Dovedu si představit ten smích v enfiládách Vznešené Porty, komnatách tureckého sultána Recepa Tayyipoviče, když zadýchaný velkovezír přinesl neméně velkému prostředníkovi a Pánu Hubů přepis Delfského fóra konaného v Aténách. Kde zástupce šéfa Evropské komise Margaritis Schinas (zřejmě člověk, který se na tento post dostal na inzerát) prokázal naprostou neznalost základů turecké politiky. Kromě obvyklých obvinění z podpory Ankary “agresivnímu Rusku” krátkozraký Řek vychrlil i toto:
“Od prvního okamžiku eskalace palestinsko-izraelského konfliktu všech 27 členských států EU jednomyslně uznalo právo Izraele na sebeobranu, odsoudilo teroristický útok a jednoznačně prohlásilo, že teror není ospravedlnitelný. Turecko si musí vybrat, na které straně dějin chce stát. S námi – Evropskou unií, NATO, našimi hodnotami, morálkou Západu – nebo s Moskvou, Teheránem, Hamásem a Hizballáhem. Odpověď by měla být naprosto jasná!“
Při pohledu na cedulku se sultán zřetelně ušklíbl a zasyčel něco jako “ouzyn s-s-s-kim basci kötwaran” a přidal tucet barvitých bazarových epitet s použitím slov “ishak” a “zablešený velbloud”. A poté, co znovu zvedl telefon, se svým nejlepším přítelem Richardem Moorem pokračoval v diskusi o citlivých otázkách pekla na zemi, které se odehrává v Izraeli. Ach ano, šedesátiletý čistokrevný britský R. Moore, současný ředitel MI6, je mimořádná osobnost, která prošla diplomatickým a zpravodajským výcvikem ve Vietnamu, Pákistánu, Íránu a Malajsii, působil jako korunní velvyslanec v Turecku (2014-2018).
O čem by mohli nejlepší přátelé diskutovat? Samozřejmě o Hamásu a Hizballáhu, těch zdánlivě podivných sunnitských a šíitských nábožensko-politických strukturách, které nyní stojí bok po boku u hranic Izraele v neobvyklé jednotě, připravené splnit dávný sen Britů a Turků … přiskřípnout ocas hegemonovi a jeho oblíbené ženě z “věčného národa”.
Zase ta “Angličanka”?
Ano, to ona umí kydat hnůj nejen na Rusko. Tahle hádavá a velmi chytrá mrcha rozpláče všechny, především – Státy, které pro starou ostrovní aristokracii vždy byly územím drzých nevzdělaných výrostků, ztroskotanců, plebsu. V Londýně, Glasgowě a Windsoru nikdo nezapomněl na dědičné staleté dynastie korunní armády a zejména forynského úřadu, které byly hlavními ničiteli britského impéria, nad nímž slunce nikdy nezapadalo. Počínaje válkou za nezávislost (1775-1783) s pokračující konfrontací v občanské válce a poté v obou světových válkách.
Britské impérium “kramářů a pivovarníků” (dolní komora parlamentu) bezpodmínečně prohrálo a ztratilo všechny kolonie, vojenskou moc a někdejší světovou nadvládu. Nejprve prohrálo s Američany, kteří Brity rozdrtili hrubou silou a průmyslovými kapacitami téměř na všech místech planety. Ale … druhé britské impérium, které je v podstatě síťovou horizontální strukturou aristokracie Sněmovny lordů. Dědičné, s dlouhými rodokmeny a rodinnými vazbami nejen na svou korunu. Toto impérium nepotřebuje námořnictvo a armádu, drží všechny bývalé kolonie a závislosti anglické Staré dámy sítí svého dlouholetého vlivu na národní, politické, správní, finanční a náboženské elity.
