Tak v tomto týdnu se vystřídaly třídy v rotační výuce a kromě devítky jsem měl už všechny. První šok nastal, když jsem zjistil, že z distanční výuky si nepamatují nic.
Takže všechny písemné práce a domácí úkoly, které dělali celkem obstojně, byl podvod. A děsivé je, že jim to vůbec nevadí. Mají z toho srandu. Ani špetka studu, nic.
Ale většina z nich má představu, že vystudují VŠ, najdou si dobře placenou práci, vezmou si hypotéku, koupí si dům a auto a budou cestovat.
Zkoušel jsem jim zadat pár příkladů na logické uvažování. Nic složitého. Hádanky, kterými jsme se bavili jako děti. Ani jeden. Nic. Nula. A nakonec mi řekli, že je to moc složité a k čemu jim to bude. To je ostatně evergreen – k čemu mi to bude, v životě to nebudu potřebovat. Tak jsem jim řekl, ať si jdou rovnou lehnout do hrobu, když nic nemá cenu.
Na chodbě jsem potkal kolegyni před důchodem, která učí češtinu. Ta málem brečela. Říkala, že děti umí míň než minimum. V rodině prý nikdy neměli rádi komunisty, ale tohle za nich nebylo možné. Prý byla vždycky hrdá, jaký jsme pracovitý národ a teď jenom lenost, pohodlnost a neschopnost.
Můžu říct, že můj vstup na školu byl pro mě šokující, ale nějak jsem to postupně vstřebal. Pořád jsem měl spoustu představ a nápadů, co a jak dělat, ale prezenční výuka mě úplně odzbrojila. Začínám uvažovat, že půjdu někam do JZD na traktoristu nebo něco takového.
Na školách se ještě neberou drogy a při hodině se nepije alkohol nebo nevyhrožuje učiteli nožem. Ale od toho už jsme jen krůček.
P. P.
Smutek pedagoga je upřímný a daný poznáním skutečného stavu. Velmi mu rozumím. Doučuji vnučku z matematiky a fyziky. Vím, že distančně proberou cca 15-20% z předepsané látky a i těch 15-20% látky představují jen povrchní znalosti, které v hlavách dětí neutkví. Tedy už za 14 dní děti neví, že se s probranou látkou potkaly.
Ten dluh neprobrané a neprocvičené látky si děti ponesou do konce svých životů, budou stále zakopávat o neznalosti, které vznikly na základních školách za doby pandemie.
Všeobecně se ví, že školní děti nebyly nositelé a šiřitelé i nákazy covidu, přesto byly děti postiženi vládními omezeními nejvíce. Právě nesmyslné a dlouhodobé omezení výuky dětí bude lidmi hodnoceno jako největší selhání vlády, kdy byla mnohem papežštější, než samotný papež EU. Rodičům postižených dětí až později dojde, jak mnoho se stát na jejich dětech provinil.
Čas se vrátit nedá, ten postupuje neúprosně dopředu. Ztracený čas i veselého školního života byl dětem doslova ukraden. Těžko mohu posoudit, byl-li to záměr vlády, či snaha vlády, aby se zavděčila svým hybatelům za oponou. V každém případě se vláda a její představitelé nevyhnou zúčtování.
Hykš (přišlo e-mailem)