Žádost o vymáhání reparací po Německu – otevřený dopis premiérovi

Věc: Podnět k vymáhání reparací, které nám Spolková republika Německo na základě příslušných norem mezinárodního práva je povinná zaplatit

 

Vážený pan

Ing. Andrej Babiš,

předseda vlády ČR,

nábřeží Edvarda Beneše 4

118 01 Praha 1 – Malá Strana

 

V Praze dne 18. listopadu 2020

Věc: Podnět k vymáhání reparací, které nám Spolková republika Německo je na základě příslušných norem mezinárodního práva povinná zaplatit

 

Vážený pane předsedo vlády,

v současnosti je projednáván státní rozpočet na rok 2021, který předpokládá velký rozpočtový deficit. Hledají se zdroje, dodatečné příjmy, které by mohly rozpočtový schodek snížit, třeba jen o několik desítek miliard korun. Jde však o velký problém, poněvadž v souvislosti s vývojem celkové situace v republice mohou naopak rozpočtové výdaje ještě nepředvídatelně vzrůst, aniž by vláda ČR a Vy, jako její předseda, nesli na tomto možném vývoji nějakou vinu.

1. Všichni víme, že žijeme v těžké době. Stát se snaží ochránit zdraví a životy svých občanů před Covidem – 19. Proto přijímá, snažíme se věřit, nutná opatření, která stát velmi finančně zatěžují. Jak dlouho tento nápor na naší ekonomiku bude trvat, jaké budou další náklady státní pokladnu zatěžovat, nikdo v současnosti nedokáže s jistotou říci. Přesto je nutné hledat a nalézat úspory, které by vedly ke snížení celkového rozpočtového deficitu. Domníváme se, že hledání a nalézání nových zdrojů příjmů, aniž by tyto silně šly na úkor životní úrovně našich občanů, je správnou cestou. Pokud by totiž vláda zachránila zdraví a životy občanů a v důsledku toho by ve větší míře ohrozila jejich zaměstnanost, snížila jejich příjmy, mohla by vzniknout konfliktní situace, jíž by mohly využít jak čekající určité vnitřní, tak i zahraniční síly. Stabilita naší společnosti i státu, bez které demokracie ztrácí svoji funkčnost, by pak mohla být ohrožena v rozsahu, který si nikdo z nás nemůže přát. Útoky na některé naše ústavní činitele, včetně Vás, pane předsedo vlády, jsou již dlouhodobým nechutným seriálem, sledujícím nečisté cíle. Jsou jedním z projevů snah o destabilizaci celkových poměrů v republice. Považujeme je za nebezpečí, jemuž všechny státotvorné síly musí již nyní čelit.

2. Nejen proto však přicházíme s návrhem aby se vláda ČR konečně začala zabývat reparacemi, které nám Německo dluhuje ve výši přibližně 360 miliard předválečných korun. Nejde však jen o finanční, ale i mezinárodně právní otázky, o právní stát a spravedlnost. Z Evropské unie slyšíme slova o tom, že je hodnotovým společenstvím, které pečuje též o právní stát, jehož zásady údajně porušuje Maďarsko a Polsko. Eurounijní prst nyní hrozí těmto „viníkům“ sankcemi. Jak však můžeme hodnotit chování státu, který své reparační povinnosti během 75 let nejen nesplnil, ale v některých případech je dokonce odmítá splnit? Domníváme se, že v tomto ohledu SRN porušuje mezinárodní právo, ač v jiných případech se ho dovolává či se sama pasuje do role jeho ochránce.

Všichni víme, že jedním z principů mezinárodního práva zakotvuje povinnost agresora nahradit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Německo ani ČR nemohou tento princip změnit, ani zrušit, je dán a je nutné ho jen dodržovat. Že my, Československo, jsme byli obětí a Německo agresorem, nikdo nezpochybňuje. Již z této skutečnosti jednoznačně vyplývá pro Německo povinnost zaplatit nám reparace. V tomto případě je zcela viditelně mezinárodní právo dlouhodobě porušováno. A i naší povinností je přispět k jeho zhojení, tedy k tomu, aby povinná strana, Německo, nám reparace plně zaplatila. Nebo snad někdo zvedne svůj hlas, že Česko-německou deklarací jsme předmětný princip mezinárodního práva pro nás i Německo zrušili, zneplatnili? Pokud bychom vůbec takové tvrzení vzali na vědomí, museli bychom si současně uvědomit, že potom žádný slabší stát by nemohl nikdy na silnějším státu vymáhat reparace. Bylo by to zcela nereálné. Vrátili bychom se totiž do džungle, kde vládne právo silnějšího. Když však samo Německo mluví o právním státu, pak by, pokud to myslí vážně, neměl pro něj být problém reparace nám zaplatit. Ale, jak reálně vidíme, s reparacemi mají těžkosti i jiné státy, např. Řecko, Polsko, které na Německu též požadují zaplacení válečných dluhů.

