Zamyšlení nad drakonickými tresty, které navrhují naše úřady pro české obránce Doněcka

Českým legionářům na Donbasu hrozí 20 let žaláře: Stane se hrdinství našich u Marjinky stejným symbolem jako Zborov? „Ruská propaganda“ nebezpečím za Rakouska, protektorátu i dnes. Dostane Martin Kantor řád Bílého lva?

Martin Kantor spáchal podle naší protektorátní justice teroristický čin tím, že se postavil se zbraní v ruce na stranu Doněcké domobrany, která brání civilisty terorizované kyjevskými agresory.

Vynucený odpor

Když se po krvavém státním převratu, zorganizovaném a zaplaceném Západem, v únoru 2014 chopili pučisté v Kyjevě moci, rozpoutali teror na celém území Ukrajiny. Nacistické dobrovolnické oddíly Banderovců zahájily hon na „Moskaly“, tedy na všechny občany, kteří se odmítli s pučem smířit a vyjadřovali svou nevoli proti novým pořádkům.

Poklidné demonstrace byly nácky rozehnány, účastníci zbiti za přihlížení policie, která se po bleskových čistkách stala pouze nástrojem pučistů, stejně jako justice. Zákony přestaly platit a každý, kdo patřil k ruskojazyčnému obyvatelstvu nebo dostatečně neprojevoval nadšení pro kyjevskou juntu, se stal obětí teroru.

Banderovské gardy vnikaly násilně do bytů a terorizovaly civilní občany. Začaly vznikat koncentrační tábory, do kterých byli soustředěni odpůrci Majdanu. Regulérně zvolené poslance pod samopaly vyvlekli z parlamentu, v budově mohli zůstat jen ti, kteří slíbili věrnost popřevratovému režimu a jeho protektorům.

Formování domobrany

Ještě děsivější kapitolou byl oděský masakr, od něhož 2. května uplynulo již sedm let. Občané demonstrující proti novým pořádkům byli v Oděse zahnáni do Domu odborů – a tam, včetně žen a dětí, upáleni za živa. Barbarský zločin zorganizovaný kyjevskou juntou a vykonaný nacistickými hordami, které za tím účelem přijely z Kyjeva, měl být výstrahou pro všechny, kteří by se chtěli genocidě postavit. Téměř stovka bestiálně zavražděných civilistů je obžalobou všech, kteří kyjevskou juntu podporují. Téměř zbytečné je dodávat, že dodnes nebyl za to nikdo vyšetřován, natož postaven před soud.

Zároveň s tím rozjel pučistický Kyjev „protiteroristickou operaci“, která měla za pomoci ukrajinské armády a amerických speciálních jednotek obsadit východní část Ukrajiny, kde ruskojazyčné obyvatelstvo představovalo 90 procent veškeré populace. Smysl byl jasný. Bojeschopnou část mužů vyvraždit, ostatní spolu s ženami a dětmi odvléci do připravených koncentračních táborů pro „Moskaly“.

Ve všech oblastech, které se pučistům podařilo dobýt, následoval právě takový scénář: přeživší obyvatelé Kramatorsku, Mariupolu či Slavjansku by mohli vyprávět. Jenže v odezvě na oděský masakr se na Donbasu začala formovat domobrana, jež byla odhodlána ubránit svoje rodiny a domovy před pučisty. Do prvních linií se postavili horníci a hutníci, ale také téměř všichni příslušníci armády a policie na Donbasu. Věděli, že pokud své domovy neubrání, skončí jako jejich kolegové „sousedé“ z měst, které banderovské oddíly dobyly.

První zbraně domobrany pocházely z vojenských a policejních skladů a zbrojnic či z loveckých spolků. Zároveň se bleskově rozjela výroba vlastní munice a spolu s prvními dobrovolníky začaly docházet i zásilky zbraní od ruských dárců. Soukromá mobilizace vojenských veteránů ze všech částí Ruska potom přinesla i částečnou profesionalizaci obrany. První kolony těžkých zbraní změnily situaci na bojišti. Díky nim se podařilo dosáhnout po těžkých bojích zastavení útočníků na frontových liniích, které se po Minských dohodách ustálily na současné demarkační linii. Ta tvoří hranici Doněcké a Luhanské lidové republiky, kam se uchýlily i tisíce uprchlíků z celé země.

