Vzhledem k zamlčování a překrucování některých faktů cítím potřebu určité osvěty, neboť ani většina občanů nemá v následujících věcech zcela jasno. V současnosti jsme svědky sílících požadavků některých německých organizací, např. Sudetoněmeckého krajanské sdružení (die Sudetendeutsche Landsmannschaft) nebo Svaz vyhnanců (Bund der Vertriebenen) po zrušení tzv. Benešových dekretů. Záměrně používám slovního spojení tzv. Benešovy dekrety, viz níže.
Zde se jedná nejen o přepisování historie, ale o promyšlený útok na český právní řád obecně a na naše státoprávní uspořádání zejména, včetně útoku na národní existenci. Využívá se přitom neznalosti jednak historie ale především politických a právních dokumentů, upravujících transfer Němců. Úmyslně používám slovo „transfer“. O transferu Němců, žádných sudetských Němců, z Československa, Polska a Maďarska bylo rozhodnuto na Postupimské (v ruské verzi Berlínské) konferenci tří mocností.
Toto rozhodnutí je obsaženo v Sdělení o Postupimské konferenci č.159 ze dne 02.08.1945, oddíl XIII (dále Sdělení). V anglické verzi, která je autentická, se používá výlučně slovo „the transfer“, které v překladu znamená přesídlení, přestěhování, odsun, transfer. Pochází z původně z latinského transfere, což znamená přenášet nebo přesouvat. Tedy slovo nejméně citově zabarvené.
Pokud jde o ruskou verzi, tak ta používá slovo „pěreměščenije“, což se v základním významu překládá jako přemístění, podobnost s českým přemístěním je více než nápadná! Proto obvyklý český překlad odsun není zrovna nejpřesnější a slovo „transfer“ by se nemělo překládat vůbec.
Na druhé straně se nikde v anglické verzi nevyskytuje slovo „expulsion“, česky vyhnání. Takže pokud kdokoliv hovoří o vyhnání, tak jde o naprosto nepřípustné označení. Ostatně ani v německých oficiálních dokumentech se nevyskytují slova „Austreibung“ nebo „Vetreibung“, obojí znamená vyhnání, ale hovoří se nanejvýš o Aussiedlung, tedy o vysídlení. Navíc ani v německých veřejnoprávních sdělovacích prostředcích jako např. televizní kanály ARD a ZDF se nesetkáte se slovy „Austreibung“ nebo „Vetreibung“.
Realizace transferu byla rozhodnutím velmocí svěřena jednotlivým vládám (viz oddíl XIII Sdělení). V ČR byla hlavním stoupencem transferu strana národně socialistická. Není bez zajímavosti, že komunisté v této otázce zaujímali vyhýbavé stanovisko dokumentované známým Gottwaldových bonmotem: „Není Němec jako Němec“.
V těchto souvislostech se můžeme opřít mj. o stanovisko velmocí, které o transferu rozhodly (právním nástupcem Sovětského svazu je Ruská federace) a které ho nezpochybňují a nepřejmenovávají.
Nyní k tzv. Benešovým dekretům. V úvodu nutno zdůraznit, že žádné Benešovy dekrety neexistují, alespoň ne právně. Je pravdou, že v době legislativní nouze, tj. v době okupace ČSR a ještě krátce po osvobození, byly vydávány právní předpisy, které nesly označení „dekrety“. Ty podepisoval prezident Beneš spolu s (exilovým) předsedou vlády a předsedou rady (exilového parlamentu), případně s příslušným ministrem. Dělo se tak v souladu s tehdejší Ústavou ČSR. Co je ale nejdůležitější!
Tyto dekrety byly po osvobození schváleny československým parlamentem a staly se nedílnou součástí československého, posléze českého právního řádu, a jsou pilířem české státnosti a naší národní existence. Pokud na to zapomeneme, tak tento stát neslavně skončí a národ s ním. Protidekretní rétorika totiž jen zakrývá skutečnost, že obsah dekretů patří neodmyslitelně a neodvolatelně nejen do našeho právního řádu, ale i do práva EU.
Pokud jde o samotné „sudetské“ Němce, tak tito nejsou žádným národem ani jinou ucelenou komunitou z hlediska mezinárodního práva jako např. Baskové, Rusíni, Kurdové apod. Sudety byl původně pojem pouze geografický, použil ho poprvé starověký historik Ptolemaios. V politickém významu a pouze na efemérní dobu byl tento pojem formulován po rozpadu Rakouska- Uherska , kdy Němci ve Slezsku, části severní Moravy a východních Čech vyhlásili samostatné Sudetsko (Sudetenland). Po 20 letech ho použil Hitlerův národně socialistický režim pro označení území, která měla být připojena k Německu, což se nakonec uskutečnilo po podepsání Mnichovské dohody. Do té doby ovšem sami sebe označovali pohraniční Němci jinak, jako např. šumavští Bavoři, chebští Frankové apod. Bohužel, přestože prezident Beneš před tím varoval, na historii se zapomíná.“
JUDr. Petr Šáda
