Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme – 5. díl

Tento článek je 5. díl série Co vlastně chceme?. Dosud vyšlo dílů 9

Pokračuji tímto v sérii článků, jejichž účel vyplývá ze shora uvedeného nadpisu. Tento článek se zabývá otázkou dalšího postupu po našem odchodu z EU, tedy:

d/  jak by poté měla ČR fungovat a spolupracovat s dalšími zeměmi

 

V dnešních podmínkách nelze rozumně uvažovat o existenci našeho státu v osamocené podobě. Podobné zájmy jako mají naši občané, mají ale i občané dalších zemí, zejména pak zemí V4 (a to i přes některé dosud neujasněné představy Polska na téma americké základny na svém území) a dále pak některých dalších zemí. Nejde jen o Rakousko a některé země Balkánu, nýbrž i o Itálii. Předpokladem k tomu ovšem je, že si země jako Rakousko či Itálie uspokojivě vyřeší otázku značného množství migrantů u nich doma, v opačném případě by jejich účast v novém seskupení postaveném na tradičních evropských základech byla silně problematická. Nejprve se však podívejme blíže na to, jak (v jaké formě) by měla ČR pak fungovat.

Pokud si porovnáme základní charakteristiku unie, federace a konfederace (viz Wikipedie), zjistíme, že:

A/ unie – představuje sjednocení (v daném případě zemí) resp. státní nebo nadstátní útvar vzniklý ze spojení a sjednocení států nebo jinak organizovaná skupina států. S unií jsme již své zkušenosti udělali a nelze rozumně předpokládat, že bychom opouštěli jednu unii proto, abychom vstoupili do jiné unie;

 

B/ federace – je typ státního zřízení, kdy jde o složený stát, skládající se ze států – členů federace s různým označením (státy, země, republiky, kantony, provincie). Ve federacích je svéprávné postavení jednotlivých členských států zajištěno ústavou nebo smluvně a nemůže být měněno jednostranným rozhodnutím centrální vlády.

Státní moc je ve federaci rozložena mezi federální orgány a orgány členských států. Právním základem federace je ústava, je zde dvojí občanství (subjektu federace, tj. členské země a federace jako celku) a právní akty federace jsou přímo závazné pro osoby;

 

C/ Konfederace –  je spolek nebo sdružení, zpravidla mezi státy. Podle státoprávní teorie lze konfederaci definovat jako volný svazek států, jehož členské státy zůstávají subjekty mezinárodního práva.

Je označováno jako spojení dvou nebo několika suverénních států, které je podloženo a uzavřeno na základě mezinárodní smlouvy. Členské státy pak mají vlastní společné orgány, které spravují společné záležitosti, které se zpravidla týkají společné obrany, politiky a diplomacie. V ostatních směrech zůstávají, nebo mohou zůstat sdružené státy v jednání samostatné. Členské státy konfederace mají obvykle garantováno právo ústavou nebo smlouvou z ní vystoupit.


Autor: Ing. Jaroslav Tichý, Publikováno: 13.10.2018.


Z uvedených možností se zdá být za daných okolností pro nás nejpraktičtější alternativa Konfederace, zvláště pak chceme-li být suverénním státem. Tedy Konfederace nezávislých středoevropských států. Rozhodně je třeba varovat před názvem (a tomu odpovídajícím útvarem) jako je Unie evropských národů apod. Jednak je to z bláta do louže (pokud jde o unii, neboť by opět docházelo k postupnému převádění kompetencí státu do nového „Bruselu“, byť sídlícího jinde), jednak základním stavebním kamenem takového nového sdružení musí být jednotlivé nezávislé členské státy. Důraz je zde nutné klást na pojem stát. Jakmile půjde totiž o spojení národů, budou jednotlivé národy opět v jednom hrnci, kde po přimíchání ingrediencí z jiných světadílů budou tyto národy promíchány a rozpuštěny. Zde se naplno ukazuje nezastupitelná role státu jako ochránce příslušného národa, pokud ovšem ten stát plní svoji roli a jeho představitelé fungují tak, jak by měli.

Po vzájemné dohodě jednotlivých členských států konfederace lze sdílet v tomto seskupení i některé další kompetence, nikdo ale nemůže k tomu členské státy nutit a popravdě nemá v tomto případě ani kdo. Žádný vrchnostenský úřad nad nimi by neexistoval. Záležitostí zcela zásadní důležitosti přitom by přitom bylo, aby v mezinárodní smlouvě, kterou by taková konfederace byla založena, byla jasně uvedena finální podoba této konfederace. Aby se tedy neopakovala situace v EU, kdy salámovou metodou byla tato unie postupně změněna do zcela nové podoby a podmínek oproti těm, za kterých většina členských zemí do EU vstupovala. Finální podoba této konfederace musí být tedy nejen předem známa, nýbrž též smluvně zakotvena.

Jak si jednotlivé členské země uspořádají své vnitřní hranice z hlediska jejich ochrany, je čistě na jejich dohodě, jejich povinností by však bylo hlídat společné vnější hranice tak, aby zamezily rozšiřování nežádoucí migrace do této konfederace. Vlády jednotlivých členských států by i nadále rozhodovaly o své imigrační politice.

