Požadujeme, aby nám Německo zaplatilo reparace

Téma stále nevyřešené, o kterém se všichni politici bojí snad i promluvit. Jde o téměř 3,5 bilionu korun!

Přinášíme starší článek dokumentující aktivitu Ing. Pavla Rejfa, CSc., kandidáta ANS do voleb do EP.


Dopis předsedovi vlády ze dne 22.8.2016

 

Vážený pan

Mgr. Bohumil Sobotka,
předseda vlády ČR,
nábřeží Edvarda Beneše 4
11 801 Praha 1- Malá Strana

V Praze dne 22. srpna 2016

 

Vážený pane předsedo vlády,

v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracím s následující peticí.

Již za několik desítek hodin přijede na krátkou návštěvu Prahy německá kancléřka Angela Merkelová. Její program je jistě zcela naplněný, hlavní body jednání jsou určeny a případná další témata, jak se zdá na první pohled, nemají šanci na dodatečné zařazení do společně předjednaného a schváleného programu.

Nechme však úvah a snažme se poučit z nedávné minulosti. V r. 2012 dlela paní kancléřka v Praze též jen několik hodin, ale přesto, při jednání s P. Nečasem, tehdejším předsedou vlády ČR, dokázala mimo program vložit zvláštní bod, který se týkal tzv. sudetských Němců. Landsmanšaft již po celá desetiletí snil o přímém jednání s představiteli české vlády, či dokonce s vládní delegací. A právě o tomto letitém přání landsmanšaftu informovala pana P. Nečase. Jak tento tehdy reagoval na slova paní kancléřky, nevíme. Naše média nás o tom bohužel neinformovala. O tom, jak jednání o tomto bodu proběhla a s jakým závěrem, jsme se dozvěděli ze „sudetoněmeckého tisku“.

Na 63. sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, který se konal ve dnech 26.- 28.5.2012 v Norimberku, vystoupil jako obvykle i B. Posselt, který kromě dalšího zdůraznil: „Jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléřce, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“ (Volný a krácený překlad ing. Jaroslav Liška.)

Jak se činil P. Nečas v tomto směru? Opět nevíme. Uplynulo jen několik měsíců od návštěvy paní kancléřky v Praze a pan premiér se připravoval se státní delegací na návštěvu Mnichova a na projev, který přednesl v únoru 2013 před bavorským zemským sněmem. Tento jeho projev, který sněm a přítomní landsmani aplaudovali ve stoje, byl v republice přijat s velkou nevolí. Byl zatracován jako falešný, podlézavý a historicky nepravdivý. Sudetomilové jej přivítali s nadšením. Ať již byl hodnocen jeho projev jakkoliv, byl ve skutečnosti již jen labutí písní páně Nečase, který se se svou vládou odporoučel a došel až na ošklivec.

Mluvím o minulosti proto, abychom se z ní poučili. Pro Vás, pane předsedo vlády, je tedy možné vsunout do programu jednání bod, nikoliv jen okrajového, ale celorepublikového a zřejmě i evropského významu. O co konkrétně jde? O jeden ze základních principů mezinárodního práva, který říká, že agresor je povinen oběti své agrese nahradit všechny škody, které jí agresí vznikly. Okolo tohoto principu v civilizovaných státech nikdy nevznikly a ani v současnosti nejsou nějaké pochybnosti. Vítězné mocnosti druhé světové války nejednou na mezinárodních konferencích jednaly o povinnosti Německa platit a také zaplatit reparace. Konkrétněji se reparacemi zabývala Pařížská reparační úmluva. Jejím signatárním státem byla i Československá republika. V souladu s jejími ustanoveními jsme konfiskovali německý majetek tak, aby se nemohl nikdy vrátit do německých rukou Pokud šlo o majetek odsunutých Němců z Československa, pak jsme nebyli povinni jeho hodnotu odečíst z našeho reparačního účtu. Spolková republika Německo nám na reparacích dluhuje částku ve výši cca 360 miliard předválečných korun, tj. v současnosti přes 3 biliony korun. Jde o velkou částku, která by republice pomohla jak v oddlužení, tak při jejím dalším rozvoji.

Co Německo říkalo reparacím, které nám dlužilo a dosud dluží? Pro upřesnění je nutné předně dodat, že částku zhruba ve výši 700 milionů korun nám zaplatilo již dříve. Kancléř Willy Brandt prohlásil, při návštěvě Prahy, že Německo nám reparace zaplatí. Nikoliv však hned, ale až v době po sjednocení státu. Argumentoval tím, že není možné na tehdejším Západním Německu požadovat reparace, které postihují celé Německo. Podobná prohlášení činili i další němečtí politici. Jedním z posledních byl H.-D. Genscher. Obrátil se na nás, ať máme ještě trochu strpení. Německo se sjednocuje, je s tím hodně práce, ale jakmile sjednocení se stane realitou, pak se rychle dohodneme. Potom se pan H.-D. Genscher musel věnovat i přípravě celoněmeckých voleb. Když měl nastat čas jednání o reparacích, Němci fakticky o reparacích odmítli jednat. Naši diplomaté neměli dost odvahy, aby si dupli a řekli, že trvají na zaplacení reparací. Naše právo na reparace však trvá. V tom se shodují např. prof. JUDr. M. Potočný, DrSc., i prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc. Odpovídající podíl na reparacích patří samozřejmě i Slovenské republice.

