Žádost A. Merkelové o vyplacení německých reparací České republice

Otevřený dopis

Budeskanzleramt,
Bundeskanzlerin
Angela Merkel
Willy-Brandt-Strasse 1
10557 Berlin
 

V Praze dne 4. dubna 2021

 

Věc: Reparace a narovnání vztahů mezi ČR a SRN

Vážená paní kancléřko,

již řadu měsíců jsme svědky, nejen v Evropě, ale i ve značné části celého světa, narůstajících problémů, zejména zdravotních, migračních, ekonomických a jejich silně nepříznivých důsledků na život občanů mnohých států. Sociální jistoty pro značnou část lidstva slábnou. K lidským, mezinárodním právům se chovají části mocenských elit přezíravě, šlapou po nich. Klesající životní úroveň obyčejných lidí je pro ně jen nutným důsledkem celkového vývoje. Proces koncentrace kapitálů se zrychluje. Slábne střední společenská třída. Chudí dále chudnou. Demokracie se formalizuje. Vzdělanost i morálka upadají. Válkychtivé snahy militaristů ohrožují lidstvo, existenci života na naší planetě. Ano, uvedené i další svědčí, že jsme na prahu vícevrstevné krize, která dále narůstá. Jak skončí?

I.
Přes výše uvedené alarmující skutečnosti považujeme hluboké problémy v česko-německých vztazích za tak významné, že jejich řešení nelze odkládat do doby, kdy, snad, dojde k celkovému ozdravění společnosti, k normalizaci společenských vztahů. A právě to je základním důvodem toho, proč se na Vás, vážená paní kancléřko, obracíme. Co bolestivě v česko-německých vztazích postrádáme, je pravda, nejen historická, ale i rovnost subjektů, dodržování norem mezinárodního práva. Vměšování, opakované a někdy až hrubé, do našich vnitřních záležitostí těžce neseme, rovněž tak nedodržování principu reciprocity. Zvlášť silně nás znepokojuje fakt, že reparace nám dosud Německo nezaplatilo, ač od vzniku jeho povinnosti tak učinit, uběhlo více než sedm desítek let. Za negativní faktor v probíhajícím procesu považujeme tzv. politickou korektnost, která v současné době napomáhá zastírat historickou pravdu, nejrůznější racionální fakta, a tak brzdí snahy o vyrovnání se s minulostí a ozdravění právních, politických i morálních česko-německých vztahů.

Je pochopitelné, že v otázkách reparačních jsem se primárně obrátili na vládu ČR, a to peticí ze 17. prosince 2020, na Ministerstvo zahraničních věcí formou otevřeného dopisu, a na Petiční výbor Evropského parlamentu peticí ze dne 17.2.2021. I když nadále probíhá komunikace mezi námi a uvedenými adresáty, obracíme se tímto dopisem na Vás, paní kancléřsko, jako na představitelku strany povinné. Předpokládáme, že reparační proces bude mít dlouhodobější charakter. Věříme, že v této problematice můžete učinit první kroky, které by vedly k rychlejšímu pozitivnímu závěru probíhajících procesů a k splácení reparací. Což by umožnilo, aby stále se zvyšující zadlužení ČR z výše uvedených důvodů nebylo hrazeno ze stoupajících daní, velkou inflací, značným snižováním životní úrovně obyčejných českých lidí, ale valnou měrou z reparačních splátek, které nám Německo bude postupně poukazovat. Jedná se zhruba, jak jsme informovaní, o mnohem více než o 5 bilionů korun. Tato částka nám pomůže oddlužit republiku a uskutečnit stamiliardové investice nejen do oblasti ekonomické, ale také sociální. Část reparací připadne Slovensku, které v době, kdy mezinárodně právně byly potvrzeny naše nároky na reparace od Německa, bylo součástí našeho společného státu.

II.
Nyní k faktům, která zakládají náš nárok na reparace od Německa
1. Pařížská reparační dohodě (dohoda č.150/1947 Sb., o reparacích od Německa…ze dne 21. prosince 1945) zakládá náš nárok na reparace od Německa. Jde o mnohostrannou mezinárodní smlouvu, která nebyla změněna a stále trvá. Československá republika byla jedním ze signatářských státu.
V době podpisu této smlouvy německá vláda neexistovala. Svrchovanou moc nad Německem společně vykonávaly spojenecké mocnosti. Měly právo ukládat Německu povinnosti a také se za něj zavazovat, což činily.

