Obrana českého národa

Bylo tu vysloveno oprávněně hodně kritických slov k řadě aspektů reality, ve které žijeme. Některá se týkala i kritiky státu, jako by stát sám o sobě musel škodit pravdě. Musím se zastat instituce státu, který v ideálním případě vzniká pro potřeby občanů a pro jejich bezpečnost vnitřní i vnější. Ve skutečnosti jen špatné vlády škodí pravdě a občanům ve prospěch soukromých, ba i cizích zájmů, na úkor rozumné politiky a spravedlnosti.

Vzhledem k tomu, že jsem historička, tak mi na srdci leží hlavně šířící se nepravdy o historii a nedostatečná snaha současné vlády a historiků (závislých na grantech) čelit tomuto trendu, či lépe, těmto tlakům, přicházejícím již delší dobu z EU, EK, Německa, USA.

Odstrašujícím případem je snaha přenést odpovědnost za vypuknutí 2. světové války na Sovětský svaz. Nejen, že to je lež, ale zastírá se tím i skutečnost, že německá idea „Drang nach Osten“ se bez odporu německého obyvatelstva rozvíjela již od 80. let 19. století, a je potřeba do ní zahrnout i 1. světovou válku, za kterou mělo odpovědnost především Německo.

Pokud jde o českou historii, intenzivní útoky proti našim důležitým historickým obdobím a osobnostem (Masaryk, Beneš, Havlíček, Hus, 1. československá republika a její demokracie, 60. léta) začaly na Západě již v 80. letech 20. století, a táhnou se do současnosti. Žel tyto falešné přístupy se začínají přijímat i doma.

Jako odstrašující příklad je v současnosti snaha (i BIS), aby se ve školách upustilo od výuky českého národního obrození (konec 18. století až do poloviny 19. století) jako období pozitivního, z důvodu, že neladí se současným úsilím integrace Evropy.

Přitom to bylo období, v němž se Češi soustředili na stopování národní kultury spojené s lidovou tvorbou a na rozvoj své moderní kultury, zvláště modernizaci jazyka, na rozvíjení znalostí o své historii, zvláště reformační, která byla do té doby katolickou církví předkládána jako období negativní, destruktivní, ač opak byl pravdou.

Výsledky této činnosti českého národa dovedly český národ do konce 19. století k úrovni Austroněmců, v úrovni kultury (literatura, malířství, hudba, politické kultury) je Češi dokonce předešli. A to vše navzdory represivním a nerovnoprávným politickým podmínkám, vytvářeným německou mocenskou vrstvou i privilegovanými Němci obecně.

Je naší vlasteneckou povinností, pokud nám záleží na úrovni českého národa, na úrovni a slušné existenci budoucích generací i na existenci českého státu, abychom bránili pozitivní stránky naší historie, které vyrůstaly z potřeb a podmínek existence národa, příliš často nepříznivých až krutých vůči jeho pozitivním snahám o svoji úroveň a důstojnou existenci.

Naši obrozenci našli unikátní konstruktivní dlouhodobé přístupy, které položily mravní a kulturní základy novodobého národa k jeho celkovému rozvoji. V podtextu byla víra, že národ se svou kulturní identitou a historickou integritou, i když potlačenou, je nejspolehlivějším základem pro práci na své vlastní úrovni a budoucnosti.

Mocenské vrstvy, zvláště velkých národů, mají tendenci pohrdat menšími národy, zneužívat je ke svému prospěchu, což vidíme jasně i v současnosti. Musíme se bránit. Musíme se bránit zvláště znalostmi, odvahou a péčí o mravní a intelektuální úroveň našich dětí a dospívajících.

Ne vše, co přichází ze Západu, je hodnotné. V současnosti, zvláště pro děti a školy, je tomu spíše naopak. V tomto ohledu mnohé české pohádky, v nichž je obvykle jasné, co je dobro a zlo, úseky z naší historie převedené do zajímavých, ale pravdivých příběhů, vyprávění pamětníků o konfliktech mezi vlasteneckými snahami a těmi, kteří jim nepřáli… – všechny tyto národní poklady jsou cennými zdroji informací i cennými zdroji naší mravní úrovně.

Jen je třeba se na ně soustředit, neboť důstojná existence našeho národa, ba i státu, je opět ohrožena – jak vnějšími silami, tak vnitřními, které se zahleděly do ideálů, jejichž klony vždy nakonec přinesly našemu národu katastrofu.