Už jde o přežití

Už jde o přežití

Na té kouli – Země zvané,
co chvíle se něco stane.

Lidí mnoho – tvrdí vědci,
proto dějí se ty věci.

Musíme jim přece věřit,
když ten úděl chodí měřit.

Příroda si co chce dělá,
jak by mnohé zničit chtěla.

Přesto, že má všude lidi,
zkázami je velmi šidí.

A co člověk – má Zemi rád?
Je s ní dobrý kamarád?

O tom nutno pochybovat,
když Zemi chce vyrabovat.

Pro Zemi je člověk nemoc,
její duše volá – pomoc!

Člověk prostý málo zmůže,
když s tím panstvo nepomůže.

Není každý člověk hodný,
elita tvor není vhodný.

Rabovat jdou do světa,
smýšlí – po nás potopa.

Jejich mozky pýchou choré,
káží, co pro lid je dobré.

Co se ve zlých hlavách děje,
kam svět jejich vinou spěje.

Že jsou Bohem – mají pocit,
tím v zoufalství se člověk ocit´.

Nikdo pro ně cenu nemá,
člověk ani ta tvář němá.

Vždyť z cizího krev neteče,
už to pochop, člověče!

Moc a mamon stvořil stvůry,
co jim bylo dáno shůry?

Válkami všech národů
dostat lidi do hrobů.

V jejich zájmu lidé hynou,
vše se děje jejich vinou.

Tak s úsměvem na lících,
vybíjí nás v nemocích.

Všechno tají, nepřiznají,
zrádné vlády s nimi hrají.

Člověku, v ně měj svou víru,
prý nás zbaví toho viru.

Umanutí, jak malé děcko,
ovládnout však chtějí všecko.

Podplacené vládní tlupy
už slétají se jako supi.

Hrdost žádná, prachy vládnou,
lidskost v sobě nemaj´ žádnou.

Lide, povstaň, začni konat,
jinak budem´už jen stonat!

Svět proti nim se zaměří,
pak bručet budou za mříží.

Veltmíra Podhajská