Doba, kterou prožívám, kterou sleduji, je skutečně pro mě zvláštní. Vymyká se všemu, co jsem se učil, co se snažil chápat ve školách, co jsem prožíval doma i ve společnosti. Byly to kruté prožitky 2. světové války, radost z vítězného májového rána roku 1945, radostné volby v roce 1946, poválečný vývoj, změny po Únoru 1948 a prožitky a různá pojetí vývoje společnosti po tomto období.
Veškeré dění bylo vždy souhrnem a výsledkem aktivity jednotlivců, skupin, společnosti a mezinárodních podmínek. Byl to výraz nejrůznějších představ, zájmů, tradic, nálad a pocitů, vzdělanosti i projevů subjektivismu. Postupně jsem si uvědomoval, že osudy naší společnosti jsou závislé na dialektické jednotě vědění a odpovědnosti, vědy a hodnot, morálky, citů atd. Přesvědčoval jsem se, že člověk je tvůrcem historie, že odpovědnost každého jednotlivce není zanedbatelná. Kdysi na vysoké škole politické jsem četl spis Garodyho: Karel Marx. Psal:
„Když Marx na základě vědeckého, ekonomického a historického rozboru pochopil odcizení v jeho konkrétních podobách, vykořisťování a třídní útlak, když objevil správnou metodu, jak odcizení překonat a když se jeho komunismus už neopíral jen o filosofický, ale především o vědecký základ o historickou realitu tříd a jejich boje, teprve potom se tento hluboký humanismus upevnil a zapustil kořeny, již nejen jako filosofický či morální požadavek, ale jako objektivní zákon vývoje proletářských bojů, který překonává a odstraňuje odcizení pramenící z třídních systémů a který dává každému člověku možnost být člověkem – tvůrcem, „básníkem“ v nejhlubším slova smyslu, jak říká Maxim Gorkij „Estetika je etikou budoucnosti.“
Tato literatura je zřejmě pro mnohé dnes nepřijatelná! Já bych ale řekl, že je potřebná i dnes. Jsou to přívětivá slova. Jenže při tomto snění zapomínám, že mnohé je složité. Žiji v zemi, kde toho moc našemu lidu nepatří. Jak se dozvídám tak téměř 70 % české ekonomiky je v rukou zahraničního kapitálu. Je opomíjena naše tradiční česká, moravská a slezská kultura a je nám vnucován konzumní styl života, spojený se zadlužováním rodin. Vychytralost má přednost před poctivostí, překupnictví před pracovitostí. Téměř o všem u nás se rozhoduje v Bruselu. Mnohým našim občanům vadí myšlenka slovanské vzájemnosti a společná touha po sociálním pokroku. Mnozí mají raději Bílou horu – ten Mnichov 17. století – než dobu husitskou. Husitská revoluce má pro ně ještě dnes nelibý, nepříjemný zvuk, proti němuž období Bílé hory, rakouské monarchie či německé nadvlády za protektorátu bylo úctyhodné období. O období socialismu nemluvě. To považují za období útlaku, křivd, neschopnosti, podlízavosti bratrskému národu z Východu, jeho diktátu….
Co dělat? Milovat svou vlast, svůj domov. Pracovat pro něj, starat se o svůj lid, o jeho spokojenost. Oskenoval jsem odstavec z básně A. Sovy Zpěvy domova. Zamysleme se nad jeho slovy.
Kdysi – na vysoké škole politické – byla tématem mé Diplomové práce Role světového názoru v životě jednotlivce. Vyhledal jsem v mých poznámkách citát z knihy Antonia Gramasciho, psal na téma ideologie:
„Je nutno rozlišovat mezi ideologiemi organickými, tj. takovými, které jsou nezbytné pro určitou základnu a ideologiemi neoprávněnými, uměle vykonstruovanými „chtěnými“. Pokud jsou ideologie historicky nutné, mají platnost a to „psychologickou“: organizují lidové masy a vytvářejí prostředí, v němž se lidé pohybují, uvědomují si své postavení, zápasí atd. Vykonstruované ideologie jsou pramenem jen individualistických hnutí, polemik atd.“
Řekl bych, že slova mají platnost stále, byť mnozí pisatelé ideologii odsuzují, aniž ví, co vlastně ideologie je. Z hlediska dění doby o tom všem přemýšlím, sám.