Za této situace přicházeli do země dobrovolníci nejen z Ruska, ale ze všech evropských zemí. Chtěli obráncům Doněcka pomoci proti obrovské přesile. Kromě jiných se tehdy zformovala i první jednotka, která s podobným přesvědčením jako jejich legionářští předchůdci za první světové války, bojovala pod českými a slovenskými prapory za slovanskou vzájemnost.

Novodobé legie

Martin Kantor a desítky dalších českých vlastenců, kteří se rozhodli jít bratrskému národu na pomoc a zapojit se do Doněcké domobrany, jsou dnes protektorátními soudy v Praze souzeni v nepřítomnosti. Muži přitom navazují na ty nejlepší tradice českého národa. Na hrdiny, kteří se dokázali postavit se zbraní v ruce utlačovatelům za světových válek.

I jejich pronásledovatelé navazují na tradice – ale ty nejhorší. Během první války byli všichni, kteří se zapojili do bojů na straně Ruska – ať už na frontě nebo v domácím odboji – odsouzeni v Praze k těm nejvyšším trestům. Úřady je stejně jako dnes prohlašovaly za teroristy ovlivněné myšlenkami panslavismu a ruskou propagandou. A stejné to bylo za druhé světové války. Vlastenci bojující se zbraní v ruce proti nacistům byli protektorátními soudy odsuzováni v nepřítomnosti k nejvyšším trestům a pražská kolaborantská média je označovala za proruské teroristy. Právě tak, jako dnes.

Jak vyplývá z obžaloby, dvaatřicetiletý Martin Kantor se vydal nejprve do ruského Rostova na Donu, odkud odjel na Donbas, kde se účastnil bojových operací. Dosáhl hodnosti seržanta a v září 2016 se stal velitelem družstva, kde působil jako člen průzkumně – diverzní skupiny přímo na frontě.

Právě v této době probíhaly nejprudší boje na frontové linii v oblasti vesnice Marjinka, 30 kilometrů jižně od Doněcka. Marjinka by se mohla brzo stát podobným symbolem jako kdysi Zborov. Její obranu měla na starosti domobranecká brigáda „Oplot“ a dnes již legendární hrdinové z brigády Vostok čelící na jižním křídle fronty obrovské přesile kyjevské armády, podporované nacistickými dobrovolnickými prapory a západními speciálními jednotkami.

Na hrdinském zastavení průlomu jižní fronty měly podle řady zpráv významný podíl také „Československé legie“, které pod naší a slovenskou vlajkou bojovaly na straně domobrany. Jednotka Čechů a Slováků navázala podle došlých zpráv na ty nejlepší tradice našich legionářů.

Paradoxy

Od nového roku se na demarkačních liniích Doněcka znovu bojuje. Kyjev se pokouší soustavným ostřelováním a útočnými akcemi o prolomení fronty. Každý bojeschopný muž je opět tolik potřebný. Ale jde i o něco víc. Tak jako v obou válkách by i dnes mohli doněčtí legionáři sehrát důležitou úlohu v dalších – falešnými zpravodajskými operacemi úmyslně poškozovaných – vztazích mezi slovanskými národy.

Není divu, že zprávy o hrdinství českých bojovníků proti pučistům a neonacistům na Ukrajině znervózňují naše úřady – stejně jako kdysi represívní aparát Rakouska-Uherska či protektorátní instituce za německé okupace.

Málokoho může překvapit, že naše současná justice žádá pro doněcké legionáře stejné tresty jako za vraždu. Zřejmě tuší, že zatímco na ně budeme jednou vzpomínat jako na prokurátora Urválka, doněčtí legionáři v osvobozené vlasti mohou obdržet Řád bílého lva.

Historie naší zkoušené země nás o těchto paradoxech už nejednou přesvědčila.