Táborský manifest, Česko-německá deklarace a tzv. Sudetoněmecký landsmanšaft

Otevřený dopis Ing. M. Zemanovi, CSc., prezidentu ČR

Praha 25. 5. 2021

Věc:  Táborský manifest, Česko-německá deklarace
a tzv. Sudetoněmecký landsmanšaft

 

Vážený pane prezidente,

obracíme se na Vás nejen s informací o dokumentu „Táborský manifest“ (TM).

V sobotu 26. října 2019 se z podnětu Klubu českého pohraničí, Veteránů ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a dalších spolků sdružených ve Vlasteneckém fóru ČR uskutečnilo v husitském městě Tábor shromáždění občanů ČR, aby připomnělo význam 101. výročí vzniku Československé republiky a podíl prezidenta Budovatele ČSR Dr. Edvarda Beneše na jeho vzniku, obraně a zakotvení ve společenství demokratických států. Přítomní účastníci přijali dokument nazvaný „Táborský manifest“, který údajně podepsalo téměř 450 účastníků tohoto vlasteneckého setkání.

Jde o významný dokument, který vedle řady kladů obsahuje jedno zvlášť nebezpečné ustanovení, které jsme se od listopadu uvedeného roku snažili eliminovat, a to jak upozorňováním na něj, tak i návrhem na řešení situace. Vše marné. Vzhledem k tomu, že nebezpečnost jeho jednoho ustanovení postupem doby roste, považujeme za nutné Vás o problému informovat.

I. K Táborskému manifestu

TM, přestože jeho celková úroveň je značně vysoká, obsahuje následující požadavek. Citujeme:
„POŽADUJEME – aby vláda ČR neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR, která nebude v souladu s Česko-německou deklarací z 21. 1. 1997.“

Srozumitelněji řečeno: „POŽADUJEME – aby vláda ČR umožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR, která bude v souladu s Česko-německou deklarací z 21. 1. 1997.“

V souvislosti s uvedeným vzniká otázka, proč Česko-německá deklarace (ČND) z roku 1997, její ustanovení, mají rozhodovat o tom, zda vláda ČR umožní, kromě dalšího, aby sjezd tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) se konal na území ČR? Je veřejným tajemstvím, že sudeti uvažují o tom, že některý ze svých příštích sjezdů by uskutečnili na území ČR. Má TM již předem zajistit možnost naplnění jejich takovéhoto plánu?

Jsme přesvědčeni, že výše citovaný požadavek (TM), aby jeho nebezpečnost byla nulována, by měl být z řady důvodů upraven. Je jednoduché tak učinit. Doporučujeme slova „s Česko–německou deklarací z 21. 1. 1997“ vypustit a nahradit je následujícími slovy: „s českým právním řádem a normami mezinárodního práva“.

O tom, zda SL dodržuje ČND nebudeme samozřejmě rozhodovat my, dojde-li k lámání chleba, ale vláda ČR, případně na její požádání tak může učinit MZV ČR. Ale podle uvedených subjektů, jak vyplývá z jejich odpovědí na naše podání, německá strana údajně dodržuje ustanovení ČND.

A tak se kruh uzavírá. Vše je vyřešeno a nastaveno tak, aby SL mohl konat svůj sjezd, až to uzná za vhodné, na našem území. Tento katastrofický scénář, o němž se nechceme dále rozepisovat, se může naplnit, pokud nebude text TM upraven tak, jak navrhujeme.

II. K Česko-německé deklaraci

K ČND se již dříve vyjádřila celá řada našich politiků, včetně ústavních činitelů. Stanoviska některých z nich uvádíme:

1. Memorandum pracovní skupiny k parlamentnímu projednávání Česko–německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, předané předsedovi Poslanecké sněmovny M. Zemanovi

Vzhledem k závažnosti chystané parlamentní rozpravy o česko–německé deklaraci považujeme za svou povinnost upozornit na některé vady tohoto dokumentu a jejich možné důsledky pro politiku českého národa a státu, na vady, jež činí tento dokument v předložené podobě nepřijatelným.

Z celého komplexu problémů upozorňujeme na své výhrady politické, historické i právní.

V politické rovině by totiž znění navrhované deklarace znamenalo počátek zcela nové politické orientace, rozchod s více než stoletým českým usilováním o vymanění se z neblahé jednostranné závislosti a snahami o vlastní stát. Kromě toho bychom takovým zněním deklarace opustili své spojence v druhé světové válce (spojence, kteří ostatně byli u zrodu naší samostatnosti po světové válce první). Vzdali bychom se opory mezinárodních smluv, jako je především Postupimská dohoda a Pařížská smlouva, o nichž návrh deklarace významně mlčí. Vzdali bychom se možnosti opírat se o solidaritu vítězných mocností a přešli bychom na německou pozici. Takový krok nejen není v zájmu českého státu a národa, je naopak v příkrém rozporu s národním cítěním a našimi dějinnými zkušenostmi.

Deklarace neuzavírá minulost, jak bylo slibováno, zakládá naopak nejistotu o politických, majetkových i jiných otázkách v budoucnosti.

Historická východiska návrhu deklarace zkreslují česko–německé vztahy v minulosti. Návrh deklarace vychází z nepravdivého předpokladu, že odsun byl pouze dvoustrannou záležitostí Československa a Německa. Dále nesprávně tvrdí, že rozhodujícím hlediskem pro odsun byla příslušnost k sudetským Němcům, zatímco ve skutečnosti se odsun vztahoval pouze na Němce, kteří se provinili proti ČSR.