Tento model nikterak neznemožňuje spolupráci členských zemí ani jejich spolupráci s jinými zeměmi, ať již v Evropě, tak v euro-asijském prostoru či jinde ve světě, a to na bázi vzájemné výhodnosti. Vývoj situace na mezinárodních trzích nás stejně v dohledné době donutí k větší teritoriální i výrobkové diverzifikaci. Při tomto modelu je třeba počítat s aplikací vhodné celní a importní politiky vůči zemím stojícím mimo tuto konfederaci, a to přinejmenším z těchto důvodů:

  1. ochrana domácího trhu před nekvalitními či zdraví škodlivými potravinami a výrobky;
  2. ochrana domácího trhu před cenovým dumpingem u importovaných výrobků
  3. podpora domácích producentů, příp. pak producentů dalších členů konfederace a
  4.  zachování reciprocity ve vzájemných vztazích s dalšími zeměmi mimo konfederaci.

 

Touto cestou bude možné postupně řešit i problematiku montoven u nás, které jsou z dlouhodobějšího hlediska pro nás nežádoucí a bude nezbytné nahradit je výrobou s vyšší přidanou hodnotou, přednostně pak našeho domácího původu.

Je třeba přitom vzít v úvahu fakt, že po příchodu průmyslové revoluce 4,0 roboty namísto pracovníků může mít každý podnikatel doma a nemusí je nutně vozit do ČR, zvláště pak za situace, pokud má dojít v EU k harmonizaci daní. Výhody z dumpingových cen lidské práce u nás, díky které cizí (zejména pak německé) firmy získávaly a repatriovaly vysoce nadstandardní zisky, pak pominou. Zúží se tak možnost vykořisťování našich pracovníků v cizích firmách u nás, obzvláště pak v montovnách, nastane pro nás ale nutnost postavit se opět na vlastní nohy.

Na tom, že jsme v mezidobí o většinu k tomu potřebného majetku přišli, to nic nemění. A je mírně řečeno s podivem, že se těmito otázkami naše vláda ještě nezabývá.

Strašení lidí tím, že odchodem z EU přijdou o práci, je nesmyslné. Značná část z nich o ni přijde stejně. Nikoliv ale naším příp. odchodem z EU (kvůli tomu žádný zahraniční podnikatel mající zatím možnost vytvářet u nás vysoce nadstandardní zisk podnikat v ČR nepřestane), nýbrž příchodem robotizace, neboť pak další podnikání u nás pro něho ztratí smysl. Zahraniční podnikatel roboty odírat nemůže, takže se vrátí i s podnikáním domů.

A na tuto dobu jsme se měli již dávno začít připravovat. Tak, aby lidé mohli nejpozději při příchodu průmyslové revoluce 4.0 plynule přejít k jiným zaměstnavatelům (malým a středním českým firmám), na projekty „smart regions, smart cities“ (na glokalizaci místo globalizace) a nikoliv na úřady práce. Jenže k tomu je zapotřebí kapitálová vybavenost českých firem, která vesměs chybí. Většina českých firem není tedy dostatečně vybavena k tomu, aby investovala v potřebné míře do nového technického vybavení odpovídajícího požadavkům přicházející průmyslové revoluce 4.0.

V této souvislosti poroste opět i úloha státu a státního vlastnictví, nemá-li stát jen nečinně přihlížet postupnému krachu mnoha českých podniků. Je totiž lepší tyto podniky převzít, financovat v nich potřebnou modernizaci a udržet alespoň část lidí v zaměstnání, než je pak všechny v nezaměstnanosti platit prostřednictvím úřadů práce. A český stát pro zlepšení své připravenosti na tuto situaci dosud zhola nic neudělal, právě naopak. Podporuje dosud rozběh velkých zahraničních firem u nás, které to vůbec nepotřebují, které zde následně neplatí ani daně a které zde po nástupu robotizace svoji činnost ukončí. A potírá přitom české firmy, která daňově ždímá a i jinak jim spíše škodí, než pomáhá, ačkoliv přitom souběžně trpí obrovské daňové úniky velkých firem (vč. českých) do daňových rájů.

V souvislosti s příp. přechodem do Konfederace nezávislých středoevropských zemí bude třeba zabývat se zřejmě i změnou zdrojů financování (dluhu) našeho státu. Podobně tomu bude i u dalších členských zemí této konfederace. Je třeba si uvědomit, že do doby, než se náš stát zbaví dluhového břemene (či než se věřiteli státu stanou výlučně naši občané a firmy), budeme vždy závislí na nějakém cizím věřiteli. Zatím jsme závislí na globalistických finančních institucích, jako je Světová banka, MMF, ECB.

Nedávno se úplně zbavilo své závislosti na cizích věřitelích (globalistických finančních institucích) Rusko, což zásadním způsobem posílilo jeho nezávislost.

Pokud nám tedy někdo vykládá, že je normální být jako stát zadluženým, pak nám současně říká, že je v pořádku, je-li náš stát na někom závislým, je-li něčím vazalem. Pak ovšem prosazuje evidentně cizí zájmy na úkor těch našich národních zájmů. A to je třeba nejen si uvědomit, nýbrž na to i poukazovat a bojovat proti tomu. Zejména tehdy, chceme-li se z vazala změnit zpět na nezávislý stát.

 

Ing.Jaroslav Tichý


Procházení sérií<< Zahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme – 4.dílZahajme veřejnou debatu o tom, co vlastně chceme – 6. díl >>

Autor příspěvku: Ing. Jaroslav Tichý