Rusínsky „Mníchovský“ diktát 1945-46 spáchaný Ukrajinskou SSR

ZDE http://www.novarepublika.cz/2019/01/berlin-chce-od-moskvy-reparace.html je článok o Nemeckých nárokoch, ktoré zavraždilo desiatky milónov sovietských občanov… Nemci sa správajú podobne idiotsky ako Maďari, ktorí si nárokujú na Slovenské územie a aj na Rusínske územie, ktoré bolo anektované z ČSR Ukrajinskou SSR aj napriek tomu, že ČSR si toto územie vykúpila tým, že zaplatila – na rozdiel od Nemecka a Maďarska – všetky  vojnové reparácie spojencom, ktorí neláskavo dovolili vznik ČSR. O tomto absolútne nikto nehovorí z politikov z Českej slebo Slovenskej republiky. Ak by nasi politici  neboli idioti, t ak by ž iadna vojna na Ukrajine nebola! Stačilo by vyhlasiť, že kým Ukrajina nezaplatí reparácie za anektované Rusínske územie, ak nevráti Slovensku 11 obcí a mesto Čop, vrátane 680km² anektovaného zvrchovaného Slovenského územia v roku 1946 v ostrom rozpore s medzinárodným právom, tak Ukrajina NlKDY nevstúpi do EÚ a NATO!!!!!!! 

Keď Grécko vedelo zablokovať vstup Makedonie do EÚ a NATO, len kvôli hypotetickým resp. fiktívnym nárokom Makedónska na Grécke územie s podobným názvom v súvislosti s názvom ich provincie Makedónia, takže tu v prípade s Ukrajinou išlo o reálne anektovaných 12777 km² z ktorých 680 km² anektovali zo zvrchovaného územia Slovenska!!!

Navyše ČSR do ifraštruktry Rusínska investovala viac sko 5 miliárd Kčs, čo sa rovná cca 5 miliárdam €. (Podľa Victorie Nulandovej USWa do tarebných a neonacistických prevratov na Ukrajine investovali 5 miliárd US $.  A  vychádzame z predpokladu, že sa napr. hodnota povojnového US $ (dolára po r.1918) znížila cca 35 násobne v porovnaní so súčasnou hodnotou US $.

Zde historicky preukázateľné a dokladovateľné fakty.

Rusínsky „Mníchovský“ diktát 1945-46 spáchaný  Ukrajinskou SSR


Po poměrně rychlém osvobození v souladu se sovětsko-československou smlouvou z prosince 1943, která ještě uznávala Československo v jeho předmnichovských hranicích a podle dohody z 8. května 1944 o spolupráci Sovětské armády s československou vládou na osvobozeném území , vyslal a koncem října 1944 vláda Československa na území Podkarpatské Rusi oficiální delegaci pro správu osvobozeného území v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským. Československou správu však záhy začal mařit Sovětský svaz a vyvolal hnutí za připojení Podkarpatské Rusi k SSSR.

Koncem října a začátkem listopadu 1944 se konaly – oficiálně – „první svobodné volby“ do národních výborů, za dozoru vojenské diktatury, která ovládala celou zem a nastolila atmosféru strachu. Poslanci byli vybráni v sekretariátech komunistické strany; nikdo jiný než takový pověřenec nemohl kandidovat. Úkolem voličů svážených často do volebních místností vojenskými nákladními auty bylo vhodit do připra vených uren obstoupených dozorčí komisí vytištěný seznam poslanců. Činnost jiných stran než komunistické byla zakázána.

12. listopadu 1944 se konaly na Podkarpatské Rusi „veřejné“ schůze, na nichž se souhlasilo s připojením k Sovětskému svazu. O týden později se vytvořila samostatná komunistická strana, do té doby součást Komunistické strany Československa, a schválila připojení země k Ukrajině.

25.–26. listopadu 1944 sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny vydal v Mukačevě manifest O opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Po nedemokratických volbách do místních výborů opakoval i mukačevský sraz podle komunistické direktivy, že vyjadřuje svobodnou vůli lidu připojit se k SSSR. Napětí vyvrcholilo 8. prosince 1944, kdy sovětské úřady násilím vyhnaly představitele československé vlády ze země. Fr anti&sca ron;ek Němec se sice ještě vrátil 17. ledna a zůstal tam do 1. února 1945, ale faktickou činnost však českoslovenští představitelé nemohli vykonávat.

