Odpouštět je možné, ale zapomínat nelze!

Smíření neznamená popření minulosti.


V době účelových útoků na Benešovy dekrety je na místě kategoricky odmítnout účelové dezinterpretace naší národní minulosti!

Je na místě narovnání vztahů s Německem – třeba tím, že Němci jako viníci druhé světové války oficiálně přijmou svou vinu, zaplatí válečné reparace a nebudou zpochybňovat závěry a výsledky Postupimské konference.

Německá politika je dlouhodobě protičeská. A žel, i u nás jí „přitakává“ pátá kolona – mezi politiky, umělci, vedoucími pracovníky některých institucí.

I v naší soudobé filmové tvorbě (např. Krajina ve stínu…) se totiž objevují nebezpečné – podprahové – pangermanistické signály!!!

 

Obsazení „Sudet“ (přesněji: Českého pohraničí) je v posledních letech nejen Sudetoněmeckým landsmanšaftem, nýbrž i naším, zvláště veřejnoprávním, mainstreamem zcela účelově odsouváno do pozadí, aby bylo (opět ryze účelově) překryto událostmi jinými.

Čím dál víc se pak hovoří a píše o „zvůli Čechů vůči Němcům“ při tzv. poválečném „divokém“ odsunu. Avšak nepřipomíná se již (záměrně) předchozí kontext. Každý důsledek má totiž svou historickou příčinu.

Právě z těchto důvodů jsme se rozhodli vyvinout iniciativu, která bude stavět hráz přepisování našich dějin a která bude vzdorovat onomu zpochybňování útrap českého obyvatelstva ve druhé světové válce.

Zvolil jsem následující motto:

Odpouštět je možné;  a možná, že i nutné;  avšak zapomínat nelze nikdy!
A není možné relativizovat německé zlo a míru provinění německého národa!

Nesmíme nikdy zapomenout na prvotní německou agresi. Na Mnichov, na odsun Čechů z jejich odvěkých domovů v pohraničí, na smutné výročí okupace naší demokratické země agresivním německým sousedem. Na zradu, ponížení a příkoří. Nesmíme zapomínat právě proto, aby se takové ponížení už nikdy víckrát neopakovalo.

Německé plány na ovládnutí světa si jako svou přední oběť vybraly Československo. Plány na jeho dobytí a ovládnutí vypracovalo Německo již roku 1937. „Případ Zelený“, jak byl označen Hitlerův plán na rozbití Československa, byl postupně realizován Mnichovskou zradou na podzim roku 1938.

Jak tehdy napsal básník František Halas:

Zvoní, zvoní, zrady zvon, zrady zvon.
Čí ruce ho rozhoupaly?
Francie sladká, hrdý Albion,
A my jsme je milovali.

Okleštili nás. Prodali nás v Mnichově. Nastala doba Druhé republiky. Období velmi těžké. A pak přišla ona osudná noc rozhodnutí. Noc ze 14. na 15. března 1939. Prezident Emil Hácha (ne náhodou „historicky rehabilitovaný“ právě v devadesátých letech) neměl jednoduchou volbu. Musel volit mezi porobou a možnou záhubou.

Dne 15. března 1939 vnikla na území našeho státu německá okupační armáda. Byla to okupace s cílem postupného zlikvidování našeho národa. Českého národa, který byl a je v srdci Evropy doma přes více než tisíc let.

16. března 1939 byl oficiálně ustaven tzv. Protektorát.

Kdosi nám tvrdil, že jsme „pod ochranou“ velké říše. Ochranou v uvozovkách! Byla to však říše, která tu „starou Evropu“ nenáviděla, a chtěla ji zničit, včetně lidí v ní. Pro nás v ní místo neměli. Tenkrát nás podvedli a zradili! A co se děje v současnosti??!

Tato země je naše! Je však ještě i dnes opravdu naše?! Nestali jsme se za posledních jednatřicet let cizinci ve vlastní zemi?

Ti lidé tehdy, na přelomu třicátých a čtyřicátých let, vůbec nevěděli, na jak dlouhou dobu budeme nuceni strpět pocit zrady a ponížení.

Nevěděli, jak dlouhé bude toto temné období. Někteří morálně selhali. Když nemohli zpívat s