Pokud víme, tak podklady pro vymáhání reparací na Německu vypočítávalo v poválečné době ministerstvo financí ČSR, v jehož čele stál Vavro Šrobár. Ten ve svém projevu před parlamentem v r. 1946 vysvětloval, že ČSR neměla dost času určit všechny vzniklé škody. Odhady v některých oblastech byly velmi nízké. ČSR proto uplatňovalo náhradu za vzniklé škody pouze ve výši přibližně 347 miliard předválečných korun. V pozdější době jsme se setkávali zcela běžně s částkou 360 miliard korun v hodnotě z roku 1938. Její potvrzení či upřesnění nás v nejbližší době, kromě dalšího, čeká.
Naše nároky na reparace trvají. Povinnost SRN zaplatit nám reparace také trvá.
2. Jeden z principů mezinárodního práva jednoznačně říká, že agresor je povinen své oběti uhradit škody, které jí agresí vznikly.

Ani dnes není pochyb o tom, že agresorem bylo Německo a my jeho obětí. Uvedený princip mezinárodního práva platí obecně. ČR ani SRN jej jednotlivě ani společně nemohou měnit. I z hlediska uvedeného principu naše právo na reparace trvá. SRN se plnění této povinnosti nemůže vzdát. Je povinno zaplatit reparace.

3. Naše právo na reparace je též založeno na veřejných a závazných projevech některých německých ústavních činitelů. Prvním z nich byl Willy Brandt, německý kancléř, který v Praze počátkem 70. let minulého století prohlásil, v debatě o reparacích, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde ke sjednocení obou německých států, tedy SRN a NDR. Argumentoval tím, že přece nemůžeme spravedlivě požadovat na SRN, aby platilo reparace i za NDR. Posledním z nich byl H.-D. Genscher, tehdejší ministr zahraničních věcí SRN. Ten prohlásil, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde k jeho sjednocení. Poté požádal o další čas. Argumentoval tím, že v současnosti probíhají celoněmecké volby a po jejich skončení dojde k jednání o reparacích. Volby odezněly, ale němečtí diplomaté na reparace přestali slyšet. Přesto jeho slib jednat o reparacích a dohodnout se odezněl. SRN by měla i v souladu s touto skutečností jednat. My jsme panu Genscherovi věřili a v dobré vůli jednali. Je nyní již naléhavou nutností, aby i SRN závažná prohlášení svých ústavních činitelů vzala na vědomí a v souvislosti i s dalšími fakty byla připravena k diplomatickým jednáním o reparacích, případně, což by odpovídalo výše uvedeným skutečnostem, mezinárodněprávnímu postavení SRN, sama tato jednání vyvolala.

Domníváme se, vážená paní kancléřsko, že by uvedené jednání pana H.- D. Genschera mělo být plně osvětleno, po právu pojmenováno a vyvozeny z něj odpovídající důsledky, včetně urychleného jednání mezi ČR a SRN o reparacích.

Jsme toho názoru, že veřejně učiněné sliby příslušných německých ústavních činitelů o zaplacení reparací Československu, by měly platit pro jakoukoliv vládu SRN, pokud je Německo skutečně právním státem. V souladu s tím by i současná německá vláda měla činit příslušné kroky a vyvolat, znovu zdůrazňujeme, jednání o zaplacení reparací, jež nám SRN dluhuje.

III.
Na naše návrhy, aby vláda ČR, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, iniciovaly jednání se SRN o zaplacení reparací, opakovaně jsme dostávali odpověď v následujícím smyslu: „V této souvislosti je dále relevantní politický závazek z Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997. V části IV. této deklarace oba státy prohlásily, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. V tomto duchu obě strany od té doby důsledně postupují.“

S tímto tvrzením nesouhlasíme Je zde celá řada zásadních i jednotlivých konkrétních důvodů, které svědčí proti uvedeným tvrzením.

1. Nejdříve k těm zásadním. Mluvit o relevantním politickém závazku z Česko-německé deklarace (ČND), v níž oba státy, ČR a SRN, prohlásily, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti, je vzhledem k následujícím faktům zcela pomýlené.