Stručně řečeno. My jsme obětí německé agrese, o tom nikdo nepochybuje, Německo je agresorem. Podle uvedeného principu mezinárodního práva je povinno nám zaplatit škody, které nám jeho agresí vznikly.

3. Pařížská reparační úmluva, jíž bylo Československo signatářem, Německo zavazuje k zaplacení reparací. Na druhé straně nás opravňuje k požadování reparací na Německu. Je velmi důležité též akcentovat, že uvedená úmluva byla multilaterální reparační smlouvou, jíž ČR společně s Německem nemohou nijak měnit. Obzvlášť Německo jako povinný subjekt mělo a má jednu nezměnitelnou povinnost – reparace oprávněným subjektům zaplatit.

Tvrzení o tom, že jsme povinni zaplatit Němcům hodnotu námi konfiskovaného majetku německému obyvatelstvu, neobstojí. Stačí si prostudovat text Pařížské reparační smlouvy. V něm je naopak uvedeno, že hodnotu majetku, který jsme v souladu i s Pařížskou reparační dohodou německému obyvatelstvu v republice konfiskovali, nemusíme odečítat z našeho reparačního účtu (Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis 1946, str. 67-68). Přes tuto skutečnost někteří naši „znalci“ tento výmysl dále šíří.

Je dobré v této souvislosti si též uvědomit, že naše povinnost konfiskovat německý majetek plyne právě z Pařížské reparační smlouvy. Ta dokonce stanovila, že tento majetek musíme konfiskovat tak, aby se nemohl dostat zpět do německých rukou.

Právo na reparace a povinnost platit reparace se nepromlčují. Oprávněný subjekt se svého práva nemůže vzdát a povinný subjekt nemůže svou povinnost „zrušit“. Práva a povinnosti vyplývají z multilaterální smlouvy, v níž za Německo, které tehdy bylo okupovaným státem bez vlastní vlády, se zavazovaly vítězné spojenecké mocnosti. Pokud nějaká dvoustranná smlouva, uzavřená například mezi ČR a SRN, konkuruje dříve uzavřené multilaterální smlouvě, pak v bodech právního rozporu platí ustanovení multilaterální smlouvy.

Již dříve jsme navrhovali, aby ČR podnikla všechny nezbytné kroky k tomu, aby nám Německo v době do nejkratší začalo splácet svůj reparační dluh. Naše argumentace dřívější a současná se zásadně neliší. Důvody jsou pochopitelné. Neznáme příčiny, proč dosud naše vláda v tomto směru nic neučinila. Kde je ústavní slib věrnosti ČR, který skládá každý člen vlády? V současnosti, kdy na krku budeme mít další stamiliardové dluhy, vzniklé v zápase s Covidem 19 o zdraví a životy občanů republiky, je nečinnost neomluvitelná. Dovolujeme si připomenout, že v 70. letech minulého století a dokonce i v době po r. 1989 někteří naši ústavní činitelé a diplomaté nastolili při jednání s Německem otázku reparací. Několik vět k uvedenému našemu tvrzení.

V roce 1973 dosáhly Československo a SRN dohody o navázání diplomatických styků. Při této příležitosti padla i otázka čs. reparačních nároků. V prosinci 1973, v souvislosti s podpisem dohody, tehdejší kancléř WiIli Brandt v Praze přednesl k této problematice prohlášení. V něm čs. nároky uznal, jejich úhradu však podmínil sjednocením Německa. Tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé požadovat, aby Německo platilo za situace, kdy nebyly splněny dohody a sliby Spojenců, že bude obnoveno sjednocené Německo. Toto jeho prohlášení potvrdily v 80. letech i další německé vlády. Nesmělý pokus zahájit jednání o čs. nárocích, učiněný v polovině roku 1990, německá strana odmítla s odůvodněním, že všichni její experti jsou zaměstnáni prací na dokumentech ke sjednocení Německa. Nicméně slíbila po sjednocení rozhovory o nich zahájit. Sjednocení bylo vyhlášeno na začátku října 1990. I poté ale Bonn jednat odmítl s odkazem na první celoněmecké volby. Ty proběhly v prosinci. Po nich německá strana zaujala stanovisko: orientujme se na budoucnost, nebudeme se vracet do minulosti. Odmítla dokonce myšlenku ‘tlusté čáry’, podle níž se měly obě strany vzdát jakýchkoliv nároků. (Rekapitulace platných českých odškodňovacích nároků vůči Německu vydá na dlouhý seznam, Richard Král, Právo, 14. prosince 2004, str. 14). Místo toho, aby vláda SRN, v níž H.D. Genscher byl ministrem zahraničních věcí, přistoupila k jednání o reparacích, jak dříve německé vlády slibovaly, včetně Genschera samého, německé ministerstvo zahraničních věcí požádalo, abychom jim “předali bezplatně do vlastnictví” palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN. Dále pak diplomatickou notou žádala, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské velvyslanectví v Praze, které byly po válce v souladu s Pařížskou reparační dohodou zkonfiskovány! (Jak to bylo s českými nároky vůči Německu, Richard Král, Právo, 18.3.2005).

Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech včetně České republiky vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení o smlouvě o reparacích znamená, že jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však bylo zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení “prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.” (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž se výše zmínil i prof. V. Pavlíček. A ta tečka nebyla dosud učiněna. Požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám, nejen můžeme, ale i z hlediska našich zájmů i musíme. Němci jsou sice přeborníci v neplnění reparací, jak ukázala již období po první sv. válce, ale přesto jejich povinnost zaplatit náhradu škod, které nám způsobili svou agresí, stále trvá.

4. Jaká je současná situace?
Německo nám z reparací dosud zaplatilo několik set milionů korun, tedy jen nepatrný zlomek z toho, co je nám povinno zaplatit. Naše reparační pohledávky spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 360 miliard Kč,v hodnotě z roku 1938. ( JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku “Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil”, Právo, 9. 11.1993).

Ještě někdy počátkem 90. let minulého století hodnota našich reparací činila cca 3,6 bilionů korun. Současný přepočet původní reparační částky by činil mnohem více. Nadto k této částce by bylo nutné připočíst, jak si myslíme, ještě úroky za minulá léta. Celkovou výši reparací by mělo vypočítat Ministerstvo zahraničních věcí ČR, pravděpodobně ve spolupráci s Ministerstvem financí ČR. V každém, případě zřejmě jde o více než 5 bilionů korun. Tyto peníze nyní naléhavě potřebujeme. Splátkami reparací bychom uhradili všechny dluhy státu a ještě několik bilionů by nám zbylo na tolik potřebné investice do různých odvětví.

K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. “Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů.” Úřad v Bruselu skončil činnost koncem listopadu 1959 – tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půlprocento! Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené.” (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1. 10. 2004)

Naše reparační nároky vůči Německu stále platí, neboť celá záležitost nebyla dosud právně ukončena, a tedy Česká republika má plné právo kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků. Můžeme se oprávněně ptát, proč dosud nebyla českým ministerstvem zahraničí tato otázka v česko-německých vztazích nastolena? Byli jsme obětí Německa v době války, byli jsme obětí různých Genscherů v pozdější době. Jak jednání pana H.-D. Genschera bychom mohli hodnotit? Jako podvodné, či ještě silněji? Jsme přesvědčeni, že povinnosti i současné vlády Německa, kancléřky A. Merkelové, je zaujmout stanovisko ke slibům pana Genschere, tehdy ministra zahraničních věcí, ohledně reparací. A současně z toho pro Německo vyvodit důsledky, že jeho sliby o reparací nebyly naplněny. Napravit jeho odsouzeníhodné jednání však nemůže pouze nějaká verbální omluva, nýbrž otevření jednání o reparacích samotnou německou stranou. Pokud však dnešní němečtí ústavní činitelé nechápou, že jsme byli ze strany pana Genschera obětí jeho zřejmě „podvodného jednání“, pak musíme vystoupit my a uvést všechny závažné skutečnosti, které ukazují na povinnost Německa zaplatit nám reparace.

Co nám brání nastolit naše reparační požadavky vůči Německu? Je to slabost a bázlivost našich vlád nebo skrytě působící síla Německa, či nějaký další faktor, o kterém nevíme? Nebo vše uvedené ruku v ruce?

Nelze ani souhlasit s tvrzeními, že nyní není vhodná doba domáhat se reparací. Podle některých našich ústavních činitelů zřejmě tato vhodná doba ještě nenastala. Kdy podle nich bude doba zralá? Kdy vymáhání reparací bude aktuální? Máme čekat ještě další léta? Nikoliv! Nyní je doba na vymáhání reparací nejen plně zralá, ale dávno již přezrálá. V souvislosti se současnou ekonomickou situací se vymáhání reparací stává, jak jsme přesvědčeni, neodkladnou a naléhavou povinností všech ústavních činitelů ČR, zejména však vlády ČR i vás, vážený pane předsedo vlády, osobně.

