Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.
Dnešní průměrný český občan se zajímá především o dnešek a zítřek, o své reálné šance zařídit sobě a své rodině přiměřené životní podmínky, o příští rodinnou dovolenou, rozhodně ho více vzruší vítězství či porážka českých hokejistů v nějakém mezinárodním klání, než nějaká „národní vítězství“ nebo „národní prohry“ v bližší nebo vzdálenější minulosti. A tady se přitom debatuje o událostech, které se udály před 55-65 lety, tedy v době, kterou převážná část dnes žijících občanů nezažila, i jejich rodiče a možná prarodiče byli tehdy sotva dětmi, zná cosi nejvýš ze školy z dějepisu, z četby, někdy snad z vyprávění starší generace. Už tato okolnost naznačuje, myslím, dost zřetelně, že nejde vůbec o diskusi, která by vyvěrala z vnitřní potřeby české společnosti, z problémů, nad nimiž se lidé sami zamýšlejí, z otázek, které si čeští občané sami kladou. Tato diskuse byla do české společnosti uměle vnesena zvenčí, přesněji řečeno tato diskuse jí byla masivním mediálním nátlakem prostě vnucena. Pojednává totiž vesměs o otázkách, které drtivá většina Čechů považuje za věci dávno, od dob svých otců či spíše dědů, jednou provždy s konečnou platností vyřešené. Byla vnucena těmi, kdož nejsou ani po více než půlstoletém odstupu ani v nejmenším s to pohlédnout kriticky do vlastní minulosti, pokusit se nahlédnout, jak se chovali zejména v r. 1938 k demokratickému Československu a jak před ním dali tehdy více než 90% hlasů přednost hitlerovskému Německu. Zemi, kde sice ještě nebyly vyhlazovací koncentráky jako Osvětim, ale byly tam koncentrační tábory jako Dachau a Buchenwald, kde platily rasové protižidovské norimberské zákony, odkud lidé prchali po tisících, mj. do Československa. Těmi, kdož nejsou ani s to ani ochotni nahlédnout, že bezpodmínečná kapitulace po totální prohře v totální válce měla zcela přirozeně rovněž totální důsledky.
Odkud se vzal ten zcela nečekaný a neobvyklý zájem nikoliv o národní dějiny vůbec, ale jen o jednu jedinou událost, vlastně o skupinu několika dokumentů, která ovšem rozhodujícím způsobem ovlivnila dnešní demografickou tvářnost českého státu jako státu sice založeného nikoli na národních či etnických, ale na občanských základech, ale z národnostního hlediska přitom výjimečně jednolitého: 95% obyvatelstva jsou Češi, příslušníci národních menšin tvoří (s výjimkou jen kompaktně usedlé autochtonní menšiny polské) pouze poměrně malé komunity po několika desítkách tisíc osob, nadto roztroušené a rozptýlené. Nejpočetnější z menšin, menšina slovenská, má všechna zákonná menšinová práva, dostává se jí, stejně jako ostatním menšinám, štědré podpory z veřejných prostředků pro její tisk a kulturní činnost, není však vlastně jako menšina (tj. jako cizí, cizorodý prvek) českou většinou vnímána a také se sama tak nevidí. Dnešní česká veřejnost přitom není rozhodně v žádném ohledu společností, která by byla nějak specificky zahleděna do svých národních či státních dějin. Můžeme snášet argumenty, zda je to dobře či nikoliv, ale je tomu tak.
Navenek a v tomto stadiu, chtělo by se říci: v této předehře, jde o několik z celkem 143 dekretů prezidenta republiky, vydaných v r. 1945, prakticky tři či čtyři, které se týkají československého státního občanství (bylo uznáno, že osoby, jež nabyly cizí, především německé, dílem i maďarské občanství akty okupantů, pozbyly tím trvale občanství československého), konfiskace majetku a zejména konfiskace a urychleného rozdělení zemědělské půdy Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Byla to opatření v podstatě denacifikační. Mluvím vědomě o předehře, ačkoliv z hlasů kampaně, kategoricky uplatňujících se zvláštní oblibou především dost mlhavé morální kategorie, by mohl povrchní čtenář soudit, že se jedná vskutku jen o jakousi údajnou potřebu českého zamyšlení, morálního vyrovnání se s drsnými stránkami historie, snad nejvýš o symbolickou nápravu kdysi snad způsobených individuálních škod a křivd. To je jen z průhledných taktických důvodů pomocí polopravd vyvolávaný povrchní dojem. O skutečných, velmi dalekosáhlých cílech se prozatím čtenářům českých novin či posluchačům televize nic neříká. Dokonce se jedná o cíle ještě mnohem dalekosáhlejší, než je požadavek plné majetkové restituce (nebo plného odškodnění) odsunutých, ač to samo je už představa krajně fantastická. Jde totiž o demontáž (nebo přesněji řečeno: o rozbití a zničení) českého státu v jeho dnešní podobě, která je pevně zakotvena v české státní tradici a v české historické identitě. Na rozdíl od většiny ostatních evropských států byla totiž zeměpisná podoba českého státu po celých tisíc let psaných dějin mimořádně stabilní, je to dáno jeho většinou přirozenými přírodními hranicemi. Nikdy v historii se nedělil na řadu menších samostatných království či knížectví (jako třebas Španělsko, Francie, Itálie, Británie a zejména Německo), nikdy nebyl rozdělen mezi několik sousedů (jako třebas Polsko), i pod vládu habsburské dynastie se země České koruny dostaly jako celek, jejich hlavním městem byla vždy jen Praha.
