Výsledek mnichovské konference konané 29. a 30. září 1938 byl prvním krokem ke konečnému zotročení Čechů nacistickou říší. Podle obrazného vyjádření českého publicisty Benjamina Kurase připomínala mapa pomnichovského Československa „mrtvolu, kterou požírají hyeny“, a obyvatelstvo země se stalo „chodící mrtvolou, která touží vyloučit realitu ze svého každodenního života“. Posledním krokem v tomto směru bylo přímé obsazení českých zemí německým wehrmachtem v březnu 1939 a přeměna Čech a Moravy v německý protektorát, zřízený Hitlerovým výnosem z 16. března 1939. Vůdce nacistické říše přijel do Čech večer 15. března 1939, bezprostředně po jejich obsazení wehrmachtem, a ubytoval se na Pražském hradě, čímž demonstroval svůj naprostý triumf v řešení „československé otázky“.
Protektorát Čechy a Morava se od samého počátku své existence stal zkušebním polygonem pro různé technologie poněmčování a vyhlazování českého obyvatelstva, které bylo ideology nacistického Německa odsouzeno k úplnému vymizení nejen z politické, ale i z etno-jazykové mapy Evropy. Vyhlášení protektorátu bylo přitom podle Eduarda Beneše „jen krokem k postupnému vyhlazení českého národa, k němuž by jistě došlo, kdyby nacistické Německo vyhrálo druhou světovou válku“.
Protektorát byl však vzhledem k mimořádným válečným podmínkám pouze dočasnou a kompromisní formou správní kontroly nacistické říše nad českými zeměmi. Po konečném vítězství Německa a úspěšném poněmčení českého obyvatelstva se podle Miloše Hořejše plánovalo „rozdělení Protektorátu se začleněním jeho částí do sousedních správních celků Říše“. Po českém národě a jeho bývalé státnosti tak neměla zůstat ani památka.
Pokud jde o praktickou politiku německých nacistů vůči slovanským národům obecně, Hitler ve svém programovém díle „Mein Kampf“ velmi otevřeně napsal, že vytvoření Velkoněmecké říše zahrnuje úplné vyhlazení Slovanů. Z tohoto důvodu byla podle Pavla Zemana okupační politika nacistického Německa ve střední a východní Evropě „podstatně represivnější než v západní Evropě nebo ve Skandinávii. Důležitou roli zde sehrály především pokusy Třetí říše reorganizovat východní Evropu, obývanou převážně Slovany, na novém rasovém základě“. Tato „restrukturalizace východní Evropy na novém rasovém základě“ znamenala genocidu Slovanů.
Obecně lze říci, že plány německých nacistů s Čechy, založené na nacistické rasové teorii, která považovala všechny slovanské národy za rasově méněcenné, nastínil Hitler v Mnichově v létě 1932. „Osídlíme česká a moravská území německými rolníky. Vystěhujeme Čechy na Sibiř nebo Volyň a zřídíme pro ně rezervace…. Češi musí opustit střední Evropu“, tvrdil Hitler, „pokud zde zůstanou, budou nadále tvořit husitsko-bolševický blok.“ Politiku nacistického Německa vůči Čechům později podrobněji rozpracovali vedoucí představitelé protektorátu Čechy a Morava K. H. Frank a K. von Neurath. Významnou roli při vytváření politiky nacistické říše v české otázce sehráli bývalí vůdci sudetoněmeckého hnutí v Československu a sudetoněmečtí etnografové a historici.
V dokumentu s výmluvným názvem „Plán likvidace českého národa“, zaslaném Hitlerovi 28. srpna 1940, K. H. Frank otevřeně prohlásil, že „cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplné poněmčení prostoru a obyvatelstva“. Frank zároveň nabídl dvě varianty, jak tohoto cíle dosáhnout. Buď to úplné vyhnání Čechů z říše s následným osídlením Čech a Moravy Němci nebo „změnu národnosti rasově vhodných“ Čechů s vyhnáním „rasově nevhodné“ části českého obyvatelstva, nepřátelské české inteligence a všech „destruktivních živlů“. Frank ve svém plánu prosazoval mírnější druhou variantu a argumentoval tím, že vystěhování 7,2 milionu Čechů je ve válečných podmínkách technicky nemožné, že není k dispozici potřebný počet německých kolonistů, kteří by byli schopni rychle absorbovat uvolněné prostory, a že je účelné využít kvalifikované české pracovní síly v zájmu Říše. Frank navrhoval „oddělení té části českého národa, u níž je možná změna národnosti, od rasově méněcenné části“ a plánoval „systematickou politickou neutralizací a depolitizací dosáhnout nejprve politické a duchovní a pak národnostní asimilace českého národa“.