Doporučujeme proto Vám, pane premiére, i celé vládě učinit v brzké době všechny kroky, které by vedly, co k nedřívějšímu vymáhání reparací na Německu. Alternativa k uvedenému jednání neexistuje! Pokud ovšem nechcete obyčejným lidem, tedy velké většině naší společnosti, krátit platy, snižovat důchody a všechna další sociální plnění jim určená. Jestliže by někdo z ústavních činitelů zvolil tuto hrubě asociální cestu, která by pravděpodobně vedla nejen k velkému sociálně-ekonomickému pnutí, ale pravděpodobně i k silným vnitřním konfliktům, neměl by zapomenout, že dosud žijí statisíce lidí, kteří alespoň část hrůzné a krvavé německé okupace sami zažili. Někteří z nich byli více či méně zdravotně poznamenaní. Republiku jsme v r. 1945 dostali vykradenou, válkou znatelně poznamenanou, některé její části vzhledově dosvědčovaly, že jimi prošly frontové boje. Ustupující Němci, pokud měli čas, zanechávali za sebou „spálenou zemi“. Co mohli ještě dříve, ukradli a odvezli.

Nesmíme ani zapomínat na naše mrtvé, oběti Němců. Je jich na 360 tisíc. I oni z míst svého věčného odpočinku volají po spravedlnosti. Cena jejich životů je pro nás zcela nevyčíslitelná. Reparace jsou v oblasti materiální minimem, jež můžou požadovat. Nezapomeňme na jejich oběti, nezapomeňme na jejich odkaz. Požadovali republiku svobodnou, svrchovanou, nezávislou, sociálně spravedlivou. A právě reparace nám mohou napomoci alespoň k částečnému naplnění jejich snů.

Všichni jsme byli přesvědčeni, že je proto povinností Němců nám reparace zaplatit. V této naději žijeme dosud. Nežádáme však peníze pro sebe, ale pro celou republiku, pro její lepší budoucnost. Peníze můžeme využít pro rozsáhlé ekonomické a sociální programy, pro rodiny s větším počtem dětí, pro matky samoživitelky, pro mladá manželství, zajistit jim dostupné sociální bydlení, pro důchodce, pro bezdomovce, vrátit jim střechu nad hlavou. Peníze, které získáme z reparací, můžeme v republice hojně investovat, především do výrobních kapacit, komunikací, vědy, školství. Republika se pozvedne, zkrásní, zbohatne. Stane se sebevědomější a samostatnější. Naše milovaná vlast, Česká republika, rozkvete. Totéž může proběhnout i na Slovensku. SR má nárok na část z těchto reparací. Česká republika je však nástupnickým státem dřívějšího Československa. Proto je její povinností dosáhnout toho, aby reparace nám Německo zaplatilo. Teprve poté bychom měli jednat se Slovenskem o jeho podílu na reparacích a jeho průběžném rozdělování.

Není daleko doba, kdy někteří ústavní činitelé i obyčejní lidé křičeli, že vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno. I Němci nám republiku nejen silně poničili, ale za dlouhou dobu okupace též rozkradli. Doufáme proto, že i ti, co požadovali schválení církevních restitucí, budou nyní v tomto případě žádat, aby, co bylo Němci ukradeno nebo zničeno, bylo jimi nám uhrazeno. Proto požadujeme reparace! Proto požadujeme, aby Němci nám je bez zbytečných odkladů začali splácet.

Velmi prosíme, aby vláda ČR i jednotliví ministři, informovali naši veřejnost o tom, jaké kroky podnikají k tomu, aby nám Německo reparace a jejich příslušenství co nejdříve zaplatilo, a to v plné stanové výši.

Vážený pane předsedo vlády, očekáváme Vaši příznivou odpověď. Děkujeme za vše, co v předmětné záležitosti pro český lid, živé i mrtvé, učiníte.

 

S úctou

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně Aliance národních sil,
Legerova 22, 120 00 Praha 2

JUDr. Ogňan Tuleškov, České národní listy, v.r.

Miroslav Starý, Severočeská pravda, v.r.

JUDr. Karel Hais, 1. místopředseda ANS, v.r.

Ing. Vladimír Prinke, plk.v.v., místopředseda ANS, v.r.

Ing. Ivan Kratochvíl, pplk,v.v., místopředseda ANS v.r.

 


 

 Publikováno na podobné téma:

Autor příspěvku: ans

Profilový obrázek
5 3 hlasů
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Komentář v řádku
Zobrazit všechny komentáře
Svatoslav Butora
Svatoslav Butora
28. 11. 2020 20:43

Otevření otázky reparací je reálné po vyvázání se ze jha nadřazenosti zákonů tzv.EU nad zákony České i Slovenské republiky a po následném vystoupení z této entity tzv.EU.