Vize mezinárodního ukotvení České republiky
Díl druhý
Ukotvení Českého státu ve středoevropském prostoru bylo a je velice citlivou věcí a pravděpodobně bude i v budoucnu. Proto se k němu musí přistupovat citlivě bez negativního nacionalismu a profesionálně.
Jediná možnost je zkoumat možné varianty soužití českého národa se sousedy pomoci vědního oboru Etnografie (z řeckého ethnos, kmen, národ, a grafein, popisovat), česky národopis.[1]
Proto si Aliance národních sil vzala za cíl upevňovat vztahy se slovanskými národy a menšinami, trvale s nimi navazovat kontakty a prohlubovat vzájemnost ve všech směrech.
Za tímto účelem zařadila téma přímo do svého politického programu jako projekt
„Vize mezinárodního ukotvení České republiky“. V současné době pro ozřejmění svých cílů používá odborných prací ( viz. níže ) vysvětlující historické souvztažnosti, aby je posléze přetavila do své politické praxe.
V prvé řadě jsme se zaměřili na vztahy Čechů a Lužických Srbů, které nás provázejí více než tisíc let.
Lužičtí Srbové v česko-německých vztazích
1. Shrnutí
Cílem této práce je přiblížit poválečný vývoj česko – lužickosrbských a německo -lužickosrbských vztahů. Důraz je kladen na sledování postojů bývalé NDR k lužickosrbské menšině a především na lužickosrbské národní hnutí těsně po druhé světové válce, kdy se vázalo na snahy o připojení Lužice k tehdejšímu československému státu. Zvláštní pozornost je věnována vztahu Lužických Srbů k církvi, k činnosti Společnosti přátel Lužice a k Lužickému semináři, pozdějšímu Lužickému domu v Praze, v Československu. Objevné bylo např. získání nových informací o vztahu Domowiny ke Společnosti přátel Lužice (dále SPL). Například na přelomu 40. a 50. let 20. století je překvapující, že Domowina nezastávala pozitivní postoj k SPL. Tato skutečnost zatím není zdokumentována v žádné odborné literatuře týkající se Lužických Srbů.
Důležité bylo také doplnění nových informací z archivních materiálů a odborné literatury ke sledovanému tématu. Problematice Lužických Srbů je věnována celá řada studií, ať již na české či německé straně, bylo však potřeba provést ještě některé archivní výzkumy.
Prameny k dějinám Lužických Srbů najdeme především v Budyšínu a Drážďanech, přičemž i fondy budyšínské pobočky drážďanského Státního archivu po roce 1945 a1950 jsou dnes přemístěny do Drážďan, po jejich reprodukci budou do Budyšína navráceny pouze kopie. Budyšínský archiv[2] obsahuje archivní materiály státních úřadů Horní Lužice a v archivu je založen rovněž archivní materiál tzv. „Lužickosrbského oddělení“ („Wendenabteilung“) okresu Budyšín. V Budyšínu se nachází i „Lužickosrbský kulturní archiv“, kde jsou uloženy lužickosrbské a sorabistické archiválie k dějinám Lužických Srbů a kde se nacházejí i důležité dokumenty dokumenty týkající se lužickosrbské kulturní praxe.[3] Drážďanský archiv obsahuje fondy příslušných ministerstev a úřadů, které z velké části vyčerpal lužickosrbský historik Edmund Pjech (německy Pech). Pechova práce obsahuje dokumenty k politice NDR ve vztahu k Lužickým Srbům v letech 1949–1970.[4] Autor zpřístupnil nejdůležitější písemnosti ke sledované problematice (12947 – Ministerium des Innern der DDR, Abteilung Sorbenfragen; 11464 – Bezirksbehörde der Volkspolizei Dresden; 11377 – Landesregierung Sachsen, Ministerium des Innern), unikl mu pouze archivní fond 11430 – Okresní sněm a rada Drážďany, referát církevní otázky.
Prameny české, resp. československé provenience, které se vztahují ke sledované problematice po roce 1945, můžeme najít hlavně v archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR. Fondy archivu ministerstva zahraničí obsahují jednotlivé protokoly a zprávy týkající se jak Lužických Srbů, tak spolků a osob na území tehdejšího Československa, které byly s Lužickými Srby v přímém kontaktu. Stěžejními fondy pro tento vědecký projekt jsou: „Generální sekretariát 1945–1954 (GS)“ a „Teritoriální odbory – obyčejné 1945–1959 NDR“.
V Archivu Akademie věd ČR (dále AAV ČR) se nachází pozůstalost „zakladatele české sorabistické školy“ Adolfa Černého, kterou AAV ČR získal v průběhu roku 1972 a k základnímu rozčlenění fondu došlo již koncem roku v souvislosti s jeho uspořádáním. Převážná část archiválií je tvořena korespondencí. V průběhu následujících let byla zpřístupněna korespondence a zbytek fondu byl předběžně rozdělen a uložen do kartonů. Celkové uspořádání fondu mělo být dokončeno v roce 2005.
Část pramenů k vývoji lužické otázky po roce 1945 lze nalézt ve Vojenském historickém archivu, jenž sídlí v Sokolovské ulici č. 136 v Praze 8. Je zde zdokumentován zájem tehdejších činitelů Ministerstva národní obrany ČSR o připojení Lužice k Československu.
Jako pramennou základnu je možné uvést i Slovanskou knihovnu při Národní knihovně ČR, kde se nachází odborná literatura českých i lužickosrbských badatelů.[5]
Vymezení problému a řešení jeho dílčích částí v historickém kontextu česko-německé relace bylo jedním z dalších cílů této studie. Dnes už Češi nejsou pro Lužické Srby tak výrazným kulturním a společenským vzorem jako v dobách minulých. Po společenském převratu v roce 1989 se sice stále zdůrazňovalo, že by Lužičtí Srbové mohli jako slovanský národ převzít roli zprostředkovatele mezi Německem a jeho sousedy Polskem a Českou republikou. Problém, jak se zorientovat v nových poměrech, nevelký počet mluvčích a pokračující individualizace společnosti, která se nevyhýbá ani Lužickým Srbům, ukazují, že je spíše nepravděpodobné, aby se dalo navázat na plodnou éru před půl stoletím. V Čechách zaujala pozitivní postoj vůči Lužickým Srbům vláda Miloše Zemana. V době všeobecného nesouhlasu české i lužickosrbské veřejnosti se zrušením druhého stupně základní školy typu A v Chrósčicích poskytla v září 2001 tato vláda lužickosrbské Domowině finanční podporu. Rovněž Ministerstvo zahraničních věcí ČR zaujímá kladný vztah k lužickosrbské menšině v Německu a má k ní rovnocenný postoj jako k českým krajanům. V souvislosti s tím vyslalo od školního roku 2004/2005 na lužickosrbské gymnázium v Budyšínu učitelku českého jazyka Janu Stillerovou. Odlišný je však postoj Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, respektive jeho „Centra pro studium vysokého školství“. Centrum, které dnes sídlí v budově bývalého Lužického semináře, pozdějšího Lužického domu, kde měla své sídlo SPL, dosud neumožnilo SPL návrat do těchto prostor, neumožnilo dokonce ani návrat Hórnikovy lužickosrbské knihovny s jejími vzácnými fondy.[6]
Dnešní česko – lužickosrbské vztahy jsou především vztahy kulturními, nichž významnou roli hraje hlavně „folklór“, který byl v Lužici nejvíce podporován bývalým východoněmeckým režimem. Jednalo se o jakýsi zvláštní „folklór v rámci německého národa“. Zůstává tedy na jednotlivých Lužických Srbech, aby zužitkovali podněty z bohatého kulturního života Čechů pro svou vlastní kulturní tvorbu a tím nabídli alternativu německo – lužickosrbské symbióze.
2. Nástin dějin Lužických Srbů
2.1 Období od osídlení Lužice až do 18. století
Lužičtí Srbové jsou nevládnoucí slovanskou etnickou skupinou, k níž se dnes hlásí mezi 50 000 až 60 000 obyvatel v Horní Lužici ve svobodném státě Sasko a Dolní Lužici na jihu spolkové země Braniborsko. Tato menšina si v rámci německého kulturního prostředí dodnes dokázala uchovat především jazyk a vlastní folklór. Lužická srbština, patřící do skupiny západoslovanských jazyků, se přitom ještě dělí na dolnolužickou srbštinu (delnjoserbska rěč), kterou se mluví v Dolní Lužici, a hornolužickou srbštinu (hornjoserbska rěč), která je jazykem Lužických Srbů žijících v saské Horní Lužici. V dolnolužické srbštině je zřejmý větší vliv polštiny, celkově chudší slovní zásoba a podstatně menší počet aktivních uživatelů. Hornolužická srbština je bližší češtině,[7] je životaschopnější, má bohatší slovní zásobu. Oba jazyky tedy koexistují v rámci německého státu.[8] Především v Dolní Lužici se Lužičtí Srbové označují také jako „Wenden“.[9]
Lužice je území osídlené v 7. a 8. století kmeny lužickosrbských Milčanů v Horní Lužici a Lužičanů v rozlehlejší Dolní Lužici. Hlavní osídlovací proudy směřovaly nejvýhodnějšími trasami podle říčních toků a obě jazykově příbuzné oblasti se postupně propojovaly. Podařilo se tak vytvořit poměrně veliký, nehledě na řadu dialektů jazykově jednotný, uzavřený region. Tím byla země uchráněna osudu ostatních Polabských Slovanů, kteří po ztrátě nezávislosti byli vyhlazeni a asimilováni. Němečtí kolonisté, kteří začali ve větší míře pronikat do Lužice až od přelomu 12. a 13. století, se museli spokojit s osídlením málo zalidněných Lužických hor.
V období reformace, kdy se Lužice stávala častěji předmětem sporů mezi saskými, braniborskými a habsburskými zájmy, docházelo k rozvoji a šíření lužickosrbského jazyka. Dolnolužická sídelní oblast sahala v době Lutherova vystoupení ve Wittenbergu daleko za hranice Lužice, právě až k tomuto Lutherovu městu. Reformace povzbudila rozvoj lužickosrbského písemnictví, ale na druhé straně se do kostelů na ryze lužickosrbském venkově dostala i němčina. Místní drobná šlechta vyžadovala z titulu patronátních pánů na duchovních i německé bohoslužby, časem se praxe zpravidla zjednodušovala zaváděním jazykově smíšených bohoslužeb.
Ze státoprávního hlediska byla Lužice do roku 1635 součástí zemí Koruny české. Budyšínsko přidružili čeští králové k Čechám v roce 1319, Zhořelecko v roce 1329 a roku 1346 také Lubaň a Žitavu. V roce 1367 připojil k Čechám císař Karel IV. celé markrabství Lužice. V důsledku třicetileté války přešly obě Lužice do majetku saského kurfiřství. Nejprve v roce 1620 jako zástava za válečné půjčky, definitivně v roce 1635 po uzavření separátního míru jako dědičné léno. Lužice však byla nadále uváděna při české koruně, český panovník nadále formálně užíval titulu markraběte a prakticky uplatňoval v Lužici právo ochrany katolického náboženství, vysílal královské komisaře k volbám tamních duchovních hodnostářů a tyto volby též stvrzoval. Lužická katolická menšina se tak mohla dál církevně opírat o sousední zemi. V českých jezuitských školách byly zapsány stovky lužickosrbských studentů. Mnozí z nich byli činní literárně[10] i jinak umělecky[11].
2.2 Lužický seminář
Tento seminář umožnil vzdělání stovkám studentů z Lužice. Lužičtí studenti obdivovali v 17. a 18. století českou barokní kulturu a v 19. století české národní obrození. Po návratu domů ovlivňovali jako duchovní vědomí svého národa.
S historií výstavby domu Lužického semináře je spjato rozhodnutí dvou hornolužických kněží – bratrů Šimonových – věnovat finanční prostředky na založení nadace na podporu lužických studentů bohosloví. Už roku 1692 byla zásluhou obou bratří zřízena tři stipendijní místa v jezuitské koleji svatováclavské, o dva roky později zakoupili domek blízko někdejšího kostela sv. Petra a Pavla v ulici V Rybářích, kde byli lužičtí studenti ubytováni. Toto místo však svou velikostí a vybavením neodpovídalo jejich představám. Proto bratři Šimonové roku 1704 zakoupili nové stavební místo, tentokrát blíže ke Karlovu mostu. Získání nového stavebního místa se však neobešlo bez nesnází. Někdejší thunovský objekt byl sice již po nějaký čas v rukou obce malostranské, dosud však byl zapsán do zemských desek. Bratři však deskové právo neměli, a proto se obrátili na budyšínskou kapitulu, aby je zastoupila jako strana kupující. Budyšínská kapitula byla tedy uvedena jako majetník staveniště. Domek vystavěný na tomto místě sloužil lužickým studentům téměř 20 let.
Potřebám nadace bratří Šimonových ani tento dům nepostačoval a rozhodli se pro stavbu nové prostornější budovy. Základní kámen byl položen 15. července 1726, stavba pokračovala velice rychle a dokončena byla roku 1728, kdy začala sloužit jako sídlo Lužického semináře. Podle zachovaného shrnutí účtů stála budova 11 088 zlatých. Bratři Šimonové jako představitelé církevní hierarchie – Martin Norbert byl kanovníkem budyšínským, Jiří Josef byl kaplanem v kostele sv. Josefa v blízkém sousedství nové stavby Lužického semináře – dbali od počátku stavby na to, aby za vlastníka vytvářené budovy byla prohlášena vyšší církevní instance – budyšínská kapitula – a aby takto také byla budova zanesena do zemských desek. Podstoupili proto nelehká jednání, protože v době koupě staveniště nového domu se situace se zápisy zásadně změnila. Celý tehdejší okolní majetek byl vyňat ze zemských desek a přešel pod jurisdikci městskou. Nakonec bratři dosáhli přenesení deskového práva z výše zmíněného menšího domku čp. 86 na novou budovu Lužického semináře čp. 90.
V letech 1728–1922 budovu vlastnila a spravovala budyšínská kapitula. Lužickosrbští studenti zde pod vlivem českého národního obrození pěstovali svoji mateřštinu a v létě 1846 založili studentské sdružení „Serbowku“ – první slovanský studentský spolek v Praze, významný pro kulturní rozvoj Lužických Srbů.
V červnu 1921 bylo budyšínské děkanství opět povýšeno na biskupství míšeňské[12] a v dohodě mezi papežskou kurií a německým státem bylo ujednáno během pěti let zrušit Lužický seminář. K tomuto došlo prakticky vzápětí. Míšeňský biskup dr. Christian Schreiber prodal 16. října 1922 budovu Lužického semináře pražskému Zemskému správnímu výboru pro Zemský fond český.
Za nacistické okupace byly v budově semináře ukončeny veškeré činnosti. V roce 1945 byla budova propůjčena do užívání Společnosti přátel Lužice (roku 1955 přešla tato společnost pod Společnost Národního muzea) vlastníka památné Hórnikovy knihovny[13], která byla umístěna v přízemních místnostech budovy Lužického semináře. V průběhu dalších let se majetkoprávní poměry budovy semináře nadále měnily (viz kapitola 5.2). Po vzniku NDR již nebyli z Lužice posíláni do Prahy studenti v takové míře jako dříve a ani oni sami o své vůli nepřicházeli.
Lužický seminář plnil ve své historii nejen funkci vzdělávací, jak již bylo zmíněno, ale zároveň měl reprezentovat lužickou katolickou minoritu v Praze.
2.3 Lužičtí Srbové v Prusku a Sasku od počátku 19. století až do období po druhé světové válce
Začátkem 19. století byla bilance vývoje v regionu Lužice následující: Lužickým Srbům se podařilo uchovat vlastní slovanský jazyk a kulturu,[14] v porovnání s 15. stoletím se však jimi obydlené území zmenšilo o celou polovinu. Počet Lužických Srbů na území Německa, respektive v pruské a saské oblasti, je odhadován okolo roku 1800 na 250 000. Většina Lužických Srbů byla v té době protestantského vyznání, jen malá část Lužických Srbů, žijících na území mezi městy Kamenz (Kamjenc), Hoyerswerda (Wojerecy) a Bautzen (Budyšín), se hlásila ke katolické církvi.
Důležitým momentem v dějinách Lužických Srbů se stala porážka Pruska v napoleonských válkách v roce 1806, kdy muselo Prusko odevzdat území okolo Chotěbuze (Cottbus) Sasku. Po mnoha staletích tak byla sjednocena téměř celá Lužice pod jediným panovníkem. V roce 1813 po Napoleonových neúspěších bylo opět Chotěbuzsko prohlášeno za majetek Pruska. Po Napoleonově pádu na základě rozhodnutí vídeňského kongresu ztratilo Sasko i svou část Dolní Lužice, která byla připojena k pruskému Braniborsku, spolu se severovýchodní částí Horní Lužice, přičleněné k pruskému Slezsku. Vůči Lužickým Srbům vedla pruská vláda asimilační politiku a jejím hlavním účelem bylo vytlačení lužickosrbského jazyka. Politika saské vlády byla v porovnání s pruskou mnohem liberálnější, i zde se však projevovaly tendence omezit vliv lužickosrbského jazyka.[15] Desítky obětavých lužických buditelů se pokoušely o posílení národního vědomí. Jako jeden z prvních významných Lužických Srbů, kteří jsou spojeni s lužickosrbským národním obrozením, byl Jan Pětr Jordan (1818–1891). Jordan byl chovancem Lužického semináře, vystudoval německé malostranské gymnázium, později teologii, filozofii a slovanské jazyky. Dalším významným lužickosrbským buditelem byl nakladatel, vydavatel, vědec a kulturní pracovník Jan Arnošt Smoler (1816–1884). Studoval teologii a slovanskou filologii ve Vratislavi, kde byl žákem tamních českých profesorů a národních buditelů Jana Evangelisty Purkyně a Františka Ladislava Čelakovského. Vyvrcholením lužickosrbských národních snah bylo v roce 1847 založení „Matice lužickosrbské“ („Maćica Serbska“) v Budyšínu.[16] Smoler se podílel na vydávání Časopisu Maćicy Serbskeje, jenž se jeho zásluhou tiskl latinkou a pravopisem bez německých znaků. Jedním z nejvýznamnějších lužickosrbských buditelů, který studoval v Praze, byl Michał Hórnik (1833–1894). Byl stejně jako Jordan chovancem Lužického semináře a německého malostranského gymnázia. V letech 1882 byl předsedou Maćicy Serbskeje. Ve slovanské vzájemnosti, jíž se zabýval na kulturní a vědecké úrovni, spatřoval způsob ochrany Lužických Srbů proti germanizaci. V jeho všestranné vědecké činnosti převládají filologické práce, publikované především v Časopisu Maćicy Serbskeje. Jedná se hlavně o studie ve vztahu k jazyku, jehož pravopis dovedl společně se Smolerem ke sjednocení (tzv. analogický pravopis, vycházející z české a polské grafiky) a usiloval s ním sblížit i dolnolužickou srbštinu. Velký význam měl jeho překlad díla Historija serbskeho naroda od W. Bogusławského, který sám doplnil dvěma posledními kapitolami.[17] Svého vrcholu dosáhla lužickosrbská věda v díle jazykovědce, etnologa a organizátora lužickosrbského kulturního života, Arnošta Muky (1854–1932). Muka byl především významným badatelem. V jeho vědecké činnosti, jenž je vrcholem lužickosrbské sorabistiky, převládají jazykovědné práce, z nichž většinu věnoval dolnolužické srbštině. Jmenujme alespoň dvě jeho hlavní díla, historickou mluvnici dolnolužické srbštiny Historische und vergleichende Laut – und Formenlehre der niedersorbischen (niederlausitzisch-wendischen) Sprache[18] a jeho Słownik dolnoserbskeje rěcy a jeje narěcow[19]. Muka získával veškerý materiál k těmto publikacím při svých badatelských cestách po Lužici, kde také často cestoval společně s Adolfem Černým, s nímž vedl rozsáhlou korespondenci a publikoval v jeho Slovanském přehledu.
Významnou úlohu sehráli v 19. století také čeští badatelé, kteří zasáhli do lužickosrbského národního obrození a přispěli k sorabistickým výzkumům. Nejvýznamnějším z nich byl již výše zmiňovaný zakladatel Slovanského přehledu Adolf Černý (1864–1952). Jeho dílo patří k vrcholům české odborné slavistiky. Zajímal se a psal o všech slovanských národech, největší pozornost ovšem věnoval Lužickým Srbům. Vedle vědeckých prací psal i díla beletristická a působil jako překladatel, vydavatel a redaktor. Byl lektorem lužické srbštiny, polštiny a srbochorvatštiny na Karlově univerzitě. Jeho největší vědeckou prací s oblasti sorabistiky jsou Mythiske bytosće łužiskich Serbow (Budyšín 1898), jíž byl obohacen slovanský národopis o lužickosrbské bájesloví.[20]
Období posledních dvou desetiletí 19. století a počátku 20. století lze pak pokládat za jeden z vrcholů česko-lužickosrbských kulturních styků.[21]
Bezprostředně po první světové válce byl v Německu ustaven „Lužickosrbský národní výbor“ („Wendischer Nationalausschus“), který požadoval, s odvoláním na čtrnáct bodů prezidenta Wilsona, vytvoření spolkového státu Lužice. Nahlas se uvažovalo také o možném připojení oblasti osídlené Lužickými Srby k právě vytvořenému Československu.[22] Nic takového se nakonec nestalo a území obydlené touto menšinou bylo v meziválečném období opět rozděleno mezi německé spolkové země Prusko a Sasko. Výmarská ústava představovala určitý posun kupředu oproti stavu před válkou, přesto v praxi k výraznějšímu zlepšení postavení Lužických Srbů, především pak v Prusku, nedošlo.[23]
S nástupem nacismu v roce 1933 byla většina lužickosrbských spolků a sdružení rozpuštěna a došlo i k zatýkání předních lužickosrbských funkcionářů. Když Domowina, v podstatě jediná fungující organizace Lužických Srbů, odmítla v březnu 1937 označení „Bund wendisch-sprechender Deutscher“, byla i se všemi svými přidruženými spolky zakázána.[24] Na přelomu let 1937–38 bylo zakázáno i používání lužické srbštiny ve veřejném životě a její výuka ve školách.
K obnově organizační struktury Lužických Srbů došlo bezprostředně po kapitulaci Německa. 10. května 1945 byla znovu založena Domowina. Lužickosrbští patrioté Pawoł Nedo[25], Dr. Jan Cyž a Jan Meškank obnovili v Chrósčicích (Crostwitz) činnost týkající se této organizace. Den předtím se v Praze konstituoval „Lužickosrbský národní výbor“ („Sorbischer Nationalausschuss“) a žádal odtržení Lužice od Německa a připojení tohoto území k Československu. Lužickým Srbům se až do roku 1948 dostávalo mnohostranné podpory ze strany Československa, bez souhlasu Sovětského svazu byly však podobné úvahy bezpředmětné. Již na podzim roku 1945 se navíc vytvořením společného exekutivního orgánu Domowiny a Lužickosrbského národního výboru, tzv. „Lužickosrbské národní rady“ („Sorbischer Nationalrat“), přesunulo centrum aktivit lužickosrbské menšiny na německou půdu. Nové cíle byly formulovány již s vědomím, že budou prosazovány v rámci Německa.
Politika komunistické strany („Komunistische Partei Deutschlands“, dále KPD), od dubna 1946 „Sozialistische Einheitspartei“ (SED), se snažila získat sympatie Lužických Srbů a integrovat jejich hlavní organizaci do nového systému. Toho mělo být dosaženo především cestou ústupků a podpory v oblasti kultury, brzy ale také zesilujícím politickým nátlakem.
Rozsah lužickosrbského území se od konce 19. století do poloviny 20. století zmenšil na 2 275 km2 v Horní Lužici a na 2 012 km2 v Dolní Lužici. Hornolužickou srbštinu užívalo asi 93 000 osob, dolnolužickou srbštinu téměř 73 000 osob.[26] Na mnohých místech nepříznivá věková struktura obyvatelstva dávala do budoucnosti tušit další ústup jazyka. Lépe se jevila situace pouze v jihozápadní části země, jejíž katolická menšina v zápase o „přežití národa“ byla agilnější. Od 17. stol. až do 20. stol. zůstal procentuální poměr mezi katolickou a evangelickou konfesí konstantní. Ke katolictví se hlásilo pouze 13% Lužických Srbů, kdežto ostatních 87% národa vyznávalo protestantství.[27]
3. Postoje NDR k lužickosrbské menšině
3.1 Postavení Lužických Srbů v NDR
Politika východoněmeckého režimu vůči lužickosrbské menšině zůstává i několik let po pádu železné opony kontroverzním tématem. Dějiny Lužických Srbů se nedají od vývoje východoněmecké společnosti oddělit.
Ústavněprávní rámec ochrany Lužických Srbů tvořila v NDR ústava z roku 1949, respektive 1968 a 1974. Na rozdíl od stavu v meziválečném období se však tyto ústavní předpisy dočkaly právních norem nižších než ústavních, jež rozváděly a konkretizovaly práva Lužických Srbů v různých oblastech života. Ačkoli nebyly akceptovány požadavky Domowiny, která žádala zařazení menšinových článků do zemských ústav v Sasku a Braniborsku,[28] byl v Sasku později, konkrétně 23. března 1948, tj. ještě před účinností východoněmecké ústavy,[29] přijat zákon o zachování práv lužickosrbského obyvatelstva, tzv. „Sorbengesetz“ („Lužickosrbský zákon“).[30] Na ten navázalo 11. listopadu 1951 prováděcí nařízení. Základními body tohoto zákona byl nárok na základní i vyšší školství s lužickou srbštinou jako vyučovacím jazykem a připuštění lužické srbštiny v oblasti správy. Použití lužické srbštiny ve veřejném životě konkretizovalo zmíněné prováděcí nařízení. Zákon přiznával Lužickým Srbům nárok na podporu v oblasti kultury v praxi a obecný nárok na ochranu a podporu, jak byl poté formulován také v ústavě. Země Braniborsko se omezila 12. září 1950 na vydání nařízení o podpoře Lužických Srbů („Erste Verordnung betreffend Förderung der Sorbischen Volksgruppe“). Obsahově se však toto nařízení příliš neodlišovalo od saského zákona. Jediný podstatný rozdíl spočíval v tom, že toto nařízení neobsahovalo nárok na zřízení škol s lužickou srbštinou jako vyučovacím jazykem, ale předvídalo pouze dvojjazyčnou výuku pro lužickosrbské děti. Oba právní předpisy – saský i braniborský – si zachovaly účinnost i po zrušení zemí v červenci 1952,[31] ačkoli již v praxi nesehrávaly žádnou roli – speciální ustanovení týkající se Lužických Srbů byla nadále přijímána formou prováděcích předpisů a směrnic jednotlivými ministerstvy.
V současné době představuje problém uzákonění menšinových práv Lužických Srbů v Základním zákoně[32]. V sjednocovací smlouvě mezi NDR a SRN v roce 1990 byla Lužickým Srbům tato práva zajištěna v protokolní poznámce k článku 35, navzdory této skutečnosti neobsahuje Základní zákon SRN žádná specifická určení, která by se přímo vztahovala na národnostní menšiny. Lužičtí Srbové společně s příslušníky ostatních menšin dodnes bezúspěšně žádají zakotvení menšinových práv ve spolkové ústavě. Lužickosrbská práva se všemi konsekvencemi jsou však potvrzena v zemských ústavách Braniborska a Saska.
Lužičtí Srbové byli v rámci NDR významně podporováni v oblasti kultury a vědy. V roce 1948 vznikla v Budyšínu první lužickosrbská profesionální scéna, tzv. „Německo-srbské divadlo“ („Deutsch-sorbisches Volks Theater“)[33]. V roce 1952 byl založen „Lužickosrbský národní soubor“ („Sorbisches National Ensembel“). Mezi další důležitá kulturní zařízení patřil „Ústav pro lužickosrbskou lidovou kulturu“ („Haus für sorbische Volkskultur“) a „Lužickosrbské muzeum“. Je nutné zmínit také vysokou úroveň východoněmecké sorabistiky, na univerzitě v Lipsku byl zřízen „Institut východoněmecké sorabistiky“. Domowina sdružuje základní lužickosrbské organizace, mezi něž patří i stejnojmenné nakladatelství, které umožňuje vydávat publikace v lužickosrbském jazyce. Od roku 1956 byla za vynikající umělecké, vědecké a kulturně-politické přínosy v oblasti vytváření lužickosrbské kultury udělována cena slavného básníka 19. století, Jakuba Barta-Ćišinského.
Pokud jde o postavení lužické srbštiny ve veřejném životě, ani jedna z východoněmeckých ústav neobsahovala ustanovení, které by stanovilo státní jazyk. Sídelní oblast Lužických Srbů bývá označována jako „Zweisprachiges Gebiet der Bezirke Cottbus und Dresden“. V saské oblasti byly na základě prováděcího nařízení ke zmíněnému „Sorbengesetz“ obecní a okresní vyhlášky a oznámení vydávány také v srbštině a tato praxe byla rozšířena po zrušení zemského zřízení na celou dvojjazyčnou oblast. Lužická srbština se tak v podstatě stala v této oblasti druhým státním jazykem.
3.2 Školská politika NDR ve vztahu k Lužickým Srbům
V Sasku začala za souhlasu příslušných zemských úřadů a v součinnosti s Domowinou výuka v lužické srbštině již na rozhraní let 1945 a 1946, v Braniborsku až na začátku 50. let.[34] V roce 1947 byla v Budyšínu zřízena vyšší lužickosrbská škola srovnatelná s gymnáziem. V květnu 1948 byl na Ministerstvu pro vzdělávání („Volksbildungsministerium“) zřízen úřad pro lužickou kulturu a vzdělávání („Sorbisches Kultur – und Volksbildungsamt“). Do několika okresů byli dosazeni lužickosrbští referenti. Na jaře 1948 také Domowina začala vydávat časopis Serbska šula, který se později stal oficiálním periodikem lužickosrbských pedagogů. Od roku 1952 se již rozlišovalo mezi školami typu A – kde byla lužická srbština vyučovacím jazykem – a školami typu B, v nichž se u prvňáčků již předpokládala znalost němčiny a až od druhé třídy se vyučovala povinná lužická srbština jako předmět.
O celkové situaci v NDR ve školství se dá říci, že právo Lužických Srbů zprostředkovat svým dětem znalost lužické srbštiny ve školách bylo zajištěno. Jazyková a školská politika východoněmeckého režimu však nespočívala v podpoře lužickosrbské identity jako takové, ani ve snaze zachovat životaschopnost lužické srbštiny v každodenním životě, ale omezovala se pouze na formální zajištění právního nároku Lužických Srbů na výuku lužické srbštiny ve školách.
Na počátku 21. století se situace ve školství podstatně zhoršila tím, že v září roku 2003 byl zrušen druhý stupeň lužickosrbské školy typu A v Chrósčicích. Zrušení nepomohl ani otevřený dopis členů (Hrádek nad Nisou, Liberec, Praha, Vansdorf, Budyšín) koordinační rady projektu Lužice a Evropská unie, adresovaný saskému ministerstvu kultury v Drážďanech 10. července 2003, jehož obsahem byl návrh spolupráce na získání prostředků pro spolupráci České republiky s Lužickými Srby a Evropské unie. Toto připravované uzavření chrósčické lužickosrbské školy vyvolalo řadu protestů a demonstrací, které proběhly v Praze i v Drážďanech. Vleklý spor kolem uzavírání tříd s lužickosrbskou výukou v německé spolkové zemi Sasko provázely konflikty již v roce 2001. Tehdy byla uzavřena jedna třída a nakonec celá střední škola s lužickosrbským vyučovacím jazykem v obci Chrósčicy. Školy pro Lužické Srby neznamenají jen vzdělávací instituce. Lužickosrbská škola je jednou z mála posledních veřejných prostor, kde mohou Lužičtí Srbové uplatňovat živě svou mateřštinu. Společnost přátel Lužice považuje uzavírání lužickosrbských škol za podkopávání snahy mnohých evropských i německých institucí o podporu menšin. V neposlední řadě jde podle ní také o porušení mezinárodních závazků Spolkové republiky Německo.
Jako pozitivní lze naopak v současné době hodnotit projekt „Witaj“, zabezpečující od počátku devadesátých let 20. století v mateřských školách výuku výhradně v lužickosrbské řeči. Witaj pomáhá vzniku dvojjazyčného prostředí s živou lužickosrbskou jazykovou atmosférou až ke gymnaziálnímu stupni. Průkopníkem projektu Witaj je Jan Bart, který převzal tuto myšlenku podle vzoru bretonského projektu Diwan. První mateřská škola v rámci projektu Witaj byla otevřena v Žylowě v Dolní Lužici. Je vyvíjena snaha zapojit v budoucnu do projektu německý rozhlas a televizi.
4. Katolická a evangelická církev
4.1 Domowina, církve a vztah k SED
Vztah SED k lužickosrbské otázce byl ovlivněn dvěma faktory:
- Ani sociálnědemokratické, ani komunistické hnutí neměly tradici v řešení národnostně politických otázek.
- Lužickosrbské lidové hnutí bylo vzhledem ke své základně mezi vesnickým, resp. rolnickým obyvatelstvem zakotveno především v oblasti církve a tradic.
Lužickým Srbům tedy více než politika SED vyhovovaly politické programy, jež formulovala CDU, která však lužickosrbské požadavky v podstatě odmítala.[35]
V prvních poválečných letech proto vstupovala řada lužickosrbských osobností do SED, přičemž část z nich byla dokonce svázána s církevním životem. Jednání s SED probíhala po delší dobu, neboť se hledala společná cesta, jak řešit lužickosrbskou otázku. Významnou roli zde opět hrála lužickosrbská národní organizace Domowina, protože „Vznik Domowiny se přece vůbec nedá oddělit od církevního života Lužických Srbů. Ke každému setkání Domowiny náležely slavnostní bohoslužby.“[36]
Reprezentanti Domowiny podlehli dojmu, že právě SED bude schopna jejich program akceptovat.[37] Vedení SED se v tomto smyslu také vyjádřilo v listopadu 1947. Lužickosrbská národní organizace Domowina, konkrétně Pawoł Nedo, která sdružovala i duchovní obou konfesí, po válce rovněž došla k závěru, „že se lužickosrbská otázka může řešit jen ve spojení s otázkou německou“[38].
Podle lužickosrbských historiků Ludwiga Elleho a Petera Schurmanna se Domowina stala podřízenou organizací SED roku 1950, kdy došlo ke komisařské volbě Kurta Krjence do jejího předsednictva.[39] Do téže doby spadá ovšem i rozchod (nejen NDR) s KS Jugoslávie. Krjencovým zástupcem byl po dva roky katolický duchovní Jurij Handrik, který od okamžiku své volby v roce 1952 jako jeden z mála neodpovídal představám SED. Svůj úřad i přesto zastával až do roku 1954, kdy jej složil.[40]
V roce 1950 vedení Domowiny převzalo politický kurz uplatňovaný v rámci NDR a v této době začala mít větší část lužickosrbských duchovních od práce této organizace odstup. Při výměně členských průkazů Domowiny v roce 1951 řada duchovních z Domowiny vystoupila. Čím aktivněji ovšem vedení Domowiny v dalších letech spolupracovalo s proticírkevní SED, tím více členů tento významný spolek opouštělo.
Domowina – přes všechny výkyvy ve své činnosti, přes periody, které by se daly jednoznačně označit za kolaborační – přispívala k zachování lužickosrbské identity a zřídka, vzdor vlastnímu ideologickému zabarvení, často i k uchování církevního života.
4.2 Katolická a Evangelická Lužice
Lužičtí Srbové zůstali katolíky v okolí budyšínské chrámové kapituly a v okolí cisterciáckého kláštera Marijina Hwězda v Pančicích-Kukowě (Panschwitz-Kuckau), kde dnes dominují v jazykově lužickosrbských farnostech – Chrósčicích, Njebjelčicích (Nebelschütz), Wotrow (Ostro), Ralbicích (Ralbitz), Baćońu (Storcha), Radworu (Radibor), Zdźěru (Sdier) a Kulowě (Witichenau). V diaspoře žijí katoličtí Lužičtí Srbové jen ojediněle. Lužickosrbská katolická enkláva představuje ještě neporušený sídelní prostor Lužických Srbů. „Katolický lužicosrbský trojúhelník“, který najdeme mezi okresními městy Budyšín, Kamjenc a Wojerecy, podléhá biskupství Drážďany-Míšeň, respektive náleží k apoštolské administratuře v Zhořelci (Görlitz).
Katolicismus se pro Lužické Srby stal základním elementem národní identity. Víra, lužickosrbská mateřská řeč a identita jsou lužickosrbskými katolíky vnímány jako boží dary, které uvědomělý křesťan nesmí promarnit. Ztráta kteréhokoli z nich vede pak zpravidla také ke ztrátě těch ostatních.
Jak již bylo řečeno, obyvatelé jihozápadní Lužice jsou v převážné většině katolíky. Přesto je možné konstatovat, že Lužičtí Srbové jsou jedinou slovanskou „jazykovou oblastí“, v níž převládá protestantismus. Bývalá saská Horní Lužice byla částí evangelické luterské zemské církve v Sasku, zatímco bývalá pruská Horní Lužice byla v první čtvrtině 19. století začleněna do slezské zemské církve – dnes se jedná o zhořeleckou evangelickou oblast, Dolní Lužice je dodnes částí braniborské evangelické Lužice.
Evangelická církev v době existence NDR „přežívala“ díky svému určitému typu teologického myšlení. Uznávala, že SED je suverénní a plnoprávný subjekt, jemuž jsou evangelíci povinni se podřídit. Národnostní cítění a význam pro uchování lužickosrbské identity byl u evangelíků výrazně slabší než u obce katolických věřících.
Celkově je zcela jednoznačně možné říci, že život v církevním společenství sehrál v lužickosrbské enklávě významnou integrační roli, a to i v době totalitních režimů. Naopak demokratizace společnosti přinesla mezi mladší generaci i jistá uvolnění dosud pevných tradičních vazeb.
5. Vliv československo-německých a česko-německých vztahů na lužickosrbskou menšinu po roce 1945
5.1 Lužickosrbské národní hnutí po druhé světové válce
Hned po osvobození od nacistické nadvlády Rudou armádou v květnu roku 1945 rozvinuli političtí vůdcové Lužických Srbů horlivou činnost směřující ke znovuzrození lužickosrbského národního života. Právě v této době, jsouce přesvědčeni o maximálním pochopení u spojenců, lužickosrbští politikové zformulovali v plném rozsahu svůj zahraničněpolitický program se svými představami o politické budoucnosti lužické země. Až do konce roku 1945 vůdcové lužickosrbského hnutí vycházeli z těch tezí, které vyložili v prvních měsících po osvobození. Později však poměr velmocí a Československa k lužické otázce donutil vůdce lužickosrbského hnutí, aby své původní plány podstatně korigovali.
Lužičtí Srbové vyzvali celkem v sedmi memorandech opakovaně vítězné mocnosti, aby Lužici poskytly status autonomie pod mezinárodní kontrolou, avšak česká strana neprojevovala vůli převzít úlohu protektora. Prezident Edvard Beneš odložil lužickosrbskou otázku již v roce 1941 ad acta se slovy: „Varuji u nás před vytvářením nové národnostní otázky a nového národa.“[41] Jeho cílem bylo obnovení předválečné republiky v hranicích, které měla před mnichovskou dohodou v roce 1938, a to pokud možno bez německého obyvatelstva, jehož počet by se s Lužicí ještě zvýšil. Po roce 1945 vystupovaly v lužickosrbské otázce dvě nezávislé organizace, Domowina a Lužickosrbská národní rada, nikoli však jednotně. Tato otázka se brzy stala nástrojem komunistů v Německu i Československu, kteří si i tak chtěli vybudovat vlastní mocenské pozice. Během roku 1946 se Domowina stala vůdčí organizací Lužických Srbů a připravila cestu pro setrvání Lužických Srbů v rámci budoucí NDR.
Hlavní cíl lužickosrbského národního hnutí po osvobození od nacistické nadvlády v roce 1945 – oddělení od Německa – dosažen nebyl. Podobně jako snaha o připojení k Československu se plány na vytvoření samostatného lužickosrbského státu nesetkaly se zájmem velmocí a skončily nezdarem. Osudným pro Lužické Srby se stal jak nezájem o jejich plány ze strany SSSR, který z geopolitických, hospodářských a ideologických důvodů preferoval setrvání Lužice v rámci Německa, tak i pragmatická politika sousedních slovanských států, které ve skutečnosti měly mnohem větší zájem o úpravu vlastních hranic a co nejrychlejší vysídlení vlastních německých menšin, než o reálnou podporu zahraničněpolitických plánů lužickosrbských předáků. Jediným důležitým výsledkem lužickosrbského národního hnutí bylo přijetí Lužickosrbského zákona saským sněmem v březnu 1948, který deklaroval základní národnostní práva Lužických Srbů v administrativní a kulturní sféře. Realizaci tohoto zákona v praktické rovině provázely ovšem četné problémy objektivního a subjektivního rázu.
Ačkoliv v rámci NDR se Lužičtí Srbové těšili jisté, zdánlivě široké státní podpoře, která umožnila vytvoření rozsáhlé infrastruktury lužickosrbských institucí, docházelo také v NDR ke zjevným germanizačním tendencím, které byly do určité míry vyvolané přirozenými sociálními a hospodářskými procesy.
5.2 Český zájem o lužickosrbskou problematiku po roce 1948
V důsledku únorového převratu v roce 1948 se styky mezi Lužickými Srby a Čechy podstatně zredukovaly a od 50. let se omezovaly na soukromé kontakty nebo na oficiální návštěvy, například mezi nakladatelstvím Domowina v Budyšínu a československými nakladatelstvími, jakými byly pražský Albatros či bratislavská Mladá léta. Někteří studenti mohli ještě v Praze studovat sorabistiku, kde byla vedle profesury pro jazykovědu zřízena i profesura pro literaturu, avšak všechny tyto nabídky se musely zcela podřídit vládnoucí socialistické doktríně.[42]
Přesto byly i v těchto dobách navazovány vzájemné přátelské styky. Některé české školy udržovaly kontakty s lužickosrbskými protějšky, například v Satalicích u Prahy, v Mělníku a jinde. Velmi oblíbené byly české dechové kapely, které zajížděly na lužickosrbský venkov, docházelo k výměně pěveckých souborů, kupříkladu ze Stěbořic u Opavy, z Čisté u Karlovic, z Chrastavy u Liberce a odjinud. Nelze zapomenout ani na kontakty sportovních klubů z Roztok u Semil nebo z Ovčár u Mělníka. Za záslužný čin tehdejší československé vlády lze považovat zřízení spolkového lužickosrbského reálného gymnázia na severu Čech. Velkou zásluhu na realizaci této prospěšné myšlenky měl František Stašek[43] z ministerstva školství, po němž bylo gymnázium pojmenováno. Již v prosinci 1945 byla zahájena výuka v České Lípě a od 1. ledna 1947 sídlilo toto gymnázium ve Varnsdorfu. Ředitelem gymnázia byl Dr. Mikławš Krječmar a účinným a neúnavným podporovatelem při pomoci Lužickým Srbům ve Varnsdorfu se stal Karel Macků. Ve školním roce 1949–1950 bylo gymnázium přemístěno do Liberce a stalo se součástí tamního Gymnázia F. X. Šaldy. Maturitní zkoušky však již lužickosrbští studenti skládali doma, v Budyšínu, kde se mezitím vytvořily příznivější podmínky a byla vypracována koncepce lužickosrbského školství v dvojjazyčné oblasti.[44]
V neposlední řadě sehrála významnou úlohu v česko-lužických kulturních vztazích SPL a Lužický dům v Praze.[45] Po druhé světové válce a nacistické okupaci se osudy budovy Lužického semináře rozvíjejí v poměrně rychlých změnách zaměření i koncepce. Majetkové poměry však zůstávají od roku 1922 fakticky beze změny – budova zůstává ve státním vlastnictví, i když jeho konkrétní správci se měnili. V letech 1945 a 1946, kdy v budově sídlila hospodářská správa Sboru národní bezpečnosti, pomýšlela SPL na možnost navrácení domu původnímu účelu. Činnost SPL, lužickosrbští studenti, a nyní i studentky, se měli opět stát každodenní součástí Lužického semináře. Usnesením Zemského národního výboru ze dne 18. července 1945, schváleným vládou republiky, byla budova Lužického semináře darována SPL. SPL, jejíž činnost se zejména zásluhou Vladimíra Zmeškala obnovila hned po osvobození, usilovala o co nejúčinnější využití seminární budovy. V Lužickém domě v Praze, jak se SPL rozhodla Lužický seminář nově nazývat, byl od 1. listopadu 1946 obnoven pravidelný provoz. V Lužickém domě bylo tedy možné po delší odmlce zase ubytovat středoškoláky a vysokoškoláky, kteří studovali v Praze. Do domu se též nastěhovaly kanceláře společnosti. „Hórnikova lužickosrbská knihovna“ byla po skončené okupaci nalezena v Budyšínu a se souhlasem sovětské okupační správy a Lužických Srbů byla 15. 2. 1947 přivezena zpět do Prahy a umístěna v Lužickém domě.[46]
Změna politických poměrů v Československu v roce 1948 měla vliv i na postavení SPL a Lužického domu v Praze. Začátkem padesátých let se pod silný tlak dostává samotná existence SPL, která je postupně nucena k četným ústupkům vůči úřadům. Archivní dokumenty potvrzují, že přinejmenším od roku 1951 narůstá tlak směřující k likvidaci SPL. V archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR se zachovaly některé přípisy, kterými je možné tuto skutečnost doložit. Diplomatická mise ČSR v Berlíně zaslala v roce 1951 MZV několik důležitých zpráv, které se týkají otázky Lužických Srbů v NDR. V uvedených zprávách byly obsaženy také názory a požadavky představitelů lužickosrbské Domowiny:
- „Představitelé Domowiny upozornili opětovně zástupce naší diplomatické mise v Berlíně, že mají určité výhrady, především vůči (podle jejich názoru ‚ilegálnímu‘) pobytu lužickosrbských studentů v Praze, kteří zde pobývají na československé náklady a jejichž postoj k současné politice NDR vůči Lužickým Srbům není kladný. (…) Představitelé Domowiny žádají, aby otázka lužickosrbských studentů v Praze byla podrobena určité revizi. Pokud se vůbec lužickosrbských studentů a jejich studia v Praze týká, bylo prý mezi představiteli Domowiny a vládou NDR dohodnuto, že napříště budou vysláni jen na základě výměny studentů mezi NDR a ČSR.“
- „Dále nechápou, proč dosud v Praze existuje Společnost přátel Lužice, když to je proti intencím dnešní politiky NDR v otázce Lužických Srbů. Představitelé Domowiny žádají, aby tato organizace jako taková (pokud se tak již nestalo) byla v Praze rozpuštěna. Společnost přátel Lužice má sídlo v Praze 2 v ulici u Lužického semináře 13 a jejím ústředním tajemníkem je Jiří Kapitán.[47] Oddělení MZV se v celé věci obrátilo také na slečnu Eisnerovou z německého oddělení Informiny. Ta prohlásila, že už jednou zpracovávala materiál v souvislosti s uvedenou společností, že však již dále není informována; ví jen, že otázka existence respektive likvidace Společnosti přátel Lužice se právě projednává. K výměně informací se zmíněnou referentkou však zatím ještě s ohledem na její stálé odklady nedošlo.“ [48]
Korespondence mezi československou diplomatickou misí v Berlíně a MZV ohledně SPL v Praze pokračovala i v roce 1952: „Jsme toho názoru, že otázka další existence Společnosti přátel Lužice měla být již dávno rozhodnuta, zvláště proto, že ‚změněné historické události‘ (ustavení NDR), existují již od roku 1949.“[49]
Rozhodnutí ve věci dalšího trvání nebo zrušení SPL si vyžadovalo souhlas československého ministerstva vnitra. V roce 1954 zaslalo ministerstvo vnitra MZV zprávu tohoto znění: „V uvedené věci sděluje ministerstvo vnitra následující. Likvidace spolku Společnost přátel Lužice se sídlem v Praze se táhne již od konce roku 1953, kdy bylo spolku doporučeno ústředním národním výborem hl. m. Prahy, aby vzhledem ke změněným vnitřním a mezinárodním poměrům skončil svoji činnost dobrovolným rozejitím a likvidací spolkového majetku, zejména když přeměna spolku na dobrovolnou organizaci ve smyslu zákona č. 68/1951 Sb., o kterou spolek žádal, nepřichází v úvahu. Funkcionáři společnosti v zásadě s tímto pokynem souhlasili, žádali jen o prodloužení lhůty pro provedení likvidace, protože bude nutné připravit uspořádání dosti složitých záležitostí majetku spolku. (…) Likvidace nebyla však dosud provedena přes stálé urgence ÚNV hl. m. Prahy. V poslední době bylo naopak zjištěno, že se funkcionáři společnosti snaží likvidaci protáhnout a případně převést činnost spolku do jiné organizace. (…) Pokud by se tak nemohlo stát dalším trváním spolku, pak alespoň jeho začleněním do ‚Národopisné společnosti‘, do které by přešel jako celek s veškerým jměním a členstvem.“[50]
Počátkem roku 1955 se SPL snažila ještě oddálit zrušení své existence, což dokládá tento přípis ministerstva vnitra: „Likvidace spolku Společnost přátel Lužice se sídlem v Praze nebyla dosud provedena. Funkcionáři společnosti se znovu pokusili oddálit likvidaci tím, že podali novou žádost ministerstvu vnitra na schválení přeměny spolku na dobrovolnou organizaci ve smyslu zákona č. 68/1951 Sb. pod názvem ‚Společnost přátel Lužických Srbů‘, přičemž vyslovili ochotu i tento název změnit. Ministerstvo vnitra tuto žádost zamítlo a vyzvalo spolek znovu k provedení likvidace.“[51]
Vedení společnosti se rozhodlo řešit situaci začleněním SPL do Společnosti Národního muzea (dále, SNM). To se týkalo jak majetku, tak členské základny. Právně tak SPL přestala od 1. června 1955 existovat: „Spolek Společnost přátel Lužice se sídlem v Praze provedl likvidaci k 1. 6. 1955 tím, že se dobrovolně rozešla. Jmění společnosti bylo odevzdáno spolku ‚Společnost Národního muzea‘ se sídlem v Praze a tam bylo převedeno i její bývalé členstvo. Spolek Společnost přátel Lužice byl vymazán ze spolkového katastru ministerstva vnitra.“[52]
V rámci SNM mohl pak nadále pracovat „Sbor pro studium lužickosrbské kultury“ (dále jen Sbor) a navázat na tradiční česko-lužickou kulturní spolupráci, která byla dříve v Národním muzeu podporována. SNM organizovala pravidelná měsíční setkání členů, na kterých se podílela řada kulturních pracovníků přednáškami i literárními a hudebními večery.
Po odchodu lužickosrbských studentů byly v polovině padesátých let místnosti v bývalém Lužickém semináři převzaty ministerstvem školství a nejdříve sloužily jako kolej pro zahraniční studenty. To vedlo k tomu, že výměrem finančního odboru Obvodního národního výboru Prahy 1 (ONV P1) ze dne 7. března 1960 byla budova Lužického domu v Praze vyvlastněna SNM a předána do vlastnictví československému státu – do správy Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1962 pak přešla do správy Akademie výtvarných umění a později, v roce 1981, do správy Ústavu rozvoje vysokých škol (ÚRVŠ), přímo řízené organizace ministerstva školství, která dnes nese název „Centrum pro studium vysokého školství“ (CSVŠ).[53] Jen část přízemí budovy, v kterém byla umístěna Hórnikova knihovna, zůstala Sboru.
Počátkem šedesátých let 20. století se vrátil do čela Sboru Vladimír Zmeškal, po jeho smrti v roce 1966 vedl Sbor Bohumil Kovařík. Po odchodu Bohumila Kovaříka počátkem roku 1975 stanul v čele Sboru PhDr. Zdeněk Boháč. Nedlouho potom byla SNM na příkaz ministerstva vnitra rozpuštěna a nahrazena „Společností přátel Národního muzea“, v níž mohl Sbor pracovat jako „Sekce pro studium lužickosrbské kultury“ (dále jen Sekce). Hlavním periodikem Sekce byl v padesátých až sedmdesátých letech 20. století Přehled lužickosrbského kulturního života, vycházející jedenkrát nebo dvakrát za rok v letech 1958-1977. Ve druhé polovině sedmdesátých let byla činnost Sekce podstatně rozšířena. Vedle členských večerů byly organizovány další akce, jako například vystoupení lužickosrbských souborů a divadelních skupin, filmové večery, koncerty a výstavy. V Hórnikově knihovně byla v roce 1982 otevřena stálá výstavka na téma česko-lužické kulturní styky, kterou v letech 1976-1992 navštívilo více než tisíc hostů z Lužice a téměř sto badatelů z celého světa.[54] V souvislosti s Hórnikovou knihovnou je třeba zmínit katastrofální záplavy, které zasáhly Prahu v srpnu 2002 a postihly celou níže položenou část Malé Strany, včetně Kampy a ulice U Lužického semináře. Zcela zaplaveny byly sklepy s archivem a bohužel i Hórnikova knihovna. Knihovna byla poté převezena do knihovny Katolické teologické fakulty UK v Praze 6 – Dejvicích, kde zůstala až do března roku 2005. V březnu roku 2005 byla Hórnikova knihovna přestěhována do prostor základní školy ve Vršovicích v Praze 10, kde se nachází i v současné době.
Po pádu totalitního režimu v roce 1989 mohla být obnovena činnost SNM a bylo umožněno, aby Sekce od roku 1990 užívala název „Sdružení přátel Lužice“. V 90. letech 20. století zřetelně projevovali svůj zájem o Lužické Srby mladí čeští nadšenci, kteří v roce 1990 zakládají „Spolek česko-lužické mládeže“ (registrace v březnu 1991), jenž mění v polovině devadesátých let v souvislosti se vzrůstající členskou základnou název na „Spolek česko-lužický“. Mezi mnohými aktivitami Spolku vyniká vydávání nového měsíčníku, Česko-lužického věstníku (1991-1993 jako Zpravodaj Spolku česko-lužické mládeže). Spolupráce Spolku česko-lužického s vedením Sdružení přátel Lužice byla obtížná. Sporná byla především otázka obnovení SPL, která měla navazovat na předválečné tradice stejnojmenné organizace. V roce 1990 Sdružení přátel Lužice úředně registruje tradiční SPL, ovšem k její aktivní činnosti de facto nedochází. Ke změnám dochází po Boháčově smrti v roce 2001, kdy se transformuje Spolek česko-lužický na SPL (2002). V roce 2003 dochází i ke sloučení SPL se Sdružením přátel Lužice.[55]
Hlavním cílem obnovené SPL zůstává zpětné navrácení prostor Lužického semináře. V tomto směru bylo již vynaloženo mnoho úsilí, ať už to byla jednání se zástupci předsednictva české i federální vlády nebo ministerstev školství a kultury. Do těchto jednání vstoupili i zástupci čelných lužickosrbských organizací a existuje určitá naděje, že Lužický seminář bude navrácen k účelům česko-lužické spolupráce. V současné době (2005) v této věci probíhají jednání mezi SPL a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. SPL je v této záležitosti zastupována tzv. „Seminární skupinou“, která je tvořena převážně členy společnosti.
Na závěr této kapitoly je třeba uvést, že SPL pracovala nejen v Praze, ale získala mnoho členů v Čechách, na Moravě i Slezsku, kteří vytvořili v období mezi dvěma světovými válkami vlastní pobočky (odbory) se sídlem v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Chocni, Jablkenicích, Jaroměři-Josefově, Kolíně, Litomyšli, Mladé Boleslavi, Nymburku, Plzni, Poděbradech, Semilech, Turnově, Žatci, Železném Brodě, na Moravě a Slezsku v Brně a Ostravě.
Osudy SPL, Lužického semináře i Hórnikovy knihovny jsou spolu úzce spjaty a tvoří základní rámec česko-lužických vztahů. SPL podporovala lužickosrbské národní hnutí po druhé světové válce a pomáhala Lužickým Srbům v jejich, byť marné, snaze o připojení k Československu. Po roce 1948 prodělala SPL řadu změn a často musela bojovat i o svou existenci. Její zrušení v roce 1955 lze asi těžko považovat za důsledek zaujatosti bývalého režimu vůči Lužickým Srbům, ba ani proti SPL jako takové. Úřednickému aparátu tehdejšího režimu nebyly blízké občanské aktivity vyplývající ze spontánního sdružování. Panovala obecná nedůvěra k ne zcela kontrolovaným spolkům, což v případě SPL bylo navíc umocněno orientací na spolupráci se zahraničím. Zarážející by se mohlo zdát, že jedny z prvních impulsů směřujících ke zrušení SPL v Praze přišly ze strany lužickosrbské Domowiny. Tehdejším představitelům Domowiny šlo ale především o zachování kontinuity s politikou strany SED v bývalé NDR, která jim zaručovala širokou státní podporu. Veškeré činnosti v česko-lužických vztazích, vedené mimo oficiální linii obou států (ČSR a NDR), byly později představiteli tehdejší Domowiny považovány za nevhodné.
Autor: Zdeněk Víšek
Lužičtí Srbové a česko-lužickosrbské vztahy
Loňské 100. výročí založení nejvýznamnější lužickosrbské národní kulturní instituce Domowina (založena 13. 10. 1912) je příležitostí k připomenutí složitého historického vývoje nejmenšího slovanského národa, ale i méně známých kapitol ve vzájemných kulturně-politických vztazích Lužických Srbů a Čechů, které v dávnější minulosti spojoval nejen život ve společném soustátí zemí Koruny české, ale později též obava a starost o uchování vlastní národní identity.
Historie Lužice
Lužice je historické území na jihovýchodě dnešní Spolkové republiky Německo. Dělí se Horní Lužici, jejímž střediskem je město Budyšín, a na Dolní Lužici s centrem v Chotěbuzi.
V raném středověku bylo toto území osídleno slovanskými kmeny. Na konci 9. století se pravděpodobně nacházelo pod svrchovaností Velkomoravské říše a od 10. století bylo cílem expanze německých panovníků i postupující německé kolonizace. V průběhu 14. století se obě Lužice staly součástí volného státního celku zemí Koruny české jako tzv. vedlejší země. V důsledku tzv. pražského míru, který byl uzavřen v době třicetileté války roku 1635, připadlo území Lužice saskému kurfiřtovi. Roku 1815 byla pak Lužice rozdělena mezi Sasko a Prusko a později se stala součástí sjednoceného Německého císařství (1871). V současné době se Lužice nachází na území dvou německých spolkových zemí – Braniborska a Svobodného státu Sasko. Snahy o připojení Lužice – či alespoň jejích slovanských částí – k Československé republice v letech 1918–1919 i 1945 nebyly úspěšné.
Nejmenší slovanský národ
I v dobách, kdy obě Lužice patřily do svazku zemí Koruny české, neustával ze strany německé šlechty i měšťanstva germanizační tlak vůči Lužickým Srbům – potomkům někdejších slovanských kmenů Lužičanů a Milčanů. Od 16. století se však v souvislosti se vznikem reformace a s potřebou zpřístupnit náboženské texty co nejširším vrstvám rozvíjelo vlastní lužickosrbské písemnictví. Zatímco překlad Bible do dolnolužické srbštiny z pera Miklawše Jakubici z roku 1548 zůstal ještě v rukopise a nikdy nebyl knižně vydán, náboženské texty (katechismus a zpěvník) Albína Molera z roku 1574 se staly základem psaného lužickosrbského jazyka.
Navzdory silným germanizačním tendencím ještě v době středověku slovanské obyvatelstvo v Lužici početně převažovalo nad německým, avšak v důsledku třicetileté války, kdy následkem přímých i nepřímých válečných ztrát zemřela asi polovina lužickosrbské populace, dochází v Lužici k demografickým změnám ve prospěch německého etnika. Od konce středověku se proto i na lužickém venkově začíná stále výrazněji prosazovat německý jazyk jako prostředek každodenní komunikace, kdežto jazyk lužickosrbský své pozice postupně začal ztrácet.
V polovině 18. století byl počet Srbů žijících v Horní i v Dolní Lužici odhadován na 200 000–250 000. Roku 1880 zde bylo napočteno 166 000 Srbů a soukromé odhady z počátku 20. století uváděly 146 000 srbských obyvatel Lužice. Po druhé světové válce v Horní i v Dolní Lužici žilo necelých 100 000 Lužických Srbů, jejichž počet se však – i přes relativně vstřícnou národnostní politiku bývalé NDR – z důvodu přirozené asimilace i zániku mnoha lužickosrbských vesnic v důsledku důlní těžební činnosti – v následujících desetiletích neustále zmenšoval.
V současné době žije na území Horní Lužice asi 40–50 000 Lužických Srbů. V Dolní Lužici je jejich počet odhadován asi na 8–10 000, z nichž mnozí ovšem dolnolužickou srbštinou již nehovoří. Dolnolužická srbština – nejmenší slovanský jazyk, blízký polštině a v současné době stále více ovlivňovaný němčinou – je dnes používána již jen příslušníky starší či dokonce nejstarší generace a možnosti její záchrany jsou velmi nejisté.
Jádrem slovanské Lužice, kde se dosud nacházejí vesnice i s velmi výraznou převahou lužickosrbského obyvatelstva (například i z českého tisku známé Chrosčice či Ralbice, kde Srbové tvoří až 90 % obyvatel), je oblast v jakémsi pomyslném trojúhelníku mezi městy Budyšín, Hoyerswerda a Kamenec v Horní Lužici. Zde dosud žije několik desítek tisíc občanů srbské národnosti, které od většinové německé populace odlišuje nejen jazyk (hornolužická srbština, která je relativně blízká češtině), ale i katolická víra, neboť velká většina německých obyvatel Lužice se hlásí k luteránskému vyznání.
Národní hnutí a česká inteligence
V 19. století u Lužických Srbů, podobně jako u Čechů a Slováků, dochází k procesu národního obrození. Tehdy začaly vznikat nejrůznější lužickosrbské časopisy, spolky a instituce, jako například studentský spolek Sorabia (1814) nebo obdoba Matice české Matice srbská, kterou roku 1847 v Budyšíně založil publicista Jan Arnošt Smoler (1816–1884).
V 19. století představitelé české i slovenské inteligence projevovali – zčásti inspirováni myšlenkami panslavismu – pochopitelný zájem o problematiku jiných slovanských národů, především národa ruského, polského a srbského. Stranou jejich pozornosti ovšem nezůstal ani nejmenší slovanský národ Lužických Srbů. Zájem tehdejších obrozenců se projevoval především studiem lužickosrbské literatury a dějin Lužice, osobními či písemnými kontakty s představiteli lužického kulturního života nebo přímými návštěvami Lužice. Patřili mezi ně především Josef Dobrovský, Václav Hanka, Pavel Josef Šafařík a Karel Jaromír Erben. Vůdčí osobnost slovenského národního obrození Ľudovít Štúr již roku 1839 vydal svoji Cestu do Lužic, což byl jeden z prvních – možná i první – cestopis o Lužici v našich zemích.
Pro vznik lužickosrbské inteligence, zvláště v 19. století, měl neocenitelný význam Lužický seminář na Malé Straně v Praze, kde se v letech 1728–1922 vzdělávali budoucí katoličtí duchovní, přicházející z Horní Lužice. Budovu semináře vlastnila a spravovala budyšínská kapitula. Lužickosrbští studenti zde pod vlivem českého národního obrození pěstovali svoji mateřštinu a v létě 1846 založili studentské sdružení Serbowku – první slovanský studentský spolek v Praze.
Asi nejznámějším představitelem lužickosrbského jazykového a kulturního úsilí ve druhé polovině 19. století byl jazykovědec, literární historik a katolický duchovní Michal Hórnik (1833–1894), kodifikátor hornolužického spisovného jazyka, který udržoval četné kontakty s některými českými spisovateli, například s Janem Nerudou.
V úvahách českých politiků
Zájem o Lužici vzrostl mezi některými představiteli české inteligence především v době první světové války, a to v souvislosti s možným geografickým rozšířením připravovaného samostatného českého státu. T. G. Masaryk a Edvard Beneš, představitelé československého zahraničního odboje v době první světové války, věnovali Lužici a Lužickým Srbům při přípravě svých zahraničněpolitických koncepcí poměrně značnou pozornost. Sám T. G. Masaryk se poprvé s Lužickými Srby setkal za svého pobytu v Lipsku v letech 1876–1877 a jeho první cesta do Budyšína se uskutečnila v září roku 1884 – zřejmě za účelem návštěvy Michala Hórnika.
V souvislosti s československou zahraniční akcí za první světové války je nutné připomenout Masarykův článek Budoucí Čechy (1917), kde je též poznámka o zahrnutí Lužice do programu budoucího společného státu. Poprvé však Masaryk uplatnil tuto myšlenku v roce 1915 v memorandu britskému ministru zahraničí Edwardu Greyovi Samostatné Čechy; zároveň přiložil mapku předpokládaného státu spolu s Lužicí. O možnosti připojení Lužice k českému státu se ostatně Masaryk zmínil již roku 1914 v rozhovoru s ruským novinářem V. Svatkovským.
Připojení Lužice k budoucímu československému státu mělo být pro T. G. Masaryka takřka rozhodujícím vojensko-diplomatickým tahem proti německé rozpínavosti. Ve svém díle Nová Evropa o tomto problému uvedl: „Nepochybuji dost málo, že pangermáni takové řešení pruské otázky odmítnou s největším rozhořčením – Lužičany osvobodit! Na dostřel od Berlína má být svobodná slovanská oblast? Ano – to by bylo vítězství spravedlnosti a Nemesidy. Jestli spojenci zvítězí, řešení pruské otázky ve smyslu demokracie a národnosti je možné a nutné.“
Snahy o připojení Lužice se však v období let 1918–1919, stejně tak v letech 1945–1946, ukázaly jako nerealistické, a to především pro nesouhlas vítězných velmocí – v roce 1919 se proti rozšíření ČSR o Lužici postavily především Spojené státy a Velká Británie, v roce 1945 pak Sovětský svaz.
Kontakty v první polovině 20. století
Nejvýznamnějším znalcem lužickosrbské problematiky na počátku 20. století v Čechách a na Moravě byl dr. Adolf Černý, který jako první začal vyučovat lužickou srbštinu na Karlově univerzitě a stal se zakladatelem české sorabistiky jako společenskovědního oboru. Mezi další znalce lužickosrbské problematiky patřil v té době u nás také malíř a folklorista Ludvík Kuba.
Bohaté kulturní a vědecké styky mezi Čechy a Lužickými Srby vyvrcholily 20. března 1907, kdy byl v pražské Hlávkově koleji z iniciativy lužickosrbského studenta Jana Bryla založen spolek, jenž měl původně zůstat výhradně lužickosrbským a jehož název zněl Łužisko-serbske towarstwo „Adolf Černý“ w Prazy. Pojmenován byl na počest již zmíněného vynikajícího českého sorabisty. Hlavním cílem zakladatelů spolku bylo udržování lužické identity mezi studenty lužickosrbské národnosti. Po vypuknutí první světové války byli někteří členové spolku vyslýcháni rakouskou policií a jeho činnost byla roku 1915 zastavena.
Po obnově spolku po roce 1918 a po jeho určité vnitřní proměně, kdy se jeho členy stávali především čeští příznivci Lužice z řad odborné i laické veřejnosti, nastal jeho nový rozmach. K nejaktivnějším členům tehdy patřili jednatel Vladimír Zmeškal a místopředseda Josef Páta, který byl později za okupace popraven nacisty. V době první republiky značně vzrostla členská základna, a proto v mnoha českých a moravských městech vznikaly pobočky spolku, kterých bylo celkem sedmnáct. Časté byly také přímé styky spolku s Lužickými Srby – do Čech přijížděly výpravy lužickosrbských sokolů a pěveckých sdružení. Lužickosrbští sokolové se zúčastnili například všesokolského sletu roku 1926.
V roce 1919 byl spolek Łužisko-serbske towarstwo „Adolf Černý“ w Prazy přejmenován na Česko-lužický spolek „Adolf Černý“; ten o rok později zahájil vydávání měsíčníku Česko-lužický Věstník (Čěsko-serbski Wěstnik).
V roce 1931 se název spolku změnil na Československo-lužický spolek „Adolf Černý“ v souvislosti se vzrůstajícím zájmem o Lužici na Slovensku a název časopisu na Lužickosrbský věstník. O rok později se název spolku opět změnil, a to na Společnost přátel Lužice. Členové Společnosti, kterých bylo více než tři a půl tisíce, již od roku 1933 s napětím a s obavami sledovali horšící se situaci Lužických Srbů v nacistickém státě. Při manifestaci svolané Společností přátel Lužice se na hoře Mužský u Mnichova Hradiště 5. července 1933 sešlo téměř 30 000 občanů, aby Lužickým Srbům vyjádřili podporu a solidaritu. Společnost usilovně informovala o Lužických Srbech a o obtížných podmínkách jejich národního života v tehdejším Německu až do zákazu činnosti v roce 1939.
Společnost přátel Lužice byla po druhé světové válce obnovena a přes četné nepříznivé peripetie v době komunistického režimu ve své záslužné činnosti v oblasti rozvíjení česko-lužickosrbských vztahů úspěšně pokračuje dodnes.
Gymnázium v Čechách
Požadavky Lužickosrbského zemského národního výboru, který byl založen v květnu 1945 v Praze, na připojení Lužice k ČSR nenalezly oficiální podporu československé vlády a byly Postupimskou konferencí vítězných mocností odmítnuty. Ovšem dosti významným projevem poválečné podpory československého státu Lužickým Srbům byl vznik lužickosrbského gymnázia v severních Čechách. Československá vláda tehdy založila tzv. Staškovo lužickosrbské gymnázium, které bylo pojmenováno po JUDr. Františku Staškovi z České matice školské, jenž měl o zřízení této školy značné zásluhy. Výuka byla zahájena 1. prosince 1945 v České Lípě, další tři roky bylo gymnázium umístěno ve Varnsdorfu a ve školním roce 1949/50 studovaly dvě třídy v Liberci.
Čtyřletý pobyt v českém prostředí ovlivnil lužickosrbské studenty na celý život. Později se stávali učiteli, lékaři, kněžími, novináři a spisovateli. Vytvořili tak velmi aktivní poválečnou vrstvu lužickosrbské inteligence, která ovlivňovala kulturní, vědecký a společenský vývoj nejmenšího slovanského národa po celou druhou polovinu 20. století.
Domowina
Dne 13. 10. 1912 byla lužickosrbskými vlastenci v Hoyerswerdě (Wojerecy) založena národně obranná instituce Domowina jako zastřešující a vrcholná organizace srbských sdružení a spolků, která svépomocí zajišťovala budování srbských škol a vydávala lužickosrbský tisk. K založení Domowiny jako reprezentativní organizace Lužických Srbů došlo v důsledku zvýšeného pocitu národního ohrožení v době, kdy do Lužice přicházely za prací v nově otevíraných dolech stovky a tisíce německých rodin, jež měnily národností charakter dosud slovanských částí Lužice. Dalším důvodem mohl být vzestup státem podporovaného německého nacionalismu vpředvečer rozpoutání první světové války. Předsedou Domowiny se stal Arnošt Bart. Vypuknutí světové války o dva roky později mělo pochopitelně negativní vliv na činnost Domowiny, lužickosrbští poslanci však i nadále prosazovali kulturní a hospodářské zájmy Srbů v saském sněmu. Německá „výmarská“ republika (1919–1933) Lužickým Srbům ponechala jejich dosavadní jazyková práva, nicméně i pro ni Slované na Labi představovali určitý rizikový faktor.
Za hitlerovské diktatury byla (1937) Domowina po několika letech nacistických ústrků i represí rozpuštěna, když se odmítla označit za organizaci sdružují slovansky mluvící Němce. Nacisté postupně zastavili vydávání všech lužickosrbských novin a časopisů, včetně náboženských. Jakákoliv školní výuka v srbštině ustala a byly dokonce zakázány srbské bohoslužby i pohřební obřady. Plány nacistické moci na rozsídlení Lužických Srbů – a tím i jejich násilný zánik – znemožnil obrat na frontách druhé světové války v roce 1943. Ihned po porážce nacismu byla Domowina 10. 5. 1945 v Chrosčicích u Budyšína obnovena. Domowina – na rozdíl od „pražského“ Lužickosrbského národního výboru – však nepožadovala připojení Lužice k Československu a spíše se orientovala na prosazování národních práv Lužických Srbů v rámci sovětské okupační zóny a později i NDR.
V době čtyřicetileté existence Německé demokratické republiky (1949–1989) byla ovšem Domowina – podobně jako další tehdejší politické strany a masové organizace – ovlivňována ideologií vládnoucí komunistické strany SED. V činnosti pokračuje Domowina stále, i když po pádu východoněmeckého režimu prošla – jako instituce do značné míry spjatá s politickým systémem NDR – určitou ideovou i organizační krizí, kterou však postupně překonávala.
100. výročí
Hlavním úkolem Domowiny v loňském roce byla příprava slavnostního zasedání, jehož konání bylo dlouhodobě plánováno na podzim roku 2012 ve Wojerecích u příležitosti 100. výročí jejího vzniku. Dne 13. října 2012 se ve zdejším Lužickém centru shromáždilo více než 800 účastníků oslav – většinou lužickosrbských aktivistů z nejrůznějších národních spolků, souborů a organizací, ale též významných představitelů zemských a celoněmeckých institucí. Na tomto zasedání vystoupil s hlavním projevem současný předseda Domowiny David Statnik a dále předsedové zemských vlád Braniborska a Saska Matthias Platzek (SPD) a Stanislaw Tillich. Tento křesťanskodemokratický politik je prvním Lužickým Srbem, který se stal předsedou saské zemské vlády (2008). Pozdravný list účastníkům zaslala spolková kancléřka Angela Merkelová.
(Literatura: Jan Galandauer, Vznik Československé republiky 1918, Praha 1918; Libuše Hrabová, Stopami zapomenutého lidu, Praha 2006; Karel Kaplan, Pravda o Československu 1945–1948,
Praha 1990; Pavel Kosatík, České snění, Praha 2010; Ludvík Kuba, Čtení o Lužici, Praha 1925; Ludvík Kuba, Západní hranice Slovanstva, Slaný 1938; František Vydra, Tonoucí ostrovy, 1999;
Česko-lužický věstník 11–12/2012)
JUDr. Karel Hais, I.místopředseda Aliance národních sil
Seznam použitých zdrojů:
[1]„Národopis je věda, která popisuje a vykládá život a práci lidu venkovského ve všech složkách kultury hmotné a duchovní spolu se vztahy společenskými, a to jak v jejich rozložení prostorovém, tak i vrstvení časovém“ (Chotek 1966: 271).
[2] Staatsfilialarchiv Bautzen byl založen ve 14. stol., z této doby jsou dochovány i první úřední knihy města Budyšín. V roce 1597 byl zřízen snad první inventář archivu. V 17. a 18. stol. požáry zničily město Budyšín, ale cenné archiválie města byly zachráněny. V roce 1933 převzal archiv svoji práci jako „Staatliches Zweigarchiv für die Oberlausitz“. Během války byl archiv zavřen a v roce 1949 nově otevřen jako „Sächsisches Landeszweigarchiv für die Oberlausitz“. V roce 1965 byl na základě státního nařízení přejmenován na „Historisches Staatsarchiv Bautzen“. Samostatnost archivu končí v roce 1976, kdy se stává „pobočkou Státního archivu Drážďany“.
[3] V roce 1962 se rozhodlo dva tisíce lužickosrbských vzdělávacích institucí uložit svůj archivní materiá do Lužickosrbského kulturního archivu.
[4] PECH, Edmund: Die Sorbenpolitik der DDR 1949–1970. Anspruch und Wirklichkeit, Bautzen 1999.
[5] Výčet a vyhodnocení odborné literatury se nachází v úvodu celkové studie. Blíže viz kapitola 1. 1. Literatura a prameny, s. 5–10.
[6] KALETA, Petr: Česko-lužickosrbské vztahy (nepubl. heslo).
[7] Při překladu Nového zákona do lužické srbštiny vycházel roku 1706 farář Michał Frencel z pravopisných zásad češtiny a stal se zakladatelem hornolužického spisovného jazyka. Viz KUNZE, Peter: Kurze Geschichte der Sorben, Bautzen 1995, s. 77.
[8] NEKVAPIL, Jiří: O vztahu velkých a malých slovanských jazyků. Srov. Lětopis 50 (2003) 1, s. 114.
[9] Lužickosrbskému výrazu „Serb“ (Serbow, serbska atd.) odpovídá v němčině jak výraz „der Sorbe“, tak i „der Wende“. Jako „Wenden“ se však dnes označují především příslušníci starší generace Lužických Srbů žijící v Dolní Lužici, zatímco u mladší generace je již vžité pojmenování „der Sorbe“ či „der Niedersorbe“, které se na veřejnosti a v legislativě ujalo v období NDR. Vzhledem k přehlednosti bude tato práce používat pojem Lužičtí Srbové, popřípadě bude rozlišovat Lužické Srby žijící v Dolní Lužici či Horní Lužici.
[10] Např. Jakub Xaver Ticin, který v Praze v roce 1679 vydal první tištěnou gramatiku hornolužické srbštiny, Principia linguae Wendicae. Jeho současník Jurij Hawštyn Swětlik, který rovněž vystudoval teologii v Čechách, přeložil v letech 1688 – 1707 do hornolužické srbštiny podle Vulgáty (překlad bible z řečtiny do latiny pořízený koncem 4. století Jeronýmem, prosazen od 7. století) celou bibli. Viz KOSCHMAL, Walter a kol.: Češi a Němci. Dějiny, kultura a politika, Praha – Litomyšl 2001, s. 251.
[11] Macij Wjacław Jakula (Mathias Wenzel Jäckel) svými barokními plastikami vyzdobil klášterní kostely v Sedlci, Břevnově, Broumově a Chotěšově. Tři jeho skupinové plastiky dodnes zdobí Karlův most. Viz tamtéž s. 251.
[12] Během reformace v Sasku se naopak z míšeňského biskupství stalo budyšínské děkanství. Srov. Aula 11 (2003) 1, s. 17.
[13] V roce 1926 byl Společností přátel Lužice jednomyslně přijat návrh, aby knihovna nesla název „Hórnikova lužickosrbská knihovna v Praze“. Hórnikova proto, že Michał Hórnik je považován za jednoho z nejvýznamnějších odchovanců Lužického semináře. Blíže viz ZMEŠKAL, Vladimír: Hórnikova lužická knihovna v Praze, Praha 1931, s. 8.
[14] Po celé 18. století byl přitom lužickosrbský jazyk nucen čelit konkurenci jazyka německého a politice pruské vlády, která měla vést k vymýcení lužické srbštiny. Viz OSCHLIES, Wolf: Die Sorben – slawisches Volk im Osten Deutschlands, Bonn – Bad Godesberg 1991, s. 15.
[15] Oboustrannost politiky saské vlády lze demonstrovat např. na saském školském zákoníku z roku 1835, který na jedné straně povoloval výuku náboženství v lužické srbštině a na straně druhé stanovil povinným jazykem v ostatních předmětech němčinu. Konec liberální politiky vůči Lužickým Srbům v Sasku uspíšill vznik Německé říše v roce 1871. Viz PASTOR, Thomas: Die rechtliche Stellung der Sorben in Deutschland, Bautzen 1997, s. 19.
[16] Považovala za svůj hlavní úkol udržování slovanského jazyka, vydávání lužickosrbských knih, navazování styků s ostatními Slovany.
[17] BOGUSŁAWSKI, Wilhelm – HÓRNIK, Michał: Historija serbskeho naroda, Budyšin 1884.
[18] MUKA, Arnošt: Historische und vergleichende Laut- und Formenlehre der niedersorbischen (niederlausitzisch-wendischen) Sprache. Mit besonderer Berücksichtigung der Grenzdialecte und des Obersorbischen, Leipzig 1891.
[19] TÝŽ: Słownik dolnoserbskeje rěcy a jeje narěcow, St. Petersburg 1911–1915, Praha 1928.
[20] KALETA, Petr: Adolf Černý – národopisec a jeho kontakty s Františkem Řehořem, in: Pro Lusatia. Opolskie studia Łužycoznawce, Opole 2003, s. 11–16.
[21] Praha a Lužičtí Srbové. Sborník z mezinárodní vědecké konference ke 140. výročí narození Adolfa Černého (Praha 25. – 26. 11. 2004), Praha 2005, s. 13.
[22] Z Prahy podporoval aktivity Lužických Srbů „Česko-lužický spolek ‚Adolf Černý‘“, založený v roce 1907.
[23] Lužickosrbský národní výbor např. požadoval vytvoření vládního obvodu Lužice, spravedlivé zastoupení v parlamentech, zrovnoprávnění lužickosrbštiny ve správě a soudnictví, zřizování škol pro Lužické Srby apod. Politika zemských vlád šla však ve většině případech opačným směrem. Přesto byla situace v Sasku a Prusku mnohdy odlišná – např. v oblasti školství, kde byla politika saské zemské vlády mnohem liberálnější než v Prusku. Viz OSCHLIES, Wolf: Die Sorben, s. 26.
[24] PASTOR, Thomas: Die rechtliche Stellung der Sorben, s. 30.
[25] Pawoł Nedo (1908–1984): hornolužický etnograf a folklorista, profesor univerzity v Lipsku. Před druhou světovou válkou stál v čele lužickosrbského národního hnutí a její organizace Domowina. P. Nedo brzy poznal, že Domowina se nemůže vyhnout spojení se státním systémem a řekl: „Bez SED pro nás neexistuje ani život, ani budocnoust a už vůbec ne kulturní vývoj.“ Přesto Nedo jako předseda organizace v poválečných letech neobstál a koncem roku 1950 byl vytlačen dělníkem a komunistou Kurtem Krjencem (Kurt Krenz). Krjenc měl jakožto dělník a od roku 1923 člen KPD (Komunistická str. Německa), lepší biografické předpoklady pro tuto důležitou pozici. Viz PECH, Edmund: Die Sorbenpolitik der DDR, s. 36–37.
[26] BOHÁČ, Zdeněk: České země a Lužice, s. 78.
[27] TSCHERNIK, Ernst: Die Entwickligung der sorbischen Bevölkerung von 1832 bis 1954, Berlin 1954, s. 34.
[28] SCHILLER, Klaus J.: Die Sorben in der antifaschistisch-demokratischen Umwälzung (1945–1949), Budyšín 1976, s. 20–23.
[29] První ústava NDR vstoupila v platnost 7. října 1949 a silně připomínala výmarskou ústavu. Zaručovala základní občanská práva, mimo jiné i svobodu vyznání. Ale ani zahrnutí náboženství do státem chráněných oblastí nepředstavovalo vzhledem k faktu, že Lužičtí Srbové byli stejně jako německé obyvatelstvo křesťané, žádné významné rozšíření právní ochrany lužickosrbské menšiny. Nová ústava byla vyhlášena v roce 1968 a byla ještě jednou. v roce 1974, změněna. Viz JURIGOVÁ, Kateřina: Právní a politický rámec ochrany autochtoních menšin ve Spolkové republice Německo, FSV UK (diplomová práce), Praha 2001, s. 115.
[30] PECH, Edmund: Die Sorbenpolitik der DDR, s. 105.
[31] Srov. JURIGOVÁ, Kateřina: Právní a politický rámec, s. 101.
[32] Jedná se o název ústavy SRN. Ústava vyhlášená 23. 5. 1949 prohlašovala SRN za jediného zákonného představitele německého národa a stanovila právní kontinuitu s předchozími německými státy.
[33] Toto divadlo každoročně zařazuje do svých plánů dvě až tři hry v lužickosrbské řeči. Viz VYDRA, František: Tonoucí ostrovy, s. 51.
[34] Učitelé byli vzděláváni na „Sorbisches Institut für Lehrebildung“, založeném již v lednu 1946 v Radworu. Viz ELLE, Ludwig: Zur Entwicklung der sorbischen Schulwesens in der DDR, in: REUTER, Lutz R. – STRUNK, Gerhard (vyd.): Beiträge aus dem Fachberich Pädagogik der Universität der Bundeswehr Hamburg, 3/1993.
[35] CDU vstoupila do okresních a zemských voleb v sovětské okupační zóně roku 1946 bez konkrétních představ o menšinové politice. Viz SCHURMANN, Peter: Die sorbische Bewegung 1945–1948 zwischen Selbstbehauptung und Annerkennung, Bautzen 1998, s. 117.
[36] Dopis konventu lužickosrbských evangelických duchovních co se týče článku v časopisu Nowa Doba z 27. 6. 1956, Hochkirch 17. Srpen 1956 /3/, edice dokumentu, in: PECH, Edmund: Die Sorbenpoitik der DDR, s. 249.
[37] ELLE, Ludwig – SCHURMANN, Peter: Domowina und SED 1947–1950 – eine Dokumentation, Lětopis 40, 1993/2, s. 50.
[38] Protokol ze zasedání Domowiny 5. 10. 1949, Saský státní archiv – pobočka Budyšín, oddělení pro lužickosrbské podotázky ministerstva vnitra NDR, fond 0835, in: PECH, Edmund: Die Sorbenpolitik der DDR, s. 35.
[39] Tamtéž.
[40] Tamtéž, s. 37. Též in: ELLE, Ludwig: Sprachenpolitik in der Lausitz, Budyšin 1995, s. 23.
[41] KOSCHMALl, Walter a kol.: Češi a Němci, s. 252.
[42] Tamtéž, s. 253.
[43] František Stašek (1885–1946): byl specialistou na národnostní menšiny a po druhé světové válce pracoval jako předseda Ústřední matice školské v Praze.
[44] VYDRA, František: Tonoucí ostrovy, s. 54.
[45] SPL se v roce 1946 rozhodla použít budovy Lužického semináře k vybudování Lužického domu v Praze. Blíže viz MORÁVEK, Antonín – ZMEŠKAL, Vladimír: Lužický dům v Praze (1728–1948), Praha 1948, s. 17.
[46] Tamtéž, s. 18. Rovněž in: Aula 11 (2003) 1, s. 18.
[47] Jiří Kapitán: jeden z vůdčích činitelů SPL po roce 1945.
[48] Archiv Ministerstva zahraničních věcí (dále AMZV), Teritoriální odbory – obyčejné (dále TO-O) 1945–1959 NDR menšiny, k. 34, (Přípis MZV ze dne 28. května 1951, zprávy diplomatické mise v Berlíně adresované MZV).
[49] AMZV, TO-O 1945–1959 NDR menšiny, k. 34, (Přípis diplomatické mise v Berlíně ze dne 11. 6. 1952 adresovaný MZV).
[50] AMZV, TO-O 1945–1959 NDR menšiny, k. 34, (Přípis ministerstva vnitra ze dne 30. 9. 1954 adresovaný MZV).
[51] Tamtéž (Přípis ministerstva vnitra ze dne 25. 2. 1955 adresovaný MZV).
[52] Tamtéž (Přípis ministerstva vnitra ze dne 9. 6. 1955 adresovaný MZV).
[53] CSVŠ, příspěvková organizace ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy; vzniklo 1.3. 1991 jako právní nástupce ÚRVŠ. Srov. Aula 11 (2003) 1 s. 19.
[54] BOHÁČ, Zdeněk: České země a Lužice, s. 67.
[55] KALETA, Petr: Česko-lužickosrbské vztahy (nepubl. heslo).
