Pokud škola selhává, musí děti kultuře poznání učit rodina. V opačném případě jsou odsouzeny ke „znásilňování“ školním procesem.
Škola, ať už je jaká chce, nese funkci socializaci dětí. Dítě, které nemá šanci přicházet do kontaktu s jinými dětmi, není schopno vyrůst v komunikativního člena společnosti. To neznamená, že bude špatné. Bude ale odsouzeno k samotě. Dítě už jen z toho důvodu musí do školy chodit. Druhá strana otázky je v tom, že rodiče se nesmějí vyhýbat svému úkolu děti vychovávat. Bohužel, většina rodičů se výchově dětí nevěnuje. Nechtějí vnikat do problémů růstu dětí, nehledě na to, že fakticky každé rostoucí dítě v rodině je možností pro rodiče i prarodiče znovu vyrůst a opravit někter&eac ute; z c hyb při vlastním osobnostním růstu. Proto, z mého pohledu, škola a rodina se mají navzájem doplňovat. Rodiče přitom musejí chápat, že to nejstrašnější, co rodiče mohou s dětmi udělat, je dosáhnout jejich poslušnosti. Pokud jste dosáhli na dítěti poslušnosti, tak jste tím ubili jeho iniciativnost.
…
Nositelem psychiky člověka není biochemie lidského organismu. Nositelem psychiky je biologické pole člověka. Pouze tam je dostatečná informační kapacita, pouze tam je nezbytné vlnové rozpětí pro vzájemnou výměnu informací v nezbytném tempu. V situaci, kdy spolu sedíme s dětmi, naše biologická pole do jisté míry vzájemně spolupracují. Při spolupráci na úrovni biologických polí mezi dětmi a rodiči, pokud rodič přemýšlí a neobrací se ke své paměti, dítě cítí, jak je rodič ve svém poli naladěn — co mu umožňuje přemýšlet. Dítě samo se ještě nezamýšlí nad poznávacím procesem. Je příliš malé na to, aby myslelo (formou abstraktních obrazů — red.), ono ale cítí naladění rodiče v situaci, kdy ten přemýšlí.
Je to jako s hudebními nástroji, aby správně fungovaly, je potřeba je správně naladit. Tak je to i s intelektem. Aby mohl správě fungovat, je rovněž nutné ho správně naladit. Dítě samo je jen zřídkakdy schopno samo se naladit na poznávací a tvůrčí proces, naladit své biologické pole na to, aby se stalo subjektem poznání a tvůrčí činnosti. Pokud ale přemýšlející rodiče zatahují děti do přemýšlení na témata poznávání a děti s nimi sedí a cítí jejich naladění, tak se děti skrze svůj cit učí sami vytvářet v sobě to naladění, které jim umožňuje přemý š let. Jakmile se toto naučí, tak už dítě samo dokáže přemýšlet, jelikož toto naladění se pro něj stává jeho přirozenou součástí.
Podrobnosti ZDE: Článek na webu sputniknews.com