Z Pařížské dohody o reparacích od Německa (PDR), však pro nás vyplývaly a vyplývají zcela jednoznačně práva i povinnosti. Pokud jde o vztahy právní a vztahy politické, pak platí, že ty nejdůležitější politické vztahy i instituce upravuje právo mezinárodní. Právní vztahy stojí v soustavě vztahů vnitrostátních i mezinárodních nad politickými vztahy.

PDR je multilaterální mezinárodní smlouvou, jíž podepsalo 18 států v čele s USA, Anglií, Francií. K jejím signatářům patří i Československo. Za Německo jednaly vítězné mocnosti. Zastáváme stanovisko, že jakékoliv ujednání, obsažené v ČND, které je v rozporu s uvedenou mezinárodní smlouvou, je neplatné od samého počátku. ČND neměla takovou právní sílu, aby mohla měnit ustanovení PDR. SRN a ČR, i kdyby společně chtěly, nemohly a ani nemohou nijak měnit ustanovení PDR. Zvláště pak Německo jako povinný subjekt se své povinnosti zaplatit Československu reparace nemohl a nemůže vzdát, ani nesmí působit na oprávněný subjekt, tj ČR, aby se svých nároků vzdala. Tato jeho povinnost dále trvá. Rovněž tak platí nás nárok na reparace od SRN.

Je dobré si uvědomit, kam by nás zavedla opačná stanoviska. Dřívější agresor, který zesílil po druhé světové válce, např. SRN, by svou silou mohl obdobně postupně rozmetat všechny mezinárodní smlouvy, jež by mu překážely, a vnutit svému slabšímu smluvnímu partnerovi svou vůli. Pak by mezinárodně-právní vztahy připomínaly džungli, v níž platí jen právo momentálně silnějšího. A aby tento stav tak viditelně nebil do očí, pak slabší smluvní partner „dobrovolně a s nadšením“ se politicky zaváže, samozřejmě pod tlakem povinného subjektu, že se vzdá bilionů korun ve prospěch svého dlužníka, nebo že své právo na reparace nebude uplatňovat. Právo neprávo, důležitý je, jak vyplývá z tvrzení našich ústavních orgánů, tzv. politický závazek. Znásilněním práva povinný subjekt tak získá biliony korun, či stamiliony euro. Stejnou částku ztratí smluvní strana oprávněná. Znovu zdůrazňujeme, že jakékoliv smluvní politické závazky jsou právními závazky smluvních stran nulovány.

V takových případech je dokonce viditelně porušena rovnost smluvních subjektů. Jakákoliv takováto mezinárodní dohoda, smlouva, deklarace je z hlediska její platnosti krajně problematická, zřejmě je neplatná od samého jejího počátku, jak jsme již uvedli.

2. A je zde ještě zcela zásadní problém. Píšete : “V části IV. této deklarace oba státy prohlásily, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. V tomto duchu obě strany od té doby důsledně postupují.“
Abychom dokázali, že v tomto duchu, zřejmě ke své nejen materiální škodě, dále postupuje ČR, nikoliv však SRN, musíme se věnovat jednotlivým výrokům a krokům německé strany, abychom dokázali své tvrzení.

III.
a) Na sjezdu SL v r. 2012 B. Posselt mimo jiné prohlásil: „Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléřce, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“ (Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu SL v r. 2012)
Z uvedeného vyplývá, že intervence ve prospěch přímého jednání naší vlády se SL se opakovaně dopustil H. Seehofer, tehdy premiér Bavorska. Neuspěl. Teprve intervence kancléřky Merkelové byla úspěšná. O co šlo z hlediska mezinárodního práva? O hrubé a nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitostí, které vedlo k jednání naší vlády, vedené tehdy premiérem Nečasem, se SL. Proněmecko „sudetský“ kurz vlády ČR byl takto založen a trvá k naší škodě.
b) „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilnosti v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden…“ (Z projevu Horsta Seehofera, bavorského premiéra, na 66. sjezdu SL 24. května 2015)

c) Pan H. Seehofer provází naši politiku již od doby, kdy nastoupil do funkce předsedy bavorské vlády a tím i patrona SL. V současnosti zastává funkci spolkového ministra vnitra. A právě v této funkci se nechal slyšet: …„aplikací Acquis communautaire by došlo v České republice, ke zrušení Benešových dekretů, v Polsku Bierutových dekretů! Tuto myšlenku vyjádřil už 25.8.2018 německý ministr vnitra Horst Seehofer v Berlíně na konferenci „Svazu vyhnanců“, kdy označil ve své řeči Benešovy dekrety za : „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš-Dekrete“ Toto jsou slova německého spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra! 

