Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (nar. kolem r. 1360 – 11. 10. 1424) byl mnohem více než jen husitský válečník a vojevůdce, byl také geniální stratég a taktik. Jeho válečná taktika se dodnes vyučuje na mnoha vojenských školách, také v Rusku a USA (česky SSA).
Žižku nebylo možné v jeho době porazit. Neprohrál ani jednu bitvu.
Byl spíše filosof než věřící, nesnášel dogmata, víru vnímal jako nástroj manipulace a řízení.
O první oko přišel ještě v dětství, když bránil matku před znásilněním jedním katolickým knězem z rožmberského panství. O druhé oko přišel při obléhání hradu Rábí v červnu 1421. Nezranil ho však nepřátelský šíp, ale šíp zrádce z okolí Prokopa Holého.
Jan Žižka byl mimořádně intuitivní a snad i jasnovidný. Ani potom, co oslepl úplně, neprohrál žádnou bitvu. Vypadalo to, jako by měl 100 očí, které pozorovaly bitevní pole v průběhu vedení bitvy. Vnitřním zrakem viděl jednotlivé části boje a včas reagoval na blížící se nebezpečné situace. Je zajímavé, že z tohoto období chybí podrobné popisy bitev. Ale to není nic neobvyklého v souvislosti se zatajováním skutečných dějin.
Jan Žižka byl velmi charismatický, někdy stačila i promluva k nepřátelským vojákům a ti dobrovolně přecházeli na Žižkovu stranu.
V říjnu 1424 byl otráven někým z okruhu Prokopa Holého. Jan Žižka věděl, že je otráven, ale také věděl, že svou misi splnil, zachránil český národ před vyhlazením a posílil ho pro další období.
Vítězné bitvy husitů po smrti Jana Žižky vyhrál Prokůpek a další vojevůdcové.
Po smrti Jana Žižky se vůdčí role ujal Prokop Holý, který byl především agitátor, diplomat, lstivý a ctižádostivý. Kališnickou víru používal pro dosažení svých nízkých cílů, k dosažení moci a nabytí majetku. Holý byl velmi výřečný, ale jinými lidskými kvalitami nevynikal. Žižku nenáviděl a také proto husity zradil. Podílel se na rozkolu husitského tábora. Tajně se spolčil s pražany proti sirotkům. Prokop Holý měl zřejmě nějakou úchylku, o tomto se mezi lidem vědělo, proto nemá žádný památný strom, ani žádné poutní místo.
V naší republice je zasvěceno mnoho míst Janu Žižkovi. Má své památné stromy a také největší sochy. Jedná se o tři gigantické sochy v Trocnově, v Praze na Vítkově a u Sudoměře. Žádná jiná osobnost u nás nemá tolik soch – ani Karel IV. , ani Tomáš G. Masaryk, prostě nikdo jiný. Jan Žižka byl pro svoji oblíbenost a také přirozenou autoritu oslovován „tatíček“. Toto oslovení patřilo původně jen Janu Žižkovi.
Ing. Andrea Ondrejová, ANS
(zdroj informací – Jan Betko)
