Globální svět je komunikačním systémem pro dvacet procent populace planety.
Regionální ekonomika je protikladem „světové ekonomiky“.
Globalizace je proces výroby a směny, ve kterém díky dominanci informačních (tj. „nehmotných“) faktorů nad materiálními („materiálními“) je kapitál, měnící se v elektronický signál, osvobozen téměř od všech omezení (místní a státní úrovně – tedy prostorové, materiální, sociální). Toto je vítězství času nad prostorem. A samozřejmě ti, kteří ovládají čas a kapitál, tak vítězí nad těmi, kdo ovládají prostor a státní moc. Globalizace je také procesem vyloučení osmdesáti procent světové populace z ekonomických procesů. Globální svět je komunikačním systémem pro dvacet procent populace planety.
Hovoříme o fenoménu, kdy jsou, řekněme, tři města v různých zemích vzájemně propojena: mezi nimi probíhají obchodní toky, a to je jakýsi ostrov prosperity. Region-ekonomika musí mít minimálně pět milionů lidí, jinak nelze zajistit její efektivitu. Ale ne více než třicet milionů, protože chudých lidí bude mnoho. Globalizace je dvě nebo tři sta velmi vyspělých uzlů, kde se soustřeďují moderní informační technologie a kapitál. Tyto uzly jsou vzájemně hmotně i virtuálně propojeny. Vše ostatní je vyloučeno – odříznuto.
K vysvětlení tohoto fenoménu použijme dva pojmy – globals (globales) a locales (locales). Globální lidé žijí v globálním nadzemním světě, pohybují se například v hotelovém řetězci Hilton jako obchodníci, politici, mediální intelektuálové, v horším případě turisté. Místní opouštějí své bydliště buď jako uprchlíci, nebo jako migranti, legální (asi sto milionů) nebo nelegální, ale každopádně se dostávají z jedné kategorie do druhé. Lokalizace se stává odvrácenou, temnou stránkou globalizace. Místní člověk zůstane navždy místním.
Dalším důsledkem nové doby jsou „šedé zóny“. Tento termín pochází z radioelektroniky, označuje část vesmíru, kterou „nepozorují“ radary. V „šedých zónách“ stát téměř úplně ztratil kontrolu, moc tam byla privatizována buď kmeny a klany (obrovské prostory v Africe), nebo zločineckými komunitami – nejčastěji drogovými kartely („zlatý trojúhelník“ na křižovatce Barma , Thajsko, Laos; Afghánistán, Kolumbie). „Šedými oblastmi“ mohou být jednotlivé oblasti měst (Baixada Fluminense v Rio de Janeiru, Jižní Bronx v New Yorku) – to vše dělá globalizující se svět ještě méně homogenním. Toto není homogenní a racionálně-liberální svět,
Globalizace pracovní síly postupuje velmi odlišným tempem. Kapitalismus svého času vyřešil problém svého přebytku ve svém jádru a vytlačil nadbytečné na semiperiferii. Kapitalismus otevřel nové trhy, kde se mohlo zboží prodávat. Co je zvláštního na první a druhé světové válce? Jde o války, ve kterých byla poprvé zcela záměrně zničena infrastruktura – aby se později obnovila a vydělalo se na ní. Jestliže industrializace vyžadovala velkou dělnickou a střední třídu, pak znalostně náročná postindustriální výroba toto nevyžaduje. Na začátku devadesátých let měl Microsoft čtyřicet devět poboček a všechny zaměstnávaly šestnáct tisíc čtyři sta lidí.
Dnešní kapitalismus se stal planetárním – a prostě není kde krizi rozptýlit. Problémy se tedy budou muset řešit zevnitř. Je zcela jasné, kdo bude první obětí: je to střední třída a vyšší část dělnické třídy, tedy ty sociální skupiny, které byly v letech 1945 až 1975 hlavními vítězi.
Takzvaný vnitřní proletariát je nyní jádrem celého západního světa. Jsou z Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Tento proletariát nemá stejná práva jako bílé obyvatelstvo, ale má svou vlastní formu organizace v podobě náboženství, jako je islám. Za dvacet let se tato otázka stane velmi akutní: bude existovat masa staré bílé populace a na druhé straně masa mladé, ex-mexické, ex-africké, ex-arabské populace, která zůstane chudá a nedostatečně zaplacena. Jak mohou anglosaští, francouzští a němečtí vůdci udržet své pozice v takové situaci? A s migrací se koneckonců nedá nic dělat – pokud se teď zastaví, budou katastrofální i ekonomické důsledky. Zde nastává nejhorší ze situací: socioekonomická polarizace je překryta nejen etnickými, ale i rasově-etnickými rozpory. Tohle je dynamit. V tomto smyslu již Evropa prošla bodem, odkud není návratu – s tím se nedá nic dělat. Bílá elita vládne světu dvě století a její čas se krátí.
Ve dvacátém století nastalo naprosto úžasné období, které všechny vyvedlo z omylu. Jde o období let 1945 až 1975, kdy byla příznivá ekonomická situace, kdy Západ musel zpacifikovat svou pracující a střední třídu, aby nedej bože nevolili socialisty a komunisty. Bylo nutné je vyplatit, aby nechtěli systém, jako byl v SSSR a socialistických zemích. Výsledkem sociálních ústupků byl tzv. wellfare state – to lze přeložit jako „stav všeobecného blahobytu“. Třicet až padesát procent příjmů bylo vybráno ve formě daní a přerozděleno. Výsledkem byla vrstva, které se říká „socialistická buržoazie“ a jádro střední třídy se rozšířilo o lidi, kteří nebyli buržoazní z hlediska příjmu, ale mohli si dovolit buržoazní spotřebu.