Už v roce 1939 a 1941 opakovaně připustil Edvard Beneš poválečné připojení Podkarpatské Rusi k SSSR.[4]

Sovětské orgány organizovaly především násilnou mobilizaci československých občanů do Rudé armády. Podle obvyklé komunistické propagandy vstupovali do Rudé armády „dobrovolně a nadšeně“.

I přes stížnosti Československa nebyli tito lidé z Rudé armády propuštěni. SSSR také nechalo na území Podkarpatské Rusi zřídit šest koncentračních táborů, kde byli internováni především občané  ;německé a maďarské národnosti a také významní činitelé, kteří se nepostavili na komunistickou stranu. Vězněni tu byli, přestože byli československými občany. V největším z těchto táborů ve Svaljavěbylo uvězněno téměř 23 000 osob, ty byly označeny za válečné zajatce, následně odvedeny do Donbasu na nucené práce, zde pracovaly v nelidských podmínkách a většina z nich tu i zahynula.   

Edvard Beneš několikrát vyjádřil svou ochotu souhlasit s připojením Podkarpatské Rusi k SSSR, což vyvrcholilo v březnu roku 1945, kdy poslal Stalinovi dopis, ve kterém píše o tom, že připojení „Zakarpatské Ukrajiny“ k SSSR považuje za samozřejmé.[zdroj?] Tím mimochodem porušil svou ústavní pravomoc, takovouto změnu by musel schválit parlament.

29. června 1945 byla mezi představiteli Československa a SSSR uzavřena smlouva o odstoupení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. Smlouva byla za SSSR podepsána V. M. Molotovem a za Československo Z. Fierlingerem a V. Clementisem. Představitelé Podkarpatské Rusi přizváni nebyli a jednalo se tak podle Čechům známého he sla: O n ás bez nás. Proto je tato událost občas označována jako „rusínský Mnichov“.

V srpnu 1945 podepsal prezident dekret číslo 60, kterým zbavoval obyvatele Podkarpatské Rusi československého občanství. To se samozřejmě velmi nelíbilo příslušníkům 1. československého armádního sboru rusínského původu. Později byl tedy vydán dodatek, který dovoloval alespoň vojákům a jejich rodinným příslušníkům ponechat si českoslo vensk&ea cute; občanství. Avšak obyvatelé Podkarpatské Rusi, kteří se rozhodli požádat o československé občanství, byli sověty zastrašováni, a tak se jich do Československa dostal jen zlomek.

Dne 22. listopadu pak pod nátlakem Moskvy schválilo prozatímní národní shromáždění za pomoci komunistických poslanců smlouvu o odstoupení Podkarpatské Rusi SSSR.    

 

Připojení k SSSR

Stejně jako Čechy byla Podkarpatská Rus rozdělena demarkační linií, která vedla na trase SevlušBílkyVolovec. Východ území od čáry byl pod československou správou, sídlo správy bylo v Chustu. Západ území od č&aacu te;ry, tedy průmyslovéoblasti, byl pod sovětskou správou, sídlo v Užhorodu. Oblast pod sovětskou správou se oficiálně nazývala Zakarpatská Ukrajina a byla jí sovětskými orgány slibována plná autonomie. Ta existovala do roku 1946, kdy tato autonomie byla rozhodnutím z Moskvy zrušena a název území byl změněn na Zakarpatská oblast.

V květnu 1945 byly obnoveny hranice Československa ve stavu před mnichovskou konferencí. Vzápětí dne 29. června 1945 byla pak celá oblast s pruhem území na východě Slovenska (který jednostranně obsadil SSSR) odstoupena Československem Sovětskému svazu. Toto odstoupení bylo provázeno migrací 120 000 obyvatel Podkarpatské Rusi do Československa. 2. dubna 1946 do&scaro n;lo k p řesnému vytyčení hranic mezi SSSR a Československem. Za hranici byla vzata zemská hranice Slovenska a Podkarpatské Rusi z roku 1937. Obec Lekárovce byla pak 2. dubna 1946 vrácena Československu a přičleněna ke Slovensku a naopak slovenské město Čop a obce Ašvaň, Batva, Galoč, Komárovce, Malé Slemence, Palaď, Palov, Rátovce, Surty, Šalamúnová, Téglás byly přičleněny k SSSR.

(Z uvedeného vyplýva, že ČSR bolo v januári 1946 anektovaných 12 obcí a jedno mesto, z ktorých boli vrátené len Lekárovce v apríli 1946. Taktiež z uvedeného vyplýva, že bolo Ukrajinskou SSR ku ktorej bolo toto územie pričlenené tak bolo z východného Slovenského územia anektovaných 680 km², ak vychádzame zo štatistických údajov ČS štatistického úradu z roku 1921, kedy začlenená Podkarpatská Rus mala len 12097 km². Terajšia rozloha Zakarpatskej Ukrajiny je12777 km². )

V Československu bylo v roce 1945 (podobně jako v případě názvu „Sudety“) tiskovou normou Ministerstva vnitra zakázáno použít v tisku názvu „Podkarpatská Rus“.

