PRVOMÁJOVÉ SETKÁNÍ ANS PŘED POMNÍKEM K. H. MÁCHY

Karel Hynek Mácha je většinou obestřen romantickou aureolou, kterou vyjadřují i jeho krásné sochy v Praze (Josef Václav Myslbek a Josef Balšánek), v Litoměřicích i v Doksech (Tomáš Dostál). I přes své mládí, Mácha zdaleka nebyl slepým romantikem.

Romantismus jako pohled na život se v každé době dotýká hlavně mládí, idealizování zvláště emocí, pocitů a milostných vztahů. Ale jako ideový znak doby, ve skutečnosti odvádí lidi od reality, hlavně od sociální a politické. Tak tomu bylo i v době Máchova dospívání. Narodil se pět let před koncem téměř čtvrt století trvajících napoleonských válek, jejichž politické důsledky sahaly daleko do 20. let 19. století.

Na jedné straně to bylo skryté šíření myšlenek revoluční Francie o svobodě, rovnosti a spravedlnosti, na druhé straně politický absolutismus s tvrdou cenzurou, nepatrnou svobodou a silným sociálním strádáním nižších vrstev. A zároveň s obecným pocitem brát ze života, co se dalo.

Ale byla to také doba s pokročilým úsvitem důležitosti národů, což se týkalo hlavně národů nesvobodných, nerovnoprávných, jako byl český národ. Ten, navzdory vládní politice a německému pohrdání slovanskými národy, prožíval první úspěchy národního obrození, opatrně se rozvíjejícího přibližně již půl století zásluhou řady českých vzdělanců, kteří věřili v pozitivní potenciál českého národa, částečně znali historii slavnějších dob existence českého národa, zvláště reformační, po dvě stě let zatracované katolickou církví a cizí mocenskou vrstvou. Tito vzdělaní čeští vlastenci svým působením a vědeckou prací vědomě budovali základy, na kterých se český národ mohl pozitivně rozvíjet vlastními silami.

Karel Hynek Mácha byl k tomuto vývoji velmi vnímavý, a to i ve své tvorbě, uveřejňované časopisecky. Jeho tvorba byla originální jak svou formou, tak obsahem, což vzbudilo u české vlastenecké společnosti nejen obdiv, ale i údiv, neboť to bylo něco zcela nového. Jeho tvorba, včetně Máje, byla obdivovaná jak pro kombinaci romantismu a unikátního autorova realismu, vycházejícího z jeho vnímavosti a citlivosti k lidským osudům a konfliktům, tak pro jeho básnické schopnosti, které se podstatně lišily od tradice. A také pro jeho odvahu zabývat se tématy, které byly obecně tabu. Máj je samozřejmě vrcholem Máchovy tvorby. Vydal ho vlastním nákladem půl roku před tím, než v listopadu 1836 zemřel. Obecný obdiv k jeho tvorbě v žádném případě nebyl důsledkem pouze toho, že zemřel nešťastnou náhodou v mladém věku 26 let.

Mácha se narodil v Praze do nezámožné rodiny. Po ukončení právnických studií působil v Litoměřicích, kde předtím vystudoval gymnázium. Byl velmi nadaný, i když poněkud bouřlivák. Měl štěstí, že v Litoměřicích na německém gymnáziu (česká ještě několik desetiletí neexistovala), ho učil češtinu jako předmět náš slavný jazykovědec Josef Jungmann, který svým nadšením a znalostmi, i historickými, dokázal získat řadu studentů pro uvědomělé češství. Z Máchy, který měl z rodiny české kořeny, se stal český básník a spisovatel. Ke svému češství lnul celou svou duší.

Jeho básnický, spisovatelský i herecký talent se projevoval od mládí, už i během jeho studia v Praze. Působil dokonce jako herec v souboru J. K. Tyla, který měl po několik let dovoleno hrát se svým souborem česká představení v neděli odpoledne ve Stavovském divadle, které bylo německé, založené hrabětem Nosticem přímo pro pražské Němce. Češi neměli takové bohaté donátory, i když o několik desetiletí později několik českých rodin věnovalo na národní účely celé své jmění.