Z uvedeného vyplývá moje prosba na Vás, pane předsedo vlády. Požádejte paní kancléřku Merkelovou, aby se zasadila, aby Německo, které je nástupnickým státem hitlerovské říše, nám reparace zaplatilo. Spravedlnosti bude pak učiněno zadost. A je i další rozměr celé reparační problematiky, který silně přesahuje česko-německé vztahy. Mluví se hodně o evropských hodnotách.

Mezi ně jistě patří povinnost každého státu, platit své dluhy oprávněným věřitelům.. Vidíme v poslední době, jak na Řecku je velmi tvrdě, až necitlivě, požadováno, aby svým finančním povinnostem učinili zadost.

Pokud vztahy česko-německé jsou tak výborné, jak je líčíte, pak to nebude asi velký problém. Všichni víme, že dobré účty dělají dobré přátele. Doznávám, že ne vždy, bohužel, tato zásada v mezinárodních vztazích platí. Vezměme např. dluh, který řadu let přetrvával z doby sovětské éry. Jednalo se jen o několik miliard korun. A bez velkých řečí nám Rusko tento dluh zaplatilo. Mluvíme o tom? Ne, mlčíme! A k Rusku se naše vládnoucí elity chovají někdy až jako k nepříteli, přestože dluhy ze sovětské doby zaplatilo i jiným státům, což o Německu, že by tak spontánně platilo reparace, říci nemůžeme. Spíše se občas ozvou různé státy, které požadují, aby jim Německo zaplatilo reparace. Když se nedočkají plnění, odpadají. Řecko je však jiné.

Snaha Řeků, aby Německo zaplatilo reparace, je již letitá. Oficiální Německo ji zatím odmítá. Řecká parlamentní komise po dvou a půl letech práce předložila zprávu, která potvrzuje nárok Řecka vůči Německu ve výši 278,7 miliardy euro. Autoři zprávy doporučují nejprve diplomatickou cestu, ale v případě potřeby se i obrátit na soud. Výplata náhrady je „právní i morální imperativ“, říká nová 77stránková zpráva. Byl by to „nejlepší základ pro upřímný a bezproblémový vztah mezi Němci a Řeky“. Poslanci, kteří zprávu vypracovali, požadují po řecké vládě, aby uplatnila své nároky. Je to poprvé, co poslanci oficiálně požadují po Německu odškodnění.

Věřím, že Vaše úvodní jednání s paní kancléřskou A. Merkelovou o reparacích s občanskou statečností. Slíbil jste věrnost České republice, slíbil jste, že svůj poslanecký mandát budete vykonávat v zájmu všeho lidu. Chci věřit, že svému ústavnímu slibu budete věrný, že republiku, naše národní zájmy budete prosazovat, chránit, že nás nezradíte. Svým následným jednáním můžete dokázat, že všechny řeči o tom, že se stáváme německým protektorátem a Vy jste jen jeho protektorem, jemuž kancléřka přijela osobně uložit důležité úkoly, můžete vyvrátit nebo naopak potvrdit. Je jen a jen na Vás, zda budeme moci opravit náš dosavadní pohled na Vás jako člověka nerozhodného, vyhýbajícího se plnění povinností, spojených s Vašim vysokým ústavním postavením, pokud hrozí jen malé vyhrocení projednávané záležitosti, jako člověka a politika germanofilního a sudetofilního, který sudety prohlásil za spojence, ačkoliv zdaleka jimi nejsou, spíše naopak, jenž nedbá dostatečně zájmů našeho státu jeho lidu.

S úctou

Ing. Pavel Rejf, CSc.

 


 

Dopis Angele Merkelové ze dne 22.8.2016

 

Angela Merkel
Bundeskanzlerin der Bundesrepublik Deutschland
Das Bundeskanzleramt
Willy-Brandt-Straße 1, 10557 Berlin
V I A
Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze

Otevřený dopis Angele Merkelové

Vážená paní kancléřko,

po několika letech jste opět zavítala do Prahy. Vítáme Vás u nás v republice. V r. 2012 jste byla v Praze též pouze na několikahodinové návštěvě. Program Vašeho jednání s Petrem Nečasem, tehdejším premiérem ČR, byl přesně určen, ale přesto jste si dokázala najít potřebný čas, abyste jemu sdělila přání tzv. sudetských Němců o přímých jednáních mezi nimi a vládou ČR. Velkou vděčnost za to Vám následně vyjádřil mluvčí „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, B. Posselt, na sjezdu, jenž se konal v květnu r. 2012. Tehdy prohlásil kromě dalšího, spolková kancléřka nám sdělila, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem dialogu. Za to děkuji spolkové kancléřce, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi. V této záležitosti se B. Posselt odvolával na představitele kancléřského úřadu.

Velmi litujeme, že k této intervenci došlo. Je zde několik velmi závažných skutečností, které souhrnně mluví proti tomuto Vašemu postupu. Především je nutné zdůraznit fakt, že SL nemá mezinárodně právní subjektivitu. Jak byste reagovala Vy jako kancléřka SRN na to, kdyby někdo z ústavních činitelů ČR u Vás prosazoval, aby německá vláda jednala s nějakým českým spolkem, např. Českým svazem bojovníků za svobodu nebo zástupcem občanů ČR, kteří byli v r. 1938 Němci vyhnáni ze svých domovů v r. 1938 a nikdy nebyli Německem odškodněni?

