Vždy před jakýmikoliv volbami do jakéhokoliv občanského zastoupení na naše občany vyjuknou z billboardů, masmédií i živých předvolebních meetingů zástupci politických stran a hnutí, aby nás přesvědčili o nezbytnosti účasti svého subjektu na vládnutí v naší zemi. Nastává doba chrlení ideologií, slibů, podlézání (jen občan volič je skutečným suverénem), opíjení rohlíkem (co my vám slíbíme, to vám jiní neslíbí), doba hrátek s výzkumy veřejného mínění šitých tu i onde na míru podle toho, kdo jakou agenturu vlastní, čí je kamarád nebo manžel(ka). Koktejl chaotických představ, neplnitelných slibů, čili plánovitě nenaplňovaných už ve stadiu jejich zrodu.
Trvejme na odpovědích na naše otázky…
Jak se v tom všem vyznat? Inu, musíme se ptát. Musíme se ptát hlavně na podstatné věci, na vše co nás zajímá vzhledem k budoucnosti této země. Právě v současné době, kdy se jako už mnohokrát v historii dávají v sebezáchovném pudu do pohybu masy méně šťastných obyvatel planety, jimž lidmi nezvladatelné přírodní zákony pustoší současná obydlí, kdy se zároveň dávají na pochod i ti, jimž životní podmínky znesnadňují, ba někdy i přímo znemožňují drancovní praktiky tzv. civilizovaných států, ocitá se i naše země se svou strategicky významnou a dosud klimaticky vhodnou polohou v průsečíku rozpoutaných migračních sil.
Jak se máme zachovat v turbulentní době? Co máme po svých politicích žádat? Chceme mít zemi snadno dostupnou pro válečného štvance stejně jako pro nájezdníka? Otevřeme dveře, spíže, úspory a budeme věřit, že takto pojatým „humanismem“ přimějeme okolní svět k respektu k našim tradicím, nedotknutelnosti naší fyzické existence, k přátelství? Nebo se budeme snažit podávat pomocnou ruku, jak jen bude možné a ekonomicky únosné tam, kde se dějí křivdy, řádí živly či nemoce?
Neprosme, ale žádejme. Politici musí pracovat prvořadě pro svou zem.
Jaké záruky máme po politické reprezentaci žádat? Co se nám dnes vlastně nabízí? Je opravdu Evropská unie společným projektem rovnoprávných zemí nebo spíše spolek vyvolených anglosaských a frankogermánských elit, co využívají mezinárodního kvasu k ekonomické expanzi a plenění surovinových zdrojů novějších členských zemí? Je NATO stále ještě obranným souručenstvím, jak uvádí jeho zakládací listina, či je už dnes ozbrojenou pěstí FEDu, nadnárodních korporací, zbrojařských lobby, vyvolávající nesmyslné politické strašáky a toužící po konfrontaci s Ruskem i bez ohledu na životy občanů členských zemí? Bráníme ještě demokracii účastí našich vojáků v zahraničních misích NATO nebo jsme již součástí okupačních sil a četníkujeme všude po světě v zájmu cizích zisků? Chceme být v EU? Chceme být v NATO? Chceme koneckonců v České zemi žít a domlouvat se mateřským jazykem a dle našich tradic?
Ať už si náš volič odpoví na dané otázky tak nebo onak, vlastně už ví, koho do své zastupitelské reprezentace volit bude a koho jistě ne. Je to totiž snadné rozhodování.
Co nám o sobě sami řeknou škemralové o náš hlas? Napřed opozice…
Řekněme hypoteticky, že českému voliči se odliv našich financí ve prospěch rakouských, německých, francouzských či jiných bank zajídá a EU, nadřazující svou legislativu nad tou naší, by nejraději opustil. Přidejme k takovému uvažování i možnost, že jako občan bytostně nesouhlasí s tím, aby naše armáda brala životy občanům jiných zemí, které nám nikdy ani v historii ani v současnosti nic zlého neprovedly. Nesouhlasí s vojenskými zásahy mimo rámec Rady bezpečnosti OSN, zkrátka nechce vytahovat horké kaštany z ohně jen proto, že je tam kdosi jiný s podivnými úmysly naházel.
Tak, co nám nabízí naše politická scéna? Nejprve ty větší parlamentní strany – nahlédněme krátce do jejich politických programů. Nejprve současná opozice. V programech ODS, TOP-09, KDU-ČSL, STAN, Pirátů najdeme přehršle eurofilních bodů a odvolávání na holou nezbytnost členství naší země v NATO. O jakémsi náznaku naší státní suverenity v tomto smyslu ani zblo.
A co vládní strany? Rovní nebo v předklonu?