Z bohatství literatury, kterou jsem využíval při studiu a při formování své diplomové práce jsem jako jediný ve škole využil knihu T. G. Masaryka ČESKÉ MYŠLENÍ.
Proč ne? Doma a ve škole vždy tvrdili, abychom zůstali věrni spoluzakladateli našeho československého státu. Obecní zastupitelstvo ho jmenovalo čestným občanem naší obce. Všechna shromáždění v obci a ve škole zdůrazňovala jeho vlastenectví. Říkal jsem si, proč využívat ke studiu jen zahraniční klasiky a pisatele, když máme i své české velikány teoretiky, spisovatele, historiky, básníky, organizátory, politiky, včetně T. G. Masaryka. Obsah jeho knihy zaujal. Zaujaly mě tyto věty:
„Co je platná politická nezávislost, když národ je závislý hospodářsky… Dnes se podmaňuje nejen mečem, nýbrž i tovarem, a tovarem mnohem více… To tedy znamená osamostatnit se i hospodářsky… Politická samostatnost bez hospodářské je nemožná!“
No a když jsem četl, co považuje T. G. Masaryk za prostředky malého národa, byl jsem unesen. Za jeden ze základních prostředků k vzestupu národa považoval vzdělání. Tvrdil, že úkolem našich národů je starat se o vychování a sebevychování. Psal:
„Národní škola naše musí být vedena národním duchem českým, musí se více učit o českých věcech, uvažovat o českých problémech…. Tu je ohromný úkol vší naší politiky: domoci se toho, aby škola byla opravdu naše.“
Krásná to slova, jen nevím, zda by dnes T. G. Masaryk hluboce nepřemýšlel.
Asi ano, možná by se zlobil a odsuzoval, kam jsme to dospěli.
Vždycky jsem se domníval, že vedle myšlenek mnoha významných mezinárodních autorit a různých třídních pohledů může být idea T. G. Masaryka základem mé práce. Starat se o to, aby společnost v níž žiji, byla úspěšná, aby naše česká země – moje domovina – byla bohatá, soběstačná v základních produktech, aby výroba byla efektivní a oplývala moderní technikou, technologií, úspěšnou dělbou práce, aby bylo vždy pamatováno na uspokojování všech potřeb a zájmu lidu naší vlasti.
Vnímal jsem potřebu, že každý člověk má mít možnost přijímat takovou ideologii, která nejlépe odpovídá jeho vlastní seberealizaci, představám o uspokojování jeho zájmů. Takovou potřebou byl systém demokratického socialismu a socialismus vůbec. Dával možnost člověku pracovat, spokojeně žít, bavit se, snít.
Je přece známo, že člověk není jen pasivním „divákem“ ve společnosti, ale je schopen mít představy o tom, jakým způsobem se může naplňovat smysl jeho života. K tomu, aby se zbavoval cílené manipulace a různých závislostí je mu nápomocný demokratický sytém, intelektuální vědomosti, pracovní a organizátorské schopnosti. A tak co říci v závěru mého snění?
Že současná doba vyžaduje rehabilitovat člověka jako originální osobnost ve společnosti, byť to dnes vyžaduje urputný zápas s odlišnými a nesmiřitelnými postoji různých skupin a jednotlivců. Z vlastní historie jsem se dovtípil, že zavádět pokrok není jednoduché. Odpůrci pokroku vhazují do cesty různé překážky, osočují, vědomě špiní. Člověk – aniž se naděje – tak různými zákulisními tahy prohraje a je odsouzen k nezdaru. Už nic nevymyslí a jen lituje prohry. Vím ale, že je třeba neustále se zbavovat politických čachrů, svévole, cynismu, ponižování člověka od lidí, kterým chutná moc, a nacházet klíčové podmínky k obratu.
Vím také, že je nezbytné dávat prostor k pohybu progresivním materiálním a intelektuálním silám, které budou zbavovat společnost těch, kteří provádí neuvážené kroky oslabující úlohu člověka ve společnosti. Prostě dávat prostor takovým silám, které se budou starat, aby člověk nebyl obelháván, ale naopak, aby byl ve svém životě u sebe a pro sebe.
AŤ VÍTĚZÍ V NAŠEM ŽIVOTĚ PRAVDA A NAŠE VLAST JE SVOBODNÁ
Nedělní zasnění, poznámky k zamyšlení, Rudolf Hegenbart
