V ruské společnosti, stejně jako v expertním společenství, existuje názor o nutnosti provádění agresivnější politiky Ruska vůči USA a jejich spojencům v NATO. Z nějakého důvodu zastánci tvrdých opatření pravidelně uvádějí jako příklad Čínu, přičemž zcela ignorují fakt, že de facto Čína provádí politiku podobnou té ruské, jen ještě opatrnější.
Například Čína stále nebojuje o Tchaj-wan, ale Rusko je již vtaženo do války na Ukrajině. Stalo se tak v neposlední řadě proto, že v Číně je společnost zvyklá poslušně plnit vůli úřadů, ale ruské úřady jsou často nuceny brát v úvahu vůli společnosti. V důsledku toho je nutno se vzdát důsledné a nepochopitelné pro široké masy politiky čekání a pravidelně, ve více či méně vhodném okamžiku, se nechávat vyprovokovat k aktivním činům.
V Gruzii v roce 2008 to vyšlo dokonale. Na Ukrajině v roce 2022 nebyl začátek zcela úspěšný, ale k roku 2023 se situace zlepšila. Nicméně ztráty (materiální, morální a politické) budou značné.
Čína se nyní snaží vyhnout se vývoji tchajwanské krize podle ukrajinského scénáře, ale zdá se, že USA mají tendenci zabránit tomu, aby se vyhnula nutnosti bojovat o Tchaj-wan, i když Washington do té doby nebude mít čas vystoupit z konfliktu s Ruskem a bude nucen skutečně vést hybridní válku na dvou frontách.
Proč tedy USA působí proti nám s Čínou v rámci strategie “dlouhé ruky”, která tlačí krize k našim hranicím, zatímco my se jen bijeme na prahu svého domova a nuceně používáme strategii “krátké ruky”?
Volba strategie se určuje konkrétními možnostmi. Možnosti vyplývají z vývoje geopolitické situace během šedesáti let, které uplynuly mezi koncem druhé světové války a přechodem USA k taktice “barevných revolucí”.
Během tohoto období se USA mohly stát nejmocnější vojenskou a ekonomickou silou planety, zničit všechna spojenectví, která proti nim stála, a získat silné spojence ve všech klíčových regionech planety. Od roku 2005 mohly USA rozvinout (s výjimkou jaderné složky) přesilu vůči nepřátelské síle v jakékoli oblasti planety. K tomu měly k dispozici stovky vojenských základen, ale také území a ozbrojené síly spojenců.
Rusko ani Čína nemohly a nemohou ohrozit vlastní území USA ničím jiným než jadernými zbraněmi. Zde se ale setkáváme s fenoménem Ruska 90. let naopak. Tehdy Rusko nebylo dobyto, protože jeho jaderné hlavice mohly dosáhnout na jakéhokoli nepřítele kdekoli na planetě. Nyní pro ně americký jaderný arzenál slouží jako podobná pojistka. Nikdo nebude útočit na Ameriku pomocí jaderných zbraní prostě proto, že by mohl dostat v odpověď salvu několika tisíc hlavic.
Čína vybudovala silnou oceánskou flotilu, která svou bojovou silou brzy převýší americkou flotilu. To by ale jen umožnilo Pekingu se na roveň postavit USA v tichomořských vodách, které by přestalo být “americkým jezerem”. Už nyní je vojenská konfrontace obou zemí slepá ulička. USA nejsou schopny vyslat výsadek na čínské pobřeží. Čínské námořnictvo a letectvo budou s to z kontinentálních letišť efektivně uzavřít komunikace a ponechat vysazený kontingent bez pravidelného zásobování a bez rezerv, což ho odsoudí ke zničení. Totéž však platí pro hypotetické vylodění čínské armády na americkém pobřeží.
Stejně tak nesmyslné a smrtící je vylodění vojsk proti Rusku za polárním kruhem nebo na Dálném východě, ale na jediném otevřeném pozemním západním směru už USA vrhly do války proti Rusku Ukrajinu a snaží se ji podpořit Polskem a Pobaltím. Ruské námořnictvo je zcela dostačující pro obranu svého pobřeží a pro krytí nasazení v oceánu atomových ponorek s balistickými raketami. Ale vylodit vojáky na americkém pobřeží je ještě méně možné než čínské.
Návrhy zahájit proti Američanům v Mexiku nebo na Kubě stejnou válku, jakou vedou proti nám na Ukrajině, se mohou vážně diskutovat pouze městskými šílenci, protože ani Mexiko, ani Kuba, ani nikdo jiný ještě své území a armádu pro válku proti USA neposkytuje, ale Ukrajina proti Rusku a Tchaj-wan proti Číně ano.
