Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme – 1.díl

Co vlastně chceme?

• Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme – 1.díl
• Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme – 2.díl
• Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme – 3.díl
• Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme – 4.díl
• Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme – 5. díl
• Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme – 6. díl
• Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme – 7. díl
• Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme – 8. díl
• Základní bod volebního programu „Aliance národních sil“ VYSTOUPIT Z EU!

Právě jsem shlédl video rozhovoru T. Okamury s redaktorem Takáčem na ČT 24 ze dne 4.9. t.r.  Svým způsobem byl ze strany T. Okamury velmi podnětný, což ignoroval či možná vůbec nepochopil redaktor Takáč, jehož hlavním úkolem bylo evidentně systematicky odvádět hovor a tedy i pozornost diváků od odpovědí pozvaného hosta a využít jeho návštěvy k tomu, aby s využitím jeho přítomnosti ve studiu se pokusil (pokolikáté už?) vnutit divákům pohled svých chlebodárců na tento svět a některé události v něm.

V čem byl ten rozhovor ze strany T. Okamury podnětný? Dostal (možná zčásti i neplánovaně) na obrazovku tzv. veřejnoprávní televize téma potřeby řešení našich vztahů s EU, o což usiluje část alternativy vč. Aliance národních sil a co otevírá dveře k otevření veřejné diskuze na toto téma v naší společnosti. Tedy problematiku našich vztahů s Evropskou unií a základní možnosti jejího řešení z pohledu ČR.

Redaktor Takáč přitom propásl dobrou příležitost k vedení velmi zajímavého rozhovoru (tedy pokud by toto měl ještě vůbec v popisu práce, o čemž lze s úspěchem pochybovat). Nastolené otázky tak nemohly být v pořadu detailněji rozebrány.

Autor: Ing. Jaroslav Tichý, Publikováno: 11.9.2018.

Pokusím se proto učinit k části pořadu týkající se našich vztahů s EU několik následujících poznámek s tím, že by měla být k této problematice zahájena co nejširší veřejná diskuze, a to co nejdříve:

1) Je třeba se rozhodnout, co vlastně chceme. T.Okamura říká (správně), že EU je nereformovatelná ale za chvíli poté, že by se měla změnit na volnou spolupráci suverénních evropských států. Změnit ji by ale znamenalo zachovat ji a reformovat. To její skuteční majitelé v pozadí ale nepřipustí, to co je pro ně přijatelné, jsou pouze různé kosmetické změny, s nimiž občas zkouší přijít Merkelová či Juncker. To logicky navozuje další otázky, kterým se chci postupně věnovat, neboť těmito stanovisky (po jejich vyjasnění) se SPD začíná pomalu blížit k (zatím jen jedné) části programu Aliance národních sil. A k prosazení takového programu (či jeho části) je třeba spolupráce všech politických subjektů, které se prezentují jako alternativní. Sám voják v poli toho příliš nezmůže, o tom by mohl T. Okamura vyprávět.

2)  Podstatné jsou přitom pro naše občany tyto otázky, jakož i odpovědi na ně:

   a/  proč vůbec máme usilovat o nějakou změnu oproti současnému členství v EU

   b/ do jaké podoby (či seskupení) by měla ČR příp. přejít

   c/  jakým způsobem by měla ČR takovou změnu realizovat

   d/  jak by poté měla ČR fungovat a spolupracovat s dalšími zeměmi

   e/  co od takové změny očekáváme

   f/  jaké možnosti k provedení (prosazení) takové změny fakticky máme u nás v ČR a

   g/  co k provedení této změny potřebujeme.

3)  Při řešení našeho vztahu s EU nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že EU se v posledním období provázala smluvně s organizací NATO. Nelze proto řešit obě záležitosti zcela nezá-

visle na sobě, pokud by se NATO s ohledem na poslední vyjádření prezidenta Trumpa

 v blízké době samo nerozpadlo, na což ale nelze vůbec spoléhat.

