění se. Tyto trendy se mohou stát tak silnými, že ti, kteří se jich nedrží, jsou považováni za vyděděnce a mohou být vyloučeni ze společnosti (tzv. nejsou “IN”).

Neustálá potřeba vlastního zájmu se často rozšiřuje jako rakovina do dalších oblastí psychiky, kde vytváří a posiluje neurózy jako chtivost, závist a egoismus.

Chtivost, společně s pudem sebezáchovy, jsou hnací silou neustálého koloběhu v peněžním systému.

Kvůli rozvrstvení statků a služeb (tedy i životního standardu) dostupných s rostoucí kupní silou, jsou lidé podněcováni k neustálému „hladu“ po větším materiálním bohatství a tato chtivost se zdá být nekonečná. Výsledkem je kultura, která nezná rovnováhu a nemá smysl pro to, co je ve skutečnosti důležité a čeho je již dost. Toto znásobuje reklama svým neustálým líčením „z čeho si vybrat“, často v lidech vyvolává pocit méněcennosti, protože nemají „to nejlepší v životě“, atd. Závist se začíná rozvíjet již v útlém věku, třeba když učitel chválí žáka za dobré známky a vynadá studentovi se známkami špatnými, čímž vytváří závist žáka s horším prospěchem vůči žákovi s lepším prospěchem. Nehledě na původ závisti, klasickou taktikou reklamy je zneužití této neurózy tím, že představí člověka, jenž má něco, co ostatní nemají, a tak v nich vyvolá potřebu to mít, aby byli „rovnocenní“. Závist je velmi podobná chtivosti, s tím rozdílem, že závist v lidech posiluje opovržení tím, co mají ostatní a vytváří tak sociální napětí a často i konflikt.

Egoismus bývá často definován jako pocit nadřazenosti nad ostatními. Tato deformace nabývá v podstatě dvou podob:

1. Obecná nadřazenost založená na společenské majetkové třídě nebo na postavení ve společnosti.
2. Arogance vyplývající z vědomí hodnoty vlastních výtvorů nebo příspěvků, z požadavku prestiže, uznání nebo dalších odměn.

Druhá podoba egoismu se téměř zdá být přirozenou, protože lidé chtějí mít zásluhy, získat kredit nebo uznání za svoje myšlenky a vynálezy. To má silné základy v monetárním systému, protože co se zisku týče, lidé jsou doslova odměňováni a oceňováni na základě osobních vynálezů a činů. To zesiluje tendenci dožadovat se kreditu za svoji činnost, i když nemá nic společného s penězi.

Je třeba zdůraznit, že žádný člověk ve skutečnosti nic nevynalezne nebo nevytvoří opravdu sám.

Každý výtvor a myšlenka, která se objeví, je založena na příspěvcích předchozích pracujících generací, vlivech prostředí, anebo přímé vzájemné interakci. Isaac Newton jednou řekl:

„Jestliže jsem viděl dále, bylo to proto, že jsem stál na ramenou obrů“.

Smyslem jeho výroku bylo, že jeho výzkum, a tak i objevy, byly učiněny na základech položených mnoha velkými vědci, kteří žili v minulosti před ním. Zásluhy proto nepatří pouze jemu, ale všem vědcům, o jejichž objevech se dozvěděl a se kterými pracoval. Tato forma egoismu se vytratí, pokud si člověk uvědomí, že VŠECHNY vynálezy a výtvory jsou ve skutečnosti tak či tak výsledkem série

rozvinutých spoluprací.

Formou obecné nadřazenosti je zaslepené elitářství, které je určitým druhem rasismu, je založeno na příslušnosti k určité společenské vrstvě, jež vede k přehlížení těch s nižší kupní silou jako podřadných nebo podřízených, protože společenský status, vzdělání a životní styl, který si tato elita může dovolit, je daleko z dosahu těch bez podobné kupní síly, což vytváří hrubé společenské rozdíly. Pro bohatého člověka jdoucího po ulici je také mnohem jednodušší přejít kolem bezdomovce s pomyšlením „je to jenom příživník a lenoch“ a nepřipustit si jej jako oběť společenské kultury.

Jestliže žijeme v systému, který odměňuje soutěživost, neosvícený vlastní zájem, korupci, marnotratnost a aroganci, potom jsou tyto hodnoty ve společnosti neustále udržovány. Přestože mnozí lidé uznávají poctivost, starost o druhé a skromnost, je jednoduché pochopit, že tyto kvality nepřevažují, protože je dnešní systém společného soužití nepodporuje a neposiluje.

 

Mechanismus V

Peněžní manipulace

 

V současnosti používaná měna se nazývá „fiat“, což je měna, jejíž hodnota je dána mocí úřední. Jinými slovy, hodnotu měny nic nezajišťuje. Před mnoha lety většina měn používala tzv. Zlatý standard fungující na principu krytí nebo směnitelnosti vydávaných bankovek za zlato, které rovněž samo o sobě nemá absolutní hodnotu. Hodnota jakéhokoli materiálu závisí na jeho nedostatku (nabídce) a poptávce, která se neustále mění a je proto nestálá.

Tato tzv. rovnice nabídky a poptávky platí rovněž pro peněžní hodnotu. Hodnota ve fiat systému je odvozena z množství peněz cirkulujících v ekonomice. Stejně jako pro jakýkoliv přírodní zdroj, i pro fiat měnu platí, že čím více peněz je v ekonomice, tím menší hodnotu má každá peněžní jednotka. Analogicky, sníží-li se množství peněz v oběhu, zvýší se hodnota každé peněžní jednotky. Tento jev je obecně nazýván inflace a deflace. Jednoduše řečeno, pokud jsou do ekonomiky napumpovány nové peníze, bez ohledu na současnou poptávku po statcích a službách, následkem toho se ceny v ekonomice zvýší, protože hodnota měny se úměrně sníží. Tento jev nazýváme inflační efekt. Nicméně pokud jsou nové peníze okamžitě použity k vytvoření nových statků a služeb, za předpokladu existence poptávky po těchto produktech, mohou být zavedeny do ekonomiky bez podstatných inflačních efektů. Například pokud je na trhu poptávka po nových domech, vláda vloží do ekonomiky jednu miliardu nových dolarů a tyto peníze jsou všechny použity k vytvoření těchto nových domů, které jsou následně zakoupeny, inflační efekt je nulový.

Zvýšení nabídky peněz dostupné v ekonomice se nazývá monetární expanze, zatímco snížení nabídky peněz se nazývá monetární kontrakce. Jsou-li ve hře obě tyto síly, je zde tendence k cyklickému trendu nazývanému cyklus expanze a kontrakce, který je rovněž známý pod pojmem hospodářský cyklus.

Obecně řečeno, období expanze je obvykle spojené s tzv. ekonomickým růstem – je utraceno větší množství peněz a často vytvořeno více pracovních míst. V období kontrakce, které je často nazýváno recesí nebo depresí, peníze ubývají, je jich méně utraceno, a tak ubývají pracovní místa a podniky jsou oslabovány.

Obecné pojetí ekonomického růstu bývá obvykle definováno jako zvýšení objemu statků a služeb vyprodukovaných v ekonomice za určité období. K měření ekonomického růstu je používán HDP (hrubý domácí produkt), který vyjadřuje celkovou peněžní hodnotu statků a služeb vytvořených za dané období na určitém území.

Než budeme pokračovat, poznamenejme, že celý koncept ekonomického růstu, tak, jak je tradičně interpretován, je nesmyslný z pohledu pravého rozvoje lidské společnosti. Není nic takového jako opravdový ekonomický růst, ke kterému by docházelo samo od sebe, protože celý mechanismus je téměř výhradně založen na objemu likvidity (měny) v systému. Jinak řečeno, pokud paděláme 100 miliónů amerických dolarů a dáme je někomu, kdo neví, že jsou padělané, a on s nimi začne podnikat, koupí a opraví starou budovu, zaměstná skupinu lidí a začne vyrábět výrobek, který veřejnost bude kupovat, bude to považováno za expanzi ekonomiky. Došlo k investici do nemovitosti – zvýšila se zaměstnanost – a byl vytvořen nový výrobek, který ostatní nakupují. Došlo k podnícení oběhu peněz (spotřebitelský cyklus).

Co kdyby se nyní přišlo na to, že všechny peníze byly padělány a celá činnost by byla ukončena? Toto by byla kontrakce ekonomiky, protože peníze by zmizely, zaměstnanci by byli propuštěni a výroba by byla zastavena.

Z právě uvedeného sledu událostí může vyvstat otázka, co je opravdový ekonomický růst. Jestliže

zvýšení (expanze) nabídky peněz může vést k vytvoření pracovních míst a větší výrobě, zatímco snížení (kontrakce) vede ke ztrátě pracovních míst a snížení objemu výroby, jaký to potom mělo vlastně smysl?

Cyklus expanze a kontrakce se neustále opakuje a má souvislost s přírůstkem a úbytkem peněz v systému. Tento proces je do značné míry kontrolován a ovlivňován centrální bankou prostřednictvím úrokové míry. Úroková míra je poplatek účtovaný dlužníkovi za užití určitého peněžního obnosu.

Tento poplatek je tvořen určitým procentem z dlužené částky. Od té doby, co jsou veškeré peníze v ekonomice vytvářeny z dluhu prostřednictvím půjček, rychlost, se kterou peníze vznikají, závisí na ochotě subjektů platit úroky za získání půjček. Komerční banky zakládají vlastní úrokové míry na hodnotách stanovených centrální bankou. Je důležité zde porozumět skutečnosti, že Federální bankovní systém má vliv na úrokové míry všech bank, a tudíž má schopnost ovládat množství půjčovaných peněz, a tedy i množství peněz v oběhu.

Když centrální banka sníží své úrokové míry, učiní tak i komerční banky a úvěry zlevní. Když centrální banka úrokové míry zvýší, úvěry zdraží. V nízko úročeném prostředí si může více lidí půjčit peníze, použít je a vytvořit tzv. ekonomický růst (expanzi). Ve vysoce úročeném prostředí si méně lidí může dovolit půjčit peníze, méně je jich použito a ekonomický růst se zpomalí, zastaví nebo se obrátí v pokles (kontrakce). To vše je takzvaný „hospodářský cyklus“. Federální bankovní systém může prostřednictvím

manipulace s úrokovou mírou podle libosti do jisté míry regulovat peněžní expanzi a kontrakci.

Proč toto centrální banka potřebuje kontrolovat? Abychom tomu porozuměli, je třeba, si zapamatovat:

1. Veškeré peníze jsou vytvářeny z dluhu.
2. Zvýšení peněžní nabídky může vést k inflaci.

Jestliže je nabídce peněz umožněn neustálý růst (expanze), je jednoduše otázkou času, kdy se trh stane nasyceným s přebytkem likvidity dusícím ekonomický růst. To pak vede k inflaci, znehodnocení hodnoty měny (devalvaci), a zvyšujícím se cenám. Navíc je nesplacený dluh přímo úměrný nabídce peněz, takže čím víc ekonomika expanduje, tím větší dluh je vytvářen. Peníze potřebné ke splacení účtovaných úroků v ekonomice neexistují. Proto je nesplacený dluh vždy větší než existující množství peněz.

To nevyhnutelně vytváří krizi systému. Když je dluh větší, než může jednotlivec nebo společnost splácet, přichází platební neschopnost, půjčky zpomalí nebo se úplně zastaví a nabídka peněz se začne zmenšovat.

Tento stav můžeme označit jako finanční selhání.

Je třeba, abychom si uvědomili, že dluh také slouží jako nástroj ke kontrole společnosti. Celá struktura peněžního systému je založena na spolupráci lidí. Tato struktura je vždy hierarchická, takže ti na vrcholu pyramidy mají výhodu před těmi nacházejícími se na konci, kterých je většina. Proto je pro ty na vrcholu žádoucí, aby lidé měli motivaci pracovat, aby měli strach ze ztráty zaměstnání a byli jim prospěšní. Člověk, který potřebuje práci, aby zaplatil půjčku, vezme pravděpodobněji méně placenou práci a pravděpodobněji nebude působit problémy. Jedním z nejspolehlivějších způsobů, jak dosáhnout toho, aby lidé pracovali za málo a udržet je v podřízeném postavení, je uvalit na ně dluh. Zadlužený člověk je mnohem více poddajný systému, než člověk, který nemá žádné dluhy. O tomto mechanismu dluhového otroctví se moc nemluví, protože naprostá většina lidí nemá o jeho existenci ponětí. Teoreticky každý dolar musí být splacen zpět do bankovního systému, a aby mohl být splacen, musí být vydělán zadluženými, obvykle v podobě mzdy nebo zisku. Vyžaduje tedy lidskou službu a

nevolnictví.

Nesplacený dluh, který je vždy větší než množství peněz v oběhu (důsledek účtování úroků), činí marnou jakoukoli snahu ze strany veřejnosti o splacení dluhu. Vždy zde bude dluh ke splacení zajišťující otroctví davů. Kdyby byly použity všechny světové měny pro splacení celkového dluhu, pak by už neexistovala žádná měna, a přesto by stále existovala značná část nesplaceného dluhu, který by nebylo čím splatit. Došlo by k zabavení majetku. Tento způsob je uplatňován neustále. Dlužník, který nemá na splácení, přichází o majetek, jímž ručí. Měna slouží pouze jako nástroj menšiny k postupnému a nenápadnému získávání majetku od většiny.

 

Pohled 10

Pracovní síla a automatizace

aneb Omezené možnosti systému založeného na měnovém toku

 

Jak již víme, jádrem vlastního ekonomického systému je mechanismus práce za příjem. Náš celý ekonomický systém je založený na lidech prodávajících svoji pracovní sílu jako komoditu na otevřeném trhu. Jestliže lidé nemají možnost „pracovat, aby žili“, znamená to konec monetárního systému tak, jak jej známe. Nikdo nemůže kupovat zboží, pokud nevydělá peníze. Společnosti si nemohou dovolit vyrábět, jestliže spotřebitel nemá kupní sílu. Jsme postiženi fenoménem, kterému se říká technologická nezaměstnanost. Tato nezaměstnanost vzniká v důsledku vědeckotechnického pokroku a objevů prostředků úsporného hospodaření s pracovní silou. Rychlost nahrazování pracovní síly automatizací je

rychlejší, než dokážeme pro člověka nacházet náhradu. Zatímco politici a většina tzv. ekonomů se hádají nad problémy, které jsou podle nich odpovědné za rostoucí nezaměstnanost ve světě, její pravá příčina, jíž je technologický pokrok, zůstává v této veřejné debatě opomenuta.

Protože tržní kapitalismus je postaven na logice snižování vstupních nákladů (včetně nákladů na pracovní sílu) za účelem zvýšení zisků, sklon k nahrazování lidské práce strojovou automatizací, kdekoliv je to možné, je přirozeným směrem vývoje průmyslu.

Existují 3 základní oblasti, ve kterých je možné uplatnit lidskou pracovní

sílu:

1. Sektor zemědělství a těžby
2. Sektor průmyslu
3. Sektor služeb

V roce 1860 pracovalo 60% Američanů v zemědělství, zatímco dnes je to pouze kolem 0,5%. Takže technologie a automatizace zemědělství patřily k těm faktorům, které umožnily vznik průmyslu.

V roce 1950 pracovalo 33% amerických pracovníků ve výrobě, zatímco v roce 2002 kolem 10%. V období od roku 1995 do roku 2002 ubylo ve dvaceti největších ekonomikách světa ve výrobě 31 miliónů pracovních míst, zatímco výroba vzrostla o 30%.

Jinými slovy, předpokladem pro to, aby vznikl průmysl, je vysoce produktivní a efektivní zemědělství. Podobně je předpokladem pro nárůst služeb vysoce produktivní a efektivní průmysl. Efektivita a produktivita totiž způsobí, že v daném sektoru klesá zaměstnanost, protože jsou lidé nahrazováni stroji.

Jak bylo uvedeno, v USA dnes pracuje v zemědělství pouze 0,5% lidské pracovní síly, v průmyslu je to kolem 10% a počet dále klesá. Sektor služeb byl až dodnes sektorem, kam se vlévaly přebytečné pracovní síly, které uvolnil sektor zemědělství a průmyslu z důvodu zavedení technologií a automatizace. V letech 1950 až 2002 vzrostlo procento Američanů zaměstnaných ve službách z 59% na 82%.

Díky technologiím v letech 1980-1993 snížily banky počet pokladníků o 37% a do roku 2000 používalo 90% všech zákazníků bank bankomaty. Téměř všichni telefonní operátoři byli nahrazeni počítačovým systémem telefonních odpovědí, poštovní úředníci jsou nahrazování samoobslužnými stroji, zatímco pokladníci jsou nahrazováni samo obslužnými kiosky. V posledních zhruba 15 letech tento trend ještě zesílil díky novým technologiím. Moderní informační a další digitální technologie vtrhly do tohoto sektoru a tvrdě začaly eliminovat lidskou pracovní sílu. Dnes pracuje v USA v sektoru služeb už méně než 70% lidí a jejich počet prudce klesá.

Neexistuje jediná oblast sektoru služeb, která by nebyla ovlivněna počítačovou automatizací. Faktem je, že pokud se člověk kreativně zamyslí nad aplikací technologie, která v současnosti existuje, ale není ještě aplikována v sektoru služeb, je jednoduché si představit, jak by téměř ze dne na den mohla být většina pracovních míst vyřazena.

Přestože se objevují mnohé specializované obory v informační oblasti, mají velmi omezenou kapacitu, aby kompenzovaly rozsáhlé škrty pracovních míst, které jsou na obzoru. A zatímco ekonomové se snaží vytvořit modely, zabývající se tímto problémem, které se pohybují od „vládních pracovních dotací“ (sociální podpora) k novým nápadům jako je „negativní daň z příjmu“, „základní příjem“ atd., většina z nich odmítá uvažovat o tom, co je skutečně třeba, aby se zabránilo naprostému chaosu na této planetě.

Řešení nespočívá v pokusu vyřešit problémy, které se objevují ve stávajícím systému, ale spíš je na čase, abychom překročili celý systém, protože systém peněžní směny, společně s vlastním kapitalismem, je v důsledku vlivu technologické kreativity zcela zastaralý.

Vše, co bylo popsáno v předchozí části, je velmi důležité z hlediska porozumění tomu, kde se nacházíme a kam směřujeme v rámci současné ekonomické struktury. Je klíčové si uvědomit, že celý svět sdílí stejný základní systém a je těsně propojen.

V reakci na tyto problémy lidé velmi často navrhují jako řešení „peněžní reformu“. Tyto návrhy často spočívají v návratu ke zlatému standardu, zakázání úroků zákonem, ukončení Federálního bankovního systému a v přesunu práva „tisknout“ peníze pouze na vládu, která by je bez dluhu rozdělovala, atd. Přestože tyto a další reformy mají logické základy, opomíjí jeden nezadržitelný jev, který akceleruje od počátku 20. století a který má značný dopad na pracovní sílu. Nehledě na to, že tyto návrhy také neřeší omezené zdroje a neomezený růst.

 

Pohled 11

Politika

aneb Politická metoda, volby, demokracie a korupce

 

Zesnulý astronom a známý obhájce vědeckého myšlení Carl Sagan (1934-1996) ve svém slavném seriálu „Kosmos“, vysílaném na kanálu PBS, kdysi vybídl k otázce: „Kdyby nás navštívil druh na vyšší úrovni z jiné části galaxie a požádal nás, abychom mu vysvětlili správcovství naší planety a dnešní stav záležitostí člověka, byli bychom hrdí na to, co bychom popsali?“ Jak bychom zdůvodnili fakt, že téměř polovina světa, přes 3 miliardy lidí, buď sotva přežívá v bídě s nouzí a v nemocech, nebo zkrátka umírá zbytečně tempem asi jednoho člověka každých pár vteřin, k čemuž všemu dochází v době rozmachu pokročilé technologie, díky níž bychom mohli snadno nakrmit, ošatit a poskytnout přístřeší každé rodině na Zemi na obstojné životní úrovni? Jak bychom vysvětlili globální války vzájemně se zabíjejících lidí (230 milionů zabitých jen za posledních 100 let) na základě nesmyslné teritoriality zdrojů, dogmatických, zastaralých ideologií? K tomu všemu dochází ve stínu rýsujícího se vědeckého poznání, že jsme skutečně jednou rodinou, dělící se o jednu domácnost, vázanou přesně stejnými přírodními zákony a tedy stejnou sjednocující ideologií fungování. Jak bychom vysvětlili realitu, že spíše než abychom se efektivně organizovali jako jediný systém k řádné správě této domácnosti, kterou sdílíme, dětinsky se rozdělujeme, soupeříme a vykořisťujeme se navzájem prostřednictvím archaické, od přírody naprosto oddělené hry. Hry, která se nejen jeví jako udržující obrovskou škálu sociálních „zvěrstev“, ale

i jako faktor, který dále destabilizuje společnost a zhoršuje naše veřejné zdraví. Když se tak podíváte z okna a uvidíte ten pohyb a neustály shon, zeptejte se sami sebe. Vidíte inteligenci, nebo vidíte dogma? Vidíte naslouchající kulturu, která pracuje na reorganizaci sebe samé podle aktuálních poznatků přírodních zákonitostí, nebo vidíte zoufale úporné úsilí mnoha, zejména těch v mocenských pozicích, jak se snaží zachovat všechno tak, jak je, ke škodě celé lidské rodiny? Spojené státy jsou po řadu desítek let považovány za vůdce světové ekonomiky mimo jiné i proto, že se dolar stal před mnoha lety hlavní světovou měnou (viz kapitola „Stručný vývoj peněžního a měnového systému“). Za uplynulých deset let tam jenom politický systém utratil přibližně 25 miliard dolarů. Tyto peníze kdyby se každý rok rozdělily tam, kde je to opravdu potřeba, mohly by dát střechu nad hlavou a jídlo každému bezdomovci, a tak skoncovat s touto epidemií. Podobně to platí i pro ostatní státy. Udělejte si vlastní průzkum, jak je to například v evropských zemích včetně České republiky. Kolik peněz se utratí jenom za nesmyslné předvolební kampaně nemluvě o všem ostatním. Je to hra, která odvádí pozornost veřejnosti od skutečných problémů, které technicky umíme vyřešit velmi rychle, ale které neřešíme, protože nám v tom tento systém, jehož „krví“ je finanční tok, brání.

V době dluhové krize, zvyšující se nezaměstnanosti, ohromné destabilizace společnosti, úpadku kultury a vzdělání, se mi jeví jako naprosto nelogické jakékoliv výdaje na předvolební kampaně. Jenom se nad tím zamyslete. Nebylo by lepší zakázat jakékoliv výdaje na tyto kampaně, a tím zajistit, alespoň z pohledu finančního, všem stranám rovné podmínky? Určitě alespoň tušíte, že větší šanci na vítězství ve volbách má ta strana, která použila více peněz na svou medializaci, a tím ovlivnila názory voličů. Strany dostávají peníze většinou od sponzorů – majitelů firem a společností – kterým zase na oplátku slíbí určité výhody.

Jak už bylo psáno v předchozím, vlády nejsou nic jiného než mateřskými společnostmi korporací. Můžeme pak vůbec mluvit o skutečné demokracii? Nemůžeme. Žádná demokracie totiž ve skutečnosti nikdy nebyla. Žijeme v korporatokracii, potažmo v plutokracii a to je přesný opak demokracie. Tam, kde tok peněz řídí skoro vše, to ani jinak není možné.

To, co by nás skutečně mělo zajímat, nejsou politické strany (levice, pravice) ani kvality jednotlivých kandidátů, ale spíše celá myšlenka demokracie, jak je bezmyšlenkovitě přijímána širokou veřejností jako možnost uspokojování potřeb, tužeb a vytváření dobré prosperity prostřednictvím správy společnosti v jejím optimálním stavu. Spíše než debata o tom, kdo by měl být příštím prezidentem nebo jaká vláda by měla vládnout, bychom měli udělat krok zpět a zamyslet se nad některými širšími otázkami. Například proč vůbec máme vládu nebo prezidenta? Nezdá se vám trochu absurdní mluvit o participativní demokracii, když samotná veřejnost má nulovou rozhodovací pravomoc, pokud jde o skutečná rozhodnutí, činěná těmi, které si zvolíme? Je dost špatné, že ti zvolení nemají doslova žádnou odpovědnost před zákonem dělat to, co prohlašovali ve své volební kampani, že udělají. Podíváte-li se do historie, naleznete historický fakt, že veřejné blaho bylo vždy druhotné, až po jiných zájmech, hlavně finančních a obchodních. To se teď samozřejmě obecně ví, nebo ne?

Proč americká vláda po tzv. finanční krizi v roce 2008, naprosto proti všemu známému veřejnému zájmu dovolila, aby byl soukromý bankovní systém, který vlastně nic nevytváří, vykoupen z veřejných prostředků za 13 bilionů dolarů, zatímco byla veřejnost vynechána, po uši zanořená v dluzích vysávána ztrátou zaměstnání a stagnující ekonomikou. Pokud chceme nadále setrvat v této hloupé hře, nazývané ekonomika růstu, ve které pohyb peněz určuje všechno, mohlo by být dobrým nápadem si spočítat, co by mohlo skutečně pomoci tomuto ekonomickému systému fungovat na nějaké relativně přijatelné úrovni.

Kdyby byly všechny peníze utracené za bankovní záchranný balíček, utraceny ke zmírnění dluhu domácností a Goldman Sachs, JP Morgan spolu s ostatními technicky bezvýznamnými, nic neprodukujícími finančními institucemi ponechány zakusit krach a bankrot, který si zaslouží a současně deprivatizován celý bankovní systém USA jako celek, americká ekonomika by mohla mít šanci. Proč?

Protože banky ve skutečnosti nic nevytvářejí. Pracující lidé ano. Chceme-li v takovémto systému růst, potřebujeme pracovní místa. Chceme-li pracovní místa, potřebujeme poptávku a poptávka si žádá, aby měli lidé volné peníze k útratě. Odlehčením břemene veřejného dluhu bychom zasadili skutečná semínka ekonomického růstu.

Ačkoli se to může zdát zřejmé, mnozí zapomínají na jednu věc. Záchranné balíčky či kvantitativní uvolňování nijak nesouvisí s pomáháním americké ekonomice, ani nefungují a nebudou fungovat na pomoc kterékoli poraněné suverénní ekonomice na světě. Proč? Protože ve skutečnosti nežijeme v demokracii, ale v plutokracii a jediná opravdová síla se skrývá za oponou, nikoli před ní. Finanční a obchodní mocnosti nejenže vlastní a ovládají danou zemi, ony vlastní a ovládají celou planetu. A není to žádné spiknutí. Je to porucha hodnotového systému. Dokud bude znak dolaru spojován s každým stéblem trávy, každým kouskem půdy, s každou prchavou myšlenkou nebo vynálezem, nemluvě ani o posuzování hodnoty jednotlivců a jejich práva na život prostřednictvím práce, neměli bychom očekávat nic jiného.

Od počátků samotného státu vždy byla a je skutečnou silou ta finanční, jako nejvyšší hnací mechanismus lidských rozhodnutí a přesvědčení. I lidé, které volíme do úřadů každých pár let, mají také své vlastníky, na to nezapomínejme.

Vezmeme-li toto všechno v úvahu, promysleme nyní celý obchod s demokracií trochu důkladněji. Od té doby, co naše „demokracie“ souvisí s volenými zastupiteli, aby přemýšleli a jednali za nás, zásadní otázkou se stává: Odkud se tito lidé berou? Proč jsou ve vaší televizi tihle a ne jiní? Rozhodli jste snad o tom, že tito lidé jsou tou nejlepší volbou, aby se ucházeli o tak klíčové vůdcovství? Nebo jste si všimli, že se ti nejčastěji skloňovaní kandidáti tak nějak berou z ničeho nic a skrze média se jim dostává věrohodnosti pouhou opakovanou mediální publicitou?

Pojem „demokracie“ pochází z řeckého „demos“, což znamená lid a „kratein“, což znamená vládnout.

Lidé dané společnosti vyjadřují své názory prostřednictvím hlasování a politika se vytváří dle zájmu většiny. Zdá se, že tento proces byl zformován ve starověkém Řecku. Ale celý základ myšlenky demokracie předpokládá, že veřejnost, která volí, je dostatečně vzdělaná, aby věděla, co dělá.

Franklin D. Roosevelt jednou příznačně prohlásil:

„Demokracie nemůže uspět, dokud ti, kdo vyjadřují svou volbu, nejsou připraveni vybírat moudře.

Opravdovou pojistkou demokracie je tudíž vzdělání.“

Winston Churchill byl na druhé straně méně shovívavý, když řekl:

„Nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem.“

Známý Mark Twain nevyhnutelně uhodil pointou hřebíček na hlavičku:

„Kdyby volby mohly něco změnit, nenechali by nás volit.“

Chtěl bych, abyste se zeptali sami sebe. Kdybychom byli ve vládnoucí třídě, ve třídě „vlastníků investic“ a chtěli bychom zachovat naše zájmy proti zásahům zvenčí, co uděláme?

1. Potřebujeme zajistit, že hlasující veřejnost je co možná nejvíce neinformovaná, co se týče významných otázek, které by mohly být v rozporu s praktikami našeho establishmentu. Spolu s tím také potřebujeme odstranit co možná nejvíce nezávislého, logického, kauzálního a vědeckého myšlení. Podpořme tedy mimořádně podfinancovaný, zastaralý a zanedbaný systém veřejného vzdělávání, systém zaměřený pouze na to, aby člověk jednou získal práci, nikoli aby se učil, jak kriticky a logicky myslet. Samostatně myslící lidé by totiž pro nás představovali velké nebezpečí.
2. Dále potřebujeme hodnotové žebříčky pobídek a odměn, které podporují pasivní

poslušnost, hodnotové žebříčky a hodnoty, které jsou těžko odstranitelné, iracionální a podporují uzavřené myšlení. Náboženství za těchto okolností přijde náramně vhod. Je možné, že se náboženství politizuje a že ho kandidáti využívají jako nástroj?

Zde jsou některé citace významných politiků:

„Věřím, že Bůh stvořil vesmír.“

„Písmo a Pán Ježíš nám přikazuje tomu vzdorovat všemi prostředky, co máme.“

„Nenechte nás se modlit, aby byl Bůh na

naší straně ve válce nebo kdykoli, ale nechte nás se modlit, abychom my byli na

straně Boha.“

„Bůh žehnej církvi adventistů sedmého dne.“

„Myslím, že Bůh, který nás miluje, který nám dal život, který nám dal bytí …“

„A tak mi dovolte vzkázat každému

námořníkovi, vojákovi, letci a mariňákovi, kteří se zúčastnili této mise: Děláte boží práci.“

Pokud jsou lidé cvičení být poslušní a slepě následovat, jsou zralí k tomu, aby rozšířili tuto poslušnost i vůči těm, kteří si nárokují autoritu.

3. Dále je klíčové si uvědomit jedinečný sociologický rys ustrojení člověka. Něco, co nazýváme „psychologií stáda“. Je to tendence nás lidí, když je nás mnoho pohromadě, často se chovat krajně bezmyšlenkovitě a tvárně. Slovy Charlese McKaye, proslulého autora knihy „Extraordinary Popular Delusions and the Madness of Crowds“ (Neobyčejně oblíbené bludy a šílenství davů):

„Správně se říkalo, že lidé přemýšlejí ve stádech. Uvidíme, že blázní ve stádech. Kdežto vzpamatovávají své smysly pomalu a jeden po druhém.“ Neplatí to ale jen o fotbalových chuligánech. Takové projevy davu lze generovat prostřednictvím prosté sdílené kulturní události.

 

Pamatujete na 11. září 2001?

Velmi dobrý příklad masového šílenství!

 

Tato událost vytvořila okamžité masové blouznění provázené strachem a chtivostí pomsty, takže americké vládě a ostatním vládám popravdě netrvalo dlouho, aby ovládly a využily takové šílenství k podpoře drakonické legislativy a k nezákonným invazím.

Nicméně tato psychická tendence je velmi užitečná nejen k přesměrování pozornosti k jiným problémům. Je také klíčová pro stanovení strnulých mezí debaty, které vytvářejí sklon k tomu, že ti, kteří se začnou tázat mimo hranice těchto mezí, budou ostrakizováni a odmítáni samotným stádem.

4. Asi nejlepší způsob, jak kontrolovat myšlení lidí je zakotvit hluboký strach z odmítnutí většinovou společností a spojit tento strach s předměty kulturního tabu. Musíme se vypořádat s otravným problémem, že by veřejnost mohla dost zmoudřet a pracovala na tom, jak vmanévrovat člověka k moci v politice, což by nám způsobilo problémy. Proto mají své místo další strukturální pojistky. V podstatě potřebujeme zabezpečit, aby se tito nežádoucí kandidáti nebyli schopní dostat blíže k hlavním médiím, na oči a doslech veřejnosti, a pokud ano, je zvykem s nimi zacházet jako s exoty. Jak toho docílíme? Penězi a náš okruh korporací jich má dostatek. Potřebujeme jen zajistit, aby používání těchto peněz pro ovlivňování politiky nebylo nijak omezováno. Kdo má nejvíc peněz, má nejvíc zdrojů, a tedy vliv.
5. Je stále ještě důležité kontrolovat základní vývoj volebního procesu, od začátku do konce. Nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je vytvořit iluzi soupeření mezi stranami. Potřebujeme systém dvou hlavních stran, které se obecně stále mezi sebou hádají, ale stále prosazují základní politiku elit, kterou potřebujeme k udržení našich výhod. Krása této dominantní dvoupartajní frašky nespočívá jen v tom, že dává veřejnosti tolik potřebnou iluzi volby, důležitější je, že utiskuje třetí strany, které jsou potížisty od samého začátku. Dodatky o občanských právech, volební právo žen, široká práva dělníků, zákony zakazující dětskou práci a další nepříjemnosti pro průmysl, to všechno během historie vzešlo od povstávajících třetích stran, nikoli od nás – dominantní, etablované skupiny. Takže tady musíme být ostražití. Potřebujeme, aby si lidé tak zvykli na tuto dvoustranickou diktaturu, že je jim jedno, zda-li jsou tyto dvě strany během samotného volebního procesu a později přímo kontrolovány. Strany potřebují, abychom jim ponechali moc starat se o pravidla překreslování hranic volebních obvodů, o primárky, vlivné skupiny a rozpravy a samozřejmě my – vládnoucí třída, budeme moderovat jejich kroky skrze lobování, příspěvky na kampaň, využijeme tedy přesně toho, co slibuje volný trh – svobody manipulovat se vším.

V roce 1988 strana demokratů a republikánů nebo-li „demopublikánů“, zřídila Komisi pro prezidentské debaty (CPD).

Vystupovala jako nestranická instituce a úspěšně ovládla nejvlivnější volební událost – prezidentské debaty. CPD, což je soukromá korporace, jíž spolupředsedají bývalé špičky republikánské a demokratické strany, učinila prostřednictvím tajných kontaktů rozhodnutí, kdo se bude debat účastnit a o čem se bude mluvit. Třetí strany spolu s kontroverzními myšlenkami mohou do hry vstoupit pouze tehdy, rozhodnou-li se „demopublikáni“, že vstoupit mohou. Naše korporace nyní mohou darovat přímo CPD a uplatňovat svůj finanční vliv, a tedy určovat agendu ještě ve větší míře, což je další fígl, jak obejít otravnou legislativu, která korporacím brání přispívat přímo na politické kampaně. Krásná finta.

576. Někdy je zapotřebí stará dobrá, časem osvědčená taktika. Nic není tak starobylé jako starý dobrý přímočarý volební podvod. Sežeňme si pár našich korporačních kámošů, aby nám vyrobili nějaké volební mašinky s opravdu hroznou integritou a dostali je na co možná nejvíce rozhodujících míst. Dostalo se již na veřejnost, že se do strojů lze „nabourat“ na dálku s věcičkami za 10 dolarů a s technickým vzděláním z osmé třídy, ale protože je pozornost většiny Američanů naprosto rozptýlena jejich dluhem, klesající životní úrovní a pokračující ztrátou zaměstnání, svobodomyslná média vyznívají naprázdno.

Od počátku civilizace mocní úspěšně omezovali zájmy většiny regulováním hodnot, ovládáním zdrojů prostřednictvím peněz, nemluvě ani o ovládání samotných existujících procesů, které by mocné ohrožovaly. Je to spiknutí? Setkávají se tito mocní mužové v temných místnostech a pracují na tom, aby vykoumali, jak si udržet svou moc? Nikoli tak, jak byste si mohli myslet. Jak vidíte, přímo legrační na tom všem je, že takový proces manipulace se vlastně generuje sám, ospravedlněný ve stylu krok za krokem, přičemž základní soukromý zájem řídí celou cestu.

Vidíte, že skutečná korupce se neděje v zákulisních setkáních nebo v docích. Skutečná moc tkví v tom, jak vy, veřejnost, vlastně udržujete, tolerujete a podporujete samotné podpovrchové systémy, které vás utlačují.

Mnozí budou pravděpodobně interpretovat rozsáhlou frašku, známou jako „demokracie“ nebo „globální demokracie“ jako systém, který potřebuje lepší regulaci. Inteligentní a přímočaré aktivistické instituce a osobnosti dožadující se toho, co nazývají „změnou“, se ve skutečnosti pohybují v rámci stejného předpokladu: „Kdybychom jen uměli lépe regulovat peněžní a korporátní moc, můžeme dát svět do pořádku.“

Bohužel takto to nefunguje.

Dokud se nezmění samotné výchozí body společnosti, a tedy fundamentální psychologické hnací mechanismy naší ekonomiky – nerovnováha, nedostatek, úzkoprsý soukromý zájem, vykořisťování a konkurence – pokud se tyto nezmění do té míry, že systém začne odměňovat a podporovat spolupráci, ekologickou rovnováhu, efektivnost a udržitelnost, nic se doopravdy nezmění. V podmínkách společnosti, ve kterých je všechno založeno na výhodách na úkor druhých, to, co dnes nazýváme korupcí, není vlastně nic mimořádného. Je to zcela normální jev. V ekonomice, ve které je všechno na prodej, což je podporováno i etikou jí vlastní, i zdůrazňovanou falešnou představou, že snad nemůžeme inteligentně spolupracovat ku prospěchu všech, neměla by nás překvapovat žádná úroveň možné korupce. Předpoklad, že budeme na jedné straně udržovat stávající ekonomickou filozofii a na druhé ji popírat myšlenkou, že určité prvky společnosti by měly být peněžní manipulaci a ziskům nepřístupné, je zcela naivní a absurdní. Ale nemusíte tomu věřit. Jen seďte s rukama v klíně a sledujte vzestup a pokles, jak přecházíme od jedné sady zkorumpovaných a škodlivých praktik k dalším. Dokud se nebudeme zabývat celým systémem v jeho jádru, je to bohužel všechno většinou mrhání časem.

Poznamenejme, že stejně tak, jako divadlo potřebuje publikum, ani v politice to není jiné. Čím dál větší počet lidí si pomalu uvědomuje, že politici (ani prezident) nemají skutečnou moc něco změnit a ani nechtějí. Je o ně „dobře postaráno“, to znamená, mají motivaci usilovat o tuto funkci obzvláště proto, že pravděpodobně nic jiného dělat neumějí a v tomto systému by se asi nikde lépe neuživili.

Politika je pouze jedním z nástrojů skutečné vládnoucí elity, která pomocí korporací, bankovního systému a zákonů, tvořených krok za krokem po desítky let ve prospěch této elity, drží v otroctví zbytek světa pod falešnou představou demokracie. Ukázkou je i volba prezidenta, kdy jsou v nabídce dva dobře známí kandidáti, kteří by snad ani nebyli nikdy zvoleni, kdyby měli ostatní kandidáti stejné šance, ale přesto někteří lidé poslušně hodí svůj hlas a volí takzvané „menší zlo“. I když vlastně nesouhlasí, tak volí, protože jim zase někdo jiný vysvětlil, že je vždy lepší volit někoho než vůbec. Bez přemýšlení a analýzy přijmou jakýkoliv názor. Jak je ale vůbec možné, že jsou veřejnosti nabídnuty zrovna tito dva? Dnešní „demokracie“ (vláda lidu) je založená na takzvané svobodné volbě občanů, což znamená, že volím na základě NÁZORU, který jsem získal především prostřednictvím televize a další kontrolovaných médií a která byla financovaná hlavně ze soukromých zdrojů. To znamená, že NÁZOR průměrného voliče je zcela pod kontrolou toku peněz. Je totiž úplně jedno, koho budu volit, protože výsledný efekt je dán už dávno předem pravidly SYSTÉMU a kandidáti jsou mnoho let dopředu medializovaní a připraveni být zvoleni. Volby jsou už potom pouze dobře sehraná tragikomedie prostřednictvím médií. Neznalost těchto základních pravidel fungování naší společnosti je živnou půdou pro pokračující destrukci hodnot.

Lidé stále věří, že rozhodují a tímto dávají SYSTÉMU svou ENERGII a udržují ho při životě.

I kdyby byli v politice lidé s „dobrými“ úmysly, díky jejich neznalosti věcí, souvislostí, nevědeckému přístupu a především ani nemožnosti jej v politice aplikovat je to mrhání časem. Kdo za to může? Všichni tomu dáváme energii jenom tím, že sledujeme masmédia, diskutujeme o tom, děláme si z toho legraci, jsme naštvaní, demonstrujeme a nakonec většina z nás jde ještě k volbám!!! Současně je pochopitelné, že člověk, který nemá informace o tom, že společnost může fungovat zcela jinak než dosud, opakuje stále ty stejné úkony pořád dokola, protože si dokáže představit pouze věci, které zná. Uvízl v bludném kruhu.

Cesta z něj vede pouze přes „update“. Lidé totiž vždy dostávají to, co si zaslouží. Podle svých vědomostí a zkušeností nebo-li úrovně svého vědomí zcela automatický provádějí kroky, které formují příští události.

Zdá se, jako bychom se nedokázali z těchto události dostatečně rychle poučit a neustále opakujeme ty samé „chyby“.

Slovy Alberta Einsteina:

Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.

Kdybych měl k dispozici hodinu na zvládnutí problému, na kterém by závisel můj

život, strávil bych 40 minut jeho studiem, 15 minut jeho analýzou a 5 minut jeho

řešením.

Pokud věnujeme těmto pochybným záležitostem příliš pozornosti, aniž bychom hledali SYSTÉMOVÉ ŘEŠENÍ, dáváme tomu energii, a tím to celé neustále podporujeme. Pak se ale nemůžeme divit následkům. Toto je skutečná spravedlnost. Pokud chceme něco jiného, musíme napřed změnit MYŠLENKOVÝ TOK. Pokud chceme, aby se věci děly jinak, musíme začít nejprve sami jednat jinak. Pokud tyto věci nepochopíme studiem (duchovní interakcí), pak je zcela jistě pochopíme prostřednictvím bio-sociálních tlaků (fyzickou a duševní interakcí), kde hraje významnou roli pud sebezáchovy jako „neinteligentní“ forma zachování sebe sama v této živé „materiální“ podobě.

 

Pohled 12

Co je důležité

aneb Přírodní zákony, vědecká metoda a dynamická rovnováha

 

Přírodní zákony

Vystoupíme-li ze společenského celku a prozkoumáme-li sami sebe a svět ze širší perspektivy, možná si uvědomíme ohromné množství hluku v systému. Jinými slovy, vlastní podstata života se ztrácí v oceánu sociálních, pracovních a finančních povinností, z nichž většina z nich jsou do značné míry „umělá“. Například potřeba peněz a příjmu staví člověka do pozice, ve které má velmi omezenou volbu. Práce, kterou člověk obvykle najde, aby měl zdroj příjmu, obvykle neodráží jeho skutečné zájmy, ani zájmy společnosti jako celku. Vždyť kolik procent lidí má práci současně jako zábavu? Pokud bychom prozkoumali dnešní povolání, zřejmě bychom došli k závěru, že většina z nich nemá širší funkci, než udržování „cyklické spotřeby“. Tato svévole vytváří obrovské mrhání lidským životem, lidským potenciálem a zdroji. Například člověk, který prodává pojištění, hypotéky nebo jiné podobné produkty, vykonává povolání, které je relevantní pouze pro vnitřní chod peněžního systému a jehož charakter postrádá základ v opravdovém „přispění do společnosti“ v tom smyslu, že by sám něco vymyslel. To samé platí pro makléře s cennými papíry, obchodníky a ostatní povolání uvnitř finančního sektoru, která jsou svévolná a planá a dlouhodobě ničím skutečným společnosti nepřispívají. Přestože můžeme argumentovat, že plněním svých úloh každodenně působí na subjekty uvnitř ekonomického systému, je čas, abychom poodstoupili a soustředili své úsilí na společenské problémy, které jsou skutečně důležité pro společenský pokrok, stejně jako jsme se postavili proti svévolným profesím vykouzleným k vzájemnému vymáhání bohatství. Toto je mrhání životem.

Následkem toho není dnešní vzdělávací systém nic víc, než továrna vyrábějící formičky na pečivo, která lidi připravuje k většinou předem stanoveným pracovním funkcím. Toto je narušení a zneužití lidského potenciálu v jeho základech.

Co je ve skutečnosti důležité? Jaké jsou nejdůležitější aspekty přírody a jak bychom, na základě porozumění těmto aspektům, měli ovládat řízení našeho chování na této planetě?

 

PRVNÍ PŘÍRODNÍ ZÁKON:

Každý člověk potřebuje přiměřenou výživu, čistý vzduch a čistou vodu, a proto musí respektovat základní symbiotické přírodní procesy.

Okolo 40 procent úmrtí ve světě je nyní způsobeno znečištěnou vodou, vzduchem a půdou. Jak se společnost vůbec může brát vážně, když ani neumíme udržet v dobrém stavu naše nezbytné, pro život důležité přírodní zdroje? Faktem je, že většina lidí nepřemýšlí o vzájemné propojenosti přírody a řetězci procesů, kterým získáváme naši potravu, vzduch a vodu. Nicméně budeme-li tyto procesy zkoumat a učit se z nich, logický sled úvah společně s podnětnými dedukcemi nás povedou k přiměřenějšímu chování, které nám pomůže uspokojit naše potřeby.

Například voda a vzduch jsou přirozeně hojnými zdroji planety, jež si pouze žádají, abychom je jako lidská populace udržovali a zachovali jejich zdroje. Bohužel, náš impulzivní, krátkozraký, ziskový systém se postaral o nastávající krizový nedostatek použitelné vody, protože průmysl neustále pokračuje ve znečisťování ekosystému. Vzduch, ačkoli je stále celkově velmi hojným zdrojem, je silně znečištěn v oblastech s vysokou koncentrací obyvatel a průmyslu, následkem čehož si v Asii mnozí nasazují obličejové masky, když vycházejí ven. Znečištěný vzduch a voda samozřejmě vedou k dalším četným problémům. Pouze ve Spojených státech je ročně vypuštěno do životního prostředí okolo tří miliónů tun toxických chemikálií (hlavně tzv. benzopyren) – které přispívají k vrozeným vadám, poruchám imunitního

systému, chronickým zánětům průdušek, astmatu, rakovině a dalším vážným zdravotním problémům.

Zasaženy jsou ve velké míře hlavně děti, jejichž imunitní systém je slabší. Zároveň jsou ohroženy i samotné zdroje našeho ovzduší a vody. Kyselé deště nebo odlesňování jsou jen příklady. Celkově jsme svědky postupného rozkladu všeho, co kdysi bývalo přirozeně hojné a čisté.

Pokud jde o produkci potravin, povšimněme si nejprve, že dnešní potravinový průmysl vychází z produkování potravin nejlevnějším, nejvíce konkurenceschopným způsobem, důsledkem čehož je obětování zdravé výživy. Například velká většina dnešních potravin obsahuje tzv. „kukuřičný sirup s vysokým obsahem fruktózy“. Bylo prokázáno, že tato levná náhražka třtinového cukru podstatně zvyšuje riziko cukrovky a dalších zdravotních problémů. Proč se přidává do jídla? Protože je to ziskovější a veřejnost, neustále hledící na cenu, potraviny s přídavkem tohoto sirupu kupuje, protože jsou dostupnější a levnější.

Symbiotický vztah přírodních procesů můžeme posuzovat prostřednictvím vědeckého zkoumání – na základě souboru kritérií, vycházejících z našeho porozumění skutečnému fungování života. Svým jednáním bychom především měli optimalizovat podmínky, které udržují a maximalizují hojnost a kvalitu základních životních potřeb. Tak tomu bohužel není.

Skutečnost je taková, že naše udržitelnost je vážně ohrožena používáním našich současných metod.

Monetární systém stále funguje se zájmem krátkodobého a lokálního výsledku a ignoruje destrukci v delším časovém období a globálním měřítku. Jak první přírodní zákon ukazuje, k životu potřebujeme velmi kvalitní vzduch, potravu a vodu, proto musíme překonat všechny systémy, které vyvádějí z rovnováhy nebo narušují symbiotické environmentální procesy. Pokud tak neučiníme, následkem porušení tohoto zákona se můžeme ocitnout v ekologicky nevratném stavu, kde bude otázkou vlastní přežití lidské rasy.

 

DRUHÝ PŘÍRODNÍ ZÁKON:

Jedinou konstantou je změna a lidské znalosti se neustále mění.

Neexistuje důkaz, který by podporoval představu, že cokoliv dnes považujeme za platné, si udrží svoji integritu do zítřka. A toto paradoxně platí i pro vše, co zde čtete. Letmý pohled do historie na široce obhajované teorie, počínající představou, že Země je plochá nebo že Slunce se otáčí okolo Země, nám ukazují, že neustále probíhá změna intelektu a že lidé musí být otevření, jak jen to jde, novým informacím, i kdyby to zpochybňovalo smysl identity jedince. Politováníhodným vedlejším efektem vývoje je, že v naší moderní kultuře je velká část našeho ega zapletena do víry a hodnot.

Náboženství, kupříkladu, má sklon ke striktnímu, statickému pohledu na svět, který často odráží porozumění realitě sahající tisíce let zpět bez ohledu na vývoj (např. technologický). Kvůli tomuto samotnému konceptu mnohých náboženských idejí, které mají tendenci vyhrožovat metafyzickými následky (nebe/peklo) těm, kteří jim odporují, zastávají v dnešním světě mnozí lidé náboženský pohled ze strachu a odmítají nové informace, které by jejich životu mohly prospět, nemluvě o prospěchu celé společnosti. V tomto náboženství samozřejmě není samo, zdá se, že většina lidí má sklon věřit tomu, že co sami považují za správné a pravdivé, je také empiricky korektní.

Vše co si myslíme a „víme“ je pouze více nebo méně pravděpodobné. S pomocí moderních analytických metod, které se svým aktivním přínosem osvědčily v dlouhém časovém období, můžeme nyní přisoudit váhu našim znalostem na posuvné stupnici od nepravděpodobného až po velmi pravděpodobné. A NE NA ZÁKLADĚ LIDSKÉHO NÁZORU, ale na základě konkrétní ZPĚTNÉ VAZBY z bezprostředního světa.

Je v našem nejlepším zájmu naučit se přizpůsobit přírodě jak nejlépe umíme. Nejlepší známá metoda pro odhalení a aplikaci přírodních zákonů se nazývá: „VĚDECKÁ METODA“.

 

Vědecká metoda,

 

Vědecká metoda je posloupnost nebo sada procesů, jejichž cílem je získat znalosti a vědomosti pomocí pozorování a dedukce na základě dosud známých poznatků. Přijímání nových vědeckých poznatků je založeno na konkrétních důkazech. Vědecká metoda nezaložena na předpokladu, že kritériem pravdivosti teorie je souhlas předpovědí s výsledky výzkumu. Tento přístup udržuje vědecké teorie v neustálém kontaktu s realitou a umožňuje jejich falzifikaci, neboť

teorie, jejíž důsledky jsou v rozporu s výzkumnými zjištěními, bude falzifikována (tedy vyvrácena). Důsledkem je omezení vědy na otázky a hypotézy, jež jsou alespoň v principu rozhodnutelné pozorováním.

Základem vědecké metody je iterace těchto kroků:

Pozorování a popis skutečnosti (vjemů, poznatků).

Formulace problému.

Příprava hypotéz (návrh vysvětlení s obecnou platností, logická indukce)

Předvídání (logická dedukce z hypotéz)

Ověření souladu skutečnosti s předpovědí (buď aplikací předpovědi na experiment, nebo aplikacína soubor dat získaný jinak) a ověření logické správnosti předchozích kroků.

Za „vysvětlení“ jevu se považuje popis vztahů mezi vjemy (poznatky)pomocí pojmů rozložitelných na základní pojmy a předpoklady, které se předpokládají jako dané a dále se nevysvětlují ani nedokazují, tedy jsou neempirické a iracionální. Jednotlivé vědecké přístupy (paradigmata) se mohou lišit tím, co za takové základní pojmy a předpoklady považují.

Moderní kauzalistická věda má jako jeden z takových základních předpokladů pojem přírodního zákona, tedy představu, že stejné podmínky vedou vždy ke stejnému výsledku.

Zjednodušeně by se dala také popsat takto:

1. Rozpoznání nové myšlenky nebo problému, který je třeba vyřešit.
2. Použití logické úvahy k vytvoření hypotézy s ohledem na všechny dostupné informace.
3. Ověření/test hypotézy pozorováním/zkoumáním ve fyzickém světě.

Pod pojmem vědecká metoda tedy máme na mysli soubor technik použitých ke zkoumání určitého jevu, získání nových vědomostí, korekce a integrace předchozích vědomostí a aplikace těchto znalostí. Použité techniky se skládají z empirického pozorování, jako je např. měření, z logické hypotézy a nakonec otestování této hypotézy v reálném světě za účelem získání zpětné vazby o její platnosti.

Veškeré závěry požadují testovatelný důkaz, nejen dedukci a rozum. Logická úvaha je důležitá pro rozvinutí vědeckého bádání, nicméně je nedostatečná, protože každý z nás má vždy omezené znalosti.

Klasickým příkladem může být Atistotelés (384 – 322 př. n. l.), který se na základě logické úvahy, založené na tehdejších znalostech a vědomostech, domníval, že těžší objekt bude padat rychleji, než lehčí objekt stejného tvaru a materiálu. Logicky předpokládal, že čím větší má objekt hmotnost, tím rychleji bude padat ve vakuu. Nicméně svoji myšlenku neotestoval. Kvůli nedostatečnému použití vědecké metody musel svět čekat dalších 2000 let, než Galileo Aristotelovu hypotézu konečně otestoval a zjistil, že se Aristotelés mýlil. Hmotnost nemá vliv na rychlost volného pádu objektu ve vakuu.

Pointa je, že nezáleží na tom, zda jsou naše závěry správně odůvodněné, musí být otestovány. Pokud vlijeme vodu do hořícího dřeva, oheň pravděpodobně uhasíme. To nám dává určitou informaci, ze které získáme určitý závěr: „Voda hasí oheň“. Přestože tato teorie může být pravdivá ve většině případů,

62pokud vylijeme vodu do hořícího oleje, olej rychle vyplave nad vodu a oheň se znovu rozšíří. Tudíž hypotéza „voda hasí oheň“ není vždy úplně pravdivá a je třeba ji zkorigovat, aby brala v úvahu tuto novou informaci.

Vědecká metoda je rovněž stanoviskem. Nezáleží na tom, jak „správné“ se nám něco může zdát, teprve prověříme-li to pozorováním a testováním, zjistíme skutečnou platnost. Faktem je, že bychom měli být velmi skeptičtí k jakémukoliv tvrzení, které nemůže být pozorováno nebo testováno ve fyzickém světě.

Vědecká metoda se zabývá tím, co se děje, ne tím, jak by se to mělo dít. Většina z nás je dnes amatérskými vědci, třebaže si toho nejsme vědomi. Vědecká metoda není primární záležitostí laboratoří a rozbíjení atomů nebo měření rychlosti světla ve vakuu. Je způsobem pohledu na věci. Vědecká metoda zkoumání umožnila lidem porozumění svému vlastnímu druhu a fyzickému světu. Ať tak či onak, je tím,

co stojí fakticky za každým pokrokem, který zlepšuje naše životy. Přestože můžeme vést spor o tom, co je „zlepšení“, v našich životech, není nic dalšího, co by umožnilo tak velké množství tvoření a svobody, který umožnila věda. Veškerý fyzický a materiální prospěch, kterému se lidstvo těší, je výsledkem vědeckého zkoumání. Od elektrického světla, přes čističku bavlny, penicilin, telefon, internet věda postupně učinila možným to, co bylo považováno za nemožné. I nejkonzervativnější, na tradici orientovaní extrémně věřící obvykle ustoupí světu vědy a v naléhavých případech vyhledají lékařskou pomoc. Mnozí z nás nicméně mají tendenci hledět na vědu jako na studené, bezcitné médium, přičemž jako protiargumenty vědeckého pohledu uvádí hrůzy způsobené deformací lidských hodnot, jako je použití atomové bomby. Ve skutečnosti jsou věda a technologie pouhými nástroji a jako cokoli jiného mohou být použity ke konstruktivním nebo destruktivním záměrům. Záleží na nás, jak je použijeme. Použití je vždy záležitostí úmyslu jedince, skupiny nebo celé společnosti.

Vědecká metoda je jednoznačně nejúčinnější nástroj, který známe. Pozorování, logika a testování už v dávných dobách zvítězily na pověrami a metafyzikou.

Dynamická rovnováha Dynamická rovnováha je taková rovnováha, při které se nemění stav systému, avšak dochází k jeho vnitřním změnám.

Uveďme zjednodušený příklad:

Na ostrově roste divoce rostoucí jednoletá mrkev, a zároveň tam žije skupina králíků a skupina vlků. Aby králíci přežili, živí se mrkví, zatímco vlci, aby přežili, se živí králíky. Ve všech vztazích musí existovat rovnováha založená na únosnosti ostrova. Jestliže není dostatek mrkve pro danou populaci králíků, někteří z nich nepřežijí. Jestliže není dost králíků, nepřežijí někteří vlci. Když bude úroda mrkve zničena suchy, nepřežije nikdo. Jinak řečeno, ve fyzickém světě existuje rovnováha, jež do jisté míry určuje možnosti pro organismy, které užívají její zdroje potřebné pro přežití. Co se týče naší planety, můžeme tuto skutečnost nazvat „únosnost Země“.

V důsledku používání monetárního systému je většina materiálu na této planetě vlastněna určitým počtem soukromých společností. Tyto společnosti otevřeně neodhalí velikost svých zásob, protože kdyby tak učinily, mělo by to pro ně finanční důsledky, jelikož by musely prodávat pod cenou a v mnohých případech např. potraviny dokonce zadarmo. Máme dostatek potravin, abychom nasytili celý svět. V

nejlepším zájmu těchto společností je však udržovat nedostatek, jak nejlépe jen umí, protože nedostatek znamená větší hodnotu každé jednotky, tudíž více zisku. Hladomor v Africe je tak zcela uměle vytvořeným prostředím nerovnováhy jako důsledku fungování mechanismu tohoto systému.

Řízení dynamické rovnováhy na této planetě člověkem, který je nejdůležitější počáteční proměnnou v řízení lidské společnosti, může přijít teprve s porozuměním skutečné únosnosti Země. Potřeby lidské populace musí být v rovnováze se zdroji planety.

——————————————————————————————————————

Základní stavební kameny přežití člověka ve společnosti jsou následující:

1. Energie
2. Průmyslové surové materiály
3. Potraviny, vzduch a voda
4. Energie dnes tvoří základní kámen společnosti. Je jedním z nejkritičtějších faktorů funkčnosti společnosti. Vzpomeňte si na kapitoly 8A, 8B, 8C, 8D. Předně musíme posoudit dostupnost obnovitelných zdrojů energie. Od začátku 21. století se vynořuje mnoho zdrojů obnovitelné energie, z nichž mnohé mají extrémní potenciál, daleko převyšující požadavky současné lidské populace. Blíží se konec věku ropy i dalších fosilních paliv společně se znečišťováním, které vyplývá z jejich používání. Neexistuje žádný jiný důvod pro spalování fosilních paliv kromě důvodu ziskově orientovaného, právně zaručeného zájmu, který drží nové energetické vyhlídky v šachu. Pamatujme, že tím posledním, po čem energetický průmysl touží, je hojnost, která by v monetárním systému vyústila ke ztrátě zisků a k jeho konečnému zhroucení.

Jedním z nejdůležitějších zdrojů energie, které dnes známe je geotermální energie. Geotermální energie je přirozený projev tepelné energie zemského jádra, která vzniká rozpadem radioaktivních látek a působením slapových sil. Jejími projevy jsou erupce sopek a gejzírů,

horké prameny či parní výrony. Využívá se ve formě tepelné energie (pro vytápění), či pro výrobu elektrické energie v geotermálních elektrárnách. Jde o nejstarší energii na planetě Zemi, protože se jedná o energii, kterou získala Země při svém vzniku z mateřské mlhoviny, následnými srážkami kosmických těles a v poslední době je tato energie částečně generována radioaktivním rozpadem některých prvků v zemském tělese. Zpráva MIT o geotermální energii odhalila, že v Zemi je dostupných 13.000 zetajoulů energie s možností snadného vytěžení 2.000 zetajoulů pomocí zdokonalené technologie. Celková spotřeba energie všech zemí na světě je okolo půl zetajoulů za rok, což znamená, že při současné spotřebě energie by toto médium samo vystačilo po dobu 4.000 let. A až pochopíme, že zdroj zemní energie se neustále obnovuje a tato energie je skutečně neomezená, mohla

by být geotermální energie využívána donekonečna a zadarmo.

Významné možnosti nabízí vedle geotermální energie i energie sluneční, větrná a energie vln a příboje, pokud jsou získávány efektivně pomocí vhodné technologie.

Sluneční záření dopadající na zemský povrch 10.000 krát převyšuje světovou energetickou spotřebu. Problém neleží v dostupnosti slunečního záření, ale v technologii, která by je získávala co nejefektivněji. Od jednoduchých fotovoltaických

panelů, které umí skladovat zachycenou energii v bateriích pro další využití, až po rozsáhlé sluneční elektrárny, které by nám nezvyšovaly cenu za megawatt energie, jako je tomu dnes, ale činily by ji dostupnou zdarma. Neustále se vynořují nové

technologie, které zlepšují potenciál získávání energie ze slunečního záření. Větrná energie, přestože často kritizovaná jako slabá a nepraktická, je mnohem silnější, než si většina lidí myslí. Studie Ministerstva energetiky Spojených států ukazuje, že větrná energie v rovinatých státech Texasu, Kansasu a Severní Dakoty,

64by mohla zajistit dostatek elektřiny pro celou zemi. Ještě impozantnější jsou výsledky studie Standfordské university publikované v Journal of Geophysical Research v roce 2005, které odhalily, že pokud by bylo využito pouze 20% potenciálu větrné energie na celé planetě, postačilo by to k pokrytí celosvětové

energetické potřeby.

A potom je zde energie přílivu a energie vln. Přílivová energie využívá periodického opakování přílivu a odlivu moře. Instalované turbíny, které tento pohyb zachycují, vytvářejí energii. Může být získávána z Golfského proudu, Islandského proudu a dalších podvodních proudů. Ve Velké Británii je v současnosti známo 42 volných míst, které mají potenciál pokrýt 34% energetické spotřeby Velké Británie pouze z přílivové energie. Ještě efektivnější je globální potenciál vlnové energie, která je získávána z pohybu na povrchu oceánu. Je odhadován na 80.000 TWh ročně. To znamená, že 50% světové spotřeby elektrické energie by mohlo být získáno z tohoto média.

Je důležité upozornit, že získávání přílivové, vlnové, sluneční a větrné energie, na rozdíl od uhlí, plynu, biomasy, vodíku a dalších nevyžaduje prakticky žádnou počáteční vstupní energii.

Faktem je, že energie na naší planetě je velmi hojná. Jediným důvodem, proč se lidé dnes domnívají, že jí je nedostatek, je strategický sklon peněžního systému k vytváření povědomí o prostředí nedostatku.

2. Co průmyslové suroviny? Vystačí celkové zásoby surových materiálů, jako jsou dřevo, železná

ruda, hliník, bavlna a další pro celou světovou populaci? Vše, co vidíme kolem nás, se skládá z nepatrných částic zvaných atomy. Existuje mnoho různých druhů atomů, každý se specifickou kombinací protonů, neutronů a elektronů. Tyto rozdílné

typy atomů nazýváme prvky. Periodická tabulka se v současnosti skládá ze 118 prvků, 92 prvků se přirozeně vyskytuje na Zemi (zbylých 26 bylo připraveno uměle) a tyto elementy v podstatě tvoří vše kolem nás. Skupina kovů je nejdůležitější, protože kovy tají pouze při relativně vysokých teplotách. Lze je snadno a bez poškození tvarovat do tenkých drátů nebo desek a snadno přenášejí teplo a elektřinu, proto jsou velmi užitečné v průmyslovém využití.

Tyto kovy nalézáme v zemské kůře a oceánech, ať již v čisté podobě nebo častěji v podobě nerostů, ze kterých jsou extrahovány. Celosvětové zásoby nerostů jsou v současnosti měřeny podle výstupu komerční produkce. To nám bohužel nedává jasnou představu o tom, co máme skutečně k dispozici. Zatímco některé prvky jako křemík, hliník a železo jsou v hojném množství, jiné, jako měď, olovo, zinek, zlato a stříbro se zdánlivě stávají nedostatkovými. Pokud je nám známo, dosud nebyl proveden kompletní geologický průzkum nerostů na planetě Zemi. Byly provedeny pouze oblastní průzkumy. Komplexní průzkum musí být teprve proveden.

Existují celkově tři složky porozumění únosnosti Země:

1. Znalost přesného stavu disponibilních prvků Země.
2. Současné technologické možnosti vytváření umělých substitutů určitých materiálů.
3. Jak společnost organizuje používání těchto materiálů.
4. Musíme mít úplný průzkum všech zdrojů planety. To nám poskytne klíčovou informaci o tom, jak pokračovat v naší činnosti. Jestliže máme například akr půdy, který chceme

využít k pěstování potravin, měli bychom především půdu otestovat, abychom zjistili, jaké má vlastnosti. Tato informace by se přímo vztahovala k tomu, co může být pěstováno. Toto by byla, dá-li se to tak nazvat, „únosnost“ tohoto akru půdy. Z planetární perspektivy je toto kritická informace, která má přímý dopad na naše rozhodování.

1. Rozdíl mezi dneškem a minulostí spočívá ve větších tvořivých schopnostech při řešení problémů pomocí vědecké metody. Pokud jde o omezené materiály, důležitou oblastí je nalézání substitutů. Například diamanty jsou dlouho považovány za vysoce cenné, vzácné přírodní zdroje. Jednu z možností využití tohoto tvrdého nerostu představuje použití diamantu jako nástroje pro přesné strojové řezání. Nicméně dnes, s příchodem syntetických diamantů vytvořených v laboratoři, již tyto nástroje nevyžadují drahý originál. Mnohé průmyslové materiály dnes mají své syntetické protějšky a tato oblast vědeckého řešení problémů je velmi aktivní. Faktem je, že vážnost nedostatku jakéhokoliv surového materiálu odpovídá objemu práce vynaložené k nalezení jeho substitutu nebo jiného řešení.
2. Důležitější, než substituty a jiná řešení je vlastní podstata užívání planetárních zdrojů.

Lidé ve světě působí v rámci monetárního systému, který odměňuje nedostatek,

plánované zastarávání, plýtvání, znečištění a mnohost. Objem výroby v dnešním světě je šokující v porovnání s minulostí. S pomocí technologií jsme schopni produkovat mnohem více s mnohem méně lidmi, rychleji, než kdykoliv v historii. Nicméně kvůli ziskovému systému, tisíce výrobců vyrábí stejné výrobky, protože soupeří o podíl na trhu. Jejich výrobky jsou z podstaty nekvalitní již v okamžiku výroby, protože výrobce omezil kvalitu použitých materiálů za účelem snížení nákladů. Systém založený na konkurenci, vytváří ohromující množství odpadu, surové materiály jsou neustále používány v podřadných výrobcích, které potom končí v zavážkách na smetišti. Rovněž manipulace veřejnosti ze strany průmyslu ke koupi neužitečných předmětů přispívá k růstu odpadu. Pamatujme, že peněžní systém může fungovat pouze za předpokladu „cyklické spotřeby“. To vede ke zneužívání zdrojů.

Pravá příčina nedostatku na planetě nespočívá ani tak v dostupnosti zdrojů, spíše má co do činění s naším neúsporným, vykořisťovatelským způsobem chování. Prakticky není brán ohled na zachování materiálů nebo jejich strategické použití, dokud není pozdě. V rozumné společnosti by byly surové materiály planety přístupny všem a průmysl by byl organizován jako celek, aby produkoval z toho, co je k dispozici. Každý vyráběný předmět by byl navržen tak, aby sloužil co nejdéle, což by omezilo průmyslovou výrobu, a tak se zachovávaly zdroje.

3. Co se týče potravinové produkce a ochrany vody, ve hře jsou stejné postupy monetárního systému – znečistění, snižování nákladů a nedostatek. Minimalizace odpadu snižuje zisky.

Pokud má být odpad znovu zpracován (recyklován), je to dražší. Voda pokrývá 70% zemského povrchu. Technologické vynálezy, jako procesy odsolování, mohou za použití obrácené osmózy udělat pitnou vodu jak z mořské vody, tak i z brakické vody.

Názor, že je užitná voda nedostatková, je pravdivý pouze v souvislosti s omezenými metodami, které v současnosti používáme, společně s průmyslovým znečištěním, které se děje denně.

Produkce potravin se rovněž rozšiřuje v rámci technologického spektra a vytváří četné nové způsoby pěstování. Zemský povrch s cennou ornicí je ve skutečnosti zneužíván a narušován lhostejnými zemědělskými postupy. Podle některých studií ztrácíme ornici tempem 1% ročně, přičemž Národní akademie vědců zjistila, že zemědělská půda ve Spojených státech je erodována 10 krát rychlejším tempem, než se stačí obnovovat.

Vědci naštěstí navrhli novou formu bez půdního zemědělství, zvanou „hydroponie“. Toto významné nové médium poskytuje lidské populaci mnoho alternativ, nejenže kompenzuje škody, které jsme způsobili, ale rozšiřuje možnosti, kdy a kde mohou být potraviny pěstovány. S hydroponickým zemědělstvím teoreticky můžeme, za předpokladu řádného zavlažování, pěstovat rostliny uprostřed pouště nebo na vodní hladině. Další nevyužité možnosti produkce potravin zahrnují zavěšené plošinové mořské farmy. V konečném součtu je produkce potravin jen tak omezená,

jak si sami rozhodneme. Pokud zvolíme inteligentní a strategické metody produkce, přičemž budeme udržovat životní prostředí, plně využívat vědecké vynalézavosti maximalizující naše kapacity potravinové produkce a omezovat neúsporné a neefektivní metody, zdravé potraviny mohou být hojné jako sama voda. Děti ve světě nehladoví kvůli nedostatku dostupných potravin.

Nedostatečná kupní síla, ne opravdový nedostatek, je tím, co způsobuje zbytečnou smrt miliónů lidí ročně.

 

Pohled 13

Ekonomika založená na přírodních zákonech / zdrojích

aneb Výsledek přímočarého řešení problémů inteligentní civilizace

 

„Voláme po přímočarém přetvoření naší kultury, ve které odvěké nepřiměřenosti –

válka, chudoba, hlad, dluh a zbytečné lidské utrpení, budou nahlíženy nejen jako odvratitelné, ale také jako naprosto nepřijatelné. Cokoliv menšího než toto jednoduše bude mít za následek pokračování stejného výčtu problémů, neodmyslitelně vlastních současnému systému.“

– Jacque Fresco

Nadešel čas k restrukturalizaci celé naší společnosti. Příčinou této potřeby není

nějaký tvořivý zájem nebo intelektuální ambice jedince. Příčinou je selhávající

monetární struktura, přibývající světová chudoba a konflikty, neustálá korupce vytvářená snahou o dosažení zisku a neustálá intoxikace naší planety i nás samotných komerčním průmyslem.

Stojíme na křižovatce. Buď převezmeme odpovědnost za naše životy i vlastní společnost nebo na to doplatíme. Čím déle budeme pokračovat v tomto zastaralém systému, tím větší nás čeká nestabilita.

Sociální inženýr a strukturální architekt Jacque Fresco, autor projektu Venus, již před mnoha lety navrhnul, jak by mohla vypadat mírová a udržitelná globální civilizace. Dokázal, že aplikací aktuálních znalostí a nejmodernějších metod a technologií ve prospěch člověka toho lze dosáhnout v poměrně krátkém čase. Dosažená společenská struktura, o kterou projekt Venus usiluje, se nazývá EKONOMIKA

ZALOŽENÁ NA ZDROJÍCH.

Ekonomika založená na zdrojích využívá existujících zdrojů, spíše než obchodu. Všechny statky a služby jsou dosažitelné bez měny, úvěru, barterového obchodu, dluhu nebo nevolnictví v jakékoliv podobě.

Záměrem tohoto nového sociálního návrhu je osvobození lidstva od opakujících se pracovních úkonů, které postrádají opravdový význam pro společenský pokrok, a zároveň podpora systému nových podnětů zaměřených na seberealizaci, vzdělání, společenskou vnímavost a tvořivost v kontrastu s povrchními egoistickými cíli bohatství, majetku a moci, které dnes dominují.

Země má hojné zdroje a naše zastaralé způsoby přidělování zdrojů prostřednictvím peněžní kontroly nejsou již relevantní. Ve skutečnosti jsou protichůdné s naším přežitím. Peněžní systém byl vytvořen před několika tisíci lety během období velkého nedostatku. Počátečním účelem jeho činnosti byl nepřirozený způsob distribuce statků a služeb založený na pracovních příspěvcích. V žádném případě nesouvisí se skutečnou kapacitou produkce statků a služeb na této planetě.

Rozvíjející se technologie postupně vyřazuje člověka z role ekonomické pracovní síly. Tato forma změny tím či oním způsobem pozmění naši společnost. Buď nás povede k novému společenskému systému, který nevyžaduje nevolnictví člověka (manuální práci) za účelem příjmu a v němž je společnost jako celek navržena tak, aby sloužila svému vlastnímu prospěchu s použitím pokročilé technologie cílevědomě rozvíjené pro zlepšování společnosti, nebo budeme pravděpodobně svedeni na cestu chaosu, nepokojů, kde se nezaměstnanost bude vymykat kontrole, zločinnost bude epidemická, budou zavedena drakonická opatření státní policie k potlačení neshod a přírodní zdroje budou vyčerpány a zničeny definitivně. Fyzické přežití a kvalita našeho života se zakládají výhradně na použití, řízení a ochraně zdrojů planety Země. Dnes, s naší neustále rostoucí vědeckou vynalézavostí při užití těchto zdrojů co nejhumánnějším, technologicky konstruktivním a efektivním způsobem, nemá již existence tradičního vzorce „práce pro peníze a peníze za zdroje“ žádné logické ospravedlnění.

Inteligentní řízení zdrojů planety Země je tím, co je skutečně důležité. V rozumném světě bychom brali v úvahu dynamickou rovnováhu uvnitř globálního ekosystému a této rovnováze bychom přizpůsobili naše výrobní procesy.

Je třeba, aby ekonomika založená na zdrojích byla přirozeně globální, protože lidstvo jako jediná celosvětová organizace představuje konečný stupeň užívání planety. Naše planeta může být zkoumána a organizována pouze z holistické perspektivy. To není subjektivní závěr (názor). Země je v podstatě sada nářadí přeplněná možnostmi jakými vytvořit dostatek technologie, potravy a energie. Nebudeme-li sledovat všechny zdroje planety a hledět na planetu jako na synergický celek, naše možnosti budou omezeny. Bohužel dnešní svět je rozštěpený ziskově orientovanou obchodní soutěží, náboženskými skupinami a primitivním egoistickým nacionalistickým ztotožňováním se, což nyní činí organizovaní globálního řízení zdrojů obtížným. Toto je další důvod, proč je monetární systém překážkou našemu přežití. Ve své podstatě omezuje spolupráci mezi lidmi. Co se ideologií týče, je na čase, abychom odložili naše náboženské a národní odlišnosti – ne ve smyslu vzít vám vaši víru či přesvědčení, nýbrž ve smyslu upřednostnění globálního řešení problému před lokálními rozdíly. Ať jste kdokoli a věříte v cokoli, je nutné si uvědomit, že se všichni nacházíme na stejné planetě a že všichni máme stejné základní životní potřeby pro klid a přežití. Udržitelnosti skutečného pokroku může být dosaženo jedině, pokud bude svět spolupracovat bez ohledu na odlišnosti národnostní, rasové, náboženské atd.

 

Průmysl a práce

Statistiky ukazují, že lidská pracovní síla je stále více nahrazována automatizovanými stroji, což způsobuje nezaměstnanost, a tedy redukci kupní síly občanů. V průběhu času, jak tento jev bude pokračovat a bude stále zřetelnější, dospějeme do stavu, kdy nedostatek spotřebitelské kupní síly „zničí“ ekonomiku založenou na penězích sám, bez ohledu na efektivitu nákladů výrobních společností, protože lidé jednoduše nebudou mít peníze, za které by si výrobky či služby koupili, což odstaví mechanismus „cyklické spotřeby“, hlavní motor monetární ekonomiky. Ti, kteří jsou si tohoto vědomi, se často pokoušejí vytvořit řešení v rámci monetárního systému samotného – obvykle navrhují určitou podobu „hypersociálního státu“, kde bohatá elita vlastní továrny a prakticky neexistující střední střída (asi pět procent světové populace) dohlíží na chod strojů, zatímco vláda rozdává k dispozici peníze. Tato myšlenka není nic jiného než děsivá a absurdní. Takové uspořádání by totiž logicky vedlo k diktatuře, extrémnímu omezení svobody a velkému rozhořčení společnosti, protože zůstává rozvrstvení na společenské třídy, poskytující přístup k více zdrojům jen těm, kdo jsou na vrcholu. Následkem toho jsme nyní svědky záměrného potlačování a odmítání technologického rozvoje kvůli udržení lidí v zaměstnání. To je jako mít k dispozici elektrickou vrtačku, ale používat manuální, protože chceme dostat zaplaceno za více hodin. To je v zásadně kontraproduktivní. Zpomalování a ignorování technologického pokroku za účelem zachování zastaralého společenského systému není nic jiného než bláznovství. Smyslem veškeré technologie je osvobodit lidstvo od práce! Potřebujeme společenskou konstrukci zaměřenou na maximalizaci našich technologických schopností v zájmu osvobození lidstva od dřiny. Cokoliv menší než toto je nepřijatelné.

Jak bychom navrhli výrobní systém, který maximalizuje vysoce kvalitní výstup, omezuje odpad, zohledňuje dynamickou rovnováhu biosféry a redukuje opakující se mechanickou lidskou práci?

Krok 1: Průzkum (zmapování) planetárních zdrojů.

Krok 2: Rozhodnutí, co je třeba produkovat, orientace podle priorit v rozmezí od naprosto nezbytných potřeb (jako potrava, voda, přístřešek, atd.) přes základní výrobní položky (surové materiály, automatizované stroje, technologický růst atd.) až po produkci položek pro nefunkční účely.

(zábavná média, rádia, hudební nástroje, atd.)

Krok 3: Optimalizace produkčních postupů a maximalizace životnosti produktů.

Krok 4: Způsob distribuce lidem.

Krok 5: Optimalizovaná recyklace výrobků, které zastarají nebo přestanou fungovat.

Krok 1: Průzkum (zmapování) planetárních zdrojů.

Rozhodující je, abychom věděli, čím na této planetě disponujeme, protože potřebujeme znát naše možnosti. S touto informací se průmyslová produkce a matematicky nejvhodnější distribuce surových materiálů, založená na dostupnosti a nejvhodnějším použití těchto materiálů, vždy přizpůsobují, aby vykompenzovaly jakýkoli nově vznikající nedostatek. Pro jakýkoli omezený zdroj se okamžitě hledají alternativy a substituty. Této „všímavosti“ lze dosáhnout elektronickou odezvou přicházející v reálném čase ze všech zdrojových sektorů planety, jež je vkládána do centrální počítačové databáze monitorující jakýkoliv růst nedostatku nebo jiný problém. Myšlenka monitorování světových zdrojů není nová, i když se může jevit jako složitá. Faktem je, že armáda US a Pentagon již mají satelity a monitorovací síť za účelem obrany. Tyto nástroje by jednoduše mohly být přeorientovány pro účely vztahující se k našemu prostředí, spíše než aby monitorovaly člověka, co ten či onen dělá.

Krok 2: Určit, co je třeba produkovat.

Co potřebujeme? Toto je velmi důležitá otázka, protože kromě potravin, vody a přístřešku dnes většina z nás nemá žádnou představu o tom, co opravdu chce nebo potřebuje, protože ve skutečnosti nikdy nebyla informována o pravém stavu technologie a hojnosti. Co si myslíme, že potřebujeme, je přímým důsledkem společenského povědomí o technologickém pokroku.

Například člověk před 300 lety mohl potřebovat jehlu a nit, aby sešil rozpadající se košili. Dnes si lidé myslí, že potřebují elektrický šicí stroj nebo přesněji řečeno, co opravdu potřebují je košile z takového materiálu, který se jen tak neroztrhne.

Někdo, kdo má v domě prach, si pomyslí: „Potřebuji drahý a luxusní vysavač“. Jsou si tím jisti?

Možná že tím, co doopravdy potřebují, je domácí tlakový systém, který zabraňuje prachu, aby se vůbec dostal zvenčí dovnitř domu nebo elektrostatický vzduchový filtr, který eliminuje prach a ničí bakterie ve vzduchu. Jinými slovy, pokud kriticky prozkoumáme, co si myslíme, že potřebujeme v materiálním slova smyslu, uvidíme, že tyto potřeby se neustále mění. Věda a technologie jsou ukazateli praktických potřeb člověka, z tohoto důvodu by všechny vytvářené výrobky měly být tak pokročilé, jak jen to je technologicky možné. Náš současný peněžní systém, který neustále vytváří neúsporné a zastaralé výrobky, jenom aby průmysl a ekonomika pokračovaly, postrádá schopnost i touhu vyrábět nejpokročilejší nástroje. Je tomu tak proto, že většina vyráběných výrobků by ani neexistovala, pokud by se průmysl

zaměřil na to, co by nejlépe sloužilo potřebám společnosti. Děje se to pouze kvůli zachování finančního toku.

Krok 3: Optimalizace výrobních metod (maximalizace životnosti výrobků).

Pokud bychom vyráběli psací stůl, snažili bychom se jej vyrobit tak, aby vydržel co nejdéle. Dává to smysl, že? Jestliže se stůl rozbije, znamená to, že budeme muset udělat jiný za cenu dalšího materiálu a více práce. Zdálo by se logické, že vše vyráběné naší společností by mělo mít nejdelší možnou životnost, jaká je technicky možná.

Bohužel, v našem současném systému se děje přesný opak, protože současnému monetárnímu systému prospívá rozmanitost a plánované zastarávání, bez kterých by se celá ekonomika zhroutila. Tento mechanismus peněžního systému není nic jiného než škodlivý. Jak někdo může jen nečinně přihlížet a obhajovat tendenci monetárního systému k plýtvání všemi zdroji, je děsivé. V rozumnějším světě budeme vyrábět věci, které vydrží.

Optimalizace výrobních metod spočívá v použití nejodolnějších materiálů a nejlepších známých metod. Výstupem jsou výrobky, které nejdéle vydrží a jsou nejefektivnější. Lidská práce není v současnosti nahrazována stroji jen proto, že to je nákladově efektivnější v rámci ziskového systému, ale i proto, že strojová práce je lepší než lidská a výrobní statistiky to neustále prokazují. Průmyslová produktivita se zvýší, když strojová práce nahradí lidskou práci. Toto by samozřejmě nemělo být žádným překvapením, protože stroje se neunaví, nečerpají dovolenou a nemocenskou a jsou vždy mechanicky přesnější a stálejší než člověk. Vysoce efektivní automatizace práce, společně s vědeckým řízením zdrojů plynule umožní vytvoření prostředí bez nedostatku, které by mohlo být obsluhováno pouze malým zlomkem populace.

Krok 4: Způsob distribuce lidem.

Způsob distribuce by rovněž závisel na stavu technologie. Například výroba by se časem mohla tak zefektivnit, že výrobek by byl zhotoven pouze na žádost člověka, který by jej potřeboval.

Přesto by byla v současnosti nejjednodušší distribuce podobná distribuci ve velkoskladových centrech s objednávkou přes internet a s automatickým doručováním na adresu (známe jako PPL, DHL atd.). Protože v tomto systému vůbec nebudou používány peníze, lidé nebudou mít takovou potřebu hromadit předměty. Člověk rovněž nebude mít žádný důvod ke krádeži něčeho, co je přece všem dostupné a samozřejmě to ani nepůjde prodat, jelikož nebude mít komu.

Ve světle skutečnosti, že všechny statky v ekonomice založené na zdrojích jsou navrženy tak,aby vydržely co nejdéle, by byly rovněž překonány dnešní hodnoty spotřebitelské kultury, nemluvě o překonání všech ostatních hodnotových deformací, dnes vnucovaných reklamou, činících lidi nenasytnými nebo méněcennými, kvůli tomu, co vlastní a nevlastní. Manipulativní marketingová reklama, tak, jak ji známe dnes, by v tomto novém systému, až na obecné informace o produktu, rovněž neexistovala. Aby člověk obdržel určitý předmět, v online databázi (přes internet) by jednoduše vyhledal funkce daného předmětu, vybral si jej a zažádal o něj. Brzy poté by byl předmět připraven k vyzvednutí, anebo dodán na adresu.

Krok 5: Optimalizovaná recyklace zastaralých nebo nefunkčních výrobků.

Tento krok začíná vlastně již ve fázi výroby, protože každý výrobek bere předem recyklaci v úvahu. V ideálním případě by vše vyráběné bylo udržitelné a recyklovatelné. Toto strategické uvažování by zaručilo, že všechny zastaralé výrobky by byly opětovně použity, což by v maximální možné míře snížilo množství odpadu.

Kombinaci stroje a počítačové inteligence můžeme nazvat kybernetizací. Kybernetizace je vyhlášením emancipace lidského druhu, osvobozuje nás od dřiny, běžné práce a otevírá nové obzory lidskému potenciálu a zkoumání. Kybernetizované stroje dalece převyšují fyzickou přesnost člověka a zároveň jsou

schopny počítat neuvěřitelným tempem, které rovněž dalece převyšuje kapacitu lidského mozku. Ti, kteří si pod vlivem vědecké fikce vštípili, že by tyto nové stroje mohly snad nabýt „vědomí“ a „získat nadvládu nad lidskou rasou“, by měli porozumět, že tato hrozba nemá ve skutečnosti žádné opodstatnění.

Kybernetizované stroje nejsou ničím více, než tvořivým rozšířením lidské výkonnosti. Tak jako pomocí kladiva zatlučeme hřebík do dřeva, kybernetizované stroje vykonávají komplexní úlohy zjednodušující proces dosažení určitého cíle. Tyto stroje dělají jen to, k čemu byly naprogramovány a nic více.

Slovy Aurhura C. Clarka:

„Populární představa podporovaná komiksy a lacinou formou sci-fi, že inteligentní

stroje musí být zlomyslné entity nepřátelské člověku, je tak absurdní, že má sotva cenu plýtvat energií k dokázání její nesprávnosti. Téměř mě svádí argumentovat, že pouze neinteligentní stroje mohou být zlomyslné. Ti, kteří zobrazují stroje jako aktivní nepřátele, pouze vykreslují svoji vlastní agresivitu. Čím vyšší inteligence, tím větší stupeň vzájemné spolupráce. Jestliže někdy bude válka mezi člověkem a stroji, je jednoduché uhádnout, kdo ji začne.“

Obvyklou reakcí na myšlenku převzetí úlohy lidské pracovní síly stroji je nedůvěra,

výsledek našich každodenních problémů s technologií – od poruch automobilů až po „zasekávání“

počítačů. Zdá se, že dnešní společnost má k technologii vztah „láska a nenávist“. Jak jsme již dříve ukázali, jsou v peněžním systému všechny výrobky konstruovány tak, že se porouchají. Taktéž NASA, se svými extrémními nároky na nejlepší materiály a technologie, má rozpočet, se kterým se musí vypořádat, a když to musí být, přijímá úsporná opatření. Naše automobily a osobní počítače nemají šanci. Oba obory mají masivní odvětví oprav a údržby. Pokud by počítače a auta nebyly sestrojeny, aby se porouchaly, došlo by ke ztrátě desítek milionů pracovních míst pouze v těchto sektorech.

Konec konců, první krok k zajištění konstrukce kybernetizovaných strojů z materiálů a programů nejvyšších kvalit vyžaduje naše překonání peněžního systému, který brání efektivitě a udržitelnosti těchto strojů. Neexistuje žádný důvod, proč by vše v naší domácnosti od chladničky přes sporák a televizi až po počítač nemohlo po celou dobu svojí životnosti vydržet bez fyzické opravy. Nejlepší materiály dostupné na této planetě jako titan, mají udržitelné vlastnosti, které o tisíce let přesahují délku života člověka. Výrobky dnes vyráběné jsou vyrobeny z co možno nejlevnějších materiálů za účelem zvýšení přírůstků zisku. Výrobky ve spotřebitelském odvětví jsou celé nebo částečně vytvořeny z plastů. Plast je jedním z nejlevnějších dostupných syntetických materiálů. Není odolný vůči teplu, často je křehký a velmi rychle zvětrá. Takže, samozřejmě, vše se rozbije. Takový je záměr výrobce. V rozumnějším světě by toto nebylo tolerováno a navržené průmyslové stroje by měly nejen extrémní výdrž a dlouhou dobu životnosti, ale pokročilé stroje by nakonec byly schopny samo-opravy. V dnešních automobilech bývají na přístrojové desce kontrolky, které upozorní na problém s určitou částí automobilu. Tato idea může být použita na jakýkoliv stroj až do té míry, kdy strojní počítač si je nejen „vědom“ určitého problému, ale další stroje mohou být v reálném čase nasměrovány k nahrazení rozbité součástky. Ještě pokročilejší jsou materiálové technologie jako slitiny s tvarovou pamětí. Tyto kovy si mohou doslova pamatovat svůj tvar. V případě poškození fyzické struktury stroje může být zaveden do příslušné části elektrický proud, který konstrukci okamžitě opraví. Sečteno a podtrženo samo-opravující se stroje a konstrukce se stávají skutečností. Problém je, že v monetárním systému se produkce takové efektivity ekonomicky nevyplatí, takže většina lidí ve společnosti ani nemá představu o tom, co vše je ve skutečnosti možné.