 

Podkarpatská Rus v SSSR

Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR 22. ledna 1946 zřídilo tzv. Zakarpatskou oblast a začlenilo jí do Ukrajinské sovětské socialistické republikyRusíni byli ta ké ; okamžitě přejmenováni na Ukrajince

Sovětský teroristický režim ihned ukázal svoji brutalitu. V květnu 1946 se konal proces s tzv. „kolaboranty“, tedy bývalými poslanci československého a maďarského parlamentu, všichni byli odsouzeni k trestu smrti. Komanda NKVD zavraždila několik církevních činitelů. Podkarpatská řeckokatolická c& iacute;r kev byla na začátku roku 1949 zakázána. Mimo to také proběhly čistky ve straně, aby se k moci dostali přistěhovalci z východu. Území bylo militarizováno, bylo postaveno několik vojenských základen. Začala také okamžitá kolektivizacekulaci museli své hospodářství odevzdat do kolchozů. Kulaci, kteří se bránili, byli tvrdě potrestáni. 

NKVD pod záminkou doplnění stavu škol odvedla místní mládež na otrockou práci v dolech. Sovětská politika zaměřená na odnárodnění znamenala katastrofu pro rusínskou lidovou kulturu

Již tak zničené hospodářství dostalo další ránu v podobě sovětských pokusů. Sovětská vláda totiž vybrala oblast jako vhodnou pro pěstování subtropických rostlin. Kolchozy tedy v roce 1951 měly za úkol, založit plantáže čaje, citronové a pomerančové sady, eukalyptové lesy… Tento šílený pokus trval deset let, samozřejmě nemohl skončit jinak než neúspěchem . N&aacu te;sledoval pokus o přeměnu Zakarpatska v kraj sadů a vinic. Výsledek byl takový, že oproti začátku pokusu sadů a vinic ubylo.

Koncem 50. let se Zakarpatská oblast stala koridorem pro hospodářské spojení SSSR se zeměmi RVHP a Západem, což pro Zakarpatsko znamenalo pouze ekologické neštěstí. Místní lesy byly doslova drancovány a dřevo prodáváno do ciziny. Gorbačovova protialkoholická kampaň v 80. letech znamenala likvidaci vini c a dal& scaron;í úbytek pracovních míst.

V roce 1990 byla vytvořena Společnost podkarpatských Rusínů.

 

Po rozpadu SSSR

V den rozpadu SSSR 31. prosince 1991 se Podkarpatská Rus stala součástí nezávislé Ukrajinské republiky. Od rozpadu SSSR sílilo na území celé někdejší Podkarpatské Rusi hnutí za autonomii a uznání rusínského národa. Až do zániku Československa 31. prosince 1992 se zde ozývaly hlasy po autonomii či dokonce připojení k Československu. Na Pražský hrad dorazila i delegace, žádající o připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Prezident Václav Havel však z nejasných důvodů připojení odmítl[zdroj?].

Ukrajina okamžitě začala s útlakem Rusínů, kvůli tlaku Ukrajinských nacionalistických skupin muselo Společnost podkarpatských Rusínů opustit mnoho členů, někteří byli dokonce přinuceni k emigraci

Oblastní rada v roce 1993 schválila výsledky z referenda v roce 1991, které schválilo autonomii, výsledky referenda se staly zákonem, který jde zrušit pouze opakováním referenda, přesto Kyjev výsledky ignoroval. Rusíni jsou nadále vedeni jako Ukrajinci. Kyjev dokonce 7. října 1996 schválil program na pot í rání rusínského hnutí tzv. soubor opatření pro řešení problémů Rusínů-Ukrajinců. Protože se hospodářský systém zhroutil a nezaměstnanost dosahovala 80% – 90%, odešlo za prací do zahraničí mnoho Rusínů.