4)  Naše země, celá Evropa a nakonec i většina světa se nachází v současnosti ve velmi komplikované situaci hrozící válkou vyvolanou ze strany amerických neoconů (americké státní elity či tzv. deep state), kteří se budou snažit zastavit ztrátu své dominance ve světě za každou cenu. Nežijeme totiž ve vzduchoprázdnu, jsme dokonce členy vojenské organizace, která v rozporu se svojí zakládací (washingtonskou) smlouvou se na agresi vůči Rusku připravuje. Neděje se tak v zájmu evropských zemí, nýbrž USA, především pak amerických neoconů. Naši vojáci v Pobaltí jsou toho důkazem, a to i za situace, kdy podle podmínek zmíněné zakládací smlouvy NATO jsou hrozba silou, zastrašování či řešení problémů silou v této organizaci zakázány. Nemají k tomu ani mandát Rady bezpečnosti OSN, není k tomu totiž důvodu. Naši představitelé vč. poslanců tak svým rozhodnutím rozhodli protiprávně s jakýmsi mlhavým odkazem na naše spojenecké závazky (které jsou ovšem neplatné, pokud jsou v rozporu s výše uvedenými skutečnostmi). Mimochodem:

• v Pobaltí nejsou přítomny oddíly všech členských zemí NATO, pouze těch nejúslužnějších;
• v případě, že dojde k rozpoutání války s Ruskem, musíme počítat s adekvátními důsledky i pro nás. Půjde přitom o válku jadernou, ač tak nemusí začít. Tyto důsledky logicky ohrozí nikoliv již jen bezpečnost, nýbrž samotnou existenci naší země a jejích obyvatel, tedy i nás a našich rodin. I o této otázce je třeba mluvit. Lépe za minutu dvanáct, než ve čtvrt na jednu. To již bude (či může být) pozdě. Většina lidí si toto nebezpečí zatím nepřipouští, několik zastydlých mládežnic v řadách poslanecké pravice ji dokonce vítá, neboť tak jako obvykle vůbec netuší, o čem hovoří;
• naši občané by o tomto zásadním ohrožení naší bezpečnosti, životů našich a našich rodin měli nejen vědět, nýbrž začít i rozhodovat. A spekulovat o naší ochraně ve válce rozpoutané NATO tou samou organizací je nesmyslné. Jak po stránce technické, tak i smluvní. Je třeba si řádně přečíst ustanovení čl. 5 washingtonské smlouvy a nikoliv jen s ním nechat mávat před očima manipulátory placenými z našich daní s  cílem nás manipulovat chybným výkladem.
• Krom toho američtí neoconi by vstupovali do takové války opět s představou, že bojovat budou přednostně Slované proti Slovanům (Rusům), pak další evropské národy proti Rusům, že veškerá válka se bude opět odehrávat na území Evropy, zatímco oni budou v USA bohatnout na dodávkách zbraní a vybavení válčícím a později i na rekonstrukci zničeného území a na půjčkách, na kterých budou dále bohatnout atd. Tedy tak, jako tomu bylo v 1. a ve 2. světové válce. A odmažou se jim jejich dluhy jako předpokládaném vítězi, což by bylo pro USA zajímavé zejména ve vztahu k Číně. Krom toho opět v naději na konečné získání ruských nerostných a přírodních zdrojů.
• „Vyčistí se i území ve středu Evropy“, které by pak obsadili vlastními lidmi. Už ale tam nemusíme být my, nýbrž jiný národ. Viz General Plan Ost. Ano, mají takové představy.
• Jenže představy či předpoklady, kdy budoucí války plánují v USA podle zkušeností z válek minulých, jsou v současnosti ale nereálné. Jednak proto, že tato válka bude válkou jadernou, jednak proto, že zničí s ohledem na současné technické možnosti i území USA, které tak přestává „být za vodou“, jak tomu bylo až dosud.
• Kdyby tomu tak nebylo, tak ta 3. světová válka je již v plném proudu. Takto zatím neoconi váhají, otázkou je, jak ještě dlouho. Čas totiž pracuje proti nim.

V dalších pokračováním tohoto článku se vrátím k bližšímu rozboru shora uvedených otázek a k odpovědím na ně.