Co praví programy vládní koalice ANO a ČSSD? Totéž, zbytečná podrobnější námaha. Jak se k celé problematice staví vládu tolerující KSČM? Sice kriticky k členství v NATO, které by nejraději výhledově opustila, ale jinak je strana komunistů v duchu socialistického internacionalismu velmi nakloněná Evropské unii a v celém jejím programu bod vyžadující odchod nenajdete. Ano, jsou zde deklarované snahy a úsilí prosazovat reformu, změny, návrat před Lisabonskou smlouvu (to je ta v referendech Francie a Nizozemí již jednou odmítnutá tzv. Evropská ústava, kterou nakonec nevolené úřednictvo navzdory občanskému odmítnutí do legislativy EU přece jen prosadilo), leč o vystoupení z EU program KSČM nehovoří.
V Parlamenu ještě máme…
Nelze opomenout parlamentní zastoupení hnutí Trikolóra, jež má politický program na první pohled velmi, velmi vlastenecký a vzletně o národu hovořící. Ovšem pozor milý voliči… Trikolóra staví naši bezpečnost (a s ní i bohužel naše služebné postavení) zcela na strukturách NATO. Kdo v tom současném parlamentě vlastně zbývá?
SPD ovšem. Médii ostrakizovaná, nicméně docela dobře si vedoucí strana, jejíž členové na sociálních sítích vehementně tvrdí,že jsou právě stoupenci vystoupení jak z EU, tak i z NATO. Nicméně v programu SPD se na toto konto hovoří pouze o právu občanů vyjádřit se ke členství v EU a NATO prostřednictvím referenda. Nějaká specifikace o závaznosti referenda se týká pouze EU, o NATO se v tomto smyslu nehovoří. Pravda, do tohoto aliančního uskupení jsme vstupovali bez referenda a k jejímu opuštění stačí pouhý oznamovací dopis vlády ČR. Výstupní doba je jeden rok, to se dá vydržet. Ale abychom se vrátili k podstatnému. Jde-li potencionálnímu voliči o programový bod opuštění EU i NATO, v programu SPD jej zase nenajde.
Mimo parlamentní lavice je situace taková…
Co slibuje zatím neparlamentní politická scéna? Můžeme nahlédnout. Tak třeba Strana zelených? Pro už zmiňovaného stoupence odchodu z uvedených paktů zbytečné čtení. Tato strana není ani stínem česká, pouze její program je psán v našem jazyce a každý její člen je ovšem zcela beznárodnostním a do morku kostí oddaným Evropanem. Jen členové netuší, že Evropanem druhé kategorie.
Podívejme se na Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. Její program se vskutku tváří podobně vlastenecky, jako úspěšnější SPD, programově i žádá vystoupení z vojenských struktur NATO, ale zase nic takového nežádá o vystoupení z Evropské Unie. Pouze s odkazem na referendum v případě „pokračující federalizace EU“, ovšem opět bez zmínky o závaznosti referenda. A začte-li se volič do obranné koncepece, otvírají se mu oči hrůzou. DSSS slibuje zrušení nadzvukového letectva, zrušení 13. dělostřelecké brigády, zrušení Brigády radiační, chemické a biologické podpory, zrušení vybraných mechanizovaných praporů, to vše prý v rámci úspor. Po požadavku na rozprodej vojenských nemovitostí ale poněkud schizofrenně nabádá k pomoci při zakládání branných organizací mládeže. Volit DSSS? To tak trošku vypadá jako bránit republiku rozdáním cepů ve 21. století….
Nakonec je tu Aliance národních sil. Volič, prchající ze světa „korektních hodnot“ a „koloniálního západního způsobu života“ tu v politickém programu najde jak nekompromisní opuštění EU, tak i NATO. Nejen však pouze tyto body zaručující státní suverenitu jsou zajímavé. Je zde závazek na zrušení plnění OSN Agendy 21 i Agendy 2030 a zrušení dohody s OSN o naší účasti v přesídlovacích programech. (Tedy vylastně vymanění republiky ze závazku bojovat proti chudobě zpřístupněním český špajzek nadnárodním rozdělovačům, kdy „potřební“ si pro „své“ nároky přijdou až k nám domů a zároveň si už bez našeho svolení ustelou i v našich postelích. pozn. aut). Program jasný jako facka. Vida, ani jsme nezohledňovali nějaké to pravolevé rozdělení politické scény. Beztak je iluzorní a dá se specifikovat třeba důrazem na „práva“, „individualitu“ (pravice) nebo též povinnosti k celku, solidaritu (levice) Tak pro pořádek – ANS se sama hlásí ke „konzervativní levici“. Tak proč vlastně ne? Velmi konzervativní levičák byl přece i Ježíš Kristus.
Malá rada na závěr. „Menší zlo“, tzn. volit někoho, kdo aspoň vzdáleně plní naše priority, je vždy volit větší zlo. Volme toho, kdo hovoří jasně a hlídejme, zda tak i koná…
Svatopluk Otava