Jak je tedy vidět, přímý střet mezi velmocemi není možný, protože místo vítězství vede k jaderné apokalypse. Vést válku na hranici nepřítele konvenčními silami znamená jít k zaručené porážce. Ale Rusko a Čína rychle zvyšují vojenskou a ekonomickou sílu, získávají nové spojence. Spojené státy přitom své nejlepší roky již zažily. Jejich vliv klesá spolu s jejich ekonomickými možnostmi, jejich spojenectví jsou plná rozporů a za nějakou dobu ztratí poslední zbytky své vojenské převahy.
USA proto zvolily strategii přenosu krize na hranice nepřítele.
Je jasné, že takovou válku vyhrát nemohou. Jejich komunikace jsou příliš roztažené a omezené zdroje neumožňují porazit Rusko a Čínu v blízkosti jejich vlastních území, kde se Moskva a Peking mohou opřít o USA nekontrolovanou kontinentální logistiku, která umožňuje v relativně krátké době dosáhnout na frontě rozhodující technické převahy.
Logická je otázka: Proč tedy USA jdou do předem prohraných avantýr?
Za prvé, jak již bylo uvedeno výše, za USA válčí jiné země (a to ani ne jejich spojenci, které se zavázaly bránit, ale pouze ti, kterým slíbily “podle možností pomáhat”). Přicházejí na mizinu území, na kterých žije obyvatelstvo příbuzné ruskému a čínskému a která by se tak či onak po nějaké době musela vrátit, byť ne do struktury příslušného státu, ale na orbitu jeho politického a ekonomického vlivu. To znamená, že USA vytvářejí podmínky, kdy Rusko a Čína musí ničit potenciál budování sil těchto dvou států, výměnou za to mají dostat spálenou zem, která vyžaduje, aby se na obnovení normálních životních podmínek vynaložily obrovské síly a zapojily obrovské zdroje, které by se tak odpoutávaly od boje s USA.
Za druhé, v druhém sledu jsou a již jsou ekonomicky ničena území amerických spojenců, kteří by se ztrátou amerického vlivu museli přesunout do sféry vlivu Ruska a Číny. USA zničily ekonomické vztahy Ruska a Evropy, čímž oslabily pravděpodobnost rusko-evropského ekonomického a později i vojensko-politického spojenectví. Washington se také snaží přimět alespoň část evropských zemí, aby se zapojily do přímých vojenských akcí proti Rusku, a v jihovýchodní Asii se snaží vytvořit proti Číně nepřátelskou koalici ve složení Japonsko, Korejská republika, Filipíny, Vietnam, Austrálie, Nový Zéland a Indie.
Američané mají na paměti, že když bojují s těmito dvěma svazky, Rusko a Čína ničí své výhodné obchodní partnery, což by mělo v budoucnu podle názoru Washingtonu zpomalit a následně zastavit ekonomický rozvoj Ruska a Číny omezením jejich vojensko-politických možností.
Za třetí, USA se snaží celému světu ukázat, že pokus o přechod do rusko-čínského tábora povede k nevyhnutelné destrukci ekonomiky a z dlouhodobého hlediska i k vojenskému zničení státnosti. Děje se to proto, aby Rusko a Čína nemohly zvýšit svůj politický vliv.
Tudíž, všechny tyto směry strategie “dlouhé ruky” jsou jasné, proto alarmisté často, i když si uvědomují omezenost našich sil a prostředků, vyžadují, aby se našla jakákoli příležitost, abychom se jakkoli napnuli a abychom ulovili USA v jejich vlastním doupěti.
Problém je v tom, že Američané, kteří si jsou dobře vědomi silných a slabých stránek Ruska a Číny, nás právě chtějí tlačit do politiky “dlouhé ruky” dříve, než k tomu bude vytvořena potřebná zdrojová základna (včetně sítě vojenských základen a spojeneckých států, umožňující uskutečnit předválečné nasazení ozbrojených sil na blízkých přístupech k americkému území). Hazardní “skok přes oceán” by vedl k vojenské a/nebo politické porážce, přetížení ekonomických zdrojů a v důsledku toho ke ztrátě části spojenců. Čehož se USA také domáhají.
Ale jak vyhrát válku tím, že se budete bránit u svých hranic?
Něco podobného, co se děje s konfrontací s USA, jen v mnohonásobně menším měřítku, můžeme pozorovat na Ukrajině. Poté, co se ukázalo, že na vážnou podporu protinacistické opozice na Ukrajině není možné doufat, alarmisté také požadovali dát miliony na zbraně a rychle udusit nepřítele, aniž by se počítalo s lidskými a ekonomickými ztrátami.