Právní podoba parafovaného znění deklarace tyto naše názory úplně potvrzuje: V deklaraci není vyslovena neplatnost Mnichovské dohody a nejsou v ní potvrzeny a stvrzeny závazky, které po druhé světové válce přijala německá strana, a to zejména v Postupimské dohodě a v Pařížské dohodě.

Deklarace se vyhýbá jednoznačnému konstatování odpovědnosti a viny Německa a českých Němců za rozbití Československa a vychází dokonce vstříc nepravdivým tvrzením funkcionářů bývalých českých Němců o tom, že tito Němci jsou pouze nevinnými Hitlerovými oběťmi.

Na základě tohoto stanoviska odmítá pak deklarace přímé odškodnění dosud žijících českých obětí nacistického režimu, přestože jeho obětem ve všech jiných státech odškodnění německý stát poskytl.

Pojem „sudetský Němec“, vyskytující se v návrhu deklarace, je prvním uvedením tohoto pojmu do mezinárodního práva, a to se všemi možnými důsledky.

Deklarace dále tím, že užívá nových pojmů pro označení některých politicky i právně legitimních skutečností (např. odsunu), umožňuje, aby byly tyto skutečnosti napříště shledávány v rozporu s právem a aby z toho byly vyvozovány politické i právní důsledky.

Již samy tyto skutečnosti, bez přihlédnutí k dalším nesprávným a problematickým pasážím navrhované deklarace, jsou dostatečným důvodem k tomu, aby byla deklarace ve svém parafovaném znění shledána nevyhovující a jako taková nebyla přijata.

Při této příležitosti odmítáme tvrzení, že výhrady k deklaraci mají jen tzv. extremistické síly, neboť tím se brání odpovědné analýze, diskusi o předloženém textu, jako problému celého národa a státu…

PhDr. Lubomír Boháč
dr. Boris Čelovský
generálmajor Josef Hyhlík
dr. Miroslav Ivanov,
ing. Slavomír Klazan
dr. Ota Klička
ing. Josef Lesák
univerzitní profesor dr. Radomír Luža
univerzitní profesor dr. Václav Pavlíček
ing. Dalibor Plichta
mgr. Jana Seifertová–Plichtová
generálmajor Antonín Špaček
univerzitní profesor dr. Jaroslav Valenta

2. Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:

„Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že “vyhnání” nemá nic společného s transferem. Institut přesídlení předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je–Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy.”[Sborník: Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18]

3. O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa – Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.

Transfer německého obyvatelstva ze tří evropských států do Německa se uskutečnil jako akt mezinárodního práva, nikoli práva vnitrostátního. Do vnitrostátního práva důsledky tohoto mezinárodněprávního rozhodnutí ovšem výrazně zasáhly.

Současné diskuse si převážně všímají jen odsunu z Československa. Jubilant se zabýval i diskusemi a problematikou transferu Němců z Polska. Zajímavý je i vývoj této problematiky v Maďarsku, které bylo státem poraženým a spojencem Německa.

Odsun Němců nebyl a není tedy vztahem dvoustranným – československo-německým nebo česko-německým, ale součástí celkového poválečného uspořádání, které položilo základy mezinárodního míru v Evropě. Představitelé vítězných velmocí rozhodli o transferu po právu s přesvědčením o spravedlnosti takového aktu. Na tomto rozhodnutí a postoji k transferu německého obyvatelstva signatáři dohody o transferu nic nezměnili ani v současné době, jak to znovu a opakovaně prohlašují. Legitimita a legalita transferu německého obyvatelstva z Československa a z dalších států do Německa a Rakouska zůstává především záležitostí mezinárodního práva a mezinárodních vztahů po druhé světové válce.

4. Když si vzpomeneme na dobu, kdy se jednalo u nás o návrhu Česko-německé deklarace (ČND), byli to zejména členové a funkcionáři Klubu českého pohraničí, kteří se rozhodně stavěli proti schválení ČND. Jeden z jejich předních funkcionářů, ing. Karel Janda, který se v KČP těšil vysoké autoritě až do své smrti a dokonce i poté, byl samozřejmě též proti. Jak je potom možné, že v současnosti zřejmě někteří funkcionáři Klubu českého pohraničí se tím či oním způsobem podílí na opětném uvedení ČND do našeho politického dění?

Abychom  potvrdili toto naše tvrzení a znemožnili ho jakkoliv popírat, přinášíme výňatek z příspěvku ing. Karla Jandy na semináři o Česko–německé deklaraci:

„…Pro další rozvoj dobrých vztahů obou národů nebyla deklarace potřebná. Na tuto skutečnost jsme poukazovali na řadě našich veřejných shromáždění i naší petiční aktivitou. Deklarace vede k deformacím v rovnoprávnosti česko–německých vztahů, mnohá její ustanovení poškozují českou stranu. Byli jsme proti této deklaraci a vývoj potvrzuje oprávněnost našich obav.

Je pro nás nepřijatelné přihlížet snahám o revizi nebo zrušení dekretů prezidenta ČSR a o zrušení zákona č. 115 / 1946 Sb., o správnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Je pro nás nepřijatelné označovat odsun bývalých československých Němců jako vyhánění a prezentovat jej jako násilí na nevinných. Článek XII protokolu Postupimské konference o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska do Německa není oprávněna zpochybňovat ani německá, ani česká vláda.

