V roce 1993 jsem naspoupil do státního podniku Elektroodbyt, který v té době byl akorát privatizován emigrantem Vratislavem Čekanem, který se krátce předtím vrátil zpět do Čech. Tito lidé se navraceli i na pozvání tehdejšího kancléře knížete Švancenberga, který zval zpět tyto emigranty, aby pozvedli naše hospodářství.
Vratislav Čekan v rámci takzvané velké privatizace, sdělil Fondu národního majetku, že Elektroodbyt koupí za 300 milionů a podnik byl jeho a jmenoval se nově Intercom – Elektroodbyt s.r.o. V této firmě jsem byl půl roku a za tuto dobu Čekan rozprodal tento podnik od základů až po střechu. Sklady ve Vrchotových Janovicích prodal tamnímu velkozelináři, sklady v Lužci nad Vltavou též prodal včetně pozemků, několika podnikových bytů, které byly v areálu, dále rozprodal veškeré skladové zásoby a též i budovu v Praze na Malé Straně, která byla od roku 1927 majetkem firmy. Tu prodal nějaké rakouské firmě, aby si tam udělal hotel. Pak převedl peníze z běžného účtu firmy na svůj fotbalový klub Viktorii Žižkov. Vratislav Čekan zde vystupoval velmi sebevědomě, jeho heslo bylo: Já nepotřebuji Vás, Vy potřebujete mě. Též si nechal nalepit na vůz formule 1 reklamní nápis Intercom-Elektroodbyt. Když ho představitelé Fondu národního majetku lehce upozornili, že by mohl zaplatit, tak se nenápadně přesunul do USA, ve státě Utah si koupil ranč a Českou republiku zažaloval, že cena (kterou stejně nezaplatil) byla nadhodnocená a požádal 1 miliardu odškodnění. Postupoval podle hesla, že nejlepší obranou je útok. Celá kauza postupně upadla v zapomnění.
Někdy okolo roku 1995 byl do parlamentu pozván Václav Klaus a poslankyně za KSČM se ho ptala na to, co jeho vláda budě dělat s kauzou Elektroodbyt. On jí odpověděl, že o tom nic neví, že toho má moc a že si nemůže pamatovat všechno a tím skončil. Jindy v tisku na tuto otázku odpověděl předseda Fondu národního majetku Skalický, že chyby se stávají. V parlamentu pak věčný poslanec Marek Benda prohlásil, že se v této a jiných dalších kauzách nemá cenu šťourat, protože se stejně nic nevyřeší. Když jsem se o tom bavil s jedním kolegou, tak mi odpověděl: Co se o to staráš? Tobě snad něco ukradli? Samozřejmě že mě osobně nic, ale byli jsme okradeni my všichni. Za těch 300 milionů by se dala postavit třeba nová nemocnice či cokoliv jiného potřebného. Toto byla jedna z prvních zlodějských privatizačních kauz a ostatním následujícím podvodníkům bylo ukázáno, že mohou beztrestně krást neboli privatizovat státní majetek. Toto ukázkové nefungování Ministerstev vnitra a spravedlnosti, způsobuje pokřivení morálních hodnot ve společnosti a heslem se tudíž stalo že: Lež a zlodějina vítězí nad pravdou a spravedlností. Pro řadu lidí, kteří takto okatě okradou stát, jsou tito lidé dokonce hrdinové.
V této době se rozmohl i další fenomén a to, že naše státní banky, Česká spořitelna, Komerční banka a ČSOB začaly s vědomím vedoucím manažerů poskytovat půjčky určitým lidem v řádech stamilionů korun a v některých případech i v miliardách a tyto finance byly použity na nákup státních podniků. Ovšem půjčky nebyly nikdy zaplaceny a vedení banky dopředu vědělo, že dotyčný nic splácet nebude a oni na tom byli pochopitelně finančně zainteresováni.
Když se situace v bankách stalo neúnosnou, tak bylo vedení v tichosti vyměněno, nikomu se nic nestalo, banky byly ze státních peněz očištěny od nezaplacených úvěrů a takto ozdravené nabídnuty k privatizaci zahraničním bankám.
Tak se stalo, že Česká spořitelna byla prodána za pouhých 17 miliard korun rakouské Erste bank a nyní Česká spořitelna zasílá ročně do Rakouska zhruba 10 miliard dividend. Přičemž v Erste bank vlastní 40 % akcií rakouský stát a zjednodušeně řečeno, Česká spořitelna posílá 4 miliardy ročně rakouské vládě a 6 miliard akcionářům Erste bank. Podobná situace je i u KB a ČSOB.
Václav Klaus kdysi prohlásil, že se musí odstátnit vše státní, protože stát je špatný hospodář. Příkladem, že toto tak zcela neplatí je příklad 2 českých pivovarů. Budějovický Budvar je stále národní podnik, je vysoce ziskový, je plně automatizovaný a vyrábí hlavně na vývoz. Zisk jde do státního rozpočtu.
O něco dál na severozápad leží Plzeňský Prazdroj. Ten byl doslova zašantročen v pochybných transakcích a patřil nějaký čas japonské Nomuře, společnosti, které se pohybuje často i za hranou zákona. Ta ho později prodala americkojihoafrické společnosti SABMiller a ta se postarala, aby veškerý zisk okolo 3 miliard korun šel na dividendy. ČR republika dostala pouze zdanění zisku.
Podle mě by v tomto případě bylo nejlepší, kdyby třetinu akcií vlastnil stát, třetinu město Plzeň a třetinu ostatní akcionáři.
Další případem je i likvidace zbrojní výroby v AERO Vodochody. V tomto státním podniku se vyráběla vynikající cvičná a bitevní letadla Delfín a Albatros a ta se od poloviny padesátých let do roku 1990 vyvážela do řady států i mimo Varšavskou smlouvu a bylo vyrobeno mnoho tisíc kusů. Od privatizace americkou firmou se výroba nového letadla pod názvem Alca zastavila a za 25 let se vyrobilo asi 72 kusů a jediným uživatelem je AČR. Přičemž letadlo, jako finální výrobek, je finančně velmi zajímavý vývozní produkt. A s určitou nadsázkou můžeme říci, že tato fabrika, kdyby fungovala, tak může živit půlku republiky. Ale po privatizaci takřka nevyrábí, věnuje se opravárenské činnosti a vedení neustále jedná o vývozu a mají to komplikované, protože v novém letadle jsou americké součástky a vláda USA vývoz letadel ALCA do většiny států nepovolí.
Podobná situace je v podniku LET KUNOVICE, kde se dříve vyráběla dobrá civilní dopravní letadla L 410 Turbolet. Ta měla být nabídnuta naší armádě, ale místo toho se objednala letadla CASA ze Španělska a tento nevýhodný obchod řeší dodnes soudy a v této kauze je namočena bývalá ministryně obrany Parkránová (KDÚ-ČSL) a tehdejší ministr financí Kalousek (TOP 09).
Úplně samostatnou a tragickou kapitolou je privatizace vodáren.
S pozdravem
Petr Kania, místopředseda ANS