Je zde další neopomenutelná skutečnost. „Sudetoněmecký landsmanšaft“ vyrostl z nacistických kořenů a dodnes je nositelem henleinovských tradic. Tak o tom soudí řada historiků, např. i Dr. Eva Hahnová, rodačka z Prahy, která desetiletí pracovala v jedné z institucí SL, takže dobře ví, o čem mluví. Žije a pracuje v Německu. Pokud toto tvrzení nebudete chtít brát vážně, stačí se podívat na několik bodů „sudetoněmeckého“ programu z r. 1961. Ano, je již letitý. Dokonce i někteří sudeti navrhovali jeho úpravy, ale bohužel nic nevíme o tom, že by byla schváleny a zapracovány do programu. Program proto platí, jak jsme zjistili podle materiálů nám dostupných, v původním znění. Dovolím si ocitovat z něj několik bodů či jejich části:

11. Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti…
12. …nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním.
14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov („Heimat“) a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisle na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.
15 …(právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení.
16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.
17. Máme upřímné přání poskytnout řešením sudetské otázky příspěvek k míru mezi národy; považujeme za evropský úkol překonat německo-český rozpor, který vznikl z nacionalismu 19. století, a nahradit jej vztahem dobrého přátelství. Proto považujeme takové řešení jako nejlepší, k němuž mohou oba národy dát souhlas.

Na první pohled je zřejmý revizionismus sudetů, kteří se, a to je velmi důležitý fakt, považují za druhý národ českých zemí. Někteří sní dokonce i o česko-„sudetoněmecké“ federaci.

Hra na novelizaci stanov SL, je též velmi problematická. B. Posselt již druhý rok mluví o tom, že se landsmanšaft, zjednodušeně řečeno, vzdává práva na vlast a na odškodnění, pan premiér B. Sobotka je z toho u vytržení. Příslušný německý soud, podle našich informací, odmítl však registraci provést.Takže stanovy SL platí v původním znění. Důležitějším faktem též je, že se nikdo nemůže vzdát práva, které nemá. Sudeti nikdy žádné právo na původní vlast neměli a nemají, jejich vlastí je Německo. Stejně to platí i o právu na restituce či odškodnění.

Nyní, dovolte, prosím, abych přešel k samotnému jádru věci. SRN, jako nástupnicky stát hitlerovské třetí říše, nám dosud nezaplatila reparace ve výši cca 360 miliard předválečných korun. Z této částky nám dosud zaplatila asi jen 700 milionů korun. Jistě souhlasíte se zásadou mezinárodního práva, že agresor má povinnost zaplatit své oběti škody, které jí agresí vznikly. My jsme byli obětí nacistického Německa, toto bylo agresorem. O tom nejsou žádné pochyby. Německo nás okupovalo od března 1939 do počátku května 1945. 360 000 našich lidí padlo v boji s Němci nebo bylo popraveno či umučeno, naše země byla hospodářsky vysáta, poničena a vykradena. Není pochyb, že na reparace máme nárok. Od W. Brandta až po H.- D. Genschera nám němečtí politici slibovali, že reparace nám uhradí, jen co Německo bude sjednocené. Německo je sjednocené již více než 25 let a nikdo z německých ústavních činitelů si ani nevzpomene, že je jejich nejen morální, ale také právní povinností, reparace nám zaplatit.

Z toho důvodu se obracím na Vás, vážená paní kancléřsko, s prosbou, abyste se veřejně v dohledné době vyslovila o povinnosti Německa nám reparace zaplatit. Vím, že bude následovat časově náročný proces. Jeho počátkem by mělo být právě Vaše prohlášení. Velmi děkuji za pozornost, kterou věnujete této mé prosbě.

V této souvislosti je dobré říci, že i SSSR nám dluhoval několik miliard korun. Po nedlouhém jednání Rusko, které je nástupnickým státem SSSR, nám dluh zaplatilo. Dluhy SSSR zaplatilo Rusko i dalším státům, jimž SSSR dluhoval. Doufám, že SRN nám zaplatí vše, na co podle mezinárodního práva a dohod vítězných spojenců máme nárok. Děkuji za pozornost, kterou mému dopisu věnujete.

V Praze dne 22.8.2016

S úctou

Ing. Pavel Rejf, CSc.

 


 

Odpověď Úřadu vlády na dopis Ing. Pavla Rejfa, CSc.

 

Úřad vlády České republiky
Oddělení styku s veřejností
V Praze září 2016
Čj. 15379//2016-OAI
Vážený pan
Ing. Pavel Rejf, CSc.
. . .

Vážený pane inženýre,

z pověření pana předsedy vlády odpovídám na Váš dopis, který jsme obdrželi dne 26. srpna 2016. Jedná se už o několikátý dopis týkající se problematiky česko-německých vztahů, který otevírá otázku eventuálních plateb reparací, na kterou jste se již přinejmenším jednou dotazoval, a to v dopise ze dne 9. října 2015 (čj. 17255/2015-OAI). Přesto jsem si vyžádal doplňující stanovisko Ministerstva zahraničí (dále jen ,,MZV“), do jehož kompetence problematika náleží.

