Svéhlavá návštěva předsedy Senátu na Tchajwanu – podrobná analýza.

Komentář k aktuálním událostem č. 1 /2020

Autor: Jindřich Vavruška, Konceptuální klub, 6.9.2020

Svéhlavá návštěva předsedy Senátu PČR Vystrčila vyvolala velkou rezonanci. Proto si dovolujeme tuto návštěvu okomentovat z hlediska historie Číny a Tchajvanu na jedné straně, a z hlediska způsobů vedení války (v tomto případě proti České republice).

Návštěvu Tchajvanu lze počítat mezi poslední zoufalé pokusy klanově korporátního uskupení, které bývá označováno jako „deep state“ nebo státní „elita“ USA, ve snaze zvrátit dnes již neodvratnou transformaci globálního politického a hospodářského uspořádání. Je zřejmé, že „deep state“ našel dostatečně ochotné „užitečné idioty“ pouze v České republice, ve které se od dob Václava Havla zformovala neobyčejně servilní kamarila, velmi oddaná „Americe“ (přesněji, americkému „deep state“). A i přesto bylo třeba najít ochotného „pejska“ v řadách mladší politické generace, která „díky“ polistopadové „svobodě a demokracii“ postrádá dostatečně hluboké vzdělání a potřebný historicko-politický přehled. Fakt, že se vhodný trouba nenašel ani v tradičně patolízalském Polsku, ani například mezi úslužně loajálními bulharskými patolízaly, částečně vypovídá o hloubce všeobecného vzdělání a zvláště degradaci politického prostředí v České republice.

Historický pohled

Čína byla již od 16. století cílem snah o kolonizaci se strany evropských mocností. V nekonečné řadě válek a povstání si evropské síly postupně vytvářely opěrné body, které by jim umožnily využívat hmotné a lidské zdroje obrovské země bez jakýchkoliv překážek. Poté, co se Evropanům podařilo uhnízdit se na čínské pevnině, zejména v Macau, Hong Kongu, které se staly přímými koloniemi, ale také třeba i v Tchien-ťinu, který, byť zůstal součástí čínské říše, byl jedním z bodů, kde evropské státy začaly postupně působit na přeměnu kultury, sociálního povědomí a hospodářského systému Číny. Na rozdíl od jiných míst na planetě Zemi, obyvatelstvo i elity Číny kladly kolonizačním snahám nezanedbatelný odpor, i když zejména kvůli nižší technické úrovni výzbroje armády a také snad i kvůli nerealistickému vnímání okolního světa politickou elitou Číny vojensky spojeným silám Západu podlehla. O historii dobývání Číny si lze podrobněji přečíst například v knize Henryho Kissingera „On China“[1] nebo mnohem stručněji, zato ve stylu lépe vysvětlujícím politické, hospodářské a vojenské souvislosti v knize Valerije Pjakina „O světě křivých zrcadel 2“[2] v kapitole „Čína jako příklad státu zformovaného historicky“.

Západ usiloval o ovládnutí Číny několik století. Čínu nebylo možné porazit vojensky, z důvodů početnosti populace, etnických, genetických a kulturních zvláštností ji nebylo možné ani infiltrovat nebo asimilovat. Proto byl proces formování Číny jako součásti západní civilizace uskutečňován hlavně působením zvenčí, právě pomocí opěrných bodů Západu –od roku 1557 Macao, od roku 1842 Angličané obsadili Hong Kong. Čínské osídlení Tchajvanu podle dostupných pramenů začíná někdy v 17. století, kdy Holanďané začali na ostrov dovážet čínské rolníky pro práci na plantážích. Tchajvan se stal doménou Číny později v 17. století a poměrně krátce, mezi lety 1885 a 1895 byl plnoprávnou provincií říše Čchingů. Od r. 1895 vládli na Tchajvanu Japonci, a to až do porážky ve druhé světové válce v roce 1945. Poté se Tchajvan stal součástí Čínské republiky. Po komunistickém povstání se v roce 1949 Čína stala Čínskou lidovou republikou, zatímco existence Čínské republiky pokračovala již pouze na Tchajvanu, kam z pevniny odešlo více než 1 milión antikomunistů. Od té doby považuje ČLR Tchajvan za svou součást a vzbouřeneckou provincii, nad kterou de facto (zatím) nemá kontrolu, zatímco Čínská republika (Tchajvan) je v politické a ideologické rovině vyhraněně antikomunistická, sama sebe za součást Číny nepovažuje.

