Středovýchodní Evropa

Středovýchodní Evropa, tak bych nazval část Evropy, kde se v letech 1852-1918 rozkládala právní, měnová, hospodářská a celní unie dvou států, a to knížectví Lichtenštejnského a mocnářství Rakousko-Uherského. Tato unie zanikla rozpadem mocnářství Rakousko-Uherska ke konci roku 1918 po 1. světové válce, i když tato unie trvala právně až do roku 1919 dál, proto můžeme za její skutečný zánik považovat rok 1918.

Dnes se na území bývalého mocnářství Rakouska-Uherska rozkládá (nástupnické státy) Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, většina České republiky (tj.mimo Hlučínko viz článek Braniborsko-Nová marka zde na www.valka.cz ), západ Ukrajiny, jih Polska, západ Rumunska, sever Srbska, jih Černé hory, a severovýchod Itálie.

Kladu si dost často otázku, proč Rakousko-Uhersko zaniklo a Lichtenštejnsko ne? Vždyť přece oba tyto státy měly v době trvání společné unie (1852-1918) stejnou středoevropskou kulturu, mentalitu, právo, hospodářství, měnu, většina obyvatel byli katolíci a oba státy byly konstituční monarchie pod dlouhodobým vedením svých dynastií. Ano, v těchto vnějších znacích se shodovaly.

Ve vnitřních znacích se ale rozcházely. Od středověku platilo pravidlo, že vládce a stát se udrží jen pokud se s ním ztotožnilo obyvatelstvo a má se lépe než u sousedů. Vždyť co lidé očekávají od státu? Především očekávají jistotu a ochranu svého života, zdraví, majetku a schopností tvořit (tj.vzdělávat se, práce, podnikání, umění, tisk, záliby atd.).

Co nejvíce toto praktikovalo Lichtenštejnsko, zatímco Rakousko-Uhersko toto praktikovalo málo. Výsledkem toho bylo, že Rakousko-Uhersko mělo v průměru vyšší zločinnost, národnostní problémy a horší sociální klima než Lichtenštejnsko a nakonec vstoupilo do 1. světové války, kterou nemohlo vyhrát. Tohoto se Lichtenštejnsko vyvarovalo.

Lichtenštejnsko provádělo vždy politiku spoléhání se samo na sebe. Proto za 1. a 2. sv. války zůstalo neutrální. Zatímco Rakousko-Uhersko se spoléhalo na své spojence v čtyřspolku (Německo, Bulharsko a Turecko) a 1. světovou válku prohrálo.

Proč je dnes Lichtenštejnsko jedním z nejbohatších států světa na jednoho svého obyvatele a nástupnické státy Rakouska-Uherska jsou proti němu znatelně chudší, když životní úroveň obou státu v době trvání společné unie (r.1852-r.1918) byla na stejné úrovni?

Odpověď je třeba hledat v tom, že negativum, které měla společná unie Lichtenštejnsko s Rakousko-Uherskem v letech 1852-1918, bylo společné právo. Toto právo se vyznačuje složitostí, zmateností a průměrnou ochranou života, zdraví, majetku a možností tvořit.

V nástupnických státech Rakouska-Uherska se měnily hlavně jen režimy (fašizmus, parlamentní republiky, komunizmus) či státní útvary (nadnárodní Sovětský svaz, Velkoněmecká říše, Jugoslávie, Československo atd.) a změny hranic provázený vzájemnými boji.

Tyto změny prováděly nástupnické státy Rakouska-Uherska v domnění, že si zlepší životní podmínky změnou těchto vnějších znaků (ústavní právo), ale vnitřní znaky států (tj.trestní, správní, procesní, finanční, občanské, obchodní, pracovní a další právo) si zachovaly, tj. zmatené a průměrné právo z doby Rakousko-Uherské monarchie nebo vydaly podobné nebo ještě horší zákony, a to platí až dodneška.

Jde to zevšeobecnit, že nástupnické státy Rakouska-Uherska se zbavovaly jen viditelných znaků (státní forma) a většina jejich právních norem dotýkajících se každodenního života občanů vychází z právního myšlení bývalého mocnářství Rakouska-Uherska dodnes.

