Za komunistů jsem musela opustit práci, kterou jsem dělala deset let, abych měla klid odešla jsem dělat do lesa. Práce lesní dělnice mi vyhovovala i když né vždy to bylo příjemné vzhledem k ročním obdobím a počasí. Ale být ráno ve čtyři hodiny v lese to byla prostě nádhera, ptáci zpívali, slunce hřálo a jinak ticho a klid jen vůně lesa.
První co se stalo po hadrové revoluci bylo to, že státní lesy propustili prakticky všechny zaměstnance, zůstal jen úřednický aparát. Kdo chtěl dále pracovat v lese musel na ŽL. Já jsem tehdy již byla, právě vlivem těžké práce v lese, nemocná. Proto je dnes les takový jaký je, protože lesy nemají žádné zaměstnance a úředníci nepůjdou dělat práce, co jsme dělali my. Je mi velmi mizerně, když vidím jak les pomalu umírá, les který já jsem ošetřovala, starala se o něj společně s hájným, který již naštěstí tu spoušť nevidí, leda že ji pozoruje odněkud shora. Vždy jsme byli kontrolováni jak jsme udělali výsadbu, jak se vysekávali nálety, ošetření proti okusu zvěře atd.
To vše dnes prakticky vymizelo. Výsadbu provedou traktorem, nikdo nekontroluje zda se stromky ujmou. Dřív ten hájný o napadeném stromu kůrovcem věděl hned, neb ten les procházel, né projet autem jestli někdo nekrade dřevo. Vlastně vše, co jsem před 30 lety vysázela, je pryč, anebo je z toho džungle, kde řádí kůrovec. Včera jsem šla na borůvky a cestou, jak jsem jela na kole, mě mrazilo z té spouště jaká v lese je. A největší problém, který je, je v tom, že lesy se vrátili vlastníkům, kteří se absolutně ve většině případů o svůj majetek nestarají, co šlo vykácet to vykáceli a tím veškerá péče končí. Naše vlast měla velké bohatství v lesích, které jsme tu měli a díky kapitalismu je většina lesů zcela zdevastována a zničena.
(Reakce na tento článek: Chybí zeleň, zločiny betonové lobby. Následky sucha už vidíme kolem nás, varuje expert)
Jindřiška Líbalová Trpkošová