Slova o demontáži či zničení dnešní (a tím i historické) podoby českého státu nejsou žádnou nadsázkou, potvrdil to ostatně sice nepřímo, ale velmi srozumitelně (alespoň pro ty, kdož jsou aspoň trochu informováni a pokusí se domyslit i to, co zůstalo přímo nevyřčeno) před několika dny v interviewu pro Lidové noviny Bernd Posselt, předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SKS), tedy jistě povolaný zdroj, když prohlásil, že jeho životním cílem je stát se senátorem v Česku.[6] Jak by se jím mohl stát, je-li občanem sousedního cizího státu? Něco takového je dosažitelné jenom naprosto zásadní změnou podoby a povahy dnešního českého státu. Snad B. Posselt nepředpokládá, že by mohl počítat s hlasy voličů české národnosti; ani trvale usídlených cizinců, kteří mohou v EU volit, není v ČR tolik. Celkový počet příslušníků německé národní menšiny v celé ČR (necelých 40 tisíc), neřku-li v jednom volebním obvodě, nestačí ani na zvolení jediného senátora. To není nedostatek demokracie, ani důkaz nějaké volební geometrie, ale normální důsledek velké rozptýlenosti a nízké početnosti občanů německé národnosti.
Změna podoby českého státu je také zřetelným obsahem dodnes platného hlavního programového dokumentu SKS, tzv. 20 bodů z r. 1961; ještě se k nim vrátíme. Jelikož však je těžko představitelné, že by dnešní čeští občané přes svůj nepříliš zjevný a živý zájem o historické problémy vůbec s takovým otevřeně vyřčeným cílem SKS vyslovili souhlas, není žádoucí skutečné cíle odhalovat ihned v celé šíři, ale postupovat po jednotlivých krocích, dílčích cílech, které lze jakž takž přijatelným způsobem maskovat a vydávat za cosi zcela nevinného a legitimního, dokonce snad žádoucího v zájmu celostátních českých vyšších, perspektivních a nadřazených cílů, mezi něž patří tak často s oblibou skloňovaný dobrý vztah k sousedům nebo aktuálně třebas vstup do Evropské unie. Pan Posselt to ostatně poněkud neopatrně naznačil také ve svém vystoupení v ČT1, ač tam to asi postřehl jen velmi bedlivý a obeznalý posluchač. Řekl, že nejen jeho osobním cílem, ale cílem landsmanšaftu jako celku je „obnovit soužití“, rozumí se česko-německé v českých zemích. Soužití je jev masový, nelze jím rozumět ani pouhé výlety či zájezdy, ani nostalgické přesídlení jednotlivců na penzi do rodného kraje. Ovšem staleté česko-německé soužití, jehož se sudetoněmecká propaganda tak ráda dovolává, nebylo přece přerušeno po 1945 odsunem, ale už na podzim 1938 německým záborem tzv. Sudet – a to se nestalo z české vůle, prahla po tom a horlivě se o to přičiňovala drtivá většina sudetských Němců. Češi nemají pražádnou chuť pokus o soužití, který skončil za takových okolností, znovu zkoušet.
Současně se připravuje půda také v dalších směrech. Proto je také už dávno, po léta, vedena široce založená a rozsáhlá kampaň, ne vždy tak nápadná a viditelná jako v těchto týdnech, orientovaná na demontáž české národní identity, na kompromitaci českých národních a státních tradic, jejich soustavné zesměšňování a obviňování ze všech myslitelných vad, zejména předmnichovské republiky, druhého odboje, ale i 28. října atd. To se děje v široké míře, soustavně a s nebývalou vehemencí. Nikoli seriózními historickými pracemi, tam tomu totiž objektivně brání povaha historických fakt, která lze „ohýbat“ a „přizpůsobovat“ momentální propagandistické potřebě jen ve velmi omezené míře. Děje se to převážně metodou žurnalistických a publicistických článků, kde netřeba nic dokazovat a prokazovat, zato jimi lze soustavně a dlouhodobě bombardovat vědomí české veřejnosti. Jde o to, nahlodat a narušit existující tradiční stereotypy české národní identity, soustavným opakováním sebeabsurdnějších výtek, „kritik“, frází a schémat (podle známého principu propagandy, že stokrát opakovaná lež či polopravda bude nakonec veřejností, prakticky pouze jednostranně informovanou a zpracovávanou, akceptována jako pravdivý obraz minulosti) tyto stereotypy zpochybnit a na jejich místo dosadit stereotypy vesměs negativní, vštípit stereotyp provinění atd., odtud je už jen krůček k stereotypu lokajství.