Vznášení majetkových nároků Němců odsunutých z Československa je protiprávním krokem směřujícím ke zpochybnění a neuznávání našeho právního pořádku. Kroky podnikané, často úspěšně, k získání nemovitostí a podniků, zejména v pohraničí, prostřednictvím oficiálního vlastnictví nastrčených českých občanů nebo formou právnických osob, považujeme za jeden ze způsobů znovuzískání majetkové a hospodářské moci v českém pohraničí. Trváme na tom, aby zemědělská a lesní půda v České republice zůstala v českých rukou.

…Deklarace otevřela zeširoka dveře všem krokům vedoucím k oslabení českého národního vědomí. Vytvoření fondu budoucnosti, budovaného dokonce s naší finanční účastí, vnímáme jako především účinný nástroj proněmeckého ovlivňováni mladé české generace. Je realizován i rozsáhlý projekt informačního působení. Naše mládež je kvalifikovanými a efektivními formami přesvědčována, že český národ se ve vztahu k odsunutým bývalým československým Němcům dopustil neoprávněného násilí, že je zbavil vlasti a neoprávněně jim odňal majetek. Naši mladí jsou přesvědčováni o tom, že jejich dědové jednali přinejmenším tak zločinně jako nacistický agresor a jsou vedeni k pochopení o nutnosti národní omluvy a vrácení zkonfiskovaného německého majetku.

Pro formování názorů české veřejnosti je využíváno všech možností, a to za pasivní, ale někdy i aktivní spoluúčasti současné české vládnoucí moci. Pro český národ je škodlivé až nebezpečné téměř plné převzetí okresního a oblastního periodického tisku německými a rakouskými vlastníky. Je pro nás nepřijatelné, že německý kapitál svou majoritou ovládá řadu deníků s celostátní působností. Majetková moc medií přináší moc politickou.

Jsme svědky sílící snahy o zpochybňování vzniku samostatného československého státu i soustavného mediálního tlaku na cílené zkreslování historie českého národa a jeho boje za národní a sociální svobodu. Je hrozivé vidět účelové zkreslování nebo zamlčování historických událostí ve školních učebnicích dějepisu. Maličkostí ani náhodou není systematické přesvědčování, že vlastně nejsme Slované, ale potomci Keltů. Pulty našich knihkupectví zaplňují díla nacistických generálů a důstojníků i důstojníků SS (Skorzeny), zdůrazňující čestné hrdinství wehrmachtu i vojsk zbraní SS, zejména se cíleně zamlčují jejich válečné zločiny na východní frontě.

Se znepokojením sledujeme sílicí vliv Sudetoněmeckého landsmanšaftu v německé politice, přesvědčují nás o tom vystoupení Helmuta Kohla a zejména Klause Kinkela. Zjišťujeme, že stejné požadavky jako SL prosazují i některé jiné spolky bývalých československých Němců a že k tomu volí méně otevřené, a tím tedy i nebezpečnější formy. Chceme spolupracovat s demokraticky smýšlejícími a jednajícími Němci. Nepřijímáme a budeme odmítat neoprávněné majetkové a politické požadavky organizací bývalých československých Němců.“

[Praha 1. listopadu 1997]

5. Je známé, že v KČP hráli a hrají významnou úlohu členové a funkcionáři KSČM. Jak se dívala KSČM v době přijímání ČND na tento dokument? Byla zásadně proti. Jako důkaz našeho tvrzení přikládáme krácený projev Vojty Filipa, který pronesl v Poslanecké sněmovně.

Diskuse 11. února 1997 v Poslanecké sněmovně o návrhu Česko-německé deklarace, mluví V. Filip:

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Nyní jste v pořadí se svým diskusním příspěvkem, chcete-li ho posílit o to, že jste předseda klubu, máte slovo.

Poslanec Vojtěch Filip: Já bych, pane předsedající, dámy a pánové, přece jen připomněl dvě věci kromě svého vlastního vystoupení, které jsem si k této věci připravil.

Jde o jednu reakci na pana předsedu Maška, který tu hovořil ve svém vystoupení za klub ODA o té jasné hranici mezi mezinárodním právem, veřejným a mezinárodním právem, soukromým. Musím se v tuto chvíli alespoň jednou větou zmínit o tom, že pravý opak je pravdou, pane předsedo, paní kolegyně, páni kolegové. Skutečně v deklaraci je několikrát zamíchána právě zcela nesmyslně a nelogicky otázka mezinárodního práva, veřejného, tzn. vztahů vlád mezi sebou nebo států mezi sebou a občanů těchto států mezi sebou. A myslím si, že to je jedna z vad této deklarace, kdy se diskutuje o tomto problému.

Druhou věcí, kterou chci ještě před vlastním vystoupením říci, a myslím si, že je to potřebné, je otázka nového vyslovení důvěry vládě tímto parlamentem. Takto já posuzuji Česko–německou deklaraci, kterou dnes posuzujeme, protože deklarace má nejasný právní rámec. Shodli se na tom jak zástupci koalice, tak opozice. Myslím, že konkrétně kolega Borák řekl, že je skutečně zvláštním dokumentem tohoto parlamentu. Proč tedy říkám, že půjde o nové vyslovení důvěry vládě? Protože pro vládu podpisem pana premiéra Václava Klause a pana kancléře Kohla se stala deklarace závazným dokumentem, podle kterého obě vlády mezi sebou komunikují…

Dovolte mi tedy, abych nad tím nejasným právním textem se zamyslel ve vlastním vystoupení.

Pokud jde o ten termín, který mne vede k zamyšlení nad textem Česko–německé deklarace, je to termín vyhnání a je to termín vertreibung, který je v textu německém, který je stejně autentický jako text český. Proto jsem sám žádal o to, aby ti, kteří mají zájem, a jsem rád, že pan předsedající pochopil moji procedurální poznámku, že nešlo o to, aby to v 10 minutách rozdával, ale abychom se dohodli na tom, kdo chce tento autentický text zkoumat, aby ho měl k dispozici, a v tomto ohledu já říkám, že skutečně dochází k matení pojmů, protože ty dva texty jsou pro nás svým způsobem rozdílné, jsou svým způsobem zavádějící.

V souvislosti s touto deklarací se ve stále častějším řádu v našem politickém spektru a mezi některými intelektuály objevují tendence omlouvat se za odsun německého obyvatelstva nebo jeho většiny, někdo říká části, z poválečného Československa. Na rozdíl od těchto hlasů si myslím, že stále ještě existuje historická paměť, jež zkoumá mj. také postoje, které zaujímala německá menšina na našem území v průběhu celého období soužití a které vedly až k jejímu historickému selhání koncem 30. let.

Tato paměť pak nedovoluje zaměňovat příčinu za následek, hodnotit historii bez znalostí reálné dějinné situace a z pohledu dnešního obyvatele střední Evropy je to pro skutečného odborníka naprosto nepřípustné.

Je nepřípustná právě pro ono hodnocení, které se v deklaraci objevuje. Nedávno – a myslím, že řada kolegů v této sněmovně to, o čem budu mluvit, důvěrně zná – vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze Sborník statí českých právních expertů, který nesl název “Právní aspekty odsunu sudetských Němců”. Celý ten název je v uvozovkách právě z pohledu pojmu sudetských, protože v samotném sborníku tento pojem je vykládán, a je samozřejmě odmítnut jako součást právní teorie.

Sborník je odborně kritickým pohledem i na současnou diskusi o Česko–německé deklaraci. Závěry obsažené v jednotlivých statích usvědčují autory deklarace z věcných omylů, politické účelovosti a z neoprávněné revize platných mezinárodních smluv. Česko–německá deklarace především zpochybňuje samotný odsun Němců z poválečného Československa. Abych podpořil tento svůj názor, budu citovat pana prof. Potočného, který ve stati Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa shodně s ostatními autory uvádí – cituji: “Druhou světovou válku v Evropě vyvolalo Německo svými agresivními činy proti četným státům, nejprve vůči sousedním včetně Československa. Tím se dopustilo zločinu proti míru.” Konec citátu.

Na základě mezinárodně právní odpovědnosti, kterou za to Německo po skončení druhé světové války bylo povinno nést, došlo rovněž k odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Všechny tyto kroky byly provedeny v souladu s tehdy platným a dodnes platným mezinárodním právem a mezinárodními smlouvami. Nelze je proto redukovat na pouhý bilaterální vztah mezi Německem a některým tehdejším státem, členem aliance Spojených národů, jak se o to pokouší některé německé kruhy v teorii i praxi.

Musím se zeptat: Jde skutečně jen o hru se slovy, která je na vysoké – řekl bych – teoretické úrovni? Odpověď zní: Ne. Klíčem ke zpochybnění – a deklarace otvírá prostor ke zpochybnění a revizi kontinuity našeho právního řádu – je právě ono slovo, o kterém jsem začal hovořit. Je to slovo vyhnání, resp. slovo Vertreibung a tedy tvrzení, že jsme si nesprávně vysvětlili smysl německého slova vyhánění. A tento náš omlouvačný tón je podle mne z našeho pohledu, naší právní teorie, lživý. Nahlédneme–li totiž do výkladového slovníku Brothaus Waren Deutsches Wörtebuch, dozvíme se skutečný význam slova Vertreibung: jednostranné státní donucovací opatření k trvalému vysídlení části národa neb národnostních skupin. To byl citát. Důraz je položen na slovo jednostranný, a to je právě to, oč v německé diplomacii v souvislosti s odsunem sudetských Němců vždy šlo. Vymanévrovat českou stranu z možnosti opřít se o rozhodnutí velmocí z Postupimi. Toto trestuhodně pominuli čeští vyjednavači, česká vláda a dnes v dalším období – pokud deklaraci schválíme – poneseme před budoucností i my jako poslanci tohoto zákonodárného sboru svou vlastní zodpovědnost.

Prof. Potočný dále uvádí – dovolte mi opět citát: “Je přinejmenším s podivem, že němečtí politikové překládají autentický termín transfer, který je v 13. části berlínské, pro nás Postupimské dohody, jako Vertreibung, což právě jenom česky lze přeložit jako vyhnání. Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanu cosi vnitřně říká, že vyhnání nemá nic společného s transferem.” Konec citátu. Přes jasnost a zásadní odlišnost termínu přesídlení a vyhnání se žel přihodilo, že v preambuli Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo z 27. února 1992 je tento termín vyhnání Vertreibung, zatímco o přesídlení, transferu tam není ani zmínka. Tedy onen posun z roku 1992 do roku 1996, resp. 1997 je zřejmý.

V prohlášení Německého spolkového sněmu je totiž z 20. června 1992 k řečené Česko–německé smlouvě uvedeno: se také termín vyhnání používá – Jak už jsem uvedl, ono slovo se objevilo poprvé právě v této smlouvě o dobrém sousedství a spolupráci z roku 1992, a to v tomto znění – dovolte mi přesný citát:

“Smluvní strany, vědomy si četných obětí, které si vyžádaly vláda, násilí, válka a vyhnání, a těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnoha nevinným lidem, se dohodly takto:”. Konec citátu. V souladu s mezinárodním právem tvrdím, že slovo vyhnání a slovo odsun, to jsou dva rozdílné pojmy, které není možno ztotožňovat. Vyhnání je protiprávní výraz od samého počátku a odsun je právní akt, který může mít neprávní průběh a právní průběh. Když hovoříte o vyhnání, tak se to mělo charakterizovat vyhnání českého obyvatelstva v roce 1939.

Proč toto musím tvrdit? Protože v těchto zřejmě ne náhodných souvislostech chci poukázat na další věrolomnost z německé strany. A proč je nezbytné brát zcela vážně i současné výroky v souvislosti s deklarací? Vezmeme–li pořadí slov ve výše zmiňované smlouvě, která deklaraci předchází, je násilí, válka, vyhnání. Potom je jasné, že toto vyhnání se pro německou stranu týká pouze vyhnání Němců, protože to bylo po válce. Ale vyhnání Čechů z pohraničí bylo před válkou. Kde jsou potom příčiny násilí, příčiny války a příčiny odsunu? Nikde se už o nich nehovoří. V deklaraci je už další posun zřejmý. Zejména bod 3 posuzovaný v souvislosti s bodem 2 staví na stejnou rovinu zločiny spáchané na našem národě nacistickým Německem s tím, co se odehrávalo po skončení války v případě odsunu Němců. Masová nacistická zvěrstva jsou ztotožněná s dílčími excesy, které však nebyly součástí politiky československého státu ani jeho vlády, a to ani exilové, ani té, která tady byla po roce 1945. Naopak byly už posouzeny jak prezidentem Benešem, tehdejší vládou a v mnoha případech tyto excesy skončily pro jejich pachatele před soudy a byly tedy trestně postiženy. Je–li někde možno hledat český ústupek, pak podle mne hlavně v této pasáži.

Dnešní vláda vůbec neprojevuje pochopení a úctu k lidem, kteří tato zvěrstva německého nacismu přežili. Museli se denně strachovat o svůj život, o život svých blízkých jen proto, že nebyli Němci. Proto asi těžko, a jestli snad i ano, pak určitě ne bez bolesti pochopí, že jejich oprávněný hněv po válce je nyní označen téměř jako bezpráví. To je něco, nad čím je nynější česká vláda, a pokud dnes nebo zítra parlament deklaraci v tomto znění schválí, vyslovuje jenom politování úctě českého lidu, svým voličům, s čímž nemohu souhlasit.

Pokud jde o houževnatý tlak německé diplomacie, je proti ní postavena – neurazte se nyní – naivita české diplomacie a buď záměrná nebo opravdu nevědomá neschopnost, stejně jako v roce 1992. Totiž tato naivita umožnila nebo umožňuje – abych nebyl obviněn koaličními kolegy v této sněmovně – nikoli hned právní důsledky, ale další postup revize Postupimských dohod a tedy i poválečného uspořádání Evropy a umožňuje ji přímo v textu deklarace.

K těmto závěrům mě vede mimo jiné i stanovisko, které jsem z části tlumočil, našich renomovaných českých právních expertů.

Sám osobně bych takovou expertizu zpracovával mnohem déle než to trvalo jim.

Dovolte mí, abych se na závěr svého vystoupení vyjádřil k jediné věci. Máme před sebou text Česko–německé deklarace. Na začátku schůze minulý týden v úterý jsem požádal, abychom o deklaraci nejednali, protože není zřejmé, jakým způsobem, podle kterého článku Ústavy, podle kterého paragrafu jednacího řádu budeme deklaraci projednávat. Jediným převodovým můstkem – a asi nemusím napovídat vládní koalici, nezpronevěřím se svému poslaneckému mandátu a závěru, že nechci hlasovat ve prospěch deklarace – je, že sněmovna přijme usnesení, ve kterém schválí nebo neschválí česko–německou deklaraci.

Proto si dovolím pro případ, že tímto způsobem někdo navrhne, aby Poslanecká sněmovna usnesením schválila text Česko–německé deklarace, navrhnout jiný návrh usnesení k Česko–německé deklaraci, a to:

1. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
a) neschvaluje česko–německou deklaraci,
b) trvá na tom, že Mnichovská dohoda ze dne 30. 9. 1938 je nulitní od samého počátku a žádá vládu Spolkové republiky Německo, aby tuto nulitu uznala také v zájmu zlepšení budoucích vzájemných vztahů,

2. trvá na tom, že dekrety prezidenta Beneše jsou nedílnou součástí českého právního řádu. Pro to máme oporu v deklaraci uznáním toho, že stojíme na jiném právním výkladu,

3. Spolková republika Německo je povinna vyplatit České republice válečné reparace podle Pařížských dohod,

4. trvá na tom, že bod 3 Česko–německé deklarace používáním termínu poválečné vyhánění odporuje Postupimské dohodě,

5. trvá na tom, že použitý termín vyhánění je zásadním politickým ústupkem Německu a jeho snahám odmítat Postupimskou dohodu a odsun jako protiprávní a tedy nepřípustný.

Bod 4 a 5 mi dovolte odůvodnit. Jde o hlasování o něčem jiném. První je stanovisko Parlamentu, druhé – bod pět – je můj nesouhlas s vládní politikou, tedy vyjádření nedůvěry k tomu, co vláda dojednala.

6. trvá na tom, že k revizi Postupimské dohody není oprávněno ani Německo, ani Česká republika, která je jedním ze sukcesorů Československa jako jednoho ze signatářů dohod o poválečném uspořádání v Evropě po porážce nacistického Německa,

7. Poslanecká sněmovna trvá na tom, že vztahy mezi lidmi obou zemí musí být vztahy mezi plnoprávnými občany dvou sousedních suverénních států.

Zároveň mi dovolte, aby – až bude hlasováno o tomto usnesení – bylo bráno v potaz, že žádám hlasování o každém bodu zvlášť. Děkuji vám za klidný průběh a možnost vyjádřit se k této deklaraci.
Z protokolu Poslanecké sněmovny PČR

6. TM též mluví o sudetských Němcích, sudetoněmeckém sněmu na území ČR, o činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR. Slovo „Sudety“ a jeho odvozeniny čeští vlastenci velkou většinou i v současnosti dávají do uvozovek nebo před ně uvedou zkratku tzv. V TM tomu však není, přestože slovo prezident Beneš je v manifestu užito mnohokrát. Proto považujeme za nutné slova pana prezidenta Beneše citovat:

K užívání termínu „Sudety“ a jeho odvozenin řekl pan prezident E. Beneš následující: “ Slovo “sudetský”, “Sudetenland”, “sudeťák” bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. Musíme se snažit o novu dohodu zbavením se i těchto smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvisit nacistické politiky.
Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou, budou je perhoreskovat; a je tudíž v našem zájmu, abychom se včas shodli, že z naší politiky na obou stranách zmizí. Je v zájmu dobré politiky, aby se to nemusilo dělat zákony a nařízeními… Bylo by směšné, kdyby … se dělaly z henleinovského dědictví a terminologie politické aféry…“. (Ze zásadního stanoviska prezidenta republiky E. Beneše W. Jakschovi z 1.12.1942).

7. Z výše uvedeného vyplývá, že čeští vlastenci z 90. let minulého století, mezi nimiž jsme byli i my, odsoudili Česko-německou deklaraci, rázně se proti ní postavili, zatímco ti dnešní „vlastenci“ ji vracejí do politického dění. Proto si klademe otázky, proč někteří funkcionáři a členové Klubu českého pohraničí či jiných subjektů v současnosti tak činí? Jaké důvody je k tomu vedou? Jaké cíle sledují a kdo za tím vším stojí?

III. Tzv. Sudetoněmecký ladsmanšaft (SL)

1. PhDr. Eva Hahnová pracovala několik let v jedné „sudetoněmecké“ instituci. Dobře se seznámila s vnitřním děním v SL. Proto její následující věty o SL můžeme považovat za poznanou skutečnost.
„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!…“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.) Zatím o uvedených skutečnostech česká strana nevyvolala diskusi, což považujeme za zásadní chybu.

2. Nacistické kořeny SL můžeme zjistit v jeho základních dokumentech již z konce 40. let a z počátku 50. let minulého století, a to nejen z jejich obsahu, ale též z dřívější činnosti jejich signatářů Jako příklad můžeme uvést Eichstättskou adventní deklaraci, první programový dokument SL. (Eichstätt, první neděle adventní, 30. listopadu 1949).

Signatáři deklarace:
Dr. Walter Becher (někdejší přívrženec Kameradschaftsbundu, člen NSDAP)
Dr. Walter Brand (spiritus rector henleinovského hnutí)
Ing. Friedrich Brehm (SS Sturmbannführer, nositel zlatého stranického odznaku NSDAP)
Dr. Emil Franzel (původně soc. demokrat, za okupace policejní důstojník jednotky dislokované v Praze, historik)
Dr. Hermann Götz (MdB) (bývalý spolupracovník nacistické tajné služby, člen NSDAP)
Dr. Walter Hergl (SS Hauptsturmführer, funkcionář NSDAP)
Hermann Hönig (člen NSDAP, nacistický novinář)
Wenzel Jaksch (sociální demokrat)
Dr. Eugen Lemberg (nacista a v r. 1938 člen Sudetoněmeckého freikorpsu)
Dr. Gottfried Preissler (bývalý nacista)
Richard Reitzner (MdB) (sociální demokrat)
Reinhold Riedel
Dr. Rudolf Schreiber (bývalý nacista)
Hans Schütz (MdB), člen SdP
P. Dr. Paulus Sladek OSAug., duchovní
Dr. Wilhelm Turnwald (člen NSDAP, spolupracovník SD)
Dr. Walter Zawadil (MdB) (vysoký funkcionář NSDAP a spolupracovník nacistické tajné služby)
(Vznik Sudetoněmeckého landsmannschaftu a jeho nacistické kořeny, Lukáš Petřík, 10.5.2004,vyšlo v Portálu 2/2004, informace čerpány z publikace: Hruška, Emil: Pohoří divočáků aneb Sudetoněmecké kapitoly, Praha 2002)

3. Čím se SL zabývá v současnosti? Nejprve několik citací z projevů, které na 70. sjezdu SL, jenž se konal ve dnech 7.-9. června 2019 v Řeznu, pronesl B. Posselt.

„Je tu i střed. A Evropa potřebuje silný střed. Tímto silným středem jsme my v jižním Německu a na území bývalé dunajské monarchie, která byla malou Evropou, rozvrácenou před 100 lety pařížskými smlouvami. Toto společenství oživit moderní a demokratickou formou doby a učinit je srdcem silné Evropy, je úkolem pro bavorskou a českou politiku i v neposlední řadě i pro sudetoněmeckou národnostní skupinu jako přirozený spojovací článek.“

V závěru svého projevu pak B. Posselt dodal: „Milí krajané, to ukazuje, že my jako sudetští Němci jsme se také stali faktorem v sousedských vztazích. Proto chci vyjádřit přání pro naše vztahy. Jsme Starorakušané. Jsme jedním ze dvou národů v českých zemích. Jsme čtvrtým kmenem Bavorska, přestože v něm buď žijeme nebo nežijeme.“ (8.června 2019)

„Našim velkým úkolem je společně kulturu českých zemí – Čechů, sudetských Němců a Židů – dále rozvíjet a předat dalším generacím. U toho nám velmi pomáhá svobodný stát Bavorsko svým patronátem. Včera jsem řekl spolkovému ministru vnitra, že doufáme v brzkou aktivní angažovanost spolkové vlády v těchto otázkách tak, jak již činí Bavorsko. Říkám jasně: musíme se snažit, aby občané ČR – takových bude stále přibývat -, kteří se angažují pro takovou společnou kulturu, dostali nutnou podporu. D. Herman spolu s našim bývalým ministrem kultury, L. Spaniem, dovedli nás na cestu vedoucí k bavorsko-české kulturní dohodě, v jejímž centru stálo mnoho sudetoněmeckých záležitostí. To nesmí nyní zahynout! Tyto úmluvy musí pokračovat! K tomu patří i to, že četní partneři, které jsme našli a nacházíme v českých kulturních institucích, se nesmí stát obětí proměn, kdy by mohli být posláni jeden nebo druhý z netransparentních důvodů do pustiny. Ti, kteří s námi pracují na společné kultuře v tomto velkém politickém dílu, zasluhují podporu politiky.“(9. června 2019)
Co k tomu a dalšímu řekl pan Podivínský, velvyslanec ČR v Berlíně? Prohlásil: „…„Vážený pane premiére Södere, vážený pane Posselte, vážené dámy a pánové, krajané, milí sousedé a přátelé.… Díky Bohu uměli tito moudří, světa zkušení, otevření a kooperativní lidé přesvědčit o této své správné cestě i ostatní a také je vzít s sebou na tuto cestu. Za všechny takové si zde dovolím jmenovitě uvést bývalého bavorského premiéra Horsta Seehofera a bývalého českého premiéra Petra Nečase, kteří učinili s odvahou a odpovědností ty veřejně nejviditelnější kroky, stejně tak jako dnešní premiéry Marcuse Södera a Andreje Babiše, kteří jsou připraveni tento trend vzájemného porozumění a sbližování dále rozvíjet…Podle mého pevného přesvědčení je zde udělaný společný výkon jednoznačným příkladem pro Evropu dneška a především pro společnou evropskou budoucnost! …V tomto do budoucna orientovaném smyslu ještě jednou děkuji za pozvání a možnost sdělit vám toto první oficiální dobré poselství českého velvyslance, jsem skálopevného přesvědčení, že je před námi dobrá budoucnost, na kterou se těším. Děkuji.(ps, mzv.cz, Prvnizpravy.cz, foto: ps)
V této souvislosti připomínáme některá vyjádření pana Horsta Seehofera:
„70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilnosti v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden…“ (Z projevu Horsta Seehofera, bavorského premiéra, na 66. sjezdu SL 24. května 2015)

Pan H. Seehofer provází naši politiku již od doby, kdy nastoupil do funkce předsedy bavorské vlády a tím i patrona SL. V současnosti zastává funkci spolkového ministra vnitra. A právě v této funkci se nechal slyšet: …„aplikací Acquis communautaire by došlo v České republice, ke zrušení Benešových dekretů, v Polsku Bierutových dekretů! Tuto myšlenku vyjádřil už 25.8.2018 německý ministr vnitra Horst Seehofer v Berlíně na konferenci „Svazu vyhnanců“, kdy označil ve své řeči Benešovy dekrety za: „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš-Dekrete“ Toto jsou slova německého spolkového ministra vnitra a celý jejich záznam  je na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra! 

Pokud pan velvyslanec Podivínský se rozhodl na sjezdu SL promluvit, tak bylo jeho povinností hájit naše státní a národní zájmy. Chválit pana H. Seehofera, přestože o naší republice mluvil jako o dějišti jedné z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století, kdy mluvil o našich předcích jako o zločincích, kteří se dopustili při vyhnání Němců zločinů proti lidskosti, kdy označuje dekrety prezidenta republiky za „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“, považujeme za zvlášť hrubé porušení povinností pana velvyslance.

Na projev pana velvyslance T. Podivínského reagoval B. Posselt zejména těmito slovy: „…milý Tomáši. To, co jsi dnes řekl, nebylo jen slovo přítele – velvyslanec vyslovil oficiální poselství českého státu. Děkujeme Ti za to! Vidíme, že jsme šli opravdu přímou cestou.“

To vše je důsledkem přijetí ČND. Máme-li vztahy k Německu narovnat, a o to bychom se měli snažit s plnou vážností, musíme se vyvázat z představ, že přesídlení německého, obyvatelstva z Československa bylo a je záležitostí Německa a ČR. Nebylo tomu tak. V Postupimi vítězní spojenci rozhodli o přesídlení německého obyvatelstva nejen z Československa, ale také z Polska a Maďarska. Němci tehdy svou vládu nemělo. Jejich jménem jednali a zavazovali se spojenci, kteří přesídlované německé obyvatelstvo usídlovali ve svých okupačních pásmech. S těmito fakty je ČND v rozporu.

4. Bernd Posselt ve své adventní a vánoční promluvě adresované jak sudetským Němcům, tak i českým krajanům poukázal na spojení Vánoc a domova. V této souvislosti připomněl poválečné vyhnání sudetských Němců z Československa a označil ho za etnickou čistku.