d) „Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety,“ prohlásil dnes (Sjezd SL v Augsburgu) za silného potlesku stovek přítomných státní tajemník německého ministerstva vnitra, Stephan Mayer (CSU). Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu.“ (http://www.obcansky-tydenik.cz/zrada-naroda-nachystana-benesovy-dekrety-budou-v-roce-zruseny/“

e) V roce 2006 v Norimberku se konal sjezd „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ pod heslem – „Vyhnání je genocida – právu na vlast patří budoucnost!“ To byl již B. Posselt v čele SL.
– Z protičeských útoků můžeme vinit nejen „sudetoněmecký landsmanšaft“ německý, ale také i rakouský. Mottem na Dni vlasti, který se konal 13. září v r. 2015 v Klosterneuburg, Babenbergerhalle, Rakousko, byla slova: „Před 100 lety genocida Arménů – před 70 lety sudetských Němců“.
– Generace dědiců sudetských Němců má více než jednu vlast/domov a pracuje s velkým potěšením na tom, aby byly respektovány všechny její domovy, historické a vytvořené. Sudetenpost, 9.6. 2016, str. 5
– „Vyhnání nebylo vedlejší škodou Druhé světové války, bylo chladně plánovaným válečným zločinem.“ (Z projevu B. Posselta na sjezdu SL, Augsburk, květen 2015)
– „Nebyla to žádná spontánní pomsta, byla to chladnokrevně plánovaná etnická čistka,“ řekl Bernd Posselt o poválečném vyhnání sudetských Němců z Československa. Drsné pojmenování odůvodnil ročním i delším časovým odstupem od konce války, s nímž Československo Němce vyhánělo. Podle Posselta to jasně svědčí o tom, že nešlo o akt pomsty pod vlivem rozjitřených emocí, ale právě o zmíněnou „čistku“. (https://www.forum24.cz/bernd-posselt-odsun-byla-chladnokrevne-planovana-etnicka-cistka/

f) „A Evropa potřebuje silný střed. Tímto silným středem jsme my v jižním Německu a na území bývalé dunajské monarchie, která byla malou Evropou, rozvrácenou před 100 lety pařížskými smlouvami. Toto společenství oživit moderní a demokratickou formou doby a učinit ji srdcem silné Evropy, je úkolem pro bavorskou a českou politiku i v neposlední řadě i pro sudetoněmeckou národnostní skupinu jako přirozený spojovací článek. ( Z projevu B. Posselta, na 70. sjezdu v Řeznu, 8. červen 2019)

g) „Včera jsem řekl spolkovému ministru vnitra, že doufáme v brzkou aktivní angažovanost spolkové vlády v těchto otázkách tak, jak již činí Bavorsko. Říkám jasně: musíme se snažit, aby občané ČR – takových bude stále přibývat -, kteří se angažují pro takovou společnou kulturu, dostali nutnou podporu. D. Herman spolu s našim bývalým ministrem kultury, L. Spaniem, dovedli nás na cestu vedoucí k bavorsko-české kulturní dohodě, v jejímž centru stálo mnoho sudetoněmeckých záležitostí. To nesmí nyní zahynout! Tyto úmluvy musí pokračovat! K tomu patří i to, že četní partneři, které jsme našli a nacházíme v českých kulturních institucích, se nesmí stát obětí proměn, kdy by mohli být posláni jeden nebo druhý z netransparentních důvodů do pustiny. Ti, kteří s námi pracují na společné kultuře v tomto velkém politickém dílu, zasluhují podporu politiky.… Jsme rozhodnuti aktivně spolutvořit naši bavorskou a českou vlast.“ ( Z projevu B. Posselta, na 70.sjezdu SL v Řeznu, 9. červen 2019)

h) Co na to vše a další řekl pan Podivínský, velvyslanec ČR v Berlíně, na 70 sjezdu SL v Řeznu? Prohlásil: „…„Vážený pane premiére Södere, vážený pane Posselte, vážené dámy a pánové, krajané, milí sousedé a přátelé.
… Díky Bohu uměli tito moudří, světa zkušení, otevření a kooperativní lidé přesvědčit o této své správné cestě i ostatní a také je vzít s sebou na tuto cestu. Za všechny takové si zde dovolím jmenovitě uvést bývalého bavorského premiéra Horsta Seehofera a bývalého českého premiéra Petra Nečase, kteří učinili s odvahou a odpovědností ty veřejně nejviditelnější kroky, stejně tak jako dnešní premiéry Marcuse Södera a Andreje Babiše, kteří jsou připraveni tento trend vzájemného porozumění a sbližování dále rozvíjet…Podle mého pevného přesvědčení je zde udělaný společný výkon jednoznačným příkladem pro Evropu dneška a především pro společnou evropskou budoucnost! …V tomto do budoucna orientovaném smyslu ještě jednou děkuji za pozvání a možnost sdělit vám toto první oficiální dobré poselství českého velvyslance, jsem skálopevného přesvědčení, že je před námi dobrá budoucnost, na kterou se těším. Děkuji.(ps, mzv.cz, Prvnizpravy.cz, foto: ps)

ch) Na projev pana velvyslance T. Podivínského reagoval B. Posselt zejména těmito slovy: „…milý Tomáši. To, co jsi dnes řekl, nebylo jen slovo přítele – velvyslanec vyslovil oficiální poselství českého státu. Děkujeme Ti za to! Vidíme, že jsme šli opravdu přímou cestou.“

i) Ve hře o dekrety prezidenta republiky, jejichž zrušení je již letitým refrénem „sudetoněmeckého landsmanschaftu“ však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc., jeden z nejvýznamnějších znalců našeho ústavního práva, výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky… vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu…. Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku…. Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné…“ (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).

j) Pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, prohlásila kancléřka Merkelová v nedávné době.
Tzv. Sudety a sudetští Němci jsou termíny používané hojně zejména od doby, kdy znacizovaní henleinovci ovládli většinu německé populace, která žila v pohraničí Československa. Němečtí antifašisté, tj. sociální demokraté a komunisté, a rovněž tak většina německy mluvících Židů, se nikdy k tzv. sudetským Němcům nepočítali. Za první republiky a ani v současnosti tzv. Sudety neexistují, jsou jen v hlavách potomků henleinovců. Paní kancléřka se snižuje k používání henleinovsko – nacistické terminologie, jíž přijali mnozí přesídlení Němci z Československa za svou.

Na rozdíl od představitelů vítězných spojenců a protiněmeckých sil po druhé světové válce, kteří viděli důvody k přesídlení německého obyvatelstva z Československa, zřejmě nechce paní kancléřka A. Merkelová o nich širší společnost informovat, přestože jde o zcela mimořádné záležitosti se zásadnímdopadem. Spojenci na rozdíl od ní jasně prohlásili, že německé menšiny, žijící v některých evropských státech, více či méně převzaly nacistickou ideologii, destabilizovaly státy, v nichž žily, a poté i dokonce se zbraní bojovaly proti svým bývalým spoluobčanům. Přesídlení německého obyvatelstva mělo též znemožnit, aby napříště se něco podobného opakovalo.

k) Citujeme z článku „Konečně už to řekli nahlas“, jehož autorem je V. Klaus
V Evropské unii se často mluví jen v náznacích a jasná slova – záměrně – chybí. Občas se ale někdo přeřekne.
Minulý týden vystoupil v Berlíně, v Institutu pro evropskou politiku, německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth… V projevu nám bylo sděleno, že „klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! Že toto vměšování se už dávno velmi intenzivně probíhá, víme, ale že se to takto jednoznačně a jednoduše řekne, je pozoruhodné. My, kteří známe Lisabonskou smlouvu, to víme. Drtivá většina (99 %) lidí v Evropě ji ale nezná.
V části textu, která se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, se zcela bezostyšně říká, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“. A ještě se skromně dodává „i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout“. Nevím, jestli Německu někdo tuto roli nabízí. Václav Klaus, 8. 6. 2016, www.klaus.cz/clanky
Teprve poté po několika měsících vystoupil B. Posselt se svou tezí, že Evropa by měla převzít vedoucí roli ve světě. Jak to do sebe hezky zapadá. Nejdříve Německo ústy jistě autoritativního činitele prohlásí, že mu, jako nejsilnějšímu státu EU, náleží vůdčí role v Evropě, a pak po několika měsících B. Posselt začne nezastřeně šilhat po vedoucí roli Evropy ve světě. (Evropa by měla převzít vůdčí roli ve světě, myslí si Bernd Posselt, @PolakPavel @Radiozurnal1 lhttp://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/1676878)Neměli bychom zapomínat na to, že pan B. Posselt je nejen vůdcem SL, ale také německé „Panevropy“.

l) Divíme se, jak je možné bez jakékoliv oficiální reakce přecházet přes tvrzení panů landsmanů, že jsou druhým národem v českých zemích, kde se nalézá jejich původní vlast.

m) Německá strana, dokonce i někteří němečtí ústavní činitelé, tedy nejen „sudetoněmecký landsmanšaft“, zatěžují česko-„sudeto“ německé vztahy způsobem, který je dále neúnosný. V současnosti začíná s velkou silou hrubý protičeský útok, k němuž se připojila i EU, její některé orgány a instituce, jehož cílem je zrušení dekretů prezidenta republiky. O reparacích však agresivní strany nemluví, spíše požadavky na ně umlčují.

Nemůžeme dále citovat slova různých činitelů SL, kteří v době po uzavření ČND nás vinili z válečných, genocidních zločinů a zločinů proti lidskosti. Nejednou mluvili o tom, že nám padlo za oběť více než 200 tisíc Němců, z nichž jsme zřejmě většinu vyvraždili. Dříve než jsme německé obyvatelstvo vyhnali, jsme je okradli o majetek, jak tvrdí. Z republiky tito „naši přátelé“ dělají dějiště krvavých čistek.

IV.
Výše uvedené skutečnosti nám umožňují prohlásit: Politická i právní praxe německé strany, jednoznačně negují část IV. ČND. Konkrétně jde o prohlášení, že smluvní strany nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Tvrzení, že v tomto duchu obě strany od té doby důsledně postupují, je natolik průhledně a účelově nepravdivé, že nemůže sloužit ani jako argument, zdůvodňující, proč česká strana dosud nevznesla vůči SRN své reparační nároky.

Primárně ve svých závěrech se však musíme opětně vrátit k Pařížské dohodě o reparacích (PDR) a jejímu vztahu k ČND. Znovu opakujeme: „ PDR je multilaterální mezinárodní smlouvou, jíž podepsalo 18 států v čele s USA, Anglií, Francií. K jejím signatářům patří i Československo. Za Německo jednaly vítězné 0mocnosti. Zastáváme stanovisko, že jakékoliv ujednání, obsažené v ČND, které je v rozporu s uvedenou mezinárodní smlouvou, je neplatné od samého počátku. ČND neměla takovou právní sílu, aby mohla měnit ustanovení PDR. SRN a ČR, i kdyby společně chtěly, nemohly a ani nemohou nijak měnit ustanovení PDR. Zvláště pak Německo jako povinný subjekt se své povinnosti zaplatit Československu reparace nemohl a nemůže vzdát. Tato jeho povinnost dále trvá.“

V těchto souvislostech můžeme hodnotit ČND jako „právní“ pokus, zbavit SRN povinnosti nám zaplatit mezinárodně stanovené reparace a současně vyzbrojit naše ústavní orgány „argumentem“, který jim pomáhal a pomáhá odmítnout všechny aktivity, zaměřené na získání německých reparací.

Z uvedeného vyplývá i nerovnost smluvních stran ČND. Německá strana se deklarací pokusila zbavit své povinnosti zaplatit nám reparace a nadto získat i možnost téměř bez omezení vést útoky proti nám, dělat z našich předků zločince válečné, genocidní, kteří se dopouštěli i zločinů proti lidskosti, z republiky pak dělat místo krvavých etnických čistek, aniž by se česká strana odpovídajícím způsobem bránila takovému přepisování dějin.

Z uvedeného jasně vyplývá, že SRN je povinna nám zaplatit reparace a že ČR má plné právo na SRN reparace požadovat. Z právní povinnosti SRN zaplatit ČR reparace vyplývá, vzhledem k tomu, že více než 70 let trvá její reparační závazek, i morální povinnost německé strany dát podnět k zahájení jednání o reparacích se  stranou českou. V těchto souvislostech vystává i otázka finančních sankcí, které by měly postihnout, zvláště pak od roku 1990, SRN za neplnění svých reparačních povinností. I tato otázka by měla být součástí jednání o reparacích.