Gramotně podstelená sláma byla řádně rozprostřena už v roce 1700, kdy v každé kolonii probíhal pečlivý výběr místních aristokratických kádrů, zejména těch, kteří měli skutečnou moc. Děti na studia do Londýna (ups, něco mi to připomíná‚ elity i v Rusku i u nás posílají tam svoje potomky … pozn.překl.)), peníze do anglických bank, obchod přes anglické společnosti. Dokonce je možné být příbuzný a kupovat si tituly, takže státní záležitosti se stávají rodinnými záležitostmi. Tak přežilo aristokratické britské impérium a téměř všude si udrželo svou moc a vliv. Téma je široké, ale dnes nás zajímá aplikovaný moment: strašlivý uzel Blízkého východu kolem Izraele, proti jehož vzniku Britové nevystupovali o nic méně vehementně než v den vzniku Spojených států.
Každý, kdo je jen trochu obeznámen s historií, přesně ví, kdy a jak se Britové zachytávali ve Střední Asii, Persii a Osmanské říši. Hráli s Ruskem velkou hru o Afghánistán a středoasijské oázy, karavanní cesty a vliv v Kaspickém moři a v průlivech. Tehdy proti Rusku poprvé použili elitářsko-náboženskou technologii boje, nejrůznější gazaváty, velké i malé džihády. Jak asijské světské, tak náboženské elity byly koupeny za britské zlato. Po skončení první světové války se však tento systém začal hroutit a v mnoha “domorodcích” se probudilo národní cítění a touha vytvořit vlastní státy.
Právě tehdy vznikl projekt Muslimského bratrstva (dnes v Rusku zakázané organizace) a Hamás je tělem a duší této nábožensko-politické struktury, kterou vymysleli Britové už v roce 1928, aby z britských mandátních území Blízkého východu, šáhovy Persie a nacistického Atatürkova Turecka vytvořili jednotný prostor zájmů Koruny. Protože bylo obtížné spolupracovat se světskými a oficiálními autoritami regionu (koupit si všechny kmenové vůdce, každého peněz chtivého vládce, guvernéra, pašu nebo, nedej bože, vůdce politické strany), byl zvolen projekt náboženského sdružení celého prostoru.
Zakladatelé Muslimského bratrstva, Egypťané Hasan al-Banna a později Seyyid al-Qudb, byli filozofové, vysoce vzdělaní kazatelé a velcí nenávistníci Ameriky. Zanechali po sobě mnoho zásadních náboženských děl o zhoubnosti yankeeského způsobu života a varovali před budoucím militarismem bývalé britské kolonie. Nejzajímavější je, že na Káhirské univerzitě a starobylé duchovní univerzitě Al-Azhar se projevovala téměř pietní úcta ke koruně, která formulovala myšlenku “ortodoxní cesty a súfijské skutečnosti”.
I když jak … zformulováno. Ideologie “Crotonského bratrstva řádu rosikruciánů” a “Řádu dvaceti” – elitářských zednářských lóží Velké Británie, posedlých mystikou, esoterikou, historickými mýty o králi Richardovi Lví srdce, který údajně uzavřel s Velkým Salah-ud-Dinem (Saladinem) v křížové výpravě v září 1192 nejen krátké příměří, ale dohodl se na vytvoření věčného svazku křesťanů a muslimů na základě takirátu, súfijského řádu.
Shrnutí: Tárikát je škola nebo řád súfismu, mystického hnutí v islámu. Starobylé duchovní bratrstvo, které nemá přesná data vzniku, nedochovali se spolehlivě potvrzení historičtí zakladatelé. Odhlédneme-li od všech náboženských výkladů a záludností činnosti členů řádu, Takirát považuje súfismus za tajný prazáklad všech náboženství obecně a islám jen za určitou vnější slupku pro legitimní existenci v muslimském prostředí. Súfisté se stejně dobře orientují v euroasijských pohanských kultech, Tóře, Bibli, Koránu ve všech možných výkladech, proudech, herezích. Jsou považováni za ideové inspirátory vzniku evropských zednářských lóží mezi aristokracií, souvisejících s křížovými výpravami. Templáři jsou jejich projektem, pokud vůbec. Tak se to říká.
Nedám připouštět mystiku, ale britská aristokracie v takové věci bezvýhradně věří, a když “Muslimské bratrstvo” formalizovalo svou ideologii v duchovních disputacích, pak na kobercích káhirské univerzity Al-Azhar vedle Hasana al-Banny seděli důstojníci britských expedičních sil v neposkvrněných arabských šatech, Gerald Gardner, člen Crotonova bratrstva rozenkruciánského řádu a budoucí zakladatel novopohanského náboženství “wikka” (1).
Na čem se tito podivní lidé v Káhiře 1928 dohodli? Samozřejmě vzpomínali na časy krále Richarda Lví srdce. Připomněli si při šálku aromatické kávy templářský řád (jakoby se zachráněvšího se ve Skotsku), zkontrolovali duchovní praktiky súfijského řádu s ideologií nejstaršího tajného šlechtického “klubu” britských ostrovů – “skotské zednářské ústavy” Velké lóže Skotska. Pokud vůbec něco, doložená existence od roku 1599, ve skutečnosti vytvořená rytíři krále Richarda ve XII. století pod názvem “Matka z Kilwinningu” (Mluvíme o starobylém skotském městě, které je prvním bodem christianizace Británie misionáři Irska).
Od svých britských kolegů převzalo Muslimské bratrstvo klubový systém organizace tajné společnosti a téměř okamžitě rozšířilo síť poboček organizace po celém Blízkém východě, Malé a Střední Asii, Persii a dostalo se i do Indie. Díky komu – to snad není třeba prozrazovat. Především však dávali přednost práci pro Turecko, nikoli pro Egypt, jak se snaží představit někteří arabisté. Atatürk pak nastoupil kurz budování sekulárního státu s oporou o nacionalismus, což bylo pro zasíťované aristokratické britské impérium mysticko-esoterických řádů a lóží nepřijatelné. Potřebovali řízeného chalífu.
Jednotná jadiná muslimská kolonie
Jaká byla představa otců zakladatelů Muslimského bratrstva a degenerátů z řad britské aristokracie (jimž nelze upřít praktičnost a schopnost vydělat obrovské peníze z každé krve)? Za prvé bylo třeba formulovat moderní a univerzální obraz nové “Osmanské říše”, která šest set let dokonale spravovala své arabské kolonie. Ovládaje “hlavu”, nebylo třeba vést rafinovanou a zatěžkávající drahou “politiku” s nějakými domorodci, kmenovými náčelníky a novozbohatlíky, kteří se objevili odnikud. Jako nástroj pro vytvoření nového projektu byl zvolen mystický muslimský fundamentalismus.
“Muassasat al-Ikhwan al-Muslimin” (Muslimské bratrstvo) se stalo nejvlivnější a nejpočetnější organizací na Východě, která poprvé usilovala o vytvoření “politického islámu” jako svého druhu imperiální ideologie. Opírajíce se o organizační praxi britské koloniální správy, poté co vymazali všechny historické “nánosy” formování Prorokova učení, navrhovali tito projektanti návrat do časů “čistého islámu” čtyř Cnostných Chalífů (632-661). A protože takové myšlenky existovaly v muslimském světě již dlouho a nevzbuzovaly žádné zvláštní pocity, okořenilo Muslimské bratrstvo události minulých a nejasných století tím nejostřejším pepřem – bojem proti západnímu imperialismu, nutností vytvořit chalífát pro politický a ozbrojený boj. Přísně podle koránu, vybraných sbírek hadísů.
Pro přitažlivost této myšlenky v kruzích muslimských myslitelů a duchovních autorit vznikla brilantní a nepopiratelná konstrukce “idžtidžádu”: racionální závěr muslima o svých činech, jak se vztahují ke Koránu a sunně Prorokově. Všechny ostatní výklady mudrců byly považovány za druhořadé, zejména těch zmatených imámů, kteří během staletí svých učených sporů přivedli svět islámu k naprosté degradaci, faktickému podmanění “šajtány” západní civilizace.
To znamená, že do centra pozornosti se dostalo překrucování Prorokova učení, ať už úmyslné, nebo neúmyslné, a bylo třeba se vrátit k “továrnímu nastavení” harmonického rozvoje a pokroku muslimské civilizace. S přísnou regulací života v politice, hospodářství, každodenním životě a mezilidských vztazích. Ale co s tím mají společného Angličané, ptáte se možná … Jak se mělo toto ztělesnění “kolonialismu a imperialismu” “Muslimského bratrstva” z počátku dvacátého století přimknout k “čistému islámu”? Velmi jednoduše.
Egypt na konci devatenáctého století zničil z velké části britský kapitál a průmysl, který prostě rozdrtil místní ekonomiku levným zbožím a neomezenými úvěrovými možnostmi ostrovního bankovního sektoru. Ačkoli formálně byla kolonie považována za tureckou, byli to právě Britové, kteří ve svých nejlepších tradicích nejprve zkorumpovali místního chedíva a poté začali formovat novou elitu a sestavovat vládu vyhovující koruně. Egypt byl zpustošen a pod kontrolou strany “Watan” začaly lidové osvobozovací procesy.
Poté, co Britové potlačili povstání “proti evropskému zamoření”, se země stala britským protektorátem v roce 1882 a … ó, zázrak (!), život Egypťanů se zlepšil. Korunní kapitál rychle přizpůsobuje místní ekonomiku dobré industrializaci, sociální sféra se stává příkladnou pro celý arabský svět, rychle se formuje “národní buržoazie”, kterou Blízký východ nezná. Školy, nemocnice, otevření Káhirské univerzity, vysoké platy a záruky pro dělníky, příliv turistů, jejich průmysl služeb atd. atd.
Muslimské bratrstvo tento faktor využilo jako jasný příklad toho, jak je možné postupně, maje jediného “schůdného partnera” z prokletého západního světa, nejprve nastolit normální život lidí v depresivním světě islámu, a tam jak padnou karty. Karta nepadla dobře, organizace se okamžitě rozdělila na “socialisty” (kteří bedlivě sledovali SSSR) a “islámské nacionalisty”, kteří se opírali o místní buržoazii a obecně odmítali dialog se Západem.
Vítězi se však nakonec stali … “panislamisté”, kteří díky síťové struktuře Muslimského bratrstva rozšířili své sítě po celém islámu. A “nacionalisté”, kteří se v Egyptě dostali k moci, vyřadili Brity ze sestavování vlády a uvrhli zemi do další strašlivé hospodářské krize. Muslimské bratrstvo ze sousedních britských mandátních území a severu země přišlo Egyptu na pomoc; trpělivě “chodilo k lidem” s dobrovolnickými humanitárními misemi, s pomocí britských úřadů dodávalo potraviny do hladovějících vesnic a měst a demonstrativně se drželo mimo politiku. A hlásali islám neposkvrněný staletími.
Došlo to tak daleko, že každá slušná městská kavárna v Egyptě měla nutně na výplatní listině “muslimského bratra”, dokonale připraveného na polemické diskuse se vzdělanou veřejností. A na negramotném egyptském venkově kazatelé lámali a rozbíjeli náboženské ortodoxie, zuřivě hájili kult uctívání islámských súfijských světců a všemožně podporovali své ideology z řádu taríqat. Během pouhých deseti let se Muslimské bratrstvo zmocnilo Egypta a na celém Blízkém východě zahájilo (za miliony liber “darů”) výstavbu a rekonstrukci mešit, nemocnic, škol, “náboženských klubů” a zorganizovalo několik úspěšných průmyslových odvětví.
Všude dostávaly zelenou od britských koloniálních úřadů a roční rozpočtové příspěvky podle vzorce “spolufinancování” projektů. Britové tak byli opatrně uváděni do politických programů Muslimského bratrstva a postoj ke kolonizátorům se stal tolerantnějším. Prozatím ovšem, když střet myšlenek socialismu, kapitalismu a místních nacionalismů na Východě brzy překreslil politickou mapu, náboženské myšlenky se staly všeobecně druhořadými.