(Z uvedeného opäť vyplýva, že tých cca 300 000 Rusínov s ukrajinskými pasmi, ktorí pracujú v Čechách a na Slovensku sú v podstate pôvodne anektovaní Československý občania. Je priam paradoxom, že od roku 1992 kedy sa rozpadol ZSSR som zrejme prvý, kto otvorene píše o anektovaných 11 Slovenských obciach a meste Čop a príkrom rozpore s medzinárodným právom (deklarácia OSN z 26.06.1945 prijatá v San Franciscu  výslovne zakazujúca anexiu vojenským obsadením, vydieran&iac ute;m po litikov alebo pod politickým nátlakom) anektovanom Československom území o rozlohe  680km² z Krajiny Slovenskej, ktorá zanikla až zmenou územného krajinskéyo usporiadania v roku 1949.)

Zvrchovanosť územia Podkarpatskej Rusi začlenenej  v r. 1919 do ČSR vyplýva z dvoch mierových zmluv. Z Člankov 10-13 Sant Germanskej mierovej zmluvy a Článkov 48 a 52 Trianonskej mierovej zmluvy. Kde v Článku 52 sa doslovne píše, ČSR preberá za porazené Uhorsko vojnové reparácie parciálne za Maďarsko ako nastupnícky štát Uhorska, ktorému už toto územie nepatrí. Takže ČSR, ktorá vojnu neprehrala, ani nemohla, lebo neexistovala tak aj za Podkarpatskú Rus zaplatila víťazným západným spojen com vojn ové reparácie. Takže ČSR si Rusínsku Podkarpatskú Rus vykúpila, lebo a alikvótne územie zaplatila vojnové reparácie, hoci vojnu neprehrala.

Citujem článok 52 Trianonskej zmluvy: „Podiel a povaha finančných bremien Maďarska, ktoré bude štát  československý preberať za územia postavené pod jeho zvrchovanosť, budú určené podľa článku 186 Části IX (v Klauzule finančnej) tejto zmlouvy.“ Link v závere članku.

 

Zmluva „minoritná“ medzi poprednými mocnosťami spojenými a združenými a Česko-Slovenskom, podpísaná v Saint Germain-en-Laye dňa 10. septembra 1919, publikovaná pod č. 502/1921 Zb. z. a n.

(výňatok)

článok 10

Česko-Slovensko sa zaväzuje, že zriadi územie Rusínov juhokarpatských v hraniciach určených poprednými mocnosťami spojenými a združenými, v rámci štátu česko-slovenského ako samosprávnu jednotku, ktorá bude vybavená najširšou samosprávou zlučiteľnou s jednotnosťou štátu česko-slovenského.

článok 11

Územie Rusínov juhokarpatských bude mať samosprávny snem. Tento snem bude mať zákonodarnú moc v jazykových, vyučovacích a náboženských záležitostiach, ako aj v otázkach miestnej správy a vo všetkých ostatných otázkach, ktoré mu zákony štátu česko-slovenského pridelia. Guvernér územia rusínskeho bude menovaný prezidentom republiky Česko-slovenskej a bude zodpoved ný rusínskemu snemu.

článok 12

Česko-Slovensko súhlasí, aby úradníci na území rusínskom boli vyberaní, pokiaľ možno, z obyvateľov tohto územia.

článok 13

Česko-Slovensko zaručuje územiu Rusínov spravodlivé zastúpenie v zákonodarnom zbore republiky Česko-slovenskej, do ktorého bude toto územie vysielať poslancov zvolených podľa ústavy republiky Česko-slovenskej. Títo poslanci avšak nebudú mať práva hlasovať v sneme česko-slovenskom v žiadnych otázkach zákonodarných, ktoré sú prikázané snemu rusínskemu.

 

Trianonská mierova zmluva z 20.06.1920. Zákon č. 102/1922 Zb.

Článek 48.

Maďarsko uznává tak, ako to už učinili mocnosti spojené a združené, úplnu nezávislosť štátu československého, zahrňujúceho aj autonomné územie Rusínov na juh od Karpat. ]

Článek 52.

Podiel a povaha finančných bremien Maďarska, ktoré bude štát československý preberať za územia postavené pod jeho zvrchovanosť, budú určené podľa článku 186 Části IX (v Klauzule finančnej) tejto zmlouvy.

Pozdejšie dohovory upravia všetky otázky, ktoré neboli upravené touto zmluvou a ku ktorým by mohlo dať podnet postúpenie uvedeného územia.

 

https://cs.m.wikisource.org/wiki/Trianonská_mírová_smlouva

https://cs.m.wikisource.org/wiki/Trianonská_mírová_smlouva/Část_III_-_Politické_klausule_evropské

 

Miroslav Hazucha, Slobodný vysielač

 


 Publikováno na podobné téma:

Sdílet příspěvek:

Autor příspěvku: Aliance národních sil

Profilový obrázek
Aliance národních sil