Rod Ringhofferů

Předvečer výročí okupace 15. března 1939…

V této souvislosti není bez zajímavosti překlad ságy rodu Ringhofferů od paní Burmesterové. Je tam též vylíčena etapa násilného obsazení ČSR.

S posledním žijícím členem rodu Emanuelem Ringhofferem jsem se ve Vídni několikrát sešel – naposledy před 10-15 lety, kdy mi předal materiály k překladu.

Hitler a německý průmysl velmi lačnil po obrovské pražské firmě Ringhoffer – Tatra Smíchov.
15. března 1939 fabriku Němci obsadili.

 

Přeložil: Dr. Mag. Igor Tureček, Vídeň, Rakousko

 

Od Vltavy na břehy Douro …

Elisabeth Burmester

Předmluva 150 let bylo jméno Ringhoffer synonymem technického pokroku, podnikatelské šikovnosti a sociálního angažmá. Vzestup jedné z nejúspěšnějších průmyslových dynastii střední Evropy započal dobou strojů a železnice a byl nerozlučně spjat s hospodářským rozvojem habsburské mnohonárodní říše, která se v roce 1918 rozpadla. Rodina byla již po šest generací usazena v Praze, když ji postihly tragické události 2. světové války a následovalo vyvlastnění a odsun. Její kořeny jsou v dnešním Burgenlandu.

Základní kámen rozvětveného koncernu položil kotlář František Ringhoffer (1744-1827). Koncern dosáhl ve výrobě vagónů a produkce automobilů světový věhlas a v třicátých letech 20. století se svými dvaceti dceřinými společnostmi zaměstnával na 30000 lidí. Do Prahy přišel Ringhoffer jako dvacetipětiletý tovaryš. Po mistrovské zkoušce si na Starém Městě zřídil své dílny a získal občanské právo. Pracovitost a nápaditost jej vedly od jednoduchého řemeslníka ze selských poměrů k zámožnému podnikateli a pražskému radnímu. Jeho potomci vytvořili jedno z nejsolidnějších podnikatelských imperii rakousko- uherské monarchie, které bylo hospodářsky napojeno na nejrůznější světadíly. Jejich průkopnické výkony a jejich příkladné humanitární smýšlení byly trůnem oceněny celou řadou vyznamenání. Nejvyšším oceněním bylo dědičné povolání do baronského stavu v roce 1873 a doživotní členství v horní sněmovně říšské rady.

Počátek a původ

Kolébkou rodu je nedaleko Eisenstadtu položená vinařská obec Mullendorf (maďarsky Szarazvam). František Ringhoffer tam jako čtvrté z devíti dětí Martina a Magdalény (roz. Kuchler) spatřil světlo světa. Otec vlastnil několik vinohradů a zastával úřad smírčího soudce. Novorozenec byl pokřtěn 11.července 1744 farářem Pavlem Weinteglem. Do dneška žijí v Mullendorfu jmenovci, kteří se píší s jedním „f”, jako zámožní vinaři a obchodníci. Jsou to potomci nejstaršího syna Johanna Cajetana. Mullendorf byl poprvé doložen 1271 jako „Milichdorf” a od 14. století patříl k hrabství Forchtenstein.

Ležel na prastaré obchodní cestě z římské doby mezi Odenburgem a Vídní. Vzhledem ke své exponované poloze byl postižen všemi válečnými taženími. V polovině 18. století žilo v čistě katolické vsi asi 60 rodin. V roce 1679 je postihl mor a čtyři roky později bylo sídlo během tureckých vpádů naprosto zpustošeno a spáleno. Nejstarší mullendorfská farní matrika, uchovávaná v Eisenstadtském diecézním archivu, sahá proto jen do roku 1694. Zápis z 10. ledna 1700 zachycuje bez dalších údajů sňatek „mistra Jacoba Ringhoffera s Margaretou, jeho manželskou hospodyní”. V tu dobu 27 let starý kovář je otcem Martina. S Jakobem Ringhofferem (1673-1732), dědem pražského „praotce”, počíná známá rodová posloupnost. Podle rodinného ústního podání přišli Ringhofferovci do panonského prostoru původně přes Štýrsko z jižního Německa. Jedna větev byla v Maďarsku povýšena do šlechtického rodu již v roce 1712. Ondřej-Michal Ringhoffer obdržel erbovní list od císaře Karla VI. (maďarským králem jako Karel III).

František (I.) – z Mullendorfu přes Vídeň do Prahy

Čtyři měsíce před svými patnáctými narozeninami začíná pro Františka Ringhoffera opravdový život. 11. března 1759 vstoupil ve Vídni u starousedlého kotláře Františka Pauera do učení, které ukončil 1763, aby byl podle tehdejší obyčejů „zproštěn” a mohl jít na vandr. V létě 1769 přišel do Prahy a vstoupil do služby jako tovaryš. Jako „Francek z Vídně” byl přijat do tovaryšského bratrstva cechu kotlářského a obdržel tovaryšské jméno „Skočdopole”. Musíme vyjít z toho, že František nebyl prvním členem rodiny, který se v Čechách usadil. O tom svědčí latinské potvrzení z roku 1739, které František Neusser, magister Farmaceutické akademie bratrstva Ježíšova v Břeclavi, vystavil Václavu Ringhofferovi z Hradce.

Po ukončení svého mistrovského díla byl František „poslušně uznán za mistra” 10. prosince 1771. Svou dílnu otevřel v domě s číslem popisným 102-I v Platnéřské ulici. Tento dům vznikl sloučením čtyř starších budov: bývalé fary a zvoničky opuštěného marianského kostela, dřívější školní budovy a sousedícího domu. (Starý pražský mateřský podnik Ringhofferů již dávno nestojí. Na jeho místě se tyčí nová Staroměstská radnice.) Mladý mistr nalézá bohaté pole uplatnění. Vedle různých kotlářských prací se specializuje na výrobu pivovarských přístrojů. První velkou varnou pánev zhotovil 1773 pro pivovar premonstrátského kláštera na Strahově. Kvalita jeho výrobků plně odpovídá očekávání, poptávka je velká. Když František Ringhoffer odchází 1821 v 77 letech do důchodu, dodala jeho dílna né méně než 159 varných kotlů (konvic, pánví ???).

Vysoké příjmy mu umožnily nepřetržitě rozšiřovat produkci. 1791 se stává předsedou cechu a postupuje do městského výboru starších cechu.

Při této příležitosti věnuje cechovní vlajku, kterou jeho pravnuk František (111) baron z Ringhofferu (1844-1909) nechal o sto let později v rámci Jubilejní zemské výstavy 1891 nově posvětit. 1793 následovala volba do pražského městského kolegia poslanců[1]. Krátce na to se stává členem městské rady.

Kontakty se svými rodiči a sourozenci v Mullendorfu František nepřerušuje. V květnu 1789 daruje své domovské obci cennou monstranci. Jeho nejmilejší dcera Františka jej líčí jako bohabojného a štědrého muže. Při první setbě na Tři nejsvětější se podle zápisu v bohoslužební knize za dárce pomodlili pět Otčenášů. Darovací listinu podepisuje František Ringhoffer jako „měšťanský mědikladatel”[2], což znamená, že pro sebe nechal pracovat i jiné dílny, kterým dodal materiál, odebíral objednané zboží a sám je prodával.

Dva blízké příbuzné, kteří se rovněž vyučili kotlářskému řemeslu, si vzal k sobě do Prahy. Nejprve svého mladšího bratra Josefa, který 1791 zemřel ve věku 31 let, 1806 jeho synovce Martina (1780-1838), který se má stát také jeho zeťem.

Martin, syn nejstaršího bratra Johanna Cajetana, zřizuje na Františkánském náměstí vlastní kotlářskou dílnu a začíná výrobu parních kotlů. Později se stěhuje také Martinova neprovdaná sestra Theresa (1765-1833) z Eisenstadtu do Prahy.

Dvakrát ženat nezůstal František Ringhoffer ušetřen osudových ran. Obě jeho ženy mu v mládí vyrvala smrt. Z dvanácti dětí ztratí čtyři krátce po narození nebo v kojeneckém věku. Několik týdnů po otevření svých dílen v Platnéřské ulici se žení s vdovou českého původu Janou Maršákovou.

Dívčí jméno a datum narození nejsou známy. Jana umírá 30. září 1781 ve věku 38 let. Svému muži zanechala tři malé dcery: Janu (narozenou 1774), Magdalénu (1777) a Marii (1779). Jeden syn zemřel 1778 ještě v den narození po křtu z nouze. Ani ne půl roku po smrti své první ženy se František opět žení. Druhé manželství mu připravuje další kus cesty k jeho úspěchu.

Ringhoffer – Burmester – 2. díl

  1. března 1782 si František Ringhoffer vede k oltáři dvacetiletou Alžbětu Paceni (Pakeny), dceru radního pražské Malé Strany. Pro její jméno je známo mnoho variant zápisu (Packe, Backe, Pacquie, Pacen, Packenj, Pacqeuny, Packeny, Packenius, Bacenius). Alžbětin otec pochází ze zlatotepeckého rodu italského původu, který přes Vestfálsko přišel do Čech. Jan Dominik, majitel domu „Ke dvoum sluncům”, byl významný zlato- a stříbrotepec s nejlepšími vztahy k duchovenstvu. V pražském arcibiskupském archivu se dosud nacházejí návrhy a kresby jím navržených monstrancí, mešních číší a ciboria[3], mimo jiné pro Týnský kostel.

V 57 letech je František Ringhoffer podruhé vdovcem. Alžběta, která mu darovala osm dětí, umírá 19. července 1801. Z jejích tří synů přežil pouze Josef narozený 29. října 1785. Během napoleónských válek požívá František větší zakázky rakouské vojenské správy.

Z toho má také užitek synovec a zeť Martin, který se oženil s Marii, nejmladší dcerou z prvního manželství. Když třiaosmdesátiletý navždy zavřel oči, patří František Ringhoffer k nejbohatším a nejváženějším občanům Prahy, aniž by opustil řemeslnický stav. Laskavě ošetřován svou neprovdanou dcerou Františkou, je 28. srpne 1827 – jak je uvedeno v úmrtním oznámení – „odvolán z tohoto pomíjivého do lepšího života”. V úmrtním oznámení je věk 87 let chybně uveden. Poslední místo odpočinku nalézá 58 let po svém příjezdu do Zlatého města na Olšanských hřbitovech.

I osef – od manufaktury k předprůmyslovému podniku

Josef Ringhoffer (1785-1847) se naučil mědikovecké řemeslo ve vzkvétajícím otcovském podniku. Mistrovskou zkoušku složil 1812 a stává se společníkem svého otce, který mu 1821 předává podnik za 19.000 guldenů. Začnou se uplatňovat nové a výkonnější metody, produkce může být podstatně rozšířena. Josef, který po otci „dědí” také funkci cechovního mistra, rozpoznává mimořádné vývojové kapacity mladého zemědělského průmyslu. Vedle výroby pivovarnického technického vybavení soustřeďuje se na zhotovování novodobých zařízení a speciálních strojů cukrovarnických rafinerií a alkoholických palíren.

Na zajištění odběru surovin a krytí stoupající potřeby mědi zřídil Josef spolu se svým synovcem a švagrem Martinem v Kamenici u Sovy (??? bei Eule ???) jižně od Prahy na tehdejší poměry velmi výstavnou kovárnu a válcovnu. Za tím účelem koupí 1820 v Kamenici na tak zvané Horní mlýnici dva domy a také pilu v Olešovici se šesti jitry4 pozemku.

1835 končí Martinovo spoluvlastnictví. Jeho jediné dítě Marie (1813-1897), vybavena bohatým věnem, si bere soudce a majitele pozemku Ferdinanda Walsera. Josef přebírá od dřívějšího účastníka jeho usedlost v Kamenici a roztáhne se na sedm hektarů. Nedostatek místa v pražské dílně omezuje zpracování větších produktů. 1839 se proto rozhodne ke koupi komplexu budov (č. 101-I) na Marianském náměstí.

Josefovy výkony nalézají nejvyšší uznání: 1832 je jmenován císařem Františkem I. c.k. dvorním mědikovcem. 1843 obdrží oprávnění na velkovýrobu měděného a mosazného zboží. Z řemeslnické výrobny, kterou jeho otec 1771 založil, se mezitím stala manufaktura se sedmdesáti zaměstnanci. Podnik vyrábí pracovní zařízení pro pivovary, palírny slivovice a cukrovary ve všech částech monarchie.

Životní svazek uzavře Josef 1814 s Janou Korblovou, o devět let mladší dcerou vyššího úředníka z Kadaně na Ohři. Manželství je požehnáno 14 dětmi, z nichž osm dosáhne dospělosti – čtyři synové a čtyři dcery. Synům Františkovi (1817-1873), Josefovi (1821­1893), Emanuelovi (1823-1903) a Vilémovi (1826-1885) poskytl otec příšnou výchovu. Kromě počáteční přednosti majetného rodného domu a pečlivého vzdělání měli všichni čtyři mimořádné schopnosti. Nejstarší Amalie dává přednost státnímu úředníkovi, ostatní dcery se provdají za dobře situované obchodníky a majitele realit.

Jediný obraz, který se zachoval na Josefa Ringhoffera, ukazuje statného muže s plným obličejem, hustými vlasy a přátelskými zamyšlenými očima. Když 1847 zemře na „ztvrdnutí jater” je jeho podnik stejnými díly převeden na jeho čtyři syny. Z nejstaršího a nejmladšího budou imponující podnikatelské osobnosti, třetímu je dopřáno klidné a naplněné žití učence, zatímco druhorozenému je jeho tvůrčí síla předčasně vzata osudným úrazem.

Po otcově smrti kupuje druhý syn, Josef (II), podíly mateřského podniku svých bratří. Ze svého majetku se ale dlouho neraduje. Při koupání utrpí 1848 těžký úraz, jehož následkem je nevyléčitelná nervová choroba. Za životní rentu odstupuje svůj majetek nejmladšímu bratru Vilémovi. Do svého skonu 1893 bydlí Josef v domě č. 1284-II v Marianské ulici, který jeho bratr František odkoupil 1847 hraběti z Rumerskirchenu.

František (II) – Od fabrikanta k velkoprůmyslníkovi

Jako vizionářský hospodářský pionýr má Josefův nejstarší syn František (II) před sebou nejzářivější životní dráhu. Stavbou železničních vagónů je jak v Čechách, tak v celém rakouském císařském státě zpočátku skoro sám. Vnuk kotláře z Mullendorfu se tím vydal do výrobní oblasti, na níž jeho firma v několika desetiletích získá světový význam. Etiketa „průmyslového kapitána” by ale neměla zakrýt filantropa, který vytvořil vzorová sociální zařízení a pozoruhodnou část svého majetku dal dobročinným nadacím.

František narozený 28. dubna 1817 je vyučen v otcovském podniku a studuje na Pražské polytechnice, založené 1806. Je to první vzdělávací zařízení technické inteligence vybavené císařskými privilegiemi. 1837 obdrží mistrovský list a odchází do ciziny, aby si zdokonalil své znalosti a vyslídil nové průmyslové dovednosti. Bezplatně pracuje v nejproslulejších obchodních osadách Anglie, Francie, Belgie a Německa. V Sheffieldu poznává centrum britského ocelářského průmyslu a osvojí si fundované odborné znalosti. Během svého pobytu v Anglii se zahloubal do studia hospodářsko-politických a sociálních otázek. Po návratu domů pracuje od 1841 samostatně na pražském Marianském náměstí.

Vášnivě se zamiluje do ještě ne dvacetileté Josefíny Šalovecké. Své city svěřuje malému deníku („Carnet des secrets”), který si vede několik měsíců před a po zasnoubení. Josefina pochází ze Staňkovic u Žatce, z důvěrného domova jeho matky Johanny.

1842 je svatba. Po roce přichází na svět dcerka Marie, následovaná Františkem (IV) (1844), Emanuelem (II) (1848), Vilémem (II) (1852) a Emilii („Emilka”) (1858). Poté, co se dům na Marianském náměstí stal malým, překládá František svůj závod do pražského Nového Města. 1847 kupuje za 23.000 guldenů od hraběte z Rumerskirchenu dům č. 1284-II na Marianské ulici, o které N.O. Scarpi (1888-1980) napsal: „Na chodníku do sebe narážely žluté čtvercové chodníkové kameny se skoseným hranami a mezi ním a špatně vydlážděnou vozovkou se rozprostírala stromová alej s lavičkami. Marianská ulice byla lemována domy pouze z jedné strany netečnými měšťanskými domy, vysokými dvě až tři patra a postavené povětšinou ve špatném stylu osmdesátých let. Až na palác baronů Ringhofferů, jejichž vznešenost byla zdůrazněna livrejovaným portýrem s vysokou holí.

V revolučním roce 1848 se František vydá za novými obzory. Na základě guberniálního výnosu[4] obdrží „c.k. zemské továrenské oprávnění”, všeobecné privilegium na výrobu měděného zboží a strojů všeho druhu. Jeho strojírenská továrna se zabývá především výrobou parních strojů a čerpacími zařízeními. Současně vidí obrovské možnosti, které skýtá rozvíjející se železnice. Aby vyhověl územním požadavkům plánovaného výrobní zařízení, uchyluje se 1852 na jihozápadního předměstí Prahy – Smíchov. Na velkém pozemku nechal zbudovat továrnu na železniční vagony s připojenou kovárnou, truhlářstvím, zámečnictvím a montážní halou. K tomu přibyly kovárna na kotle, slévárna železa, hala na nosné nýty a pila. Vyráběny jsou uhelné a nákladní vagony, uhláky a konečně také osobní vozy.

Pražský mateřský podnik, který vede nejmladší bratr Vilém, nadále vyrábí stroje pro cukrovary, pivovary a mlýny a továrny na alkohol. Razantní rozvoj zemědělského průmyslu a mechanizace dopravy připraví českému strojírenství rozsáhlé odbytiště.

Vlastní sláva ringhofferovských podniků zakládá výroba vagónů. Smíchovská továrna se stala největší svého druhu v celé monarchii. Ringhofferovy tramvaje vytvářejí obraz mnoha evropských metropolí. Mezinárodní společnost lůžkových vagónů „Wagon-Lits” odebírala své vagóny výhradně od Ringhoffera. Jak evropským tak mimoevropským monarchům byly dodány luxusně vybavené dvorní a salónní vozy. Až do stavby smíchovského nádraží a uvedení vlastní tovární přípojky do provozu musely se vagóny transportovat přes Vltavu na těžkých podvozcích koňského spřežení. Otevřením České západní dráhy 1862 byla továrna zásobována černým uhlím z plzeňské pánve. Ukončená výstavba železničních tratí v sedmdesátých letech umožnila přísun hnědého uhlí ze severních uhelných revírů.

Expandující dopravní průmysl učinil ze Smíchova jeden z největších industriálních parků starého kontinentu. Zvláštní atmosféru průmyslové krajiny popsal Rainer Maria Rilke ve své básni „Smíchov”.

Obec Smíchov obdržela 1849 městské právo a od 1920 je městskou částí Prahy.

  1. května 1861 byl František Ringhoffer zvolen starostou Smíchova, jehož obyvatelstvo se během několika let ztrojnásobilo. Se 16.000 obyvately zaujímá 1869 páté místo nezi českými městy (1880: 25.000).

Úřadování tovární vrchnosti jako hlavy města přispívá rozhodujícím způsobem k rozmachu malého „českého Manchestru” a dopomůže jeho spoluobčanům k blahobytu. Vedle zřízení plynárny a několika vodojemů dává podnět k vydláždění a osvětlení ulic.

Umí také prosadit své zájmy jako přestavbu staré Újezdské brány, která má umožnit přepravu těžkých železničních vagónů k Pražskému hlavnímu nádraží.

Pro svou charitativní působnost a obětavé nasazení během zhoubné povodňové katastrofy byl 1862 vyznamenán rytířským křížem řádu Františka-Josefa.

Dědictví po otci František mnonásobně rozmnožil. Během tří desetiletí je nahromaděný majetek, který zanechal svým dětem, odhadem osmdesátkrát větší než začáteční kapitál ve čtyřicátých letech. Miliónové zisky jsou uloženy do pozemkových cenností. V letech 1860 až 1872 kupuje František zemské desky středočeských panství Kamenice, Štiřín s Křížovým Kostelcem, Lojovice, Popovice a Pišely. Rozsah těchto statků výrazně ukazuje, jak intenzivní musela být tvorba kapitálu.

K venkovským statkům patřící podniky – mlýny, sladovny, pily, sýrárny, mlékárny, cihelny, zahradnictví, rybníky aj. – jsou vybaveny nejmodernějšími přístroji a příkladně obhospodařovány.

Františkem Ringhofferem, krátce před jeho smrtí 1874, založený pivovar ve Velkých Popovicích začíná s podnikovým výkonem 18.000 hektolitrů piva v prvém roce své produkce (1939: 400.000).

Jeho strmá hospodářská pozice mu získala také politický vliv. Podle kurijního volebního práva[5] je František Ringhoffer 1864 zvolen jako zástupce velkostatkářů do českého zemského sněmu.

Připojuje se k frakci německých liberálních ústavních stran. František Ringhoffer se těší zvláštní císařské úctě. Císař Františk Josef I. navštívil smíchovské továrny 1856 a 1868 – další návštěvy mají následovat 1880 a 1907. 14. července 1872 mu císař propůjčuje řád Železné koruny II. třídy „jako ocenění jeho vynikajících zásluh v oblasti průmyslového a humanitárního působení”.

Baronský diplom, vyhotovený 3. ledna 1873, jej zastihuje na smrtelné posteli. Oslaben neúnavnou činností umírá po delším utrpení 23. března 1873 ve Smíchově na plicní obrnu.

Rukopisné vzpomínky, které zanechal jeho syn Emanuel (1848-1923), kreslí obraz prvního barona jako přísného a střízlivého člověka s puritánskou sebekázní a vysokými požadavky na sebe sama. Tato silná osobnost nedisponuje robustním tělesným stavem a reaguje na zvraty a neúspěchy krajně nedůtklivě. Když je firma 1866 kvůli válečné stagnaci postižena krutými ztrátami, postihnou jej tak, že utrpí nervové zhroucení. Jeho vyčerpaný zdravotní stav si vynutí delší pobytu v jednom lipském sanatoriu.

V důsledku rozsáhlé podnikatelské aktivity je jeho soukromý život úzce ohraničen. Velkou zálibou jsou hraní na klavír a lov. Ve svém testamentu kladl svým synům na srdce zejména péči o lesy a divokou zvěř.

Své altruistické cítění a otcovské zacházení s podřízenými vyjádřil v písemné poslední vůli („Rady mým dětem”) z roku 1870. V ní napomíná své dědice odporovat pokušením materielního bohatství a nelačnit po společenské vážnosti. Varuje je před přehnanou ziskuchtivostí. Hromadění bohatství není samoúčelné, nýbrž spíše závazek cítit se zodpovědný za obecné blaho. Apeluje na solidaritu rodiny a syny žádá, aby žili ve svornosti a nikdy se nenechalit strhnout k prudkostem. Ve svých podnicích nemají nikdy zapomenout na nutný odstup ke svým zaměstnancům. Píle, tvořivost a příznivá péče nestačí požadavkům kladeným na velkopodnikatele, musí umět také vést lidi. Testamentárně určil, že zaměstnanci a zřízenci smí být propuštěni pouze v případě trestného činu. Na řadu spoluzaměstnanců pamatoval testamentárními odkazy.

Ačkoli byl ve svém osobním způsobu života nenáročný a svým dětem dal na srozuměnou, aby se přidržovali měsťanských způsobů chování a vzorových hodnot, napodoboval horlivě aristokracii potud, že si nechal zbudovat reprezentativní rezidenci. V Kamenici byl stržen bývalý arcibiskupský lovecký zámeček, aby se uvolnilo místo stavbě v pseudotudorovském stylu, nedaleko od jeho otcem založené kovárny. (Anglické stylové vlivy hrály v celé řadě šlechtických zámeckých stavbách v Čechách druhé polovině 19. století svou roli.)

Nabytím barokního zámečku Štiřín, který v průběhu století opětovně měnil majitele (po hrabatech Salm-Reifferscheidtových přišel kníže Rohan a hrabata Nostic-Rieneckovi) mohl František Ringhoffer svému mladému šlechtictví poskytnout skvělý rámec. V kouzelné rokokové zámecké kapličce je oltářní obraz takzvané Mladobunzlauské madony a malby sv. Thekla a sv. Jana Nepomuckého. Zde nechal v srpnu 1871 na máry položit tělesnou schránku své milované matky, která svého muže přežila o 24 let. Potomci Františka (II) v ženské sestupné linii nesou jména baron Klein z Wisenbergu, baron Nádherný z Borutína, baron z Baratta-Dragono, Honey, hrabě Serenyi z Kis-Sereny (případně Serenyi-Ringhoffer), císařský rytíř (Froschmair) ze Scheibenhofu, rytíř z Dodereru, hrabě z Preysingu-Lichtenegg, hrabě Černín z Chudenic, van Nes Harich.

Čtvrtá pražská generace

Dědictví prvního barona přebírají v krizovém roce 1873 jeho tři synové František (III), Emanuel a Viktor. Bratři se orientují na směrnice poskytnuté jejich otcem. Přesto se jejich vzájemné vztahy neutvářejí bez komplikací. Emanuel a Viktor opětovně kritizují autokratický vedoucí styl jejich staršího bratra. Trpělivostí a vytrvalostí se podaří překonat těžké časy hospodářské deprese aniž by podnik byl jediný den bez provozu nebo objednávky.

Mimořádnými sociálními službami, které jsou pro tehdejší dobu příkladné (mimo jiné zaměstnanecký penzijní fond, závodní zdravotní pojištění, zaměstnanecká záložna, výpomocné pojištění pro nezaměstnanost a úrazy) se vyhnul zaměstnaneckým konfliktům. 1890 uhrazuje firma svým zaměstnancům 1. květen jako placený svátek.

V zájmu zachování a koncentrace rodinného majetku je založena „F.Ringhoffer OHG (Offene Handelsgesellschaft7)”, druh rodinného holdingu s rodinnou radou a výkonným orgánem. Rodinná rada je prakticky anticipace správní rady bez vázanosti na zákonné předpisy. Práva a povinnosti společnosti jsou ohraničeny způsobem, který umožňuje vzájemnou účinnou kontrolu. Rodinní příslušníci ženského rodu se společníky stát nemohou. 1881 stanovuje rodinná rada rozdělení čistého zisku, podle kterého obdrží František 16 čtyřicetin, Emanuel 14 a Viktor deset. Pod prozíravým vedením tří bratrů se podnik po přechodných potížích dále zvětšuje. 1879 je postaven parní motorový vůz, který takříkajíc představuje první parní kolejový „autobus”. 1891 opouští smíchovské výrobní podniky „Císařský vlak”, kompletní dvorní vlak z osmi tmavozelených vozů pro císařský pár. (Již 1870 / 72 dodala firma garnituru dvorních vozů pro císaře Františka Josefa a císařovnu Alžbětu).

Pověst smíchovské továrny, která do 1945 vyrobí více jak 170.000 železničních vagónů, dosahuje mezitím až do Ameriky a na dálný východ. František, Emanuel a Viktor umí technické vedení jejich podniku svěřit znamenitě kvalifikovaným mužům, které vybírají s neobyčejnou prozíravostí.

Ze všech svědectví o jejich působení vyplývá, jak silný byl sociální smysl, který rodina dokazovala od počátku její průmyslové činnosti stavbou dělnických bytů a škol, vytvořením úrazové, nemocenské a důchodové pokladny a zaměstnáním podnikového lékaře. Zřízeny byly také dělnické knihovny. Již 1854 uvedl František Ringhoffer senior v život tovární nemocenskou pokladnu, 1870 dělnické důchodové pojištění. O realizaci „Pokladny na podporu nemocných” usiloval zejména Vilém Ringhoffer. Každý, kdo začal u Ringhoffera pracovat, se stal členem tohoto zařízení. Zdravotní stav dělníků kontroloval lékař, který továrnu navštěvoval dvakrát v týdnu. Byl také povinen doma navštívit nemocné upoutané na lůžko.

Ringhofferovská podpůrná pokladna měla absolutně mimořádné postavení nejen kvůli výši vkladu jejího majitele, ale také kvůli té okolnosti, že měla na dobu nemoci statutárně stanovený podpůrný cíl, který byl rozšířen na rodinné příslušníky. Pozůstalým jak aktivních tak penzionovaných dělníků bylo vyplaceno pohřebné. „Společnost na budování dělnických bytů” byla založena 1869. Co jejich otec jako předvídavý organizátor vytvořil, v tom šéfové firmy věrni jeho principům pokračovali.

Zvláštní svorností vynikal ve firmě vztah mezi národnostmi.

Nepřející každé formě národnostního boje, odešel baron František Ringhoffer 1882 veřejně ze „Spolku Němců v Čechách” stejně jako ze sdružení „Německé Casino” v Praze.

  • českém zemském sněmu vystupoval se vší konsekvencí pro toleranci mezi národy a pro porozumění mezi Němci a Čechy. Zásadně odmítal postupy na tlumení vyhrocujícího se jazykového konfliktu vytvořením etnicky ohraničených obvodů jako pokusy o roztržky.
  • hospodářském a politickém životě dunajské monarchie připadá bratrům Františkovi a Emanuelovi role, která překonává roli jejich otce. Oba jsou členy českého zemského sněmu a císařem jsou jmenováni celoživotními členy horní sněmovny říšské rady. Na parlamentární úrovni se především zabývají daňově-politickými a národně-ekonomickými problémy. Zvláště naléhavým úkolem je jim nemocenské pojištění dělníků.

Jako zámecký pán na Konopišti je arcivévoda František Ferdinand přímý soused Ringhofferů. Také otec následníka trůnu, arcivévoda Karel Ludvík a ostatní členové císařského domu jsou hosty v ringhofferovských loveckých revírech.

S rozkvětem podniku se rozrůstá také rodina. Tři bratři a jejich sestra Emilie (Emmy) si berou čtyři sourozence rodiny Klein z Wisenbergu, jejichž vývoj vykazuje celou řadu paralel s Ringhofferovými.

Tchán, svobodný pán Klein z Wisenbergu (1825 – 1882), nabyl významé zásluhy jako podnikatel ve výstavbě silnic a železnic. Mimo jiné regulací řek, stavbami kanálů a vybudováním železnice na Semmering. Baronizován byl 1872.

Rodina Kleinových vlastní v Sobotíně[6] hutní závod na výrobu železa, je spoluúčastníkem v důlních podnicích a zámkem Loučná nad Desnou[7] disponuje rozsáhlým nemovitým majetkem na Moravě.

František má s Františkou (Fanny) pět dětí, Emanuel s Bedřiškou (Friederike alias „Fritzi”) šest. Viktor si později bere svou švagrovou Marii („Mitzi”), vdovu po polním maršálním poručíkovi Karlovi svobodném pánovi z Ludvíku. Z jedenácti ratolestí třetí baronské generace dosáhne osm dospělosti: čtyři děti od Františka – František (IV.) (1874-1940), Leopoldina („Dinka”) (1878-1945), Alfréd (1880-1938) a Johan Baptist (Hans) (1885-1946) – a čtyři děti Emanuela – Leopoldina („Ina”) (1879-1956), Josefína (“Josa”) (1882-1922), Bedřich (Friedrich alias Fritz) (1884-1945) a Felix (1891-1954).

1900 se berou František (IV.) a Ina. Pro tento velmi blízký příbuzenský sňatek mezi dvojnásobně přímými bratranci je nutný katolický dispens (prominutí zákazu). 1901 přichází na svět Alžběta („Liza”) – pojmenovaná podle 1898 zavražděné císařovny – následovaná 1902 Františkem (V.). Dinka a Joža se vdávají do české šlechtické rodiny Nádherný z Borutína.

Ženitba druhého syna Františka (III.) čtyřiadvacetiletého Alfréda s mladší dcerou hraběte Karla Erweina z Nostic-Rieneck Marii-Annou 31.července 1904 na zámku Plan neznamená nic méně než spojení s dvorní společností. Alfrédův tchán je c.k. komoří a tajný rada, dědičný člen horní sněmovny a příbuzný manželky následníka trůnu. Alfréd a Marie mají pět dcer: Marie (narozená 1905), Anna („Annie”) (1907), Leopoldina („Lea”) (1909),

Selina (1911) a Kristína (1918).

Firma prožívá v první dekádě dvacátého století svou třpytnou dobu. 1906 vstupuje do výroby automobilů. Ve spolupráci s Českomoravskou strojní a.s. je založena „Pražská automobilová společnost”, jejíž vozidla obdržela jméno „Praga”.

Když senior rodiny v létě 1909 během svého lázeňského pobytu v lázních Kissingen náhle zemře, dosáhla reputace dynastie Ringhofferů svůj zenit, jak to názorně ukázal ve své zprávě „Pražský večerník” z 28. července:

„Převoz posmrtných pozůstatků barona Dr. Františka Ringhoffera se přetvoři! v tryznu, jakou Praha dosud neviděla. Smuteční pochod nabízel impozantní pohled v důsledku masové účasti doslova všech vrstev obyvatelstva. Tím se mimořádná váženost, jíž se skonaný těšil v důsledku svého vysokého společenského postavení, svého průmyslového významu a svého kavalírského smýšlení a laskavosti, nabyla na významu. Mezi smutečními hosty byl v zastoupení arcivévody Františka Ferdinanda komoří hrabě Gudenus, ministerský předseda v. v. hrabě Thun, kníže Lobkovic, dědičný princ Karel Schwarzenberg, hrabata Oswald Thun a Carl-Erwein Nostic-Rieneck, jakož i bezmála veškerá zbývající v Praze dlící šlechta. Obyvatelstvo stvrdilo svou účastí tíži ztráty, kterou tisíce předčasným odchodem šlechetného muže utrpěly.”

František (III.) byl pohřben vedle svých rodičů v okázalé rodinné hrobce v Kamenici, která byla 1896 dokončena. V mauzoleu na okraji háje, které poskytuje místo pro 36 sarkofágů, vyniká monumentální bronzový krucifix zhotovený Josefem Myslbekem. Na vypodobnění ukřižovaného v životní velikosti pracoval umělec více jak tři léta. O Myslbekově „Kristovi na kříži”, který byl v Paříži oceněn několika cenami, řekl geniální francouzský sochař Auguste Rodin: „Dosud nikdo na světě nestvořil Vykupitele lépe.”

Objem a kapitálová potřeba Ringhofferových dílen postupně roste a změna Vagónky a strojní továrny na právní formu akciové společnosti se v 1911 stává potřebnou. Většina akcii zůstává v rukách rodiny: tři synové Františka (III.), který před dvěmi lety zemřel, přebírají vedoucí pozice, František (IV.) jako prezident správní rady, Hanuš jako generální ředitel a Alfréd na čelném místě prodejní správy.

Ve válečných letech 1914-18 jsou přinášeny nejvyšší výkony. Počet dodaných vagónů (bez tramvají) přesahuje ročně 6000. Množství speciálních vozidel jako sanitky, polní kuchyně aj. není známo.

Z pěti mužských reprezentantů třetí baronské generace se čtyři zůčastní války jako vysoce vyznamenaní císařští důstojníci bez zranění, která by stála za zmínku nebo aby se dostali do zajetí: Alfréd v hodnosti kapitána; Fritz bojuje v hodnosti rytmistra 2. pluku císařských myslivců na tirolské frontě; Hans (Hanuš) jako nadporučík 13. pluku dragounů; Felix jako mladší poručík v jednom praporu pevnostního dělostřelectva.

V září 1916, několik týdnů před smrtí císaře Františka Josefa, se ve vídeňském Augustínském kostele koná sňatek Fritze s Alinou ze Seybalu (narozené 1891). „Lina”, vřele oslavovaná kráska, je jedinou dcerou 1915 zemřelého velkoprůmyslníka a bankéře Pavla ze Seybel a z matčiny strany z Porýní pocházející rodiny Schoellerových.

Rozdělením staré monarchie se Ringhofferovci stanou československými občany.

Duševně je pro ně obtížné smířit se s novými politickými poměry. Nicméně rodina dokazuje svou přizpůsobivost na změněné dannosti a „uhájí své přiměřené místo v malém kruhu velkých průmyslových magnátů”, jak to vyjádřil historik Seibt.

Produkce vagónky jde v prvních poválečných letech prudce dolů. Pouze 393 vagónů opouští 1923 smíchovské dílny. V tomto roce je také k Ringhofferovým dílnám připojena moravská vagónka v Kopřivnici, která do té doby patřila skupině Rothschild-Gutman a již od 1897 vyráběla automobily. Z původní „Kopřivnické autovýrobní tovární společnosti” vznikají Tatra závody, v nichž talentovaný konstruktér Jan Ledvinka vytváří první proudové auto s vzadu umístěným motorem. Ledvinkovy idee přejímá řada autovýrobců.

S ním postoupí továrna mezi technickou avantgardu.

Po převzetí moravsko-slezských továren na vozidla ve Studénce10 následuje 1935 kompletní fůze Tatra závodů s koncernem Ringhoffer. Ze 120 000 akcii Ringhofferových Tatra závodů (RTW Ringhoffer-Tatra-Werke) a.s. vlastní Ringofferova otevřená obchodní společnost a rodinné seskupení 85000 kusů. Ringhofferovská Tatrovka nevyrábí jen nákladní a osobní automobily, železniční motorové vozy, vagóny veškerého druhu a tramvaje, nýbrž také výkonná sportovní a jednomístná závodní auta.

Nakonec se odvažují začít i stavbu letadel, o níž tehdejší tisk spekuloval, že by se Ringhofferům mohla stát osudnou. „Jak jsme se doslechli, chce rodina Ringhofferů opustit Prahu v důsledku pracovní přetíženosti” napsaly 1932 „Pražské pondělní noviny” bez udání zdroje a dodávají: „Jestliže rodina skutečně opustí Prahu a Evropu vůbec, bude naše město o jednu část skutečného patriciátu chudší.” Ve skutečnosti nikoho ani nenapadlo se z průmyslové činnosti stáhnout nebo dokonce emigrovat.

Jako poslední mužský exponent druhé baronské generace umírá pětasedemdesátiletý Emanuel v srpnu 1923 na zámku Kamenice. Rok předtím se jeho dcera Joža Nádherná a jeho mladší bratr Viktor rozvedli. U jeho máry je bývalému členovi horní komory zaniklé monarchie ze všech stran vzdávána chvála. Také špičky Československé republiky oceňují jeho chytrost a odbornost stejně jako jeho přímost a jeho vlídný postoj ke kompromisům. Emanuel se především koncentroval na vybudování průmyslové zemědělské výroby. Po 1918 došlo v agrární oblasti k hlubokým opatřením. V důsledku pozemkové reformy, nových zákonů o daních z majetku a vysokých daňových břemen musela rodina strpět citelné ztráty na majetku. Nicméně pivovarní a lihový průmysl se vyvíjel pozitivně. Popovický pivovar, nosný sloup Ringhofferovy otevřené obchodní společnosti, zažije jako třetí největší v zemi v meziválečném období mocný rozmach.

Ačkoli se obchodní situace venkovských statků v žádném případě nevyvíjela příznivě, prokazuje Emanuelův syn Felix svou kompetenci nevšední angažovaností a do detailu jdoucím osobním hospodářským vedením.

1925 vstupuje rodina do dalších hospodářských vazeb s vysokou šlechtou: o svých jmeninách, 19. listopadu, se vdává Líza, dcera Františka (IV.) a Iny a společná vnučka bratrů Františka (III.) a Emanuela (II.), za hraběte Rudolfa („Rezso”) Serenyi z Kis-Sereny z maďarského velmožného rodu. Rudolf je nejmladší syn dřívějšího zemského hejtmana na Moravě a dědičného člena horní sněmovny hraběte Otty Serenyiho a vlastní rozsáhlé pozemky na Slovensku. Pár má tři syny: František Gabriel (narozen 1927), Jan Karel (1928) a Antonín Johan (1938).

Okázalá svatba se má na dlouhou dobu stát poslední veselou rodinnou událostí.

V následujících letech se totiž řetěz zkoušek a osudných ran netrhne. V létě 1929 utrpí smrtelný úraz Jožino jediné dítě Josef Emanuel („Seppi”) svobodný pán Nádherný z Borutína – po ztrátě matky polosirotek. 23letý Emanuelův vnuk se na jednom výletě zřítí do hlubin v Aderšpaských skalách. 1932 ztrácí Alfréd svou nejstarší dceru Marii, která trpěla tuberkulózou. Vydechla ve svých 26 letech ve Švýcarsku, kde marně hledala úzdravu. 1936 musí Dinka oplakávat smrt svého 32letého syna Johana („Hanno”) Nepomuka Nádherného. 1937 v 35ti letech umírá František (V.), syn Františka (IV.) a Iny, na operačním stole. Osm měsíců po svém sňatku s 21letou Marii Karolínou („Mariška”) baronkou Nádhernou z Borutína, přímou sestřenicí Josefa Emanuela Nádherného, se kvůli nemocným ledvinám musel podrobit obtížné operaci, která se nezdařila. Navzdory tomu, že byla provedena renomovanými kapacitami. Po jeho smrti existuje pouze jediný mužský nositel čtvrté generace: 1919 rozeného syna Františka („Fritz”) a Liny, Ferdinand Václav. Po rozchodu svých rodičů vychovávaný ve vídeňském Theresianu a ve švýcarských internátech. Letní prázdniny trávívá v Kamenici u babičky Fritzi (umírá 1936) a strýce Felixe, který řídí pivovar a zemědělský průmysl. Emanuelův nejstarší syn Fritz, kterému musela být po automobilové nehodě amputována noha, se vymkl očekávání, jež v něj vkládala rodina a z firmy vystoupil, aby jako privatier povětšinou žil v Meranu.

Na jaře 1938 podléhá Alfréd ve věku 58 let zákeřné rakovině. Se ztrátou své dcery Marie se duševně nikdy nevyrovnal. Pro jeho 85ti letou matku Fanny je Alfrédova smrt těžkou ranou. Umírá 1940 několik měsíců po svém nejstarším synovi Františkovi, který se sám z předčasného odchodu svého jediného syna nevzpamatoval. František (IV.), v Praze mimořádně oblíbený, se ve svém volném čase věnoval golfu. Byl zakladatelem a dlouhodobým prezidentem Pražského golfového svazu.

Poněvadž ženy rodiny se nemohly stát obchodními společnicemi, stojí pouze oba svobodní a bezdětní bratranci Hanuš a Felix na vrcholu koncernu, jemuž mezitím hrozí dostat se mezi mlýnské kameny politiky.

Triumfální vítězství národních socialistů v Německu pozvedlo tmavé mraky. Ringhofferovy závody se zapletly do osudného mezistátního sporu. Když se rýsuje konečná podoba Volkswagenu VW Ferdinanda Porscheho, ukazuje se, že VW koncept porušuje rozhodující patenty Tatry. Při své osobní návštěvě Berlínské výstavy automobilů 1936 je Hitler osobně upozorněn na konfliktní situaci, která by vznikla zahájením výroby automobilu Volkswagen.

Praha bezúspěšně intervenuje proti „Německé pracovní frontě”[8], která převzala výrobu tzv. „KdF[9]auta”. Poněvadž právní stav mezi Německem a Československem neumožňuje soudní postup, byla u Haagského mezinárodního soudu podána žaloba.

Vpád německé branné moci, aby po Mnichovské smlouvě koncem září 1938 převzala severní Čechy, je pro Kopřivnici katastrofou v tom, že areál Tatra továrny je po svévolném vytyčení hranic rozříznut. Stroje se zastavily, kontakty k pražskému generálnímu ředitelství jsou přerušeny. Ringhofferovci jsou vystaveni pěstnímu právu. Jako „protislužba” za přeložení hranice ve smyslu Tatry musí být patentní žaloba proti Volkswagenu odvolána. Koncem listopadu 1938 je korektura hranice provedena, částečné obsazení kopřivnické fabriky ukončeno. Po osmi týdnech nucené přestávky naskočil opět původní pracovní rytmus.

V březnu 1939 rozbíjí Hitler s konečnou platností Československo, jehož ekonomický potenciál a vysoce rozvinutý průmysl vyvolaly silné německé choutky. „Výnosem vůdce a říšského kancléře o protektorátu Čechy a Morava” ze 16. března se z „národně německého obyvatelstva” stávají němeččtí říšští občané. „Pro ně také platí ustanovení na ochranu německé krve a německé cti.” Pod nadpisem „Tatrovácké závody jsou německé” prohlásil nacistický tisk, že na koncernu se nepodílí žádný český kapitál a „hlavní akcionář baron Ringhoffer je starý sudetoněmecký bojovník”. Ovšem pravda vypadá zcela jinak. Vzhledem ke svému exponovanému postavení v československém státě se Hanuš stal terčem útoků německo nacionálních kruhů, v jejichž očích byl jako „kosmopolit a přítel Čechů” podezřelý, ačkoliv dal k dispozici velké sumy německy mluvícím kulturním zařízením jako Německému divadlu v Praze.

Poněvadž byl členem správní rady československé Národní banky a vykonával také funkci viceguvernéra, nesly bankovky také jeho podpis s českým jménem „Hanuš”, což se mu z německo nacionální strany velmi zazlívalo. Jak jeho Kontakty k české vedoucí elitě a k židovské finační aristokracii, tak jeho přátelská spojení s rozhodujícími průmyslníky a bankéři (jako baron Eugen Schneider a Maurice Hottinger, hrabata Charles de Boissieu a Pierre de Cosse’-Brissac nebo Jacques de Neuflize) byly rovněž známy.

1936 uzavřely závody Tatra a Škoda smlouvu s francouzským automobilovým syndikátem. Hanuš byl rytířem francouzského řádu čestné legie. Od roku 1929 byl honorárním generálním konzulem Norska v Praze. Nutnost aranžovat se s nacistickými despoty vystavuje Hanuše neustálému tlaku a pokusům o vydírání. Opakovaně ukázal, jak málo si cení zdůrazňování nacionálního pojetí a naopak se pokouší vyhnout všem pocitům zatrpklosti. Pro něho má záchrana firmy přece absolutní prioritu. Přátelství s bývalým německým říšským zahraničním ministrem Konstantinem svobodným pánem von Neurath, který byl jmenovám „říšským protektorem”, se ukázalo být velmi užitečné. Kontakty sjednal německý špičkový diplomat Leopold von Hoesch, který zemřel 1936 (naposledy velvyslanec v Londýně), přímý bratranec Liny Ringhoffer-Seybel.

S Neurathovou pomocí se Hanušovi konečně podaří, že je nacisty akceptován.

Začlenění Ringhofferova koncernu do „Říšských továren Hermmana Goringa” Hanuš ještě zabrání, nikoli ale nařízenému zastavení výroby osobních automobilů. Zakázána je výroba malé populární Tatry. Porscheho „Volkswagen” se mu příliš podobal a malá Tatra měla podle vůle despotů jako konkurující značka zmizet z autosalónů. Naproti tomu produkce nákladních automobilů běží na plné obrátky pro válečná nasazení v severní Africe a Rusku.

1942 je vysoce postavený ekonomický funkcionář NSDAP Karl Rasche – pozdější obžalovaný v norimberských procesech válečných zločinů – prezidentem správní rady Ringhofferových Tatra továren, do níž byli vysláni dva další němečtí nacionální socialisté (Bernhard Adolf a Reinhold svobodný pán z Ludighausenu). Rasche přichází jako zástupce Drážďanské banky[10], hlavní banky Goringovy továrny, kterou 1939 převzala skupina BEBCA[11] (původně Česká Escompte Banka) a zajistila si rozhodující vliv v Živnobance (Živnostenská Banka). K správní radě náleží čtyři členové rodiny (vedle Hanuše a Felixe manželé Dinky a Lizy, Erwin Nadherny a Rudolf Serenyi). Díky Neurathovu vlivu obdrželi dva posledně jmenovaní německou státní příslušnost. Ale Erwinův syn Erwin jr.

(„Ervínek”) ji odmítá, hlásí se jako Čech a volí protektorátní státní občanství. Neurathovo uvolnění v září 1941 a neomezená moc Reinharda Heydricha, na kterého byl v květnu 1942 spáchán v Praze atentát, způsobuje radikální zostření německé okupační politiky.

Když si celá Evropa oddechne, poněvadž zbraně po šesti letech strašného masového vraždění konečně utichnou, začne v květnu 1945 cesta utrpení Ringhofferů úplným zbavením práv a ztrátou veškerých existečních základů. Situace jednotlivých členů rodiny je stejnou měrou děsivá. Veškerý majetek je bez náhrady konfiskován, mimo jiné zámky v Kamenici a Štiříně včetně kompletního zařízen, knihoven a cenných sbírek obrazů, porcelánu a zbraní. Zatímco v Praze české „Revoluční gardy” obsazují budovu generálního ředitelství a na Hanuše uvalí domácí vězení, je Felix v Kamenici vzat do vazby sovětskými vojáky. Felix je ušetřen ponižování a útrapám. Zemřel koncem února po dlouhé nemoci v jedné pražské nemocnici. Jeho sestra Ina je na žebřiňáku odsunuta z panského domu v Olešovici[12] s několika nuznými svazečky jejího osobního majetku. Se svou dcerou Lízou se dostane do pověstné „Malé pevnosti” v Terezíně. Dřívější gheto a koncentrační tábor, v němž ještě před nedávnem musely trpět židovské vezeňkyně, se nyní stane místem děsu[13] pro tisíce internovaných Němců, s celou řadou nedospělých. Rudolf Serenyi a jeho šestnáctiletý syn Jan jsou přibráni k nuceným pracím ve smíchovské továrně a je s nimi nakládáno jako s bezprávnými otroky. Sedmiletý Antonín je opatrován jednou českou rodinou. Nejstarší syn František Gabriel byl několik dní před koncem války jako osmnáctiletý protitankový dělostřelec německé branné moci v boji v Dolních Francích (Unterfranken)[14] těžce zraněn a zemřel v jedné polní nemocnici. Alfrédova vdova Marie je odvedena z jejího bytu v Bubenči[15] a spolu se svou nejmladší dcerou a 17ti letým vnukem Alfréda umístěna v táboře v Dejvicích[16]. (Kristina se 1942 po ukončení doktorského studia dějin umění vdala za inženýra Petra, rytíře z Doderu[17]). Do někdejší školy[18] je nacpáno asi 5000 lidí, většinou ženy a děti. Po několika dnech jsou v kinech, školách a kasárnách zadržovaní pražští Němci strčeni do velkých sběrných lágrů, jako stadión Strahov, kde týdny trpí mučivým hladem[19].

„Lea”, třetí dcera Alfréda a Marie, je zatčena na Německé univerzitní klinice, kde pracovala jako lékařšká technická asistentka. V obávaném pankráckém vězení stráví sedm měsíců a musí snášet nelidské vyšetřování a týrání, nesmí přijímat návštěvy a nakonec onemocní na difterii (záškrt). Její starší sestra Anna (od 1939 vdaná za Maxe von Scheibenhof) se probila s malou dcerou Barbarou v koloně utečeneckých vozů až k rakouským hranicím. Útěk trval třináct týdnů.

Její sestra Selina, po odstranění jedné ledviny s podlomeným zdravím, musí na Horákově, zámku jejího manžela Adalberta hrabě Schonborn, konat kuchyňské a polní práce. On je mezitím kvůli kolaboraci souzen. Tento bývalý c.k. komoří a krajský hejtman je odsouzen na sedm měsíců ztráty svobody. Po třech měsících umírá na vysílení ve vězení v Klatově jižně od Plzně.

Skupina českých odbojářů a důvěrníci prezidenta Edvarda Beneše se zasazují o výjezd Hanuše. Několika odbojářům z této skupiny Hanuš pomohl. Avšak Hanuš tuto nabídku odmítá a vyčkává na bezvýchodné pozici. Po několika týdnech domácího vězení na generálním ředitelství je strčen do internačního tábora v Modřanech. Gerhard Scholten popisuje ve svých životních vzpomínkách („Mezi všemi lágry – život v době šílenství”, Mnichov, 1988) následující scénu z Modřan: „… Jakmile došla k trávníku, ukázala (matka Scholtena, pozn.) na dva pány, kteří táhli a tlačili malý dřevěný vůz plný dříva na otop pro táborovou kuchyň. Moje matka řekla: To je přece baron Ringhoffer a ten druhý je inženýr Ledvinka!’ Ringhoffer byl velmi úspěšný průmyslník, majitel Tatra továrny. Že byl tak zámožný byl důsledek jeho zdatnosti. Prof. Ing. Ledvinka, Dr.h.c, byl konstrukturém senzačního vynálezu – auto s motorem vzadu, nazývané také „boxermotor” nebo motor pro zadní náhon. A teď táhnou a tlačí Ringhoffer a Ledvinka pomalu malý vozík s dřevem. Má matka byla pochopitelně zhrozena. Oba znala velmi dobře.”

Jak dlouho byl Hanuš v Modřanech se dosud nepodařilo zjistit. Také okolnosti jeho odsunu do sovětské okupační zóny nejsou známy. Jeho cesta utrpení končí ve speciálním táboru sovětské tajné služby v Muhlbergu na Labi v hornosaské labské rovině. Veškerá dodatečná šetření dopadla bezvýsledně. Historička Světlana Bartelsová, která se příběhem speciálního můhlbergského tábora intenzivně zabývala a z pověření německého „Svazu pronásledovaných stalinisty” v archívu Ruské federace v Moskvě rešeršovala, napsala 2. července 1995: „Ktrestním spisům a výslechovým protokolům není žádný přístup, poněvadž tyto dokumenty neexistují. Tzv. speciální útvar, ke kterému náležel i Váš prastrýc, nebyl postaven před soud a nebyl odsouzen. … Jejich jediná vina byla, že byli fabrikanty, velkostatkáři, ekonomičtí vedoucí, žurnalisté atd. Nebo náleželi nějaké nacionálně socialistické organizaci.”

Tábor v Muhlbergu zřídila německá branná moc 1940 jako průchozí tábor pro válečné zajatce. Od 1945 až po jeho uzavření v roce 1948 zde sovětské úřady internovaly 14.000 osob, z nichž asi jedna třetina zahynula v tzv. „Umlčovacím táboře”. Bývalý obyvatel tábora Gunter Polster (Berlin) vzpomíná: „S baronem Hanušem Ringhofferem jsem se seznámil v květnu 1946. Po převedení do vazby do Můhlbergu 16. dubna až do října jsem byl pomocníkem v jednom karanténním baráku. Tam byli také oba závodníci Walfried Winkler a Ewald Kluge, oba mistři světa a Evropy v různých třídách. S nimi vedl hovory pan z Ringhofferu do pozdního léta 1946, kterých jsem se také zůčastnil. U obou se těšil velké úctě pro odborné znalosti, své vůdčí schopnosti v Tatra továrně a v neposlení řadě pro své lidské kvality. S životními podmínkami v táboře se vyrovnával těžce. Pokoušel se dodržovat přímé vystupování, ale člověk mohl pozorovat následky jeho relativně vysokého stáří, jeho tělesný a psychický úpadek. Pokud si mohu vzpomenout- o čemž se všeobecně nehovořilo – byl důvodem zatčení jeho vůdčí úloha v Tatra továrnách a s tím spojená situace pracovních sil. Během války zaměstnávala Tatra pracovníky z okupovaných zemí. Pokud si vzpomínám, byl pan z Ringhofferu zatčen v Sasku po té, co musel opustit Československo”. (dopis od G. Polstera ze 7.1.2000).

Paní Nora Zischangová (Graupová) si vzpomíná: „Začátkem prosince 1945 jsem přišla do Muhlbergu a v březnu 1946jsem byla nasazena jako pomocná šička v tak zvaném baráku pro starší invalidní vězně. Jeden pán mě požádal, abych mu pomohla při vyspravení jeho kabátu. Vyprávěl mi o Praze, o krásných pražškých kavárnách. Byl příjemné povahy a výrazně se odlišoval od ostatních. Za několik dní dílo ukončil. Pyšně mi ukazoval, jak svědomitě a čistě zalemoval obrubu své tmavěšedého kabátu. Bohužel zjistili Rusové, že došlo k tomuto „tajnému” nasazení nás žen a zakázali je. Jistě to byl působivý dojem tohoto spoluvězně, že jsem tento zážitek do dneška nezapomněla.” (Dopis ze 17.2.1999). Od spoluvězně Willy Colditze pochází následující sdělení: „ V Muhlbergu jsme byli s panem z Ringhofferu dobrými přáteli. Kolem vánoc cítil, že brzy zemře, poněvadž zle onemocněl na žaludek a střeva, na kteroužto nemoc zemřelo mnoho našich kamarádů, zvláště když tehdy vládl hlad. Staral jsem o něj a podařilo se mi dostat jej do lazaretu. Ale bohužel nedostatečného. Vše bylo marné. Hlad jej již příliš zmohl, takže nemoc měla lehkou práci. Smrt nastala na Silvestra 1946/47.” (Dopis z 9.8.1954 na Dr. Oskara Petterse, bývalého sekretáře Hanuše Ringhoffera. Colditz přešel z Muhlbergu do věznice Waldheim a byl 1954 propuštěn.)

V jedné poznámce aktu rakouského ministerstva financí (oddělení majetkových záruk) z 21.6.1951 v záležitosti vídeňské pobočky Tatry, Austro-Tatra, se mimo jiné říká: „Dr. Jan Ringhoffer je od 1945 pohřešován. Byl jako prominentní průmyslník zatčen v Praze. Názory o jeho osudu se Uší. Jeden názor směřuje k tomu, že zahynul v jednom sovětském internačním táboře, zatímco naproti tomu se tvrdošíjně udržuje pověst, že byl vyžádán sovětskými úřady, převezen do Sovětského svazu a tam nasazen do vedení jednoho příbuzného průmyslového podniku. Řeč byla o jedné traktorové fabrice v Charkově.”

Po svém zatčení v Kamenici je Felix několik měsíců internován v obci Ládví. Některé osobnosti jako kunsthistorik a univerzitní profesor Matějíček píší prezidentovi Benešovi čestná prohlášení a potvrzují, že za velkého osobního rizika pomohl osobám, které byly aktivní v odboji. Bratr jeho české přítelkyně a pozdější manželky (Růžena Pazourková) byl v gestapácké vazbě těžce týrán. Felix vsadil vše na to, aby byl převezen na ošetření do jedné kliniky. O 21 let mladší Růžena, s kterou žije od 1935, s ním dobrovolně sdílí jeho osud v době internace. Poté, co mu československá státní policie vystavila osvědčení, v němž mu potvrdili, že nebyl nacistický kolaborant, je Felix těžce srdečně nemocen odsunut v dubnu 1946 přes hranice do Rakouska pouze v šatech, které měl na sobě. Růžena, s kterou se žení v květnu, jej živí svýma rukama. Na jednom statku v Niederalmu nedaleko Salcburku bydlí v nuzných poměrech v jedné malé komůrce.

 

 

[1] Pozn. překl.: V originálním textu „Stadtverordnetenkollegium”.

[2]   Pozn. překl.: V originálním textu se hovoří o „burgerlicher Kupferverleger”. Dnes bychom řekli manager produkce a obchodu s mědí.

[3]  Pozn. překl.: Ciborium je pohár, kalich na hostie, stánek na kalich. Podle B. Kočí Malý slovník naučný, Praha, 1925.

[4] Pozn.překl.: Ve starém Rakousku byla do roku 1849 nejvyšší správní jednotkou zemská nebo místodržitelská gubernie.

[5] Pozn. překl.: Po zavedení všeobecného volebního práva v Rak.-Uh. se jedná o skupinu voličů při volbě poslanců do sněmu. Skupiny jsou tvořeny podle velikosti majetku – ten kdo měl větší majetek mohl být zvolen menším počtem lidí než ten, kdo měl menší majetek.

[6]   Pozn. překl.: V letech 1852-1883 byl Sobotín (něm. Zoptau) střediskem rakouského železářského průmyslu. Vyčerpanost rudných ložisek a neschopnost konkurovat větším firmám vedla 1920 k ukončení výroby železa.

[7]   Pozn. překl.: Německý ekvivalent je Wiesenberg, nicméně v textu autorka hovoří o „Wisenberg”.

[8]  Pozn.překl.: V orig. textu „Deutsche Arbeitsfront”. Nacistického hnutí násilím sjednotilo zaměstnance a zaměstnavatele do Německé pracovní fronty.

[9]  Pozn.překl.: KdF je zkratka pro „Kraft durch Freude”, volně přeloženo „K síle radostí”, což byla zájmová organizace Německé pracovní fronty. KdF auta byla 1939 prototypem Volkswagenu. Konstruktérem byl Ferdinand Porsche. Je ironii osudu, že český automobilový průmysl byl „předán” konkurenčním firmám. Německému Vokswagenu a americké firmě Knox.

[10] Pozn. překl.: Německy Dresdner Bank. Během války se Dresdner Bank v koncentračních táborech podílela na krádežích drahých kovů a kamenů vězňům.

[11] Pozn.překl.: BEBCA je zkratka pro Bohmische Escompte Bank und Creditanstalt. Po Pražském povstání 1945 se hlavní sídlo banky stalo hlavním sídlem české sociálně demokratické strany.

[12] Pozn.překl.: Dnes část Kamenice.

[13] Pozn.překl.: Označení místo děsu není vhodné, poněvadž cesta Němců nevedla do vyhlazovacích táborů, jako tomu bylo u židů během války, ale do Německa rozděleného na zóny (sovětská, americká, britská, francouzská).

[14] Pozn.překl.: Unterfranken je okres v severním Bavorsku.

[15] Pozn.překl.: Bubeneč je součástí Prahy 6.

[16] Pozn.překl.: Dejvice jsou součástí Prahy 6.

[17] 10. generace potomků arcivévodkyně Marie Terezie Habsburské. Arcivévoda je titul bývalého panujícího habsburského rodu, zavedený v 15. stol.

[18] Pozn.překl.: Může se jednat o školu v Dejvicích na dnešním nam. Svobody.

[19] Pozn. překl.: Autorka neuvádí, že Československo bylo za humanitárně provedené přesídlení mezinárodně oceněno Červeným křížem. Hlad byl tehdy všeobecným jevem ve všech evropských státech v důsledku Německem vyvolané války. Nehladověli jen Němci, ale také Češi, Poláci, Rusové, Ukrajinci, Podkarpatští Rusíni, Lužičtí Srbové, atd.

 

 


 

 Publikováno na podobné téma:

Sdílet příspěvek:

Autor příspěvku: Aliance národních sil

Profilový obrázek
Aliance národních sil