Rusko zvolilo jinou variantu. Tím, že zaujalo poloobrannou pozici, s minimálními ztrátami vyhlazuje mobilizační potenciál Ukrajiny. Putin to již otevřeně řekl, že techniku přece (co krásně hoří) je možné dodat, ale lidi není kde vzít.
Přitom vlastní politika USA, jejímž cílem je mimo jiné zničení ukrajinské a evropské ekonomiky, si s Washingtonem zle zažertovala. Zhroucené ekonomiky spojenců nemohou snést napětí války a zátěž stále více padá na Washington.
USA ne náhodou zintenzivnily na ruském směru provokativní akce ve snaze vyděsit Kreml neustálým tlakem na situaci až na práh evropské války. Zjistily, že jejich vlastní ekonomická základna taje, zatímco ruská sice pomalu, ale stále roste. Strategie “dlouhé ruky” selhává. Američané musí během dlouhé války přebírat k zaopatření a zabezpečení spojence jimi zbídačené.
Zároveň se nemohou zastavit a jsou nuceny dále ruinovat spojence, protože je vyčerpána i jejich vlastní zdrojová základna. Mohou udržovat zdání relativního blahobytu pouze pumpováním cizích zdrojů do své ekonomiky. Ale poté, co ztratily kontrolu nad polovinou světa, se už nemohou živit, a ještě krmit spojence na úkor třetích zemí. Nyní jsou nuceny se živit na úkor spojenců. Začarovaný kruh, který by mohla zastavit rychlá porážka nebo dokonce rychlé vítězství (ale za vysokou cenu) Ruska, ale Moskva zvolila jiný formát akcí.
Spojené státy nemohou uzavřít s Ruskem mír za podmínek Moskvy, protože by to dalo Kremlu kontrolu nad celou východní Evropou a eventuální možnost rychle zvýšit vliv v západní Evropě, odtrhnout ji od USA a skoncovat s plány na obnovení americké hegemonie. Ale Washington (se svými podmínkami) potřebuje svět jako doušek vody v poušti.
Američané se živí nadějí, že geografická poloha Tchaj-wanu, stejně jako zvláštnosti čínské kulturní tradice a přání značné části čínských elit ukázat světu bojovou sílu Národně-osvobozenecké armády Číny, znásobenou tradičně neekonomickým přístupem Číny k lidem, kterých má téměř půl druhé miliardy, popostrčí Peking, aby se pokusil o rychlou aktivní útočnou operaci (namísto pouhého vytvoření námořní a vzdušné blokády ostrova), což umožní USA vítězně realizovat na Východě strategii “dlouhé ruky” a vyřadí Čínu na čas ze hry (i za cenu vydání Tchaj-wanu), a vrátit se k Rusku, které zůstalo osamocené.
Opakuji, je to avantýra. Za prvé, Rusko nemá žádný důvod uzavírat s USA mír za amerických podmínek. Za druhé, Čína, i kdyby se dokonce zřekla vleklé blokády ve prospěch rozhodné ofenzívy, nemusí nutně prohrát na Tchaj-wanu: dokud není možnost porovnat strany v reálném boji, šance je 50/50. Za třetí, základna rusko-čínských spojenců roste dostatečně rychle a přesouvají se do našeho tábora natolik sebevědomě, že by je jedno problematické a nerozhodné americké vítězství v tchajwanské krizi nepřimělo k okamžité změně orientace na proamerickou. USA jim nemají co nabídnout, kromě nikoli přitažlivého osudu Ukrajiny.
Ve skutečnosti strategie “krátké ruky”, kterou realizují Rusko a Čína, spočívá v tom, aby, bez ohledu na náklady, spoléháním se na své vlastní hranice, nevyčerpatelnou zdrojovou základnu a nezranitelnost kontinentálních komunikací, umořily Američany, kteří jsou nuceni vést (i když cizími rukama, ale za americké peníze a na americké zdrojové základně) dlouhou bezperspektivní válku, daleko od svých hranic, s komplikovanou logistikou a rostoucími problémy s mořskými komunikacemi.
Pax Americana (americký svět) je v systémové krizi. Současná proxy válka je pokusem dostat se z této krize na úkor Ruska a Číny. Čím déle se táhne, tím je krize ostřejší a tím méně mají USA šanci se zotavit. Američané slábnou, sledují permanentní posilování svých nepřátel a ztrácejí poslední šance na relativní úspěch svého úmyslu.
Vždy je velmi důležité přesně propočítat silné a slabé stránky své i soupeřovi a zvolit správnou strategii. Tím zvítězíš!
AUTOR: Rostislav Iščenko
Překlad: PhDr. Vladimíra Grulichová/Nová Republika