Mácha od mládí miloval cestování, zvláště v západních Čechách s krásnou kopcovitou, lesnatou krajinou. Miloval hrady a zámky s romantickou atmosférou. Byl neúnavný chodec a své pěší výlety s přáteli zachycoval ve svých poznámkách a povídkách, k nimž připojoval půvabné malby míst, které se mu líbily, zvláště hradů a zámků. Byl nadaný malíř. Jeho maleb se do současnosti dochovalo 115 (Wikipedie). Prošel celý Český ráj, Krkonoše a dokonce i severní Itálii a Slovinsko. Kromě cestopisných popisů se v próze soustředil na historická témata, téměř vždy s určitými sociálními aspekty. Žel, jeho plány na větší historické práce zůstaly v torzech. Svým zájmem o historii objevoval hlavně dávnou českou minulost. Půvabné a plné podnětů a dobového svědectví jsou jeho delší povídky Cikáni a Márinka.

Přestože Mácha působil v Litoměřicích, jezdil občas do Prahy a byl znám českým vlastencům v důsledku své básnické tvorby, kterou uveřejňoval porůznu v časopisech. Dokonce se „literárně setkal“ i s Boženou Němcovou, která byla o deset let mladší. Jeho básnická tvorba byla kombinací romantiky, lyriky a realismu, nebyl slepý ani k sociálním problémům, ani k obecně málo šťastným lidským vztahům, zvláště mezi ženou a mužem. To byla oblast, která byla spisovatelům přístupná, dokonce byl tento zájem mocenskou vrstvou různě podporován, na rozdíl od politiky a zájmu o oblast sociální, které byly v podstatě pro lidi a tvorbu tabu. Sám Mácha neměl příliš šťastné romantické zkušenosti, a vlastně ani mínění o těchto vztazích, což zachytil ve svých denících, které neměly být nikdy publikovány, ale žel, byly.

Přestože Mácha je vnímán a zobrazován hlavně jako romantický a lyrický básník, byl velmi vnímavý k tragickým rysům své doby, lidských životů, vztahů, dovedl vidět širší souvislosti, v nichž oběti své nezodpovědnosti jsou často nejprve samy zasaženy tragickým osudem, sociální devastací, nedostatkem lidské lásky či důsledky nezodpovědného chování druhých lidí. To bylo v té době u nás nové, a týká se to Cikánů, Márinky, i jeho nejslavnější básně Máj. Ale i dalších básní.

Podobně jako jeho cestopisné prózy, tragika života je obvykle zasazena do úchvatné scenérie přírody, žijící svým vlastním různorodým životem, občas souznějícím se životem lidí. Nesmírně důležitá byla bohatost jeho jazyka, ukázal jeho slovní schopnost vyjadřovat realitu, její nuance a hloubku, jak tomu bylo u vyspělých jazyků. To bylo nesmírné povzbuzení a inspirace pro rozvoj české literatury v době, kdy bylo několik českých vlasteneckých jazykovědců stále soustředěno hlavně na kultivaci a modernizaci českého jazyka, po Bílé hoře na více jak dvě stě let potlačeného vládnoucími Habsburky a privilegovanými Němci.

Máchova obrazotvornost a umění verše jsou obdivovány od současníků až po naše časy. Tak jak tomu je u Němcové jako spisovatelky. Jeho romanticko neromantické pohledy na realitu, na život, přirozenost jeho řeči a veršů a odvaha, s jakou se umělecky odpoutal od tradiční určité strnulosti v básnictví, odvaha, s jakou se dotýkal tragických stránek soudobého života i minulosti, jejichž příčiny netradičně nacházel mimo konání obětí, mimo jejich vinu, z něho udělaly prvního moderního českého básníka, ctěného po generace do současnosti.