ZDE DOMOV MŮJ

Ptali jste se někdy sami sebe, kam se poděla naše vlast, samostatnost a suverenita našeho národa? Kde jsou všechna naše práva?

A zamysleli jste se někdy nad názvem a slovy naší národní hymny Kde domov můj? Proč se na to ptáme? Žebrák v Tylově divadelní hře se může ptát a zpívat, kde domov můj, ale náš národ by to měl vědět  a při slavnostních příležitostech bychom měli společně zpívat: „Zde domov můj…“ Prohlášením: „Zde domov můj.“, potvrzujeme, že víme, kde máme domov a že je to ZDE, tady v naší české a moravské zemi.

Je velký rozdíl mezi ptát se KDE? anebo potvrzovat ZDE. Přitom jen stačí změnit jedno písmenko. Jak by to vypadalo ve škole, kdyby při dotazu na přítomnost, žák odpověděl místo zde, kde. Takto by ale nikdy neodpověděl, z pohledu logiky to prostě nedává smysl. Proto buďme bdělí a opatrní v tom, co říkáme každý za sebe a ještě více v tom, co společně prohlašujeme jako národ.

Lidé často přijímají určitá tvrzení jako fakt a nezamýšlí se nad hlubší podstatou a skutečným významem. Toto poukazuje na úroveň našeho vzdělávání, na formování dětí ve škole a způsob předávání znalostí, ale toto je jiná kapitola a námět pro obsáhlý článek nebo spíše celou knihu. Pokud vyjdeme z toho, že slova a myšlenky tvoří realitu, viz kvantová fyzika a též Sapir-Whorfova hypotéza, pak pochopíme, že opakováním otázky: „Kde domov můj?“, navíc v naší hymně, která je jedním ze základních pilířů naší národní svébytnosti, jsme dosud vyjadřovali naši neukotvenost, zmatenost a vlastně „bezdomovectví“ opakováním tvrzení, že nevíme, kam patříme. A společně jsme takto vytvářeli „realitu“ a dávali možnost vlastizrádcům si rozebrat naši vlast. Co udělat s národem, který neví, kam patří? 

Ale můžeme se i vědomě rozhodnout a prohlásit, že toto je naše země, odkaz a dědictví našich předků. „ZDE DOMOV MŮJ“.

Ing. Andrea Ondrejová, ANS