Země tato je dědičnou vlastí naší

„…Země tato je dědičnou vlastí naší, je dědičnou vlastí národa českého! Jazyk otců našich, jazyk český, musí své vlasti naší první zaujímati místo! My, synové slavného národa českého, jsme zároveň synové velkého a mocného národa slovanského, jehož budoucnost a moc jest také budoucností a mocí naší!“

Karel Sladkovský, 1867

 

Přátelé,

určitě si pamatujete mnohé z výuky ve škole. Naši učitelé nás vedli k lásce ke své vlasti, k úctě ke své rodině, ke společenství obce, k usilovné práci na školní zahradě a naváděli nás, abychom byli udatnými cílevědomými pomocníky v práci svým rodičům, pomáhali jim vyhledávat nové formy práce. Citovali nám národní buditele, učili nás jejich básně, které napomáhaly zvyšovat lásku k vlasti, ke svému kraji, k usilovné práci, k čistotě svědomí. I táta s mámou, babička s dědečkem, nás vedli k lásce k rodině, k práci, k přátelství k druhým.

Láska ke své vlasti byla násobena odvážnými a statečnými postoji rodičů k německé fašistické okupaci v protektorátu Čechy a Morava, jejich odbojem proti nenáviděnému nepříteli. Svoji českou vlast bránili i za cenu velikých obětí!

Obdobně jsme byli vedení po válce nejen příkladnou prací rodičů za obnovení naší státnosti, samostatnosti, suverenity, ale i sdružením se v čtenářském klubu Jaroslava Foglara. Nebylo u nás jediného kluka, který by neznal jeho knihu „Hoši od Bobří řeky“. Podle ní jsme pěstovali své schopnosti a vlastnosti, posuzovali, zda jsme bázliví nebo odvážní, pružní či mrštní nebo těžkopádní a neohební, dovední či nešikovní, ušlechtilí či špatní. Pěstovali jsme přátelství jeden k druhému. Vzorný kamarád nikdy neurážel ostatní, nikdy nevyčítal, neoplácel zlé zlým. Odpouštěl tiše, beze slov. Hájil zájmy a čest, byl spravedlivý, s pokorou a úctou přijímal informace o své vlasti, o významných meznících jejího vývoje.

I v následných svazáckých letech jsme zpívali texty: „Píseň přátelství ať zpívá kdo je mlád, kdo je mlád. Tuhle píseň nedáme si nikým brát, nikým brát…“ Bohužel jaksi se nám vše odcizilo.

V dnešní sváteční den Cyrila a Metoděje, četl jsem článek o minulosti, o slavnosti Rukopisu Královédvorského v roce 1867. Na slavnosti hovořil i Sladkovský Karel, novinář, politik, radikální demokrat, čelný představitel mladočeské strany.

Tehdy mj. řekl: „…Země tato je dědičnou vlastí naší, je dědičnou vlastí národa českého! Jazyk otců našich, jazyk český, musí své vlasti naší první zaujímati místo! My, synové slavného národa českého, jsme zároveň synové velkého a mocného národa slovanského, jehož budoucnost a moc jest také budoucností a mocí naší!“

Jak silná slova platná i pro dnešek. Porovnejme s děním u nás, s děním ve vztahu ke slovanským národům a zamysleme se každý sám! Hledejme objektivní pravdu o dění u nás, o budoucnosti, nacházejme touhu po poznání mezníků, které přispěly k naší národní hrdosti a existenci. Byla to léta vítězství, ale i nezdarů, porážek.

Naše vítězství je v poznání historie, ve znalostech toho, co lidstvo vytvořilo, ale především v každodennosti. Je u soustruhů i v brázdách našich polí. Je v lesku mikroskopů i ve třpytu moderních přístrojů i raket, v moderních technologiích. Je všude protože je v nás. Objevme v sobě své sny, své tužby, své lásky i svou zarytou neústupnost. Objevme v sobě svou vůli, vůli hledat a pracovat pro svoji českou vlast. Objevme svou statečnost, přímost a trvalost. S mnohým nesouhlasme, ale umějme to říci veřejně. Buďme s mnohým zajedno a umějme se za to bít.

 

Rudolf Hegenbart, červenec 2019

 


 

Autor příspěvku: Aliance národních sil

Aliance národních sil