Jako příklad si vezmeme české dějiny – euforické roky, 1918 (vznik ČSR), 1938 (manifestace na obranu ČSR), 1945 (zhroucení protektorátu), 1968 (pražské jaro), 1989 (zhroucení komunizmu). Ty měly společný podtext vlastenectví, ale na rozdíl od Lichtenštejnska nebyly schopny politické elity vlastenectví využít a provést právní reformy zevnitř státu, po kterých obyvatelstvo toužilo (viz článek Co dál?, Neakceptovatelné pravdy a strategicko-logické hry, 4. díl, rok 1999).

Důsledkem toho bylo ztracení důvěry v sami sebe. To vyústilo v tzv. komplex malého národa v České republice, který ještě umocněn medializací, jako tzv. normální vlastnost českého národa a v jeho důsledku plazení se před někým cizím, který se zachoval jak se zachoval, př. Francie r. 1918 – r. 1938 (výsledek mnichovská konference r.1938), Německo r.1938-r.1939 (výsledek protektorát), r.1939-r.1945 emigrace ve Velké Británii a USA (výsledek vítězný únor 1948), r.1945-r.1989 SSSR (výsledek v roce 1968 okupace ČSSR), a co dnes?

Tato neschopnost být sami sebou má i dnes v České republice svou podobu, kdy mnozí vzhlížejí k Evropské unii, jako ke zlatému teleti, když dřív se obdivovali či ještě obdivují komunismu (závislost na Sovětském Svazu) či nacismu (závislost na Německu), nebo si vymýšlejí někteří jedinci unii s Polskem, obnovu Československa s Podkarpatskou Rusí či bez ní nebo Podunajskou (Habsburskou) monarchii nebo jsem dokonce začátkem 90. let 20. století četl v Lidových novinách úvahu o tom spojit Českou republiku s Rakouskem a Slovinskem do jednoho státního bloku a podobné úvahy v domnění, že tyto vnější projevy jsou spása a budeme se mít lépe.

To, co nebyly schopné provést nástupnické státy Rakouska-Uherska, tj. provést radikální zlepšení jistot a ochrany života, zdraví, majetku a možnosti tvořivosti obyvatelstva, to jediné provedlo Lichtenštejnsko. To se zbavilo společných právních norem s Rakouskem-Uherskem po zániku unie s ním v r.1918. Je to jakási změna zevnitř, ne hned viditelná a každému zřejmá, zatímco žádný z nástupnických států Rakouska-Uherska toto neprovedl, mnohdy spíše zavedl ještě zmatenější a méně jasné zákony.

Po 1.sv.válce uzavřelo Lichtenštejnsko v roce 1921 měnovou a v roce 1924 hospodářskou a celní unii se Švýcarskem, ale při uchování si nezávislosti. Se Švýcarskem uzavřelo tyto unie přesto, že je to federativní parlamentní republika, která vznikla z boje proti šlechtě a monarchiím, tedy ideologický opak centrálně řízené Lichtenštejnské monarchie s jedním jednokomorovým parlamentem.

Tato unie se hned odrazila na zlepšující se úrovni práva v Lichtenštejnsku a z toho vyplývající životní úrovni obyvatelstva, nikoliv jen z uzavření unie, ale hlavně z inspirace právem platného ve Švýcarsku. Švýcarské zákony, které jsou jedny z nejlepších na světě, inspirovaly právě Lichtenštejnsko k reformě svého práva do té doby identického s právem bývalého mocnářství Rakouska-Uherska.

Významnou změnou v Lichtenštejnsku bylo dne 05.11.1925 vytvoření jednotného, účinného a jednoznačného zákoníku „práv fyzických a právnických osob“ (platný a účinný ode dne 20.01.1926), který je jedním z nejlepších na světě a nahradil zmatené a nejasné rakousko-uherské zákony. Vždyť například dnes v České republice v této oblasti platí občanský a obchodní zákoník i plno dalších zákonů a ostatních právních norem. Na tento výborný zákoník v Lichtenštejnsku navázali pak dalšími výbornými, jednoznačnými a účinnými zákony.