V.
K historickému nadhledu

Mezi Slovany a Germány, později Němci, docházelo více než 1300 let ke stýkání a potýkání. Živlem, který útočil, byli Germáni. Pod jejich tlakem se hranice Slovanů od 7. století posunovaly směrem na východ. Celý tento staletý proces je znám pod názvem Drang nach Osten. V jeho průběhu umírali, byli zabíjeni či vražděni Slované po celých kmenech, z nichž zpravidla jen menší části se dostalo „dobrodiní“ postupně germanizace. Než splynuli s německým prostředím procházeli mnoho let očistcem na zemi.

Výsledkem bylo, že německý živel ve své neustálé a násilné cestě na Východ zabíral stále další původní slovanská sídla a měnil je v německou zem. Takto bylo vybudováno Německo, jeho východní část a částečně i střední vznikly na slovanském území, kde slovanský jazyk zanikal spolu s posledními Slovany.

Posledním slovanským národem, který se nachází na území dnešní SRN, jsou Lužičtí Srbové. Ač žijí ve svých původních sídlištích, jsou považováni nikoliv za původní obyvatele Lužice, ale za národnostní menšinu, která v současnosti musí bojovat o svůj jazyk, o svou existenci. Dějiny Lužických Srbů nás poučují i o tom, jak germanizace slovanského obyvatelstva již dříve probíhala.

Mnozí z nás si pamatují i na tzv. protektorát Čechy a Morava. Žili jsme na svém historickém území, přesto jsme se stali druhořadým elementem v „říši“. Naši zemědělci vyráběli vždy dost potravin, ale my jsme téměř hladověli, trpěli různými nemocemi z podvýživy, např. TBC. Německé obyvatelstvo vůči nám bylo v postavení „panského národa“ ve všech oblastech. Na 360 tisíc našich lidí padlo v boji s Němci, či bylo jimi v koncentračních táborech zavražděno. Ještě v posledních hodinách války nám němečtí okupanti zničili část našeho historického centra v Praze, pozabíjeli řadu lidí.

Po válce, vítězné pro Německo, měl být náš národ likvidován. Část měla být germanizované, někteří postaveni ke zdi a zastřelení, jiným byl přiřčen úděl vyhnanců. Česko-moravský prostor měl být osídlen Němci. Čech zde neměl co pohledávat, jak prohlásil R. Heydrich.

Likvidace měla postihnout i velkou většinu Poláků, Bělorusů, Rusů, Ukrajinců a dalších slovanských národů, jak předpokládal Generalplan Ost. Nad uvolněným životním prostorem měl vládnout německý panský národ.

Proč tato historická zkratka? Všichni víme, že bývalí obyvatelé západních kolonií požadují zadostiučinění od svých bývalých kolonizátorů. Německo přišlo při dělení kolonií zkrátka. Přesto Němci v 19. století získali několik kolonií. Jak si tam počínali, víme. Byli drsnější, mnohem drsnější ke svým domorodcům než Angličané či Francouzi.

Němci však měli jednu výhodu. Cesta na Východ jim byla otevřená. Tam se sunuli a získávali „nová německá území“ s jejich původními slovanskými obyvateli.

Vzhledem k uvedenému by i Německo se mělo vyznat nejen z násilí, které uplatňovalo vůči svým domorodcům v Africe, ale také z násilí, které trvalo téměř 1300 let vůči slovanskému obyvatelstvu, které považovalo za méněcenné.
Pokud se rozumní Němci zamyslí nad námi uvedenou historickou zkratkou a vyznají se ze svých zlých protislovanských skutků, pak budou také považovat zaplacení reparací, které nám dluhují, za svou prvořadou povinnost, aniž by hledali nějaké zdánlivé důvody, které by jim pomohly snížit jejich reparační platby. V takovém případě budou jistě i ctít ustanovení Pařížské dohody o reparacích, podle které Československo, zdůrazňujeme, nebylo povinno odečíst hodnotu majetku konfiskovaného německému obyvatelstvu ze svého reparačního účtu.

Naši předkové říkali, že dobré účty dělají dobré přátele. Platí toto úsloví ještě dnes? Tak kritizovaní Rusové, kteří podle zvrácených tvrzení, ohrožují údajně některé evropské státy, nám na základě mezivládní dohody, bez problémů, dluhy ze sovětské éry, jež činily asi 71 miliard korun, zaplatili. Dluhy zaplatili i jiným státům. Rozvojovým státům stovky miliard korun odpustili.

Vážená paní kancléřsko, pokud Vaše Německo bude schopné zaplatit nám urychleně reparace, vyznat se ze svých chyb, které se vůči nám dopouštělo a omluvit se za ně, např. za jednání pana H.-D. Genschera, tehdejšího ministra zahraničních věci SRN, za jeho skandální požadavky vůči nám v r. 1990, za hrubé protičeské útoky tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu a některých německých ústavních činitelů a politiků, jež jsme v krátkosti výše uvedli, pak teprve začneme věřit, že česko-německé vztahy se dostávají na správnou cestu. Pokud SRN bude poté i uplatňovat princip reciprocity vůči menšinám, které žijí na jeho území, jde jak o Čechy, Slováky, tak i Poláky, a dostane se jim tolik práv, co má německá menšina v ČR, SR a v Polsku, pak vzájemnosti, principu mezinárodního práva, bude učiněno zadost. Dlouhodobé jeho zraňování bude zhojeno.
Je tady ještě jeden problém, na který bychom rádi ukázali. Československá republika a později i ČR jsou dlouhodobě napadány tzv. sudetskými Němci a jejich německými patrony. Viní nás ze všeho možného. Dokonce nám vnucují, komu ze svých dřívějších státníků máme sochy, pomníky, bysty, pamětní desky stavět a instalovat a které máme odmítat. Viní nás z válečných zločinů, genocidy, krvavých etnických čistek, aniž by brali v úvahu skutečnosti, aniž by vycházeli z Postupimské dohody, Pařížské dohody o reparacích. Cožpak neví nic o tom, jaké představy o poválečném Německu měli někteří významní spojenečtí představitelé? Cožpak neví, že termín “kolektivní vina”, určený k použití na německý lid, vytvořil lord Robert Vansittart, tajemník premiérů Stanleyho Baldwina a Ramsaye Macdonalda? Není jim známo ani, co prohlásil W. Churchill o možné bezprostředně poválečné situaci? Řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito – to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci.” A dodal: “Transfer bude nutný!…Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou.” ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).
Představy Armii Krajowej o vystěhování Němců byli ještě radikálnější. „Franklin Delano Roosevelt se v době rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu Janem Karskim souhlasně vyjádřil k představě vedení podzemní Armiji Krajowej , že po osvobození Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému i trvale usídlenému – německému obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému. „dobrovolnému“ vystěhování. Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili“. (Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 190). De Gaullovi Svobodní Francouzi přesně aplikovali polský, Armií Krajowou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8.000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců, ale i části za nacismu zkompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě. (Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 194-195)
Dosud jsme neslyšely žádné německé protesty proti uvedenému jednání s německým obyvatelstvem. Jako kdyby se nic nestalo. Ani Anglií, ani Spojené státy, ani Francii Německo oficiálně neobviňuje, zato však silně a soustavně napadá přesídlení německého obyvatelstva z Československa, přestože představitelé Spojenců provedení přesídlení Němců z ČSR vysoce kladně hodnotili. Domníváme se, že určití němečtí činitelé se v našem případě snaží postupně přepisovat dějiny tak, aby z nás učinilo zločince a z Němců jejich ubohé a nevinné oběti. My jsem zřejmě v očích určitých Němců oním slabším článkem, jenž jim umožní postupem doby přepsat dějiny. Naše svrchovanost taje, územní celistvost je zpochybňována, např. i tím, že tzv. sudetští Němci považují část ČR za svou původní vlast, na kterou mají, dle jejich mínění, nárok. Protičeské útoky, o nichž jsme výše psali, zpochybňují i naši státnost. Pokud chceme skutečně zlepšit česko-německé vztahy, pak ani na tyto skutečnosti nesmíme zapomínat.
Vážená paní kancléřsko, velmi děkujeme za vše, co uděláte pro reálné, nikoliv pouze verbální, zlepšení česko-německých vztahů. Jsme historicky sousedé. Byli bychom rádi, kdybychom mohli být skutečnými sousedy i kvalitou vzájemných vztahů.
Budeme Vám velmi vděční za včasnou a příznivou odpověď.

S hlubokou úctou

JUDr. Ogňan Tuleškov, v.r.
JUDr. Karel Hais, v.r.

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D.

 


 
 

Autor příspěvku: ans