Pokud jde o požadavek na vymáhání reparací, jež by byly určeny k nápravě škod způsobených i občanům tehdejšího Československa, považuje česká strana tuto otázku podle informací MZV za uzavřenou a vyřešenou. Ačkoliv Německu bylo na konferenci v Paříži v prosinci 1945 uloženo vyplatit ČSR válečné reparace a Německo ČSR vyplatilo sumu v řádech stovek milionů Kč, realizaci dalších plateb zabránily objektivní mezinárodněpolitické skutečnosti po 2. světové válce, mj. proto, že ČSR a SRN spolu do roku 1973 neudržovaly diplomatické styky.

Podle informací MZV seriózní debata na uvedené téma není momentálně v žádné zemí na pořadu dne a občasná připomínka možnosti formulovat majetkoprávní požadavky více než 60 let po konci války působí všeobecně odstrašujícím způsobem.

Jediným politickým vyjádřením na dané téma zůstává Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji ze dne 21. ledna 1997, která v bodě IV uvádí, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, a země nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Tyto závazky obě strany od té doby důsledně dodržují.

S pozdravem
Mgr. Marek Macháň

vedoucí oddělení styku s veřejností
Úřad vlády České republiky, nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1
ústředna 224 002 111, posta@vlada.cz, datová schránka: trfaa33



 

Dopis předsedovi vlády ze dne 26.9.2016

 

Pan

Mgr. Bohuslav Sobotka,
předseda vlády ČR,
nábřeží Edvarda Beneše 4
11 801 Praha 1- Malá Strana

V Praze dne 26. září 2016

Pane předsedo vlády,

v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracím s následující peticí.

I.

1. Vaše sdělení, (z Vašeho dopisu z 12.9.2016, čj. 15379/2016/-OAI) : „Pokud jde o požadavek na vymáhání reparací, jež byly určeny k nápravě škod způsobených i občanům tehdejšího Československa, považuje česká strana tuto otázku podle informací MZV za uzavřenou a vyřešenou.“, pokládám za zradu našich státních a národních zájmů, za hrubé porušení Vašich povinností, plynoucích z poslaneckého i ministerského slibu, za hrubé porušení vašich občanských povinností.

MZV ČR samo o sobě nemůže rozhodovat o tom, zda ČR bude na Německu vymáhat reparace či nikoliv. Takovéto rozhodnutí na štěstí nemůže udělat ani vláda. Jsem přesvědčen, že příslušný k tomuto rozhodnutí je Parlament České republiky, ale především však lid, jenž je zdrojem veškeré státní moci, a proto by jemu měla být tato otázka předložena k rozhodnutí v referendu. Pokud nedošlo k rozhodnutí o reparacích příslušným ústavním orgánem nebo lidem, je otázka reparací, které nám má Německo zaplatit, stále otevřená a je povinností příslušných orgánů obrátit se diplomatickou cestou na SRN a požádat ji o zaplacení reparací, které nám dluhuje. Přibližně jde o asi 3,5 bilionu Kč. Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., jeden z největších našich znalců této složité problematiky, prohlásil, že můžeme kdykoliv, do uzavření mírové smlouvy s Německem, položit naše reparační požadavky vůči Německu na jednací stůl. Proto navrhuji požádat SRN o zaplacení reparací, zpočátku diplomatickou cestou a nepůjde-li to, pak je i soudně vymáhat.

Je ostudné, že více než dvě desetiletí naše ústavní orgány s Německem o otázkách reparací nejednaly. To je přímo odstrašující skutečnost. Jak mohli zástupci lidu v Poslanecké sněmovně či v Senátu tak dlouho mlčet a snad dokonce se tvářit, že o nic nejde. Ve vnitřní politice mnozí z nich razili zásadu, co bylo ukradeno, musí být vráceno, ale cožpak tato zásada neplatí i v mezinárodním právu? Na Německo se tato zásada nevztahuje? Ale vztahuje, ukradli a zničili nám toho přespříliš, než abychom mohli mlčet.

Škodami, které byly způsobeny Československu, se zabýval i norimberský proces s hlavními válečnými zločinci. V žalobě bylo konstatováno, že: „Z Československa bylo deportováno 750.000 československých občanů na nucené práce k vojenským účelům do Německa.“ 5) Dále se v žalobě před Mezinárodním vojenským tribunálem uvádí: „Po obsazení Československa dne 15. března 1939 zmocnili se a ukradli obvinění veliké zásoby surovin, mědi, olova, železa, bavlny a potravin, odvezli do Německa veliké množství vozového parku a mnoho lokomotiv, vagonů, parníků a trolejbusů, vykradli z knihoven, laboratoří a uměleckých muzeí knihy, obrazy, umělecké předměty, vědecké zařízení a nábytek; ukradli celý zlatý fond a cizí valuty Československa, počítaje v to 23.000 kg zlata, které mělo nominální hodnotu 5.265.000 liber šterlinků. Podvodně získali kontrolu a pak oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky a vykradli, vyloupili, přisvojili si jinými cestami český veřejný i soukromý majetek. Celková částka hospodářského oloupení Československa, kterého se dopustili obvinění od roku 1938 do roku 1945, je odhadováno na 200.000.000.000 československých korun.“ 6)

Mimo tyto válečné škody má Česká republika jako nástupnický stát Československa další značné pohledávky, které nejsou zahrnuty do reparačních požadavků. Vztahují se jednak k pohledávkám zbožovým a finančním, pojišťovacím a dalším zejména z doby protektorátu, které byly vyčísleny částkou 3,9 miliard předválečných korun a 3,4 miliard říšských marek a další pohledávky ze škod po mnichovském diktátu, které byly vyčísleny částkou 40 miliard Kč. 7) (O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích I., Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., JUDr. Radovan Suchánek, str. 3. Dále pojednání „Majetkoprávní otázky ve vztahu ke Spolkové republice Německo“, jehož autorem je Pavel Winkler, se týká i otázek reparací, in „Právní aspekty odsunu sudetských Němců“, sborník, vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze v r. 1996. A především „Dohoda o německých reparacích“, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, srpen 1946, Orbis).