„Nebyla to žádná spontánní pomsta, byla to chladnokrevně plánovaná etnická čistka,“ řekl Bernd Posselt o poválečném vyhnání sudetských Němců z Československa. Drsné pojmenování odůvodnil ročním i delším časovým odstupem od konce války, s nímž Československo Němce vyhánělo. Podle Posselta to jasně svědčí o tom, že nešlo o akt pomsty pod vlivem rozjitřených emocí, ale právě o zmíněnou „čistku“. (23.12.2020)

Co k tomu říci? Pan B. Posselt se dívá na přesídlení německého obyvatelstva očima ČND. Podle něj zřejmě Češi rozhodovali o tom, kdy a kam transporty s přesídlovaným německým obyvatelstvem odjedou.

Jaká ale byla skutečnost? Spojenecká kontrolní rada (SKR), složená ze zástupců čtyř spojeneckých velmocí – USA, Anglie, Francie a Sovětského svazu, byla vytvořená jako vrcholný orgán spravující poražené Německo. Svým usnesením SKR přijala dne 20. listopadu 1945 „Plán organizace přesídlení (odsunu) Němců z Československa, Polska, Maďarska s Rakouska“. Tento plán stanovil předběžně rozmístění přesídlovaných Němců do jednotlivých okupačních zón i časový rozvrh celého přesídlovacího procesu. Jeho začátek byl stanoven na prosinec 1945 a konec na červenec 1946. Přesídlování německého obyvatelstva z Československa skončilo mezi koncem října a začátkem listopadu 1945. SKR proces přesídlování řídila.

Československo stejně tak jako další státy, z nichž bylo přesídlováno německé obyvatelstvo, bylo o usnesení SKR informováno diplomatickou cestou. MZV ČSR ve své odpovědi sdělilo, „že kompetentní československé úřady byly o tom vyrozuměny s pokynem, aby hned vstoupily ve styk se spojeneckými okupačními úřady v Německu za účelem provedení zmíněného rozhodnutí SKR pro Německo.“ Naše odpověď ze dne 4. prosince 1945 byla adresována britskému velvyslanectví v Praze. Obdobné dopisy naše MZV zaslalo též sovětskému a americkému velvyslanectví v Praze.

Pro úplnost dodáváme, že naše příslušné úřady byly v průběhu přesídlování (odsunu) ve stálém kontaktu s SKR, která také jako mezinárodní orgán dozírala na celý přesídlovací proces a vydávala zprávy o jeho postupu. Snad ještě jednu zajímavost. Když transporty přesídlovaných Němců z Československa dorazily na hranice amerického okupačního pásma, čs. velitel transportu předával jej stanoveným formulářem pověřeným americkým důstojníkům, po dřívějším faktickém předání a převzetí transportu.

V závěru přesídlování německého obyvatelstva z ČSR představitelé SKR, za USA generál Clay, a za Sovětský svaz generál Lukjačenko, také hodnotili, jak jsme přesídlení celkově uskutečnili. „Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu, zasluhuje největší chválu.“ Zprávu o uvedeném podal pplk. Štěpán Andreas, vládní zmocněnec pro provádění odsunu Němců!

Hodnotit výše uvedené vyjádření B. Posselta považujeme za nadbytečné. Neznalost problematiky, jíž se pokusil autoritativně zhodnotit, je zřejmá. Ovšem velmi podobně smýšlí a mluví i řada německých politiků a ústavních činitelů. A to je tragédie. Až do těchto hořkých konců jsme se s ČND dostali. Proto narovnání česko-německých vztahů považujeme za nezbytně nutné z hlediska historické pravdy i mezinárodního práva.

IV. Závěrem

Velmi nás trápí, že o uvedených skutečnostech se v  republice dostatečně nediskutuje. MZV ČR, vláda ČR nás o vzniklých problémech vůbec neinformují. Místo toho autoritativně tvrdí, že to i ono je v rozporu s ČND a naše snahy, i dalších vlasteneckých subjektů, o smysluplnou diskusi zpravidla tak končí. Bez diskuse, která je jedním z hlavních předpokladů demokracie, se však nemůžeme dostat dále. Pro současný stav je proto příznačný pohyb v kruhu a stagnace i všeobecná nejistota, obavy z dalšího vývoje.

Již několika peticemi, otevřenými dopisy, které jsme adresovali příslušným českým ústavním orgánům, jsme se snažili podnítit diskusi, z které nemůže být vyloučen žádný subjekt, jednotlivec, jemuž jde o řešení nahromaděných a nově vznikajících problémů, zatím však bez úspěchu. Byli bychom velmi rádi, kdybychom tímto podáním skutečnou diskusi rozproudili.

Pokud všichni budeme jednat v souladu se zásadou, že „na každou lež musíme odpovědět pravdou, nechceme-li, aby časem lež byla považována za pravdu a pravda za lež“, vykročíme tím správným směrem. Snahy o přepisování dějin zastavíme, společně budeme hledat a nalézat pravdu. Obnovíme autoritu práva mezinárodního i vnitřního. Panství práva, sociální spravedlnost a mír se stanou realitou, obhajoba a prosazování našich národních a státních zájmů běžnými aktivitami příslušných ústavních orgánů i občanů. V to pevně doufáme.

Vážený pane prezidente, děkujeme za pozornost, jíž našemu otevřenému podání věnujete. Velmi prosíme o příznivé přijetí našeho dopisu, který jsme psali v dobré vůli a s těmi nejlepšími úmysly.

JUDr. Ogňan Tuleškov, v.r.
JUDr. Karel Hais, v.r.
PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., v.r.

 
 

Zdroj:TučnýText DoplňkovýText

 


  
  
Publikováno na podobné téma:

Autor příspěvku: ans