Na začátku sedmdesátých let se ale všechno zlomilo. Propukla ropná krize, Spojené státy opustily zlatý standard (devalvace), začala vědeckotechnická revoluce. V roce 1975 SSSR zvítězil nad Spojenými státy – v té fázi studené války. Amerika prohrála válku ve Vietnamu, proběhlo helsinské setkání, na kterém Západ právně uznal, co se v roce 1945 stalo v Evropě. Ve stejné době se zhroutila tradiční vládnoucí vrstva Spojených států, která se zformovala na jejich východním pobřeží a vládla sto sedmdesát let.
Od roku 1975 a ještě donedávna všichni američtí prezidenti pocházeli buď ze západu, nebo z jihu. Co to znamená? K moci se dostaly ty skupiny, které jsou úzce spjaty s globálním systémem. Východní pobřeží je tradiční vládnoucí třída Ameriky jako národa. Amerika se po roce 1975 stala „globální Amerikou“. Západ s využitím výdobytků vědecké a technologické revoluce rozpoutal procesy globalizace, jejichž jednou z obětí byl Sovětský svaz. Jsme zvyklí říkat, že SSSR byl poražen ve studené válce a Amerika vyhrála. Ale to, že Sovětský svaz prohrál, přísně vzato, neznamená, že vyhrály Spojené státy, ale především Japonsko a Německo. Amerika také vyhrála, ale nabízí se otázka: která Amerika? To už byla jiná země – kulturní revoluce změnila její tvář k nepoznání.
Během padesátých let vtloukali americké mládeži do hlavy, že západní kultura je špatná, stát je špatný. Individualismus je dobrý.
V roce 1968 všechno explodovalo. Objevila se kontrakultura, která kritizovala staré levicové hnutí, roli státu a tvrdila, že dělnická třída přežila svou užitečnost. V těch akcích byl velmi důležitý motiv individuálního zisku – realizoval se v showbyznysu, prodej trávy, drog. Byla to revoluční radikální cesta pro mladé lidi do konzumní společnosti.
Mezi 19. a 20. stoletím se změnily výrobní vztahy. Změnily se vztahy a člověk se navíc stal nejen výrobcem, ale proměnil se i ve spotřebitele.
Reagan přišel s myšlenkami neoliberalismu a všichni pro něj hromadně hlasovali. Mladší generace vystoupala do politických výšin a následně porazila Sovětský svaz, nikoli však v klasické studené válce. Amerika zvítězila – ale ne jako stát, ale jako globální monstrum.
Nová generace začala ničit moderní Ameriku, její křesťanské hodnoty a přestala zacházet s Amerikou jako se státem. Máme co do činění s Amerikou jako s nejrozvinutější částí globálního světa, kde jsou liberální hodnoty dovedeny na hranici možností – k sebezapření. Co je to ale za svobodu, když se nemůžete vyjadřovat k menšinám, ženskému hnutí, rasovým otázkám? S pomocí všemožných aktivistů byla tradiční morálka rozbita. Totéž se děje s „tržním fundamentalismem“.
Co je výsledkem gigantického nahromadění lidí ovládajících intelektuální sílu, kteří si představují, že mají absolutní kontrolu? Nevyhnutelným důsledkem je snížení úrovně lidskosti a totální hloupost, vydávající se za kolosální pokrok ve vědění.
V minulém století se na Západě objevila teorie „20:80“, tedy dvacet procent bohatých, osmdesát procent chudých. Žádná střední třída. Ale pro Indii by to bylo řekněme pět až devadesát pět, pro Brazílii tři až devadesát sedm. Pro Rusko to bude maximálně deset až devadesát. Mluvíme o tendenci vymýtit střední třídu. Ale její kolaps povede ke kolapsu západních společností. Globalizace totiž odřezává nejen jednu zemi od druhé. Jde napříč celými zeměmi.
Jeden z hlavních rozporů nového století zřejmě nebude spočívat ve vztahu mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, ale ve vztahu mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými na jedné straně a všemi ostatními na straně druhé. Ti totiž budou bojovat za to, aby byli vykořisťováni.
Začal obrat k postmoderně s odlišnou sociální strukturou přenosem globální moci na nadnárodní společnosti. Cílem je přesun těžiště ekonomiky z průmyslu, kde vědeckotechnický pokrok neustále vytlačuje masy pracovníků, do sféry virtuálních služeb, které umožňují simulovat zaměstnanost prostřednictvím agresivní reklamy. To vyžaduje volný pohyb kapitálu, práce, zboží a služeb, což vede ke zničení suverenit států a tradic, k míšení lidí v globální Babylónii, k degradaci populace, včetně politických elit!
Existuje takový termín – „kaskádová událost“, tedy řada událostí, které jsou vlastně jediným celkem. V historii byla dvě taková období. Prvním byla „dlouhá dvacátá léta“ – to jsou roky 1914-1934, kdy se rozhodovalo o osudu dvacátého století. Pak došlo k „opětovnému rozdání karet historie“, tedy kdo se chopil trumfů, vyhrál. Nyní prožíváme fantastické období v historii. Tak nebezpečné, tak napjaté, tak zajímavé období jako nyní – mám na mysli období 1975-2025 – ještě nikdy nenastalo. Jestliže dvacáté století začalo pod heslem knihy Ortegy y Gasseta „Vzestup mas“ (1929), skončilo pod heslem knihy Christophera Lashe „Vzestup elit“ (1996). Nyní se rozhoduje o osudu západní střední třídy, kapitálového systému a možná i pozemské civilizace.
Andrej Fursov. 8. srpna 2023
Andrej Fursov. Globální superkrize přijde přesně podle plánu. Jak to změní vše, na co jsme zvyklí: https://dzen.ru/a/ZM07p5VZe1uX8ip7