Čínská republika (Tchajvan), nehledě na relativně miniaturní území i populaci v porovnání s ČLR, zasedala jako stálý člen Rady bezpečnosti OSN v křesle vyhrazeném v tomto orgánu Číně. Bylo to v souladu s antikomunistickou politikou studené války západních spojenců (USA, Velká Británie, Francie), kteří se snažili nepřipustit účast dalšího komunistického státu v RB OSN, kde jim už tak dosti překážel tehdy nejmocnější stát světa, Sovětský svaz.

Ke změně došlo ve druhé polovině padesátých let 20. století. Tehdy, po smrti J. V. Stalina, se vedení v SSSR chopil Nikita Sergejevič Chruščov. Pro jeho éru je charakteristický počátek hospodářského a politického rozvratu Sovětského svazu. Součástí chruščovského trendu degradace a demontáže SSSR bylo v oblasti zahraniční i opouštění zahraničních vojenských a námořních základen SSSR a nástup ochlazení vztahů nebo i konfliktů s dosavadními spojenci. Jedním z významných „rozkmotření“, které mělo vliv na další chod událostí v globální politice, je rozkol mezi ČLR a SSSR.

Jakmile bylo zřejmé, že Čínská lidová republika se dostala z vlivu SSSR a její vůdce Mao C´-tung se nepřátelí s vůdcem SSSR Chruščovem, nastal čas pro historický obrat a zahájení další fáze transformace Číny. Americkou politiku vůči ČLR začal významně ovlivňovat Henry Kissinger. Čínská republika (Tchajvan) byla v roce 1971 v Radě bezpečnosti OSN nahrazena Čínskou lidovou republikou. Bylo zřejmé, že pro USA se ČLR stala řiditelným, nebo přinejmenším předvídatelným členem Rady bezpečnosti a Tchajvan jako hřebík v botě již nebyl potřebný. Navíc se formálně vyhovělo dlouhodobému tlaku Moskvy, aby Čínu reprezentoval stát, v němž žije většina čínské populace.

V sedmdesátých letech začaly reformy Teng Siao-pchinga. Pro transformaci Číny do modelu západní civilizace bylo zapotřebí implementovat technologie, hospodářský model, změnit kulturní zvyky a povědomí. Přenosu know-how a kultury napomáhalo uvolňování styku a cestování mezi obyvateli Tchajvanu a ČLR. Přestože formálně je politický režim na Tchajvanu vyhraněně antikomunistický, ČLR umožňovala investice Tchajvanských občanů na pevnině, umožňuje povolení k trvalému pobytu a podobně.

Jak vypadá situace dnes? Kulturní povědomí čínské střední třídy je výrazně prozápadní, zejména ve velkých městech a v přímořských provinciích. V některých rysech je lze přirovnat k mentalitě obyvatel Československa koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let minulého století. Díky politice jednoho dítěte vyrostla generace střední třídy, zvyklá na komfort, relativní blahobyt a nízký počet dětí v rodině (mnozí z dnešních rodičů již sami vyrostli a byli vychováni jako jedináčci), což je model typické rodiny západní střední třídy. Přestože existuje určité strategické, centrální, státem kontrolované řízení národního hospodářství, na úrovni jednotlivých jednotek je hospodářský model v podstatě stejný jako na „kapitalistickém“ Západě. Transformace Číny v součást západní civilizace je v podstatě dovršena, alespoň z vnějšího pohledu

Západní firmy přenesly do Číny (ČLR) všechny klíčové technologie a výrobní kapacity. Pověstné čínské rychlovlaky, kterých je v Evropě jako šafránu (hlavně na Východě), vytvořili inženýři Alstomu a Siemensu. Ocelárny a válcovny vybavil německý DEMAG. V Číně mají filiálky všechny významné automobilky světa. V Číně se vyrábějí klíčové chemikálie a suroviny pro léčiva. Ve všech výrobních průmyslových procesech existují klíčové komponenty, bez nichž není možná finální výroba, a které se vyrábějí pouze v Číně.

Jaký smysl má z globálního pohledu udržování Hong Kongu jako finančního centra nezávislého na ČLR, když jsou v Číně (ČLR) soustředěny všechny zásadní výrobní a řídící procesy? Žádný – proto lze očekávat, že Hong Kong bude zachován jako centrum finančních služeb, ale bude do značné míry podřízen centrální vládě. Vyčištění antikomunistických křiklounů je z hlediska globálního procesu koncentrace řízení poměrně nevýznamná technická operace.

A co Tchajvan? Jako „baseballová pálka“ urychlující krystalizační procesy mocenské a hospodářské transformace Číny již není potřeba. Jaký význam by mělo udržování sice samostatného, ale samostatně neživotaschopného, projektového státu? Žádný.

Z hlediska diplomacie je potřeba mít na paměti, že Česká republika, stejně jako celá řada dalších zemí, podepsala v bilaterální dohodě s ČLR závazek respektovat „politiku jedné Číny“ (která by se snad měla přesněji nazývat „politika jediné Číny“). Jestliže někteří ústavní činitelé České republiky tak demonstrativně a provokativně tento závazek ignorují, jaká je šance, že nějaké další velké či menší země, jako třeba Indie, Afganistán, Pákistán, státy Afriky, budou nakloněni považovat Českou republiku za spolehlivého a perspektivního partnera v mezinárodních vztazích?

Tchajvanská provokace jako útok na české hospodářství a prosperitu

Blíží se významný předěl ve fungování Evropské unie – zjednodušeně řečeno snížení nebo úplné zrušení dotací východním členským státům EU v rámci politiky soudržnosti.

Pro celou řadu ekonomik, včetně ČR, to bude mít významný negativní dopad. Kromě jiného řada firem, více či méně závislých na eurodotacích, musí hledat nové trhy. Na Západ expandovat nemůže, tam už „je plno“. Musí tedy expandovat na východ.

Proto nyní čelíme novým procesům, kdy se ekonomická činnost a konkurenční boj v oblasti dotační ekonomiky, doposud se odehrávající na úrovni příslušných odvětvových ministerstev, přesouvá (mimo jiné) až na úroveň mezinárodní politiky.

Než ohodnotíme možné hospodářské důsledky tchajvanské provokativní návštěvy, použijeme jako názornější příklad pohled nekonformního ruského ekonoma Michaila Chazina na situaci v Bělorusku. V tamních, zdánlivě politických protestech, hrají podle Chazina nezanedbatelnou roli zájmy Polské republiky, která bude zasažena zrušením dotací velmi silně. Jelikož trhy v EU jsou již dávno rozděleny a obsazeny, a Poláci na nich s nedotovanou produkcí nebudou schopni konkurovat, prakticky jediným významným směrem, kam by polské firmy mohly přesměrovat svou produkci, je sousední Bělorusko. (Svou úporně antiruskou zahraniční politikou si Poláci zabouchli dveře na mnohem větší ruský trh již dávno.) Proto přichází běloruská „opozice“ (zhusta financovaná nejrůznějšími cestami mj. právě z Polska) s opakovanými výzvami ke stávkám. Jakmile by se podařilo destabilizovat situaci v Bělorusku tak, že by některé významné průmyslové (a pro speciálně Poláky – pokud možno i zemědělské) podniky přerušily výrobu, otevřelo by se okno příležitosti pro dovoz produkce jejich polské konkurence, případně i obsazení uvolněné poptávky ve vývozních oborech běloruského hospodářství.

Jak to souvisí s neustávající řadou provokací proti Číně, zpočátku ze zcela nepříslušné úrovně pražského primátora a nyní skrze provokativní aktivitu senátora Vystrčila, která je popřením závazků, které Česká republika dobrovolně přijala podpisem a ratifikací bilaterální dohody s Čínskou lidovou republikou? Ti, kdo akci organizují a propagují, zde fungují analogicky roli běloruské „opozice“. Nevyzývají ke stávkám v českých podnicích, ale svou aktivitou vytvářejí takové podmínky, aby při případném vyhlášení sankcí (nebo konec konců i bez něj…) mohly být české firmy s původním českým kapitálem zbaveny možnosti realizovat export svých výrobků nebo služeb do ČLR. Čínský trh je obrovský a poptávka místní střední třídy po zboží „ze Západu“ není menší než jaká byla u nás, v Československu, v letech sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých. Německé, francouzské i italské firmy se potýkají s krizí odbytu, a tak možnost nahradit na čínském trhu konkurenci, třeba z České republiky, je pro ně vítanou příležitostí. Také nezapomínejme, že konkrétně Itálie vyjednávala s Čínou mnohem déle a s mnohem větší intenzitou než třeba náš prezident Zeman, a to na úrovni jak hlav států, tak i premiérů a jednotlivých ministrů, s návštěvami v pravidelných, zhruba šestiměsíčních intervalech.

Veškerá „opozice“ i senátní kamarila nejrůznějších „nezávislých demokratů“ pracují tedy s vypětím všech sil proti zájmům České republiky, českých občanů, českých (nikoliv ze zahraniční vlastněných) firem, vší silou se derou za zhoršení naší životní úrovně, našich možností cestování a budoucnosti našich dětí.

Závěrem

Aktivity české pseudoopozice, mezi něž patří, kromě jiného, i stupňující se provokace Číny, bohužel představují významné zahraničně politické a v důsledku i hospodářské riziko. V dlouhodobé perspektivě přispívají k destabilizaci mezinárodního postavení České republiky ve světě, jehož těžiště se posouvá ze Západu stále více na Východ, do středu eurasijského kontinentu a ke ztrátě suverenity. Můžeme přece být sví a přitom neplivat do tváře svým potenciálním partnerům.

Podstatným prvkem demokracie má být to, že volení zástupci vykonávají vůli lidu. Vystrčil a jemu podobní volení zástupci pracují proti vůli a zájmům lidu, a proto je nezbytné jim vhodnými prostředky tuto vůli viditelně a jasně vyjádřit a připomenout, k čemu je zavazuje ústavní funkce. Tyto prostředky musí být adekvátní dnešní době a technologiím; zároveň je jasné, že se nelze spoléhat ani na média hlavního proudu, ani na otevřený dialog s ústavními činiteli, kteří podněty občanů pravidelně ignorují a nepovažují za nutné na ně jakkoliv reagovat. Pište tedy petice, čtěte jejich texty na veřejných shromážděních, natáčejte tyto akce na video a zveřejňujte na všech sociálních sítích. Dejte sluhům zahraničních firem znát, že víte a chápete co dělají, že si to nepřejete, a trvejte na tom, aby dodržovali dobrovolně přijaté závazky České republiky vůči všem partnerů, nejen těm západním. A hlavně, aby vždy jednali ve vašem zájmu. A pokud tak nečiní, dejme jim to jasně a viditelně najevo.

Během psaní tohoto komentáře se senátor Vystrčil vrátil ze své návštěvy Tchajvanu. Snad nás může částečně uklidnit, že alespoň prezident Zeman došel k závěru, že politik, který nechápe, že výrazu „cestu nedoporučujeme“ z úst prezidenta, premiéra i ministra zahraničí, je nutné fakticky rozumět jako „zakazujeme“ (protože formálně dle Ústavy nikdo takovou pravomoc vůči němu nemá), nemá na zahraničněpolitických konzultacích ústavních činitelů co pohledávat, a proto z nich nadále bude vyloučen.

Nicméně, jako poslední logický krok by mělo být vyvození politických důsledků. Každý senátor skládá tento slib: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“  Svým svévolným jednáním ve stylu Nikity Chruščova porušil senátor Vystrčil tento slib hned několikrát. Zbývá tedy jen položit si otázku, zda se vzdá senátního mandátu dobrovolně nebo až na základě rozsudku Ústavního soudu, a kdy tak učiní.

[1] ISBN 978-0143121312

[2] ISBN 978-5604261804

 

 

 


 Publikováno na podobné téma:

Sdílet příspěvek:

Autor příspěvku: Přetisknuto ANS

Přetisknuto ANS
Příspěvek převzatý Aliancí národních sil. Jméno autora a zdroj článku je uveden v textu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *