Rozdělení Československa bylo pouze stranické rozhodnutí dvou politických stran – české ODS a slovenské HZDS.
Žádná z nich to však neměla v programu. Na Slovensku měla v programu rozdělení federace pouze Slovenská národní strana, která sice byla ve Slovenské národní radě, ale s pouhými 8 procenty. Jiné strany neměly žádný mandát od občanů na to, aby vůbec jednaly o rozdělení státu. Politici nebyli oprávněni federaci rozdělit. To je totiž vždy záležitost lidu, tedy referenda.
Michael Žantovský, tehdejší velvyslanec v USA na toto téma napsal: „Ještě v červenci 1992 většina lidí očekávala, že referendum bude. Pak se ale ukázalo, že se do něj vítězům voleb nechce, nechtěli, aby se jim do rozhodování pletli občané.“
„Druhá polovina 90. let byla pro Slovenskou republiku cestou, která ji přivedla skoro k totálnímu krachu, bankrotu bank, 20procentní nezaměstnanosti, divoké privatizaci. Důsledky pro politickou kulturu byly vážné a hluboké. A vytvořilo to precedens, že politik může rozhodovat i o věcech, na které od občanů mandát nedostal,“ sdělila veřejně bývala premiérka Slovenské republiky Iveta Radičová.
Československo vzniklo na konci první světové války a v zájmu velmocí. V 90. letech ale občané byli poprvé v situaci, kdy existovala možnost založit stát znovu a na nových principech. Kdyby tehdy bylo referendum, nebylo by o rozdělení Československa, nýbrž o jeho novém založení.
Rozpad státu byl sice legální v tom smyslu, že vše proběhlo v souladu s platnými normami státu, ale k rozdělení došlo oklikou a o legitimitě nemůže být ani řeč. Legitimní bylo jedině referendum, protože vlastníky a tvůrci státu tehdy byli jeho občané.
Vladimíra Vítová, předsedkyně Aliance národních sil