Dne 23. září 1940 byl tento plán podpořen na schůzce Franka a Neuratha s Hitlerem v Berlíně. V říjnu 1940 Hitler konečně formuloval hlavní cíl nacistické politiky vůči českému obyvatelstvu, kterým byla „germanizace Čech a Moravy prostřednictvím poněmčení Čechů…“. Asimilační politika se neměla vztahovat na ty Čechy, jejichž rasové vlastnosti byly sporné, ani na ty, kteří projevovali nepřátelství vůči Říši. Tyto kategorie musí být eliminovány“.
Němečtí nacisté předpokládali, že 60 až 70 % české populace lze poněmčit, protože rasové studie je přesvědčily, že většina Čechů má potřebné „rasové předpoklady“ pro úspěšnou germanizaci. Zbývajících 30-40 % Čechů mělo být deportováno na východ a fyzicky zlikvidováno. Obecná koncepce germanizace Čechů zahrnovala nejprve jejich „politickou asimilaci“ na základě „říšské ideologie“, která měla z českého národního vědomí vymazat představy o české státnosti a vnutit jim vnímání historických českých zemí jako svébytné součásti Německé říše. Následně byla plánována postupná germanizace Čechů prostřednictvím omezení výuky v mateřském jazyce, zavedení němčiny, částečného přesídlení Čechů do Německa a Němců do Protektorátu a fyzické likvidace národně orientovaných českých intelektuálů a sociálních aktivistů. Podle upřímného vyjádření jednoho z vůdců sudetoněmeckého hnutí „cílem nacistické politiky v Čechách je vyrazit Čechům mozky a zlikvidovat intelektuální vrstvu tohoto národa, která brání vytvoření požadovaného vztahu mezi německým pánem a českým dělníkem“.
Je pozoruhodné, že vyhraněné protislovanské rasové teorie německých nacistů sdíleli a široce propagovali ukrajinští nacionalisté na území protektorátu Čechy a Morava. V roce 1944 vyšla v pražském nakladatelství Tiščenko v překladu do ukrajinštiny práce profesora německé univerzity v Praze G. J. Bayera „Osud Poláků“ v úctyhodném nákladu 6 000 výtisků. V předmluvě k ukrajinskému vydání své knihy poslal nacistický odborník na národnostní otázku profesor Bayer pozdrav „ukrajinským přátelům“ a vyjádřil naději, že jeho dílo „najde cestu ke svému publiku“. Tento významný představitel nacistické teorie dospěl na základě svých rasových výzkumů k závěru, že „rasově žádní ‚Slované‘ neexistují… V současné době nordická rasa nepřevažuje u žádného ze slovanských národů“.
Program poněmčení Čechů se začal postupně realizovat v praktické politice německých úřadů v Protektorátu Čechy a Morava. Ten se projevil německou kolonizací etnicky čistě českých oblastí Protektorátu, uzavřením českých vysokých škol po událostech 17. listopadu 1939 a systematickou diskriminací českých profesorů a učitelů, omezením vzdělávání a médií v českém jazyce, současným rozšiřováním rozsahu německého jazyka a aktivním prosazováním říšské ideologie, která považovala české země za svébytnou součást Německé říše. Politika germanizace se prudce zintenzivnila jmenováním Obergruppenführera SS R. Heydricha v září 1941 zastupujícím říšským protektorem. Pod Heydrichovým vedením se do protektorátní vlády a správních orgánů zapojilo více Němců a jednání probíhala pouze v němčině.
Byl to právě Heydrich, kdo dal protektorátní správě pokyn, aby podnikla první organizační kroky k přípravě chystaných deportací Čechů na základě rasového výzkumu s cílem poněmčit „rasově vhodné“ české obyvatelstvo. V rámci této akce bylo připraveno několik vlaků s říšskými specialisty na „rasovou otázku“, vlaky byly vybaveny rentgenovými přístroji a dalšími měřicími přístroji. To vše se odehrávalo pod záminkou boje proti tuberkulóze, což mělo zakrýt smysl celé akce. Tento rasový projekt, jehož cílem byla poválečná likvidace českého národa, se však nacistům nepodařilo dokončit.
