Napsal několik vzpomínek na léta dávno minulá. S těžkým srdcem. Nechtělo se mi totiž vzpomínat. Donutila mě ale myšlenka, že přece jen alespoň něco bych si neměl odnést do hrobu.
Když vyšetřovatelé prokuratury, po roce 1989, prováděli u mne domovní prohlídku, přeházeli všechno ve všech místnostech i ve sklepě a ve chlívku. Bylo mi smutno. Stalo se tak na základě falešného obvinění, že „Listinná dokumentace 17. listopadu 1989 je v držení Rudolfa Hegenbarta“. Tak prý pravil pan M. Štěpán. Byla to nehorázná lež! A když moje odvolání proti tomu aktu bylo, dle vyššího prokurátora nepřípustné, cítil jsem se hluboce uražený.
V těch dnech jsem procházel velkými osobními bolestmi. V těžkostech a beznaději jsem se snažil pročisťovat svoji mysl lidskou krásou a pochopením přírody. Přilnul jsem ke svému kraji, plnému klidné teploty a prosté vroucnosti. Zůstal mi něčím magicky krásným, že jsem se až chvěl. Chtělo se mně poznat kulturní historii rodných míst, jejich bohatství a nádheru, kterou často ve spěchu dní, míjíme. Všechny památky jsou projevem vysoké kultury národa, jeho schopností, znalostí.
Zamýšlel jsem se nad lidmi před rokem 1989, které jsem zažil, kteří oplývali slabosti duševní i tělesnou, ale silně křičeli, podněcovali nenávist proti svým odpůrcům. Kolik jen jsem zažil výhrůžek, pomluv, špinění, lží a nepravd i polopravd. Takové urážky a zlobu jsem v životě nezažil. Trpěla i rodina.
Opakoval jsem si svůj život. Tato retrospektiva dopadla pro mě čestně, byť bylo málo úspěchů. Činností na mnoha úsecích jsem prolnul všemi zátočinami, aniž jsem zranil své přesvědčení, aniž jsem v něm uhnul. Věřil jsem idejím demokratického socialismu. I při vědomí mnoha chyb a nedostatků chtěl jsem vždy pochopit svůj cit, svůj původ a svůj cíl!
Chtěl jsem dobro našeho národa, aby se bohatost naší vlasti stala pýchou socialistického společenství. Kladl si nejednou otázku: jsme vůbec národ, který zůstal národem? Národem obdařeným zlatými říjnovými ratolestmi roku 1918 a bezovými májovými květy roku 1945? Myslí to s pokrokem vážně? Proč se poslouchají falešní hráči bez znalosti naší historie a potřeb našeho národa?
Zpytoval jsem znovu a znovu svůj život. Po celou dobu práce jsem hájil svou zemi, svůj národ, bojoval proti prolhaným a falešným lidem. Nejednou mně byla hanba, jak slabé ruce a sklerotické myšlení mají mnozí, kteří stáli v čele společnosti a při tom bouřili, jak máme pracovat a žít.
Bylo mně líto, že jsem kdysi vyšel na cestu funkcionářskou a vydal se na pospas mnohým bestiím, které mě obětovali, aby sami byli na výsluní. Vůdcové měli jít přece s lidem, jít s nim všude při vítězstvích i při prohrách, nesvádět na jiné chyby, kterých se sami dopouštěli. Zůstala mně trpkost, které jsem se dodnes nezbavil, zůstala jako balvan v mém srdci.
Opíjí mě však láska k rodnému kraji, naše česká rodná řeč, naše hory, pole, rybníky, lesy a louky.
Vzpomněl jsem si na naše předchůdce, na jejich bolest v koncentrácích, na statečnost v bojích a v práci za bohatost naší socialistické vlasti. Našel jsem knihu, kterou jsem kdysi mnohokráte četl. Napsal ji Vladimír Šacha, žďárský rodák, učitel, školní inspektor, vězeň v koncentračním táboře, mučen gestapem. Jmenuje se „V zahradě muk“. Byla vydána v roce 1946 Klubem Kounicových kolejí, nakladatelské podniky politických vězňů. Doporučuji k pročtení.
Oskenoval jsem na ukázku dvě poslední stránky knihy.
Rudolf Hegenbart