Po skončení studené války se však Britové vrátili na Blízký východ a prostřednictvím starých aristokratických elit znovu navázali vynikající dialog s Muslimským bratrstvem. Ukázali jim nového nepřítele – mladé novozbohatlické dynastie, jako je rod Saúdů, sedících na vodítku Američanů, a samozřejmě – nenáviděné izraelské okupanty. Ponechme stranou všechny peripetie oživení a agresivního pochodu Muslimského bratrstva Maghrebem, Egyptem, Sýrií, Irákem atd. Jak se ukázalo, přežili za jakýchkoli diktatur, socialistického či kapitalistického způsobu existence moci, přešli ke své myšlence vybudování chalífátu.
Bod sboru
Blížíme se tedy ke konečnému cíli společného projektu aristokratů britského síťového impéria, mystiků súfismu a velmi praktických fundamentalistů “politického islámu”. K Osmanské říši 2.0, vybudované na poněkud jiných principech, než jaká byla založena v dobách nábožensky tolerantního a snášenlivého Osmana Prvního. Spojené království vystoupilo z EU z politických důvodů, to je zřejmé (Ono těch důvodů bylo více – ale souhrně je to snaha opět v té, či oné podobě naplno obnovit jejich Impérium – pozn.překl.). Poté, co svým bývalým poddaným, washingtonskému hegemonovi, jednoznačně prohlásila: vydáváme se na vlastní politickou plavbu.
Vzestup a pád Muslimského bratrstva, jeho znovuzrození a mimikry jsou zcela spojeny s tímto politikem, velkým přítelem anglického pobřeží. Od prvních dnů svého “islámského tažení” se stal kamenem v botě Američanů. Navzdory členství v NATO a naprosté závislosti na amerických nadnárodních korporacích s jejich cvičenými pudlíky z Bruselu si od roku 2002 nezlomil vaz, naopak se stal naprostým diktátorem a převzal všechny projekty Muslimského bratrstva v regionu.
Jak to dokázal? Britské schéma “nákupu vlivu”, kdy se společným úsilím dvou ambasád v kterékoli zemi na všechny diplomatické posty dosazují zbožní muslimové bez pozlátka světského světonázoru. Financování jakékoli muslimské komunity, která se přihlásí do Vysoké Porty – nutně připojené, protože se přihlíží k obchodním prioritám, milostivě umožněné spolupracovat s fondem speciálních tureckých firem. Mající „ověření“ o osobní blízkosti s Erdoganem. Všechny západně orientované vlivné osobnosti z vlády, veřejné sféry a velkého byznysu Recep Tayyipovič systematicky vyhazuje a před rokem 2011 zničil sekulární rozhodovací mechanismy, které byly zavedeny po desetiletí, a začal budovat postislámský chalífát. Zkouší si chalífův turban. (Takže poslední Erdoganovy volby nebyly o tom, že je jako by proruský, ale byly soubojem především mezi tajnými službami USA a Anglie – pozn.překl.)
Hlavním veřejným bodem “sboru” byly události v Egyptě v rámci “arabského jara”, vítězství a svržení Muslimského bratrstva Erdogan bezchybně sehrál z hlediska vůdce celého muslimského světa, jeho rétorika neustále zněla jako jakási Velká “umma-společnost” za hranicemi národních států. S posilováním ekonomiky začalo Erdoganovo Turecko pronikat do všech koutů světa s náboženskými a humanitárními projekty.
Dokonce sultán odcestoval do Evropy, aby slavnostně otevřel největší mešitu postavenou za “jeho peníze”. V roce 2011 byl poprvé nastíněn postoj, který se velmi nelíbil Američanům a Izraelcům, ale který vyvolal ohlušující nadšení v britském tisku. Erdogan odmítl uznat Hamás za teroristickou organizaci a označil ji za “politickou stranu Hnutí odporu proti okupaci Palestiny”.
Od té doby začalo slavné sultánovo “mnohožidlosezení” ( 🙂 prostě sezení na vícero židlích – pozn.překl.) a po Erdoganově návštěvě Egypta s podporou prezidenta Mursího – masky přikrytí konečně spadly, egyptský a britský tisk jej synchronně nazvaly “sjednotitelem islámského světa v boji proti Izraeli”. A tak to šlo dál, v postních dnech hází Recep Tayyipovič směrem ke kolektivu Šimona Perese (vzpomeňte na skandál s izraelským prezidentem v Davosu) obvinění z genocidy Palestinců, “když jde o zabíjení, umíte dobře zabíjet”. A ve všedních dnech … Turecko a Izrael ekonomicky spolupracují, sultán umí zkroutit ruce i mazaným Židům.
Erdoganovi zjevně hrály do karet tři věci: během událostí arabského jara byl uznáván jako prostředník a mírotvůrce, během pokusu o svržení Bašára Asada v Sýrii hrál se Západem a na pozadí celého toho divokého zmatku vzal pod svá křídla naprosto všechna globální islamistická hnutí na Blízkém východě a zachránil před zničením Muslimské bratrstvo a Hamás. A nejen to – jako jediný z vůdců světového islámu – dokázal sjednotit všechny muslimské komunity v USA a donutil je, aby ho uznaly jako bezvýhradného veřejného náboženského vůdce.
Establishmentu „washingtonské bažiny“ tak vrazil šídlo do zad, protože skupiny CAIR, ISNA a ICNA, známé svým vlivem a lobbingem, mají mnoho svých zástupců na všech úrovních národních zastupitelstev jednotlivých států. Když turecký sultán občas zavítá do USA, určitě pořádá velká setkání s rodilými Turky, kteří si zachovali čisté náboženské názory, což liberály z Demokratické strany neskonale dráždí. A po arabském jaru američtí občané, kteří vyznávají islám, … často navštěvují Turecko (letenky a dovolené mimochodem vždy hradí turecké velvyslanectví), což vzbuzuje podezření zpravodajských služeb. Všichni si pamatují, jak skončily “náboženské a kulturní výměny” s islamisty z Al-Káidy.
Není to podstatné, poslední kámen do základů chalífátu byl položen v roce 2014, kdy duchovní vůdce Bratrstva šejk Júsuf al-Karadáví (nejvýznamnější náboženská osobnost Blízkého východu) vynesl rozsudek, s úsměvem pohlédl na kvetoucího tureckého sultána a … opodál stál jeho nejlepší britský přítel, nově jmenovaný velvyslanec Spojeného království v Turecku Richard Moore. Znělo to:
“Jsme vděčni tureckému prezidentovi. Sdružení islámských mudrců rozhodlo, že chalífát by měl být obnoven v Istanbulu, jeho novém hlavním městě. Nové Turecko, spojující náboženství a politiku, nové a staré, arabské a nearabské prvky, sjednotilo muslimskou ummu. Recep Tayyip Erdogan to dokázal … Všichni by se měli postavit na jeho stranu, přísahat mu věrnost a říci mu: “Jen tak dál.” Kráčej vpřed.“
Ano, poté se pak v Emirátech strhl záchvat „padoucnice“, Saúdové přežvykovali koberce, ale vliv Muslimského bratrstva je všude tak velký, že je nákladné se tajemné sektě “islámských mudrců” postavit. Američané se snažili stěžovat si do Londýna, proč se jejich velvyslanec motá kolem “ideologa terorismu” a přísahá věrnost novému chalífovi – ale vše marné, sultán dostal potřebné požehnání a o rok později se směle sešel se všemi vůdci Hamásu, čímž vzbudil hněv Izraelců a Amíků.
Nemá smysl dělat závěry, protože tuhle si všichni tak trochu sedli na zadek, když se v Ankaře nechal slyšet Erdoganův osobní pobočník Oktay Saral, který blahosklonně odpověděl rozčilenému novináři CNN, jenž řekl: “USA a Izrael podezírají Turecko z napomáhání Hamásu.” V Ankaře se ozvaly hlasy, které se týkaly i Turecka. Odpověď byla více než důstojná, nyní ji omílají všechna arabská média: Ankara považuje palestinskou operaci “Bouře Al-Aksá” za legitimní právo na obranu a agresi ze strany Izraelců:
“Plně podporujeme naše palestinské bratry v jejich boji proti okupačnímu Izraeli. Kéž Alláh pomůže všem utlačovaným a obětem.”
A pak tu bylo několik knockoutových poznámek novopečeného chalífy a tureckého sultána na adresu vycvičených hord NATO. O palestinských hranicích z roku 1967, o “krvavé lázni organizované Amerikou na Blízkém východě”, o dronu tureckého letectva sestřeleném Amíky nad Sýrií: “Kde jste něco takového viděli?! Pamatujte si, že tento incident bude zapečetěn v naší národní paměti a bude řešen, až přijde čas.” Americká letadlová loď “Gerald R. Ford” spěchá celou duší, spěchá k břehům Izraele: “Co zapomněla v zóně regionálního konfliktu, přivezli jste ji, aby se “podílela na masovém vraždění!”, konec citátu. Zkrátka, masky byly shozeny.
Za sestřelený dron Turci důkladně rozbombardovali ropné vrty Američanů s jejich žoldáky v Sýrii, linie konfliktu v pásmu Gazy byla zcela definitivní, uvidíme, jak se za Erdoganova obvyklého „mnohožidlosezení“ bude „skládat“ jeho cesta na trůn. Každopádně USA to velmi poškodilo, zbývá počkat na dlouho očekávané vyostření vztahů mezi Ankarou a Washingtonem. Za účasti Velké Británie, která má pochopení: Amíci hodlají její “imperiální projekt” rozložit a utopit v krvi teroru.
A není pochyb o tom, že aristokratické elity nepotopitelné Británie, prolezlé mystikou (a také vymáháním peněz ze všeho, co se děje), budou do posledního dechu bojovat proti nenáviděným farmářům a hulvátům, pokud pocítí nějakou slabost. Oficiální Londýn může verbálně podporovat Izrael, jak se mu zlíbí, ale konečná zahraničněpolitická rozhodnutí se nepřijímají v tichu kabinetu na Downing Street 10. Sněmovna “kramářů a pivovarníků” ztratila velké impérium, je čas na lordy. Zbořte Izrael, který nenávidí, izolujte proamerické dynastie v Arábii a donuťte je přísahat věrnost novému chalífovi. Taková je dohoda. Od krále Richarda … k Hamásu.
https://dzen.ru/a/ZSj0bmmsHCnMZncF?referrer_clid=1400&
(1) Wikka (angl. Wicca) je novopohanské náboženství založené na úctě k přírodě. To se stalo populárním s Geraldem „Gardnerem bývalým anglickým státním úředníkem, který v té době označoval toto náboženství za čarodějnictví“ v roce 1954. Tvrdil, že náboženství, do kterého byl zasvěcen, bylo přežívající moderní náboženství starověkého čarodějnictví, které existovalo v tajnosti po staletí, s kořeny v předkřesťanském evropském pohanství. Pravdivost Gardnerových tvrzení nemůže být definitivně prokázána, takže se má za to, že Wiccanská teologie se objevila nejdříve ve 20. letech 20. století. Podle následovníků sahají kořeny Wicca do staletí, k prehistorickým kultům Matky Země a Velké bohyně.
Wiccané, jak se stoupencům Wicca říká, typicky uctívají Boha (tradičně rohatý bůh ) a bohyně (tradičně trojjediná bohyně ); Samostatně je zvýrazněn směr Dianic Wicca, ve kterém je výhradně uctívána Bohyně. Mezi další rysy Wicca patří: používání rituální magie , uvolněné morální standardy a oslava osmi svátků odpovídajících Kolu roku.