Což si páni poslanci, senátoři nevzpomínají na Květnové povstání českého lidu, v němž Němci, během několika posledních dní války, zavraždili přes 8.000 našich lidí a způsobili nám též obrovské materiální i jiné škody? Ještě 8. května 1945 Praha hořela, lidé umírali, hynula i pražská Staroměstská radnice. Ještě měsíce po osvobození Československa umírali naši lidé na následky věznění v gestapáckých mučírnách a koncentračních táborech. Naše mládež byla podvyživena, v mnoha případech, v důsledku nedostatečného přídělu potravin, trpěla tuberkulózou. Celá republika byla vykradená, neměli jsme dostatek jídla, léků. Byla zčásti zničena infrastruktura, neměli jsme ani potřebné lokomotivy, ani dostatek železničních vozů.

A jaký je obraz naší současnosti? Asi 10% našich spoluobčanů patří mezi chudé, máme dětí, jejichž rodiče nemají peníze, aby jim zaplatili obědy ve školní kuchyni, jednou vybíráme na nemocné, jindy na tělesně postižené, někdy dokonce i na léčení některých jednotlivců. Kolem nás jsou desítky tisíc bezdomovců, většina nemocných, ale jak se mají na ulici léčit? Dlouhodobě nezaměstnaní, jichž jsou více než desítky tisíc, živoří. Mnozí lidé si půjčují peníze, aby mohli jen přežít. Stát, ve snaze alespoň udržet neutěšenou sociální situaci, si též půjčuje. Kolik dluhy státu, právnických osob a jednotlivců dělají? Asi 3 biliony? Pokud to tak půjde, neuneseme brzy dluhovou zátěž, jíž zvyšují i náklady na migraci.

A nyní nám za této situace dají pánové z MZV vědět, že otázku německých reparací, které by nám přinesly možná až 3,5 bilionu korun, z nichž určitá část pochopitelně náleží SR, považují za uzavřenou a vyřešenou. Proti tomuto stanovisku, které převzal i Úřad vlády ČR, protestuji a žádám, aby všichni, kteří se na uvedeném podíleli, nesli nejen odpovědnost politickou, ale také trestněprávní.

2. Německo nám bylo povinno vyplatit reparace ve výši cca 360 miliard předválečných korun, v současnosti jde asi o 3,5 bilionu korun. Je nutné dodat, že hodnota majetku, který jsme konfiskovali Němcům, jež jsme odsunuli, podle Pařížské reparační dohody se neodpočítávala z našeho reparačního účtu.

Na Mezispojeneckém reparačním úřadu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho nám Němci uhradili jen 14,5 milionů dolarů a vrátili majetek v hodnotě 76,8 mil. $.

Bruselský Mezispojenecký reparační úřad skončil svou činnost v listopadu 1959. Tehdy Němci splnili své reparační povinnosti vůči nám ve výši, která se rovnala necelé polovině procenta celkového plnění. Proto čs. delegace na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené. (Prof. Pavlíček Václav, Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou, Právo, 1.10.2004, str. 5)

V letech 1952-1953 byla sjednána řada smluv, které měly umožnit zapojení SRN do NATO. Jednou z nich byla i dohoda o německých zahraničních dluzích. Jí se SRN zavázala zaplatit německé předválečné dluhy s tím, že placení válečných dluhů a reparací se odkládá na dobu, kdy dojde ke sjednocení Německa.

V prosinci 1973 navštívil W. Brandt, tehdejší kancléř SRN, Prahu. Na náš požadavek o řešení otevřených majetkoprávních otázek reagoval Brandt prohlášením, že by nebylo spravedlivé požadovat na SRN úhradu čs. válečných pohledávek v situaci, kdy ještě nedošlo k vytvoření sjednoceného Německa. Toto vyjádření v podstatě znamenalo, že naše nároky uznává, ale o zaplacení Němci budou jednat, až dojde ke sjednocení Německa. Na tomto stanovisku trvali i další představitelé SRN v následujících letech.

Na jaře r. 1990, kdy sjednocení Německo bylo již přede dveřmi, FMZV v červnu poslalo do Bonnu oficiální nótu s návrhem na zahájení jednání o otevřených majetkoprávních otázkách. Na tuto nótu, stejně jako na další dvě obdobného obsahu, FMZV nikdy nedostalo žádnou odpověď.

Na následující schůzce ministra zahraničních věcí ČSR, J. Dienstbiera, a H.-D. Genschera, se náš ministr zmínil o úhradě čs. pohledávek vůči Německu. Genscher „reagoval žádostí, abychom tyto otázky v rámci rozhovorů o sjednocení Německa – které tehdy probíhalo jako jednání 4+2 – nevznášeli, abychom Němcům nekomplikovali situaci a počkali až dojde ke sjednocení. Potom vše v klidu vyřeší k čs. spokojenosti“. Stejné ujištění dostal Dienstbier v září 1990, když se s Genscherem sešel ve Vídni.