Německé úřady obratně podporovaly a povzbuzovaly kulturní a jazykovou různorodost jednotlivých oblastí protektorátu. Historicky zakořeněný moravský regionalismus a proti pražské nálady v některých oblastech Moravy tak nacisté využívali jako nástroj k podkopávání české národní identity a etno-kulturní jednoty Čechů. Protektorátní úřady velkoryse poskytovaly pomoc, včetně finanční, pronacistickému Moravskému národopisnému spolku, jehož představitelé v červenci 1941 požádali Hitlera „jménem moravsko-slovenských národovců“ o povolení přihlásit se jako dobrovolníci do ozbrojeného boje proti „židobolševickému Rusku“.
Díky nepříznivému průběhu války se SSSR nemohly německé úřady pokračovat ve svém programu poněmčování Čechů v plném rozsahu. Důležitým faktorem, který donutil nacistické úřady pozastavit realizaci programu germanizace Čech, byla klíčová událost druhé světové války, porážka německého wehrmachtu v bitvě u Stalingradu. Ta měla přímý dopad i na německou okupační politiku v Protektorátu, 13. ledna 1943 se Hitler vzhledem k situaci na frontě rozhodl pozastavit přípravu a plánování mírových projektů, které se bezprostředně dotýkaly české otázky, i když v omezené podobě byly plány na poněmčování obyvatelstva nadále realizovány.
Relativní slabost okupační politiky v Čechách ve srovnání s okupovanými oblastmi SSSR, Srbska a Polska byla dána zájmem nacistů na stabilitě hospodářské situace v Protektorátu a na bezproblémovém chodu českých vojenských továren během války se Sovětským svazem. Český vojensko-průmyslový komplex patřil k nejrozvinutějším v Evropě a během druhé světové války pracoval pro Hitlerovu říši efektivně a hladce a až do začátku května 1945 aktivně dodával wehrmachtu širokou škálu zbraní, od munice a ručních zbraní až po těžké dělostřelectvo a obrněnou techniku. Zejména těžké obléhací dělostřelectvo vyrobené v českých vojenských továrnách bylo účinně využíváno wehrmachtem k ostřelování obleženého Leningradu a Sevastopolu. Proto byla podle ruského historika S. Kretinina: „situace neněmeckého obyvatelstva Sudet, Čech a Moravy obtížná, ale … nacisté vůči němu neprováděli masovou diskriminaci … Nacistické noviny psaly o vynikajících životních podmínkách Čechů … Němcům i Čechům byly zvýšeny mzdy, zvýšilo se zásobování … a byl dobře zaveden systém zdravotní péče. Mnoho Čechů se dobrovolně hlásilo na práci do Německa. Češi nepodléhali odvodům do německé armády. To vše vedlo k zdánlivému uklidnění situace v Protektorátu…“.
Pokud by došlo k porážce Sovětského svazu na východní frontě, byli nacisté odhodláni zahájit konečné řešení jak „české otázky“, tak slovanské otázky obecně. To znamenalo úplné vyhlazení slovanských národů kombinací tří metod: deportacemi, fyzickou likvidací a poněmčením „rasově nejvhodnější“, z hlediska nacistické rasové teorie, části Slovanů. Tento rozsudek smrti nebyl vykonán jen díky vítězství SSSR nad nacistickým Německem.
Pro současníky těchto událostí to bylo zřejmé. Naprostá většina Čechů si tehdy uvědomovala, že za únik před hrozbou bezprostřední smrti v Protektorátu Hitlerovy říše vděčí výhradně Sovětskému svazu a Rudé armádě. Československý prezident Eduard Beneš ve svých pamětech označil Protektorát Čechy a Morava, který nacisté vytvořili jako součást Říše, za „mučírnu, jejíž hrůzy nelze popsat“. Nebýt vítězství Rudé armády nad wehrmachtem a jeho četnými spojenci u Moskvy v roce 1941, u Stalingradu v letech 1942-1943 a na Kurském oblouku v létě 1943, nebylo by možné zlikvidovat mučírnu zvanou Protektorát Čechy a Morava.
„Den 9. květen se stal symbolem konce nacistického pekla. Vzpomínám na něj jako na jeden z nejšťastnějších dnů svého života. Jak příjemné bylo svobodně se procházet po Praze a mluvit s ruskými vojáky,“ napsal ve svých vzpomínkách známý český historik a účastník protifašistického odboje Miloš Hájek, který jako zázrakem přežil mučení pražským gestapem, „s vojáky jsme si podávali ruce. Jakmile zastavilo nějaké auto, využil jsem příležitosti a promluvil rusky. Musel jsem také překládat: „jak říci: ať žije Rudá armáda“. Vysvětlil jsem a hned se ozvalo: „ať žije Rudá armáda!“.
Kiril Sevčenko
ZDROJ ZDE:
