Irena Válová o datové schránce a digitalizaci.
Dnes na finančáku. Pro formuláře k odvodu DPFO.
Vedle mě paní snad 75, snad 80 let, hrabe se v papírech. Pak se ptá, zda nevím, co si má vzít. Vyzvím, co chce odvádět a dávám jí dohromady sadu Přiznání + Příloha 1.
Kouká na mě jak na mimozemšťana. Prý, co se s tím dělá?
To je pro vás? ptám se.
Ano. Bude poprvé v životě sama odvádět daně. Paní, co jí s tím pomáhala, už nemůže, kvůli té schránce, co stát nařídil.
Začínám přednášku o významu Přílohy č. 1. Kde si nejprve spočteme příjem za celý rok. Od toho odečteme 60% výdajů. Vyjde nám číslo, které je s největší pravděpodobností daňový základ, pokud nejsme společníkem ve firmě atd.
Co děláte? Jakou máte živnost? Ptám se kvůli odhadu poměrů a paušálu.
„Já jsem uklízečka,“ zašeptá stydlivě paní.
Přeptávám se na další data a znovu ukazuji políčka ve formuláři, jak která vyplnit, co tam napsat. Její případ je jednoduchý (já sama mám tři druhy příjmů a čtyři přílohy). Prostě 60% ze sta – sto, z toho 15%, sleva na poplatníka…
Vykládám to znovu polopatě: Tohle číslo je celý váš výdělek. Od toho odečtete to a to. Vyjde vám další číslo, které přenesete sem, ukazuji, ale paní vůbec nezabírá.
Ani na popáté. Naopak přichází další stará dáma a ptá se: A daní se dohody? (další uklízečka!)
Ukazuji rubriku, kam se napíše příjem od zaměstnavatele.
„Já mám potvrzení o příjmu od nich!“ volá paní.
„No to je přesně ono, sem jenom opíšete to číslo z potvrzení!“ volám radostně.
„A manžel odvádí nájem,“ dodává paní.
Tak to je Příloha 2. Paní si jich raději nabere deset, kdyby to zkazila.
Přichází šedivý pán o berlích a špicuje uši.
S první paní uklízečkou jsme se nikam nepohnuli.
Zkouším to naposled. Paní má nepřítomný pohled, prostě to vůbec nedokáže pochopit, natož si to představit. Prý bydlí v Hostivaři a jestli by mi nemohla zavolat, že bych jí pomohla.
Navrhuji: „Řekněte mi, kolik jste loni vydělala. Já si tady na místě sednu a celé vám to spočítám.“
Paní se zatváří bezradně: „Já vůbec nevím,“ povídá.
„No a kdo to krucifix má vědět?“ volám ke srocení starých lidí, které se mezitím kolem mě vytvořilo. „Bez toho to nejde odvést!“
„Já to posílala té účetní, co už mi to neudělá“, říká tiše paní uklízečka, co je jí asi 80 let.
„A prosím vás, jak se to počítá v té schránce?“ dodává ještě ta stará paní.
„No úplně stejně, jenom na elektronickém formuláři!“ křičím.
„Ale já nemám počítač. To si budu muset ještě k tomu koupit počítač?“ ptá se tiše a smutně osmdesátiletá dáma, která nerozumí vůbec ničemu a já se zlostí třesu.
Zlostí a nenávistí se třesu z lidí, kteří nenávidí staré lidi, prostoduché lidi. Kteří jsou tací idioti, že nepochopí, že mnozí staří lidé už se to nikdy nenaučí. Že fakt nikdy neměli a nemají počítač.
Moje matka byla učitelka, vzdělaná a chytrá žena. Ve stáří nakonec neuměla vyplnit složenku a nepochopila bankomat. Do konce života jezdila na poštu pro peníze.
Tahle stará paní prostě umí uklízet, ale nikdy už nepochopí, jak vyplnit daňový formulář a už vůbec ne „ty schránky“. Je to nepřekonatelné.
Takhle zničil Babiš a jeho vláda s jeho EET část starých lidí. Takhle zničí tato vláda uklízečky, pekařky, kadeřnice (jo, u nás znovu dělá jedna kadeřnice, co je jí určitě k osmdesáti). Obě vlády jsou lidský hnůj, co nenávidí staré lidi.
Jsem vytočená do bezvědomí. Jděte už všichni ničitelé světa, lidí a všeho do hajzlu. Vy lepší lidi, co nařizujete stařenkám, co se živí jako uklizečky, digitální svět. Nejste lepší lidi, jste póvl, gauneři, ničitelé. A nepochopíte, co tady říkám, protože jste zabednění ještě víc než ta stařenka.
Jo, přečetla jsem si troubení finančního úřadu a můžu si to odvést klidně papírově. Můžou jít taky do hajzlu!