Mezi tím však začaly mezi odborníky FMZV růst pochyby, zda je možné se na německé sliby spolehnout. Byl proto připraven dopis představitelům čtyř mocností, ve kterém měli být alespoň informováni o čs. návrzích a požadavcích. Dopis však nebyl nikdy odeslán. Potvrdila se skutečnost, že Německo začalo od slibů ustupovat. Po sjednocení se ukázalo, že pochyby nebyly bezdůvodné. A naše diplomacie poté naše státní a národní zájmy hrubě zanedbávala. Nebyla ani tak statečná, aby s Němci o reparacích začala alespoň vést dialog. A tento stav trvá až do dnešních dnů. Nestatečnost a snad i nezájem o naše interesy dospěl až do současného stavu. Přes tento fakt povinnost Německa zaplatit nám reparace dále trvá.

3. Z dopisu z Úřadu vlády ČR: „Podle informací MZV seriózní debata na uvedené téma není momentálně v žádné zemi na pořadu dne…“

A opět to není pravda. V nedávné době Řecko vzneslo na Německo požadavek na zaplacení reparací. Němci samozřejmě nebyli ochotni Řekům nic uhradit. Dokonce ani za ukradené umělecké předměty, které mají nevyčíslitelnou hodnotu. Proto Řecko vytvořilo komisí, která se po určitou dobu zabývala německými reparacemi a před několika týdny upřesnila reparační povinnost Německa vůči Řecku. Po dvou a půl letech práce řecký parlamentní výbor předložil zprávu, která potvrzuje nárok Řecka vůči Německu ve výši 278,7 miliardy euro. V řeckém parlamentu se opět rozvinula debata o náhradách z doby 2. světové války, které by Německo mělo vyplatit Řecku. Autoři zprávy doporučují nejprve diplomatickou cestu, ale v případě potřeby se i obrátit na soud. Výplata náhrady je „právní i morální imperativ,“ říká nová 77stránková zpráva. Byl by to „nejlepší základ pro upřímný a bezproblémový vztah mezi Němci a Řeky“. (11. srpen 2016, z článku Řecko chce po Německu stovky miliard za dobu nacistické okupace, rp.prvnizpravy.cz, Spiegel) MZV opět ukázalo, že jeho informace jsou zavádějící, nepravdivé. Pro odpor Německa nedopustit, aby se rozvinula debata o reparacích. Doufejme, že nyní i ČR se vzmůže předložit Německu reparační požadavky. Pokud to současná vládnoucí koalice nedokáže, přijde jiná. Odpovědnost nyní vládnoucí garnitury nebude zapomenuta.

4. Opět z dopisu z Úřadu vlády ČR: „…připomínka možnosti formulovat majetkoprávní požadavky více než 60 let po konci války působí všeobecně odstrašujícím způsobem.“

Ano, souhlasím. Ale jak tato situace vznikla? Němci si zajistili, že reparace mohou platit až po sjednocení Německa, tedy po roce 1990. A právě v té době se projevila odstrašujícím způsobem nestatečnost našich diplomatů a politiků, kteří nedokázali naše reparační požadavky předložit Německu. Dalším faktorem, který sehrál svou významnou úlohu při odkládání reparačních plateb, byl tlak Německa nepřipustit diskusi o reparacích, který stále trvá.

Mluvit o evropských hodnotách a být neschopni zajistit, aby agresor nahradil oběti všechny škody, které jí svou agresí způsobil, je ostudné, je nepoctivé a nečestné. Naše právo na reparace trvá!
5. Tvrzení obsažené v dopisu z Úřadu vlády ČR, že „křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, a země nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Tyto závazky obě strany od té doby důsledně dodržují.“

Tzv. sudetoněmecký landsmanšaft, dokonce i někteří němečtí politici útočí proti nám. V r. 2015 se H. Seehofer vyjádřil, že při vyhnání Němců jsme se dopustili zločinů proti lidskostí, sudeti nás násobně již obvinili jak z válečných zločinů, tak i z genocidy.

Není pravdou ani to, že proti nám nevznáší majetkové nároky. Uvedu jen jeden příklad z mnoha dalších. „Posselt ujišťoval ve Vídni. Žádné právní pozice nejsou opouštěny!

Na pozvání Spolkové rady Sudetoněmeckého landsmanšaftu Rakouska (SLÖ) se mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny, Bernd Posselt, zúčastnil jejího zasedání 12. listopadu v „Domě vlasti“ ve Vídni… Bernd Posselt uvedl …Velký problém byl vytvořen novelou § 3.1), ve kterém schází dosavadní text o získání vlasti zpět a restituci majetku. Při hlasování o zásadách prohlášení to bylo schváleno téměř jednomyslně, pro změnu ve formulaci stanov hlasovalo 71,8 procenta. Bernd Posselt zdůraznil, že „právo na domov“ je stále součástí pozměňovacích návrhů. Ze strany SLÖ nemůže být zřeknutí se náhrady vynucováno. Náhrada škod musí být provedena. Posselt uvedl, že prohlášení o zásadách právní pozice sudetských Němců nebude opuštěno. Prosazování požadavků nelze provést silou, ale pouze přesvědčováním. Pokrok v restitucích bude. Posselt věří, že uplatnění požadavků bude dosaženo změnou vědomí Čechů, že vyhnání byla a je nespravedlnost. V případě, že si to většina Čechů uvědomí, může se změnit hodně … Vysvětlil také, že zásadní je prosadit neplatnost Benešových dekretů. Prostřednictvím přímých rozhovorů zástupců lidu je hledáno řešení, které bude vymáháno na mocenských orgánech České republiky. (Sudetenpost, 10.12.2015, str. 12)

Je nutné vzít i v úvahu, že každý spolek, hnutí má nejen své stanovy, které upravují především práva a povinnosti členů, strukturu organizace, kompetence a pravomoci jednotlivých organizačních článků, ale také svůj program. Má ho i landsmanšaft. Nazývá ho programem 20 bodů, je z 60. let minulého století, v 90. letech si ho sudeti opětně pochválili. Několik výňatků z něj:
Třináctý bod, Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat. To platí též v případě navázání diplomatických styků s Československem.

Čtrnáctý bod, Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov („Heimat“) a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisle na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.
Patnáctý bod, Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě – též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem – mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.

Šestnáctý bod, Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.

6. Pokud jde o česko-německou deklaraci z r. 1997, tak nese jasné stopy německého nátlaku na nás. Používá i německou terminologii. Tam kde je v rozporu terminologicky i obsahově s mezinárodními dohodami vítězných spojenců, pak samozřejmě platí ustanovení a terminologie především Postupimské dohody a Pařížské reparační dohody. V deklaraci jsme se nemohli a také nevzdali např. reparačních nároků, které vůči Německu máme. Deklarace nemohla změnit ustanovení a terminologií uvedených spojeneckých dohod. Nadto nemohla změnit ani principy mezinárodního práva, především povinnost agresora zaplatit své oběti škody, které jí vznikly agresí. My jsme byli obětí a Německo agresorem. O tom nejsou mezi slušnými lidmi žádné pochybnosti. Proto Německo je povinno zaplatit nám reparace.

II.

1. Pane předsedo vlády, již v září 2015 jste informoval českou veřejnost, že tzv. sudetoněmecký landsmanšaft se vzdal práva na vlast a na náhradu škod. Ve svých podáních, peticích, jsem Vás upozorňoval, že příslušný soud nezaregistroval změnu stanov SL a tudíž platí stanovy v původním znění. Odpověděl jste, že do listopadu 2015 bude vše v pořádku. A nebylo. A dokonce není dosud. Mnichovský soud změnu stanov dosud nezaregistroval. Proto Vás žádám, abyste svá oznámení o změně stanov SL uvedl na pravou míru, tedy do souladu se skutečností. Platí stanovy SL v původním znění. Nadto dlužíte české veřejnosti sdělení o tom, že SL s náhradou škod a s restitucemi počítá, jak svědčí projev B. Posselta ve Vídni z listopadu 2015. Česká veřejnost má právo na pravdivé informace a nikoliv na polopravdy či dokonce lži. Jste schopen se české veřejnosti omluvit a sdělit jí pravdu? Nebo i v této otázce sehrajete úlohu mrtvého brouka?

III.

1. Je, bohužel, faktem, že někteří zaměstnanci Úřadu vlády České republiky nedovedou rozlišit petici od obyčejného dopisu. Podání a vyřízení petice, jak je obecně známo, se řídí petičním zákonem, který upravuje povinnost příslušného státního orgánu v odpovědi uvést nejen stanovisko k obsahu petice, ale i způsob jejího vyřízení. Petiční právo je též zakotveno ČI. 18 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku České republiky. Budete-li mít nějaké pochybnosti, pane předsedo vlády, o mém tvrzení, nahlédněte, prosím, např.. do Vaší odpovědi ze dne 12. září 2016, čj. 15379/20106-OAI, na mou petici ze dne 22. srpna 2016.

Vzhledem i k uvedenému zřejmě nevěnují Vaši zaměstnanci peticím potřebnou pozornost a jejich odpovědi na mé petice nejsou dostatečně kvalifikované.

2. Jsem nesmírně překvapen, že někteří zaměstnanci Úřadu vlády České republiky nerozlišují termíny stát a země. Ústava České republiky charakterizuje republiku jako stát, nikoliv jako zemi. Zemí jsme byli za Rakousko-Uherska, a v roce 1918 jsme obnovili svou státnost – vyhlásili Československou republiku. Nic mi není známo o tom, že bychom se stali jako země součástí nějakého jiného státního celku, např. Spolkové republiky Německo, přestože probíhá tzv. strategický dialog mezi ČR a SRN, který nás, přes odpor většiny občanů republiky, má ve všech oblastech co nejvíce přiblížit k Německu. Vaše zahraniční návštěvy, zejména bavorského Mnichova, a četná další jednání na různých úrovních s představiteli Bavorska, které je jednou ze spolkových zemí Německa, nás sice mohou v očích i některých zahraničních subjektů pozemšťovat, ale přesto ČR je nadále svrchovaným státem, kdežto Bavorsko jen zemí s fragmentární svrchovaností, má své pravomoci zejména v oblasti školství, kultury, zdravotnictví, společné otázky jako je armáda, zahraniční věci, patří výlučně do rukou spolku, tj. SRN.

Pokud Úřad vlády ČR má informace o tom, že jsme se stali zemí, bude dobré, když je zveřejníte a novelizujete v tom smyslu Ústavu ČR a další právní předpisy. Pokud tomu tak není, je nutné, aby i zaměstnanci tohoto úřadu používali odpovídající terminologii a nezaměňovali státnost ČR za nějakou zemskost.

3. Celková věcná úroveň vyřizování peticí zaměstnanci Úřadu vlády ČR je skandálně nedostatečná. Uvedu jen jeden příklad. Cituji z Vašeho dopisu z 12.9.2016, čj. 15379/2016/- OAI „Pokud jde o požadavek na vymáhání reparací, jež byly určeny k náhradě škod způsobených i občanům tehdejšího Československa, považuje česká strana tuto otázku podle informací MZV za uzavřenou a vyřešenou.“ Kdo takovouto informaci z MZV podal, kdy?

Ani výraz „česká strana“ není vymezen. A přitom jde o více než 3 biliony korun. Vše je anonymní, žádné jméno, není uveden ani název ústavního orgánu, který měl ve věci rozhodnout, není uvedeno ani kdy rozhodl. Prostě konkrétní údaje zcela chybí. Tento způsob vyřizování peticí má úroveň dětských říkánek. Jde o příklad naprosté nekvalifikovanosti. A pokud Vy, pane předsedo vlády, dopustíte, aby tak zaměstnanci úřadu postupovali, nesete i za ně odpovědnost. Lidově se říká: „Jaký pán, takový krám!“

I když právo petiční formálně právně dále je nedotčeno, existuje, díky nekvalifikovaným odpovědím na ně, je fakticky zrušeno. Tento stav je v rozporu i s ústavním pořádkem. Žádám, aby právní stav byl plně obnoven.

4. Když se zamýšlím nad činností Úřadu vlády ČR, MZV ČR zdá se mi, jako kdyby hájily především zájmy cizí, nikoliv ty české. Nemohu tvrdit, že Úřad vlády ČR nebo MZV ČR jsou pouhými filiálkami obdobných německých orgánů, ale přesto si myslím, že na tom něco je. O zájmech tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, sudetských Němců, se mluví přespříliš často, dokonce jste je povýšil na naše spojence. My je za takové nepočítáme. Nám nejblíže jsou Slováci a SR, nikoliv Němci a SRN. Vaše germanofilní zaměření našlo svůj výraz v tzv. strategickém dialogu mezi ČR a SRN, který má zajistit maximální sblížení ČR s Německem. To my chápeme naopak jako katastrofu pro republiku. Nechceme dále být u výprodeje naší svrchovanosti, ale naopak budeme se snažit o zrušení její omezenosti. Jste v rozporu s valnou částí národa. Prosím, nečiňte nevratné kroky, které by poškozovaly naši státnost, nepodporujte přepisování našich dějin. A to ani projevy pana ministra Hermana.

S mnoha Němci si Češi rozumí, možná i více než se značnou částí naši vládnoucí elity. S Německem chceme žít v dobrých vztazích, ale na základě principů mezinárodního práva jako rovný s rovným. Jakákoliv myšlenka na protektorát, nebo snahy abychom se stali 17. zemí Spolkové republiky Německo, se nám hluboce oškliví a v těch, kteří k tomto cíli pracují, vidíme nejen kolaboranty, následníky E. Moravce, ale i zrádce republiky, našeho lidu.

Brzy poté, co Vaše vláda se ujala svého úřadu, se B. Posselt vyslovil v tom smyslu, že současná česká vláda pokračuje v tom, kde ta předešlá skončila. Když jsme četli tato slova, nechtěli jsme jim uvěřit. Nyní víme, že předseda SL měl pravdu. Nyní víme, že vměšování německých politiků do našich vnitřních záležitostí, které je z hlediska mezinárodního nepřijatelné, vedly k tomu, aby došlo k prvním přímým jednáním mezi vedením landsmanšaftu a českou vládou. Vy jste první předseda vlády ČR, který jednal přímo s představiteli SL, který poslal na sjezd SL oficiálního zástupce, ministra D. Hermana. Otázkou je, zda pan ministr není též členem SL, alespoň zprostředkovaně. O česko-německém Sdružení Ackermann-Gemeinde, jehož je předsedou, víme, že má společné sjezdy s mnichovskou Ackermann-Gemeinde a společné spolkové orgány, přestože ten i onen spolek je registrován jako samostatný. Pokud lze počítat pana D. Hermana za „sudetského Němce“, pak Vaše vláda má i další prvenství. Je to první česká vláda, v které je i „sudetský Němec“.

Nevím, kam až ve vztahu se SRN, ve vztahu k SL, chcete zajít. Důvěru vlasteneckých sil jste ztratil. Doporučuji Vám, abyste rezignoval na post předsedy vlády ČR. Bude to tak pro republiku lepší. Jinak sám sebe a celou ČSSD, jíž jste předseda, vystavujete sérii volebních porážek, jež stejně povedou k Vašemu pádu. Svou rezignací můžete alespoň částečně ochránit sociální demokracii od cesty do politické nicotnosti, do níž jste jí svou politikou nasměroval. Při posledních parlamentních volbách někteří z nás ČSSD, jíž jste předsedal, volili a doporučovali i ostatním. Nyní vidíme, že to byl zásadní omyl. Díky Vaší politice je ČSSD pro českou vlasteneckou veřejnost nevolitelná!

Ing. Pavel Rejf, CSc.

 


 

Články vyšly na serveru: CzechFreePress

 

 


 

 

 

Autor příspěvku: Aliance národních sil

Aliance národních sil