Slovy Thorsteina Veblena:

„Pokud by veškerá průmyslová odvětví v zemi byla organizována jako systematický

celek a byla by řízena kompetentními techniky k maximalizaci produkce a kvality statků a služeb, namísto dnešního špatného hospodaření ze strany ignorantských obchodníků za účelem zisku, výsledné výstupy a kvalita statků a služeb by nepochybně překročily současný výstup statků a služeb o několik set procent.“

Úloha, kterou bude člověk hrát v této hi-tech kybernetické automatizované průmyslové výrobní hale budoucnosti, bude úloha supervisora (dozorčího ředitele) a nic více. Jak je jednou kybernetizovaný průmyslový systém vytvořen, záleží pouze na modernizaci systému a zajištění jeho správného chodu. V průběhu času můžeme očekávat pouze pokračování růstu tempa našich technologických schopností.

Ale co profese jako lékaři, architekti a podobně? Jaká je skutečná podstata našich pracovních funkcí? Co konkrétně dělá lékař, tesař, instalatér, architekt a podobně? Rozpoznávají vzorce, které pozorují a reagují na ně. Když vás lékař vyšetřuje, vychází z toho, co se naučil. Když půjdete k dermatologovi, protože si myslíte, že byste mohli mít na ruce rakovinu, doktor kůži prohlédne a mentálně posuzuje vzorce, které se naučil. Potom může vzít vzorek kůže, aby jej otestoval strojovou analýzou. Je to technický proces. Neexistuje žádný důvod, proč by nemohl být vynalezen optický skener, který by ruku oskenoval a okamžitě věděl, jaký je stav. Moderní naprogramovaný počítač s optickou technologií není omezen spektrem lidského oka. Paměť a kapacita zpracování dalece přesahují možnosti člověka. Dokonce i chirurgie, jakkoli delikátní se nám dnes může zdát, je čistě technický proces. Je pouze záležitostí času, než extrémně pokročilé stroje nahradí chirurgy, jak se již začíná dít v určitých oblastech. To samé platí pro každé utilitární povolání. Tesař je člověk zjednaný k opravě nebo vytvoření určitého druhu konstrukce. Přestože existují tzv. „tvořivé“ prvky tesařské práce, tesař své rozhodování zakládá na fyzice, geometrii a moderních materiálech. Chceme-li postavit krov, první, co potřebujeme vědět je, jaké nejlepší dostupné materiály můžeme použít a potom k práci s těmito materiály použijeme celkově nejlepší postup. Tyto znalosti jsou naprosto technické, bez potřeby názoru člověka.

Přenesení procesu rozhodování na počítače je dalším vývojovým krokem.

Užitkové role, které lidé v dnešní společnosti zaujímají, jsou v podstatě technické. To se zdá být zřejmé, co se týče fyzické práce, protože jsme již svědky nahrazování lidských úloh stroji v oblastech, jako jsou výroba a konstrukce. Nicméně většina z nás nerozpoznává, že naše duševní práce je rovněž delegována počítačům. Pokud je pro vás tato skutečnost nová, všimněte si, že pokud jste někdy použili kalkulátor,

delegovali jste vaše rozhodování na stroj.

Pamatujme, že logické uvažování, které je naší kognitivní schopností najít řešení problému z hlediska příčiny a následku, je zcela technickým procesem založeným na množství informací, které máme v daném čase. Například pokud máme problém s autem, půjdeme za mechanikem, který použije své dovednosti rozpoznávání vzorců a asociační paměti, aby zvážil možné příčiny problému společně s možnostmi jeho řešení. Jedná se o objektivní technický proces. Nicméně mechanikův lidský mozek je schopný zapamatovat si pouze určitý objem informací a při jejich zpracování disponuje určitou intelektuální výkonností. Naproti tomu moderní, naprogramované stroje mohou uložit mnohem větší objem dat než člověk a mohou neustále a rychle zpracovávat informace, aniž by se unavily nebo zlenivěly.

Předpokládejme například, že jsme naprogramovali počítač souborem dat daného automobilu. Počítač byl naprogramován ke „znalosti“ každé součástky, každého šroubu, každého elektrického obvodu, atd. a byl rovněž naprogramován aplikací fyziky, takže je schopen uvést do spojitosti příčinu a následek funkčnosti a chodu daného automobilu, nejen jeho částí. Když je auto přivezeno na opravu, mechanik rozpozná fyzické vlastnosti automobilu podle svých nejlepších schopností, potom přejde k počítači, vybere model automobilu a zadá popis problému. Mohl by vložit, „levý světlomet nesvítí“. Počítač by poté okamžitě zobrazil seznam všech příslušných problémů týkajících se světlometu a poté by mechanikovi ukázal sérii rámcových otázek, jak co nejlogičtěji a nejrychleji přistoupit ke zjištění pravé příčiny problému. Počítač by mohl říci: „Zkontroluj připojení kabelu 15b“ a potom graficky znázornit, kde se tato součástka v automobilu nachází. Pokud mechanik zjistí, že to není ten problém, vloží tuto novou informaci do počítače a počítač pokračuje k další nejpravděpodobnější logické možnosti.

Počítač skutečně činí rozhodnutí, mechanik pouze orientuje svoji pozornost. V konečném součtu neexistuje žádná oblast lidské činnosti, která by nemohla být zdokonalena delegováním rozhodovacího procesu počítačové inteligenci. Faktem je, že jediným, co nás dělí od strojů na kognitivní, utilitární úrovni, je naše schopnost vytvářet komplexní asociace v našich myšlenkách. Žádný počítač dnes

nedokáže efektivně reagovat na „položenou komplexní otázku“ v anglickém jazyce a vyžaduje překlad otázky do jazyka, kterému je naprogramován „rozumět“, jakým je například matematika.

Nicméně nové oblasti, jako je „umělá inteligence“, začínají vytvářet neuvěřitelné možnosti pro tento druh „uvědomění“. Časem budou počítače schopny dosáhnout komplexních myšlenkových procesů, které byly dříve přisuzovány pouze lidem.

 

Vláda

Ze všeho nejdříve, vláda, tak jak ji známe, je vedlejším produktem prostředí nedostatku. Jako kmeny mafie, jednotlivé vlády ve světě usilují o zachování svých současných mocenských pozic, zatímco agresivně pracují na posílení své ekonomické výhody. Co se týká řízení společnosti, vše, co vláda v podstatě může dělat, je vytvářet zákony, sestavovat rozpočty a vyhlašovat války. Vláda je ve skutečnosti výtvorem monetárního systému. V důsledku mocenské povahy vlád se historie stala nepřetržitým sledem vládní korupce, sahající od genocidního zabíjení lidí nepřátelského národa, po záměrné utlačování lidí ve vlastní zemi za účelem udržení nebo zavedení pořádku. Důvodem, proč jsou všechny vlády na této planetě zkorumpovány, je, že musí existovat v rámci tohoto systému. Vlády nejsou jiné než společnosti snažící se o přežití v peněžním systému. Všechny vlády jsou ve vzájemné konkurenci s periodickým vynořením „světového impéria“, které se opakuje přibližně každých 200 let.

Aby jakákoliv tradiční vláda udržela kontrolu nad lidmi, musí prosazovat jednotný hodnotový systém. Pokud vůdci dané země požadují, aby veřejnost podporovala války, postaví v parcích sochy „velkých válečných hrdinů“ a využijí médií k vnucení „vznešenosti“ armády. Taktéž často citují „boha“ a zmiňují se o válkách, jako kdyby byly snad nějakou formou zápasu s „ďáblem“. Tato manipulace drží neinformovanou veřejnost se zúženým pohledem na svět na „jejich straně“.

Slovy Alberta Einsteina:

„Patriotismus je nemoc. Protože když člověk říká „USA je nejlepší zemí na světě“, je to úplně stejné, jako kdyby říkal „Bílí lidé jsou bohem vyvolená rasa“.“

Patriotismus je rasismem s vlajkou nic více. Faktem je, že dnešní vládní rozhodnutí jsou založena na úzkoprsých vlastních zájmech elity, zrovna jako je tomu u korporací. Toto není nic jiného než sebedestruktivní a neudržitelné.

Jak již bylo řečeno, když přemýšlíme o našich problémech na této planetě chudobou v Africe počínaje a ničením Amazonského deštného pralesa konče, zjišťujeme, že každý problém v našem životě je ve skutečnosti ve své podstatě technický. Z tohoto důvodu mají při řešení jakéhokoliv problému malé opodstatnění tradiční názory, protože naše technické porozumění nám dnes umožňuje dospět k

odpovědím prostřednictvím vědecké metody společně se zvážením všech známých proměnných, které se k problému vztahují. Jestliže člověk dnes přečte jednu stránku knihy a potom ji zavře, snadno si vytvoří „NÁZOR“ na knihu jako celek. Který názor má ale větší hodnotu? Názor člověka, který čte celou knihu, nebo člověka, který přečetl pouze jednu stránku? Jinými slovy, čím více informací bereme v úvahu při procesu rozhodování, tím správnější nebo přesnější náš závěr bude. Počítačové stroje mají schopnost pracovat lépe než lidé, jak ve fyzických, tak i duševních oblastech. Náš mozek se prakticky nemůže měřit s počítačem, který může mít přístup k triliónům bitů informací přes rozsáhlou informační databázi a dopočítá se k výsledku téměř rychlostí světla. Přenesení rozhodování na strojovou inteligenci je další fází společenského vývoje. Významnou měrou snižuje chyby člověka a odstraňuje nebezpečnou ZAUJATOST, SUBJEKTIVITU a NÁZOR. V důsledku omezení našeho smyslového a anatomického (tělesného, fyzického, kortikálního) vybavení, nemůže v tomto světě nikdo vědět vše. Naše smysly mají omezený rozsah. Naše oči vidí pouhý zlomek elektromagnetického pole, proto je delegování našeho rozhodování strojům pouze logické, protože stroje taková omezení nemají. Počítače používané jako nástroje jsou a budou schopny řešení problémů, které lidé kvůli fyzickým a duševním omezením jednoduše řešit nemohou. Je to stejné jako u člověka, který používá brýle, aby viděl. Brýle jsou technologickým nástrojem, rozšířením možností člověka. Kybernetizované stroje jsou jednoduše nástroji, které rozšiřují naše schopnosti. Toto si musíme uvědomit a maximalizovat náš potenciál.

V ekonomice založené na zdrojích lidé nečiní technická rozhodnutí. Rozhodnutí k lidem přicházejí prostřednictvím pokročilých technologických nástrojů, které využívají vědeckou metodu.

Neexistuje žádný „levicový“ nebo „pravicový“ způsob projektování letadla, tak proč v naší společnosti používáme zastaralý pohled na svět? Pokud připustíme, že společnost je technologický vynález s dílčími proměnnými, potom vidíme, že náš postoj k takzvané „vládě“ by měl být čistě vědecký. „Politika“ je už zastaralá, protože její metody jsou do značné míry subjektivní a bez vědeckého posudku. Politika je přímým důsledkem peněžního systému a prostředí nedostatku.

Vláda a koncept státu budou nakonec úplně překonány a nahrazeny objektivním systémem globálního řízení zdrojů a technologickým uspořádáním. V systému hojnosti „stát“ ztrácí podstatu své existence.

Vláda se rovněž stane kybernetizovaným systémem, spojeným s průmyslem a tedy odpovědným za produkci a distribuci statků zároveň s řízením zdrojů a životního prostředí.

Idealizovaná konstrukční základna této „vlády“:

1) Centrální databáze obsahující seznam všech známých materiálů a technických znalostí pro řešení problémů a vynalézání.

Jak jsme dříve poznamenali, počítače mají schopnost katalogizovat informace a na základě těchto informací logicky počítat v měřítku mnohem širším, než je schopen

člověk. Pouze počítače budou schopny vypořádat se s integrací všech známých znalostí a přijít s rozhodnutím, které bude logicky založeno na rozmezí všech známých dat. Jak jsme dříve uvedli, nejefektivnější rozhodnutí jsou taková, ke kterým bylo dospěno po zohlednění všech významných proměnných. Dnes máme na dosah počátek vývoje centrální počítačové databáze obsahující všechny známé vědomosti pohybující se od vlastností, kombinace a použití každého prvku periodické tabulky až po kompletní známou historii technologických vynálezů. Až se objeví tento asociační systém, který počítačům umožní utváření souvislostí mezi všemi známými vědními obory, budeme mít na dosah nástroj nesmírného rozsahu. Omezení našich fyzických a kognitivních schopností již nebude problémem, protože novým způsobem řešení problémů a invence bude interakce s tímto databázovým programem. Tato interakce by ve skutečnosti mohla mít podobu jednoduché webové stránky na internetu, kde bude jednoduše vše, co kdy lidstvo vymyslelo a vyrobilo.

Popsali byste problém nebo položili otázku databázovému programu, který by vám nabídl nejlepší možnou zpětnou odezvu, založenou na současném stavu znalostí v daném čase.

Ještě jednou, tento proces dotazování se neliší od kalkulátorového rozhraní, ale tento nový „kalkulátor“ má dynamický asociační systém a rozsáhlou databázi znalostí, a proto nejen počítá a rozumí matematice, ale zároveň umí integrovat fyziku, biologii, astronomii a každou vědeckou oblast do jednoho koncentrovaného „vědomí“. Je velmi pravděpodobné, že armáda USA již má podobnou databázi využívající konzultačních a rozhodovacích programů k tvorbě válečných strategií. Nicméně aby tento systém byl efektivní, musí mít od planety zpětnou vazbu, aby věděl, kterými zdroji disponujeme a kterými ne. Toto vyžaduje celosvětový senzorický systém.

 

Jinými slovy:

2) Celosvětový autonomní nervový systém se senzory monitorujícími naše prostředí ve všech důležitých oblastech naší planety, generující „elektronickou odezvu průmyslu“ vztahující se ke zdrojům, provozům a ostatním problematikám životního prostředí.

Tento „nervový systém“ je přímo propojen s výše zmíněným centrálním databázovým programem. Sleduje všechny zdroje na planetě, přičemž zároveň monitoruje Zemi ohledně jakéhokoli narušení životního prostředí, před kterým by lidé měli být varováni, jako jsou zemětřesení a další přírodní jevy (tzv. systémy včasného varování). Tato databáze by zahrnovala průzkum dostupných zdrojů, výrobní továrny, vědecký a technický personál, dopravu, výzkumné laboratoře, zdravotnická zařízení, školy atd. Toto nelze vytvořit okamžitě, ale pokud bychom začali budovat regionální systémy a v průběhu času je všechny globálně propojili, tento systém by mohl být vytvořen dříve, než si myslíme.

Tato vzájemná propojenost může informovat centrální databázový program o tom, co je k dispozici a co je nedostatkové, přičemž databáze bude obratem neustále přizpůsobovat průmyslové metody na základě dynamické rovnováhy planety. Úplná mezinárodní spolupráce je samozřejmě jedinou cestou dosažení takového systému.

3) Týmy složené z mezioborových techniků dohlížející na systém a orientující výzkumné projekty zaměřené na udržení rovnováhy, efektivity a vývoje společnosti.

V optimalizované podobě tohoto systému by nebylo zapotřebí více než 5% populace k obsluze systému. Čím více optimalizovanými a dynamickými by se naše

technologie a metody staly, tím více by se toto procento snížilo.

Mnozí lidé se samozřejmě ptají, co bude s demokracií? Je tento systém demokratický? Jak se zapojím do tohoto systému? Budou mezivědní týmy voleny?

V globální ekonomice založené na zdrojích, kde jsou průmysl a vláda sloučeny v jeden kybernetizovaný systém, který obsahuje pokročilé databáze a počítače řešící problém společně s rozsáhlou sítí senzorů (satelitů) pozorujících planetu, nemá tradiční koncept politiky, včetně voleb žádný význam nebo opodstatnění. Přestože tato představa děsí mnoho tradičně smýšlejících lidí, musíme znovu zopakovat, že naše problémy v životě jsou technické povahy a nic více.

Demokracie v dnešním světě je iluze. A vždy byla. Lidé věří, že mají v našem současném systému „možnost volby“, protože mohou zmáčknout tlačítko na volebním stroji a vybrat do vlády nějakého předem vybraného člověka. Jak je jednou tento člověk u moci, veřejnost už nemá žádný vliv a kontrolu. Tradiční pojetí „zastupitelské demokracie“ je krutý vtip. Tato hra je po nespočetné generace užívána, aby měla veřejnost iluzi kontroly, zatímco deformovaná peněžní vláda na vrcholu pokračuje v tom, co se jí zlíbí. V žádné zemi v historii nikdy neexistovalo něco jako opravdová demokracie a nikdy existovat nebude, dokud bude v činnosti monetární systém a bude udržován nedostatek.

Jakou úlohu tedy budou hrát lidé v ekonomice založené na zdrojích? Především budou interagovat s centrálním databázovým systémovým programem, který pravděpodobně bude mít podobu pokročilé internetové stránky, ke které bude mít přístup každý člověk. Lidé tedy budou zadávat své návrhy – zlepšováky. Centrální databáze se svými historickými znalostními databázemi a plnou integrací všech vědních oborů poté koncept analyzuje z hlediska vědecké a technické integrity společně s optimalizací požadovaných materiálů vycházejících ze současných

vědomostí a dostupnosti. Pokud je návrh logický a optimalizované zdroje jsou dostupné, návrh bude předán mezivědním týmům, které budou dohlížet na implementaci nového návrhu a jeho umístění v systému.

Tyto mezioborové týmy budou vybírány samotným centrálním databázovým programem na základě svých předchozích příspěvků do systému. Toto jsou skutečné „volby“, založené na tom, co člověk již vykonal, jak a kolikrát do systému dobře přispěl, ne na tom, co říká, že vykoná.

Mimoto, strach veřejnosti z tradiční „korupce“ nebude mít opodstatnění, protože z „podplácení“ nebude plynout žádný prospěch. Mezivědní týmy nebudou žádným způsobem „placeny“, protože rozšířený pohled na svět přináší člověku uvědomění, že pravou odměnou je prospěch společnosti jako celku a lidé budou do společnosti přispívat, jednoduše proto, že chtějí!

Přestože toto může být obtížné přijmout pro ty, kterým byl plně vštípen systém odměn založený na penězích a kteří se domnívají, že peníze jsou jediným možným „stimulem“, vězme, že každý den na celém světě milióny lidí dobrovolně pracují pro „dobrou věc“. Průzkum veřejného mínění v roce 1992 ukázal, že více než 50% Američanů starších 18 let (94 miliónů Američanů) dobrovolně pracovalo pro společnou věc průměrně 4,2 hodin týdně, což celkově činí 20,5 miliard hodin ročně. To je úžasný triumf pro lidský kolektivní duch, protože i přes chorobný sebezájem generovaný monetárním systémem, lidé stále usilují o vzájemnou pomoc a „dávání“ společnosti bez odměny.

Ti, kteří si v budoucnosti zvolí práci v kybernetizovaném průmyslovém systému, tak učiní, protože je ctí sloužit lidstvu. Budou rozumět, že v jejich nejlepším zájmu je být svědky společného žití a úsilí lidstva za účelem dosažení všeobecného dobra. V ekonomice založené na zdrojích bude pro všechny odměnou neustálé zlepšování společnosti.

Slovy Margaret Mead:

„Pokud se pozorně podíváte, zjistíte, že téměř cokoli, na čem nám opravdu záleží, cokoli, co ztělesňuje naši nejhlubší oddanost tomu, jak by měl být lidský život prožit a jak by se o lidský život mělo pečovat, závisí na té či oné formě dobrovolné práce.“

Účast v ekonomice založené na zdrojích je všem otevřena, protože veškeré záležitosti jsou považovány v podstatě za technické. Míra, kterou jedinec přispívá do společnosti, závisí jednoduše na vzdělání, tvořivých dovednostech a schopnostech řešení problémů daného jedince. Proto je rozšířené vzdělání tak

důležité. V dnešní společnosti je veřejnost zcela záměrně neustále udržována ve stavu neinformovanosti a otupělosti, jak jen je to možné. Tímto způsobem si vláda může udržet kontrolu.

Cílem vzdělávacího systému v ekonomice založené na zdrojích je výchova co nejinteligentnějších a nejuvědomělejších lidských bytostí. Proč? Protože každý potom může být přispěvatelem v širokém slova smyslu a značně ovlivňovat vývoj společnosti směrem k lepšímu a zlepšovat životy všech.

 

Závěrečné myšlenky

 

1. Celá naše civilizace stojí na prahu 5. stupně změny celého socioekonomického systému.

Vzhledem k celkovému stavu společnosti (velikost populace, technologie, exponenciální růst spotřeby energie, vyčerpávání zdrojů, odpadu, znečištění, populace atd.) je tato změna zásadní.

V tomto „krátkém“ přechodném období, ve kterém se nachází současné generace, se rozhoduje o tom, zda společnost jako celek (nikoli pouze pár jedinců), je schopna nabýt takového stavu vědomí, abychom všechny naše poznatky použili k našemu prospěchu. Vše máme k dispozici. Je to test skutečné inteligence, před kterým stojí celá naše civilizace. Dalo by se to považovat za „závěrečnou zkoušku“ a obhajobu vlastní existence.

2. Moderní měnový systém je jenom hra, která už nemá v dnešním světě opodstatnění. Peněžní systém vznikl v době velkého nedostatku a peníze sloužily jako jednotný prostředek pro účastníky trhu v rámci výměny zboží a služeb, protože v dávné minulosti získal každý produkt přirozeně svoji „hodnotu“ podle dostupnosti surovin, množství práce potřebné pro jeho výrobu a podle jeho důležitosti pro člověka. Vzhledem k rostoucí nerovnováze mezi vědomím společnosti a technologickým rozvojem, který nastoupil zejména po objevu ropy, se peněžní systém „transformoval“ do měnového systému. Lidstvo ještě nebylo připravené vyloučit ze svého života finanční tok, stejně tak jako na začátku nebyly ještě k dispozici vyspělé informační technologie, které by mohli nahradit tento měnový tok, řídící vše, a zahájit inteligentní správu. Co se týče technologií, je dnes již situace jiná. Technologicky jsme schopni k přeměně naší společnosti a uspokojení základních potřeb lidstva prakticky okamžitě. Co se týče vědomí, tam dochází díky rostoucí nerovnováze k bio-sociálním tlakům, a tím k velkému posunu. Ale není jisté, zda dostatečně rychle.
3. Lidstvo se z energetického hlediska nemělo nikdy v minulosti lépe než dnes. Z pohledu množství vykonané práce v přepočtu na jednoho člověka si všichni dnes žijeme mnohonásobně lépe než králové v minulosti. Ale množství energie, kterou využíváme na práci, nemá se štěstím lidstva nic společné, podobně jako hrubý domácí produkt (HDP), který je přesným opakem hrubého domácího štěstí (HDŠ). Tento nárůst energetické výměny může být pro nás velmi nebezpečný, pokud se rychle „neprobudíme“. Proč? Protože máme systém, který podporuje názorovou pluralitu v klíčových oblastech řízení společnosti namísto toho, aby se naopak v těchto oblastech prosazovala a uplatňovala vědecká metoda a eliminovala se přítomnost nevědeckých a destruktivních názorů. Při této názorové dezorientaci a s faktem, že žijeme ve společnosti, která má vysokou a rostoucí energetickou výměnu, neustále zvyšujeme riziko svého zničení. Současně jsme již na této energetické výměně jako celek životně závislí, takže vyčerpání neobnovitelných zdrojů by způsobilo redukci populace a komplexnosti celé společnosti.
4. Spravedlnost existuje jako přírodní zákon. Lidstvo dostává v každém okamžiku to, co si zaslouží. To, co se děje kolem nás je pouze odrazem našeho vědomí. Pokud chceme, aby společnost vypadala a fungovala jinak, musíme napřed vědět, co chceme, dohodnout se na tom a pak to uskutečnit.

K tomu, abychom přesně věděli, co chceme, musíme mít dostatečný důvod, znalosti a porozumění.

Lidově řečeno, ke všemu musíme „dospět“ podobně jako děti dospívají tím, že neustále objevují svět kolem sebe a „zkouší“. Současný systém brání lidem, aby „měli čas“ na věci, které jsou „důležité“, protože je udržuje v otroctví a v „mentální závislosti“ na peněžním toku a majetku. Většina lidí není schopna tuto „mentální závislost“ ani z částí překonat. Neustále je to nutí dělat věci, které dělat ve své podstatě ani nechtějí, protože je to „nejjednodušší“ možnost, jak se dostat ke zdrojům, které uspokojí jejich potřeby. Mnoho z nich ani neví, že svou činností za peníze podporují tento systém a tím „ubližují“ dalším. Zvykli si na to a svou činnost si vnitřně pro sebe zdůvodnili, aby život pro ně byl psychologicky o něco snesitelnější. Samozřejmě, že je to pouze v „nastavení vědomí“ (programování).

5. Obnovitelné zdroje energie, které má lidstvo k dispozici na Zemi, jsou prakticky nevyčerpatelné.

Měnový systém ale přirozeně brání jejich nasazení. Proč? Protože systém je závislý na toku peněz za účelem zisku. Zisk je nutný ke splacení dluhu. Zisk se dá vytvořit pouze tehdy, pokud se za přístup ke zdrojům platí a jsou výnosné, to znamená, že zdroje musí být v nedostatku, aby měly vyšší cenu.

Pokud by byl tento nedostatek eliminován objevy a technologií, musel by se vytvářet uměle, jinak by nebyl možný zisk a splacení dluhů atd. To je to, co náš současný systém dělá, jinak by zkolaboval.

Ve skutečnosti by už totiž vůbec nebylo nutné nadále používat fosilní paliva ani jadernou energii.

Znečišťuje to naše prostředí, a tím poškozuje živé organismy. Mohli bychom mít energii „zadarmo“, ale to není ziskové. Proto je nutné ze všeho nejdříve „překročit“ celý tento systém a to je podmíněno významnou změnou vědomí.

6. Společnost, ve které se musí data šifrovat z důvodu utajení informací před veřejností, mezi s jednotlivci a před organizacemi, je „nemocná“ společnost. V takové společnosti nikdy nemůže být skutečná demokracie, protože lidé se zde nemohou rozhodovat podle úplných a pravdivých informací. Šifrování je ochrana proti použití informací jinými subjekty v rámci nezdravé systémové mentality konkurenčního boje ve všech podobách – od drobných osobních zájmů jednotlivců přes politické a mocenské zájmy až po národní zájmy a válečná tažení. Vytváří to prostor pro lži,nepravdy, manipulace, a tím i názorovou pluralitu. Výsledkem může být pouze iluze demokracie, protože klíčová rozhodnutí se dějí za „oponou“ ve prospěch skutečných vládců. Navíc negramotný člověk se snadno manipuluje pomocí nepravdivých a lživých informací.
7. Stejně jako pro vědeckotechnický pokrok, který je dosažen použitím tzv. „vědecké metody“, je nezbytné pro přežití, pozitivní rozvoj lidstva a vytvoření blahobytu pro všechny aplikovat tuto metodu na společnost. Proč? Protože zatím nic lepšího neznáme a při stávajícím způsobu směřujeme k zániku. V dnešní společnosti je již politická metoda zastaralá, nefunguje a ani nemůže fungovat. Důkazy byly mnohokrát předloženy a vše bylo za posledních 100 let dokonale otestováno. SYSTÉM, ve kterém žijeme, je chaotický a sebevražedný, který plýtvá zdroji a čím dál rychleji je vyčerpává. Současně se „brání svému zániku“ a tímto zvětšuje biosociální tlaky ve společnosti. Je to nutné pro to, abychom se jako lidé probudili, protože zatím nejsme jako celek schopni tyto biosociální tlaky „obejít“. Zatím nemáme komplexní vzdělávací systém, který by to umožnil. Jinými slovy, pokud nemám dostatečné povědomí, abych začal jednat v souladu s životními principy, musí to „bolet“. Můžeme to nazvat 1. duchovním zákonem.
8. Inteligentní civilizace je taková civilizace, která je schopna za pomoci všech známých poznatků a nástrojů, které má k dispozici, nejenom předpovědět svůj další vývoj v „dohledném“ období, ale právě na základě této extrapolace, jejíž výsledky nemusí být při stávajícím trendu příznivé pro společnost, změnit parametry systému nebo celý systém tak, aby tento „negativní“ trend nepokračoval. Právě z tohoto pohledu se zatím o naší civilizaci nedá říct, že je inteligentní. Chováme se jako každý jiný živý organizmus. S přebytkem energie se množíme, s nedostatkem energie redukujeme. Prozatím jsme jako celek nedospěli do fáze vědomí, která by tuto INTELIGENTNÍ ZPĚTNOU VAZBU vytvořila. Neustále zrychlujeme, i když je již útes dávno na dohled. Doufejme jenom, že se tuto zpětnou vazbu podaří vytvořit včas. Snad k tomu přispěje i tento dokument.

 

Výstup

DYNAMICKÝ SYSTÉM

Vstup

EXTRAPOLACE

NLRBE

ANALÝZA A INTELIGENTNÍ KOREKCE

 

Výsledek 9.

 

Ekonomika založená na přírodních zákonech / zdrojích (Natural Law / Resource Based Economy,

NLRBE) je východiskem z této neutěšené situace a univerzálním řešením ve prospěch každého člověka na Zemi. Je to uvedení všech významných duchovních myšlenek do praxe.

Vědeckotechnický pokrok jako výsledek úsilí lidského ducha, je tedy také součástí duchovního vývoje. Technologie sama o sobě lidstvo nezachrání ani jej nezničí. Jsou to pouze „prodloužené ruce“ člověka. Může být použita dvojím způsobem – k tvoření, nebo k destrukci. I s obyčejným kladivem můžeme postavit dům, nebo někomu ublížit. Je to především člověk a jeho úmysl, který spouští tento proces.

 

 

---