 

V důsledku těchto výborných zákonů (v mnohém jsou dokonce lepší než švýcarskéwww.recht.li se v průběhu 20.století Lichtenštejnsko změnilo v jednu z nejbohatších oblastí světa (v přepočtu na jednoho obyvatele jsou dokonce bohatší než Švýcarsko, které mělo r. 1999 – národní produkt na obyvatele: 38 350 USD).

O tomto hospodářském zázraku svědčí i tyto dvě namátkové informace z doby trvání společné unie (1852-1918) s Rakouskem-Uherskem, tedy z doby, kdy Lichtenštejnsko byl chudý stát: v roce 1865 uváděl Riegrův slovník naučný, že příjem Lichtenštejnska je 55 000 zlatých, zatímco jeho kníže má ze svých statků v Prusku a v Habsburské monarchii příjem 1.400.000 zlatých a v roce 1909 dokonce Sitenského Hospodářský naučný slovník uvádí, že kníže musel financovat Lichtenštejnský stát ze svých statků v Čechách a na Moravě.

Dnes má Lichtenštejnsko v době svého hospodářského zázraku a prosperity jeden z nejvyšších národních produktů na hlavu ze světa (40 000 USD/obyvatele v roce 1999; pro porovnání Česká republika měla 5 060 USD/obyvatele v roce 1999), disponuje značnými finančními zdroji a dokonce se po svém vstupu do OSN roku 1990 z vlastní vůle zavázalo platit značnou část rozpočtu této světové organizaci sdružující valnou většinu lidstva, tj 5 000 000 000 lidí, což je na stát jako je Lichtenštejnsko s 32.528 obyvateli (stav r.2002) a 159km2 obdivuhodný výkon.

Tím, že zde nebyly problémy a obyvatelstvo bylo čím dál více se státem spokojeno, vedlo k tomu, že se v Lichtenštejnsku uchovala monarchie a stávající politický systém až dodneška na rozdíl od Rakouska-Uherska. Lichtenštejnsko je v důsledku svého právního systému mnohými politickými a ekonomickými analytiky považováno za jeden z nejstabilnějších politicko-ekonomických systémů.

Tato změna zevnitř (práva a životní úrovně) v Lichtenštejnsku mohla být realizována jenom díky tomu, že je v Lichtenštejnsku vždycky základem občanské společnosti, podobně jako ve Švýcarsku (na rozdíl od nástupnických států Rakouska-Uherskauplatňování vlastenectví, tj. důvěry v sami sebe, úcta ke své zemi, a zákony jsou vydávány a upravovány dle potřeb lidí a nikoliv dle ideologií (např. fašizmus, komunizmus či liberalizmus).

Dlouhodobě vládnoucí strana v Lichtenštejnsku se nazývá s hrdostí Vlastenecký svaz. Představme si, kdyby se někdo u nás takhle nazval, tak všichni ti, co nemají rádi naší vlast a mnozí další, budou na něj útočit, hanět ho a zdůvodní si to jakkoliv.

Vlastenectví v Lichtenštejnsku je základem politiky, a to mimo jiné i díky tomu, že zde netrpí tzv.komplexem malého národa, přestože jsou početně a územně menší než Česká republika.

Dá se říci, že nástupnické státy si uchovaly negativa Rakouska-Uherska, protože se reformovaly z vnějšku, zatímco Lichtenštejnsko ne, protože se reformovalo zevnitř. Reformy a politický vývoj nástupnických států Rakouska-Uherska bych v mnohém přirovnal tomu, jako když se na chátrající a rozpadající dům maluje stále jiná fasáda místo toho, aby se spravila střecha či zabezpečila statika stavby.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že po zániku unie mezi knížectvím Lichtenštejnsko a mocnářstvím Rakousko-Uherského roku 1918 byla politicky a ekonomicky nejúspěšnější evoluční cesta vývoje Lichtenštejnska, než cesta nástupnických států Rakouska-Uherska.

Jedině díky inspiraci právem Švýcarska se Lichtenštejnsko stalo bohatou a spořádanou zemí.

 

zdroj: https://www.valka.cz/10414-Stredovychodni-Evropa

 

 

 

 

 


 

Autor příspěvku: ANS