Pouť ANS – výročí bitvy u Lipan, 30.5.2020

Dobrý den,

rád bych Vás přivítal na památném a smutně proslulém místě našich dějin, u mohyly Prokopa Holého. V těchto místech, v neděli 30. 5. Léta Páně 1434, proběhla bitva, ve které bojovali Češi proti Čechům, husité proti husitům.

Co této smutné události předcházelo? Již o století dříve někteří církevní učenci poukazovali na nešvary v církvi. Církevní hodnostáři žili životem nehodným služebníků božích a církev vesele prodávala odpustky. Proti tomu kázal v Anglii John Viklef a v Čechách Milíč z Kroměříže – původně notář české královské kanceláře, později populární pražský kazatel, který zpočátku působil i ve službách krále Karla IV.

John Viklef byl v Anglii popraven a Milíč z Kroměříže jel do Avignonu obhajovat své přesvědčení, ale na cestě náhle zemřel. Pokračovateli jejich učení o nápravě církve byl v Anglii John Payne, který později utekl před anglickou inkvizicí do Čech a působil jako husitský diplomat, a v Čechách především Mistr Jan Hus.

Po roce 1412 v Čechách církev zintenzivnila prodej odpustků a též útoky na Mistra Jana Husa. Ten odjel obhajovat své učení o nápravě církve do Kostnice, ale tam byl roku 1415 upálen. Jeho smrt zažehla protesty, jak mezi prostým lidem, tak i domácí šlechtou.

V Praze, dne 30. července 1419 se v kostele panny Marie Sněžné sešli ozbrojení husité a pod vedením kněze Jana Želivského odešli před Novoměstskou radnici a požadovali propuštění zatčených přívrženců husitského hnutí. To se nestalo a navíc byl na dav hozen z okna radnice kámen. Dav následně vyrazil dveře a všechny konšely pobil a vyházel z oken. Tímto aktem začala husitská revoluce.

Programem husitů se staly 4. pražské artikuly z roku 1420:

přijímání z kalicha (pod obojí způsobou),
svobodu kázání slova Božího,
církev zbavenou majetku a světské moci,
trestání smrtelných hříchů bez rozdílu postavení hříšníků.

V Čechách proti sobě stály dva nesmiřitelné tábory – katolíci a husité, ale i mezi husity docházelo k nejednotnosti, nesvárům a bojům.

Husitské frakce se sjednotily vždy, když se blížilo nebezpečí zvenčí. Všechny křížové výpravy proti husitům dopadly neslavně, i když vojáci byli naverbování v německých zemích, Rakousku, Uhersku, Itálii a též dokonce i v Anglii či Dánsku. Nic to nebylo platné a při poslední křížové výpravě, kdy 130 000 cizích žoldnéřů utíkalo bezhlavě od Domažlic a zanechalo husitům velkou kořist, usoudil kardinál Giuliano Cesariny, který 4. křížovou výpravu vedl, že husity nelze vojensky porazit a je nutné vyjednávat.

Husité tedy byli – pod vedením Prokopa Holého a kněze Jana Rokycana – pozváni na koncil Basilejský a tam obhajovali 4. pražské artikuly. Koncil nakonec byl ochoten připustit pouze přijímání pod obojí, ostatní byly pro církev ale šlechtu naprosto nepřijatelné.

Celé jednání bylo protahováno, husitské šlechtě slíbil císař Zikmund majetky za ukončení válek a za uznání českým králem. Tak se povedlo dokonat rozkol mezi husity a to vyústilo v bratrovražedný boj, kdy na jedné straně stála koalice husitské šlechty pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka a katolického šlechtice Oldřicha z Rožmberka a na straně druhé stála polní vojska táboritů a sirotků, pod vedení Prokopa Holého, Jana Čapka ze Sán a Jana Roháče z Dubé.

Jelikož Bořek Diviš znal husitskou taktiku, tak se vítězství nakonec přiklonilo na stranu husitské a katolické šlechty. Husitská revoluce skončila tím, že ani půlka Evropy nedokázala Čechy porazit, ale oni nakonec porazili sami sebe. Je to varování pro nás, přítomné, ale i pro generace budoucí. Jen v jednotě a svornosti je síla.

Petr Kania, místopředseda ANS

Milí přátelé,

nyní nastává doba, kdy jsme povinni zúročit veškeré zkušenosti minimálně od Praotce Čecha do současné doby na úrovni individuální i národnostní, vše se v různých formách promítá do současné, pouze zdánlivě odlišné doby. Všichni v sobě máme skryté, avšak netušené možnosti vlastní síly, odhodlání a smyslu pro spravedlnost. My jsme však tu svojí moc odevzdali falešným hodnotám pohodlí, povrchnosti, konzumu, nadvládě ega, atd. My ale máme možnost a povinnost si tu svojí moc vzít zpět, opět ve svém nitru najít lásku k sobě, k rodině a k národu, k Evropě, planetě a celému probuzenému lidstvu. Čím dříve uvnitř sebe oživíme neutuchající potřebu nenechat se ovládat, ale ani neovládat ostatní, tím budou dopady na blízkou budoucnost snazší. Jsme povinni probudit v sobě intuici a nechat se jí řídit, ať jsou podmínky ve hmotnosti jakkoliv těžké. A to my dokážeme, protože máme po svých předcích ten nejúžasnější potenciál vzestupu do vyšší úrovně vědomí a staneme se tak „Živými lidmi“.

A za to Vám všem z celého srdce a s nejhlubší poklonou děkuji.

Na místě poslední husitské bitvy u Lipan (1434) byla vystavěna pamětní mohyla Prokopa Holého, jednoho z vůdců radikální poraženecké strany. Touto bitvou husitů proti husitům byla završena jedna z důležitých etap vývoje českých dějin, pokus o reformaci katolické církve. Sice se z dnešního pohledu může zdát, že veškerá snaha skončila prohrou, opak je však pravdou. Je to nezapomenutelná zkušenost, která se nám, potomkům, vtiskla do vědomí, jsme její nositelé a jsme povinni ji v pravou chvíli zúročit. Mnohá poučení si můžeme přetransformovat do současnosti a najít v tom určitou analogii. Podstata zůstává stejná, pouze forma se mění.

Lipanská mohyla je v rovinaté krajině Českobrodska na kopci s nádhernou vyhlídkou až na vzdálené horské hřebeny české kotliny. Abychom mohli souvislostem porozumět, musíme vystoupat i ve vědění na takovou pomyslnou vyhlídku moudrosti, kde se nám prolne úcta k předkům s láskou k sobě a svým potomkům a upřímný vděk za tuto nádhernou Zemi. A to jde pouze, pokud se staneme zodpovědnými za svoje myšlenky, slova a činy, které musí být vždy v jednotě.

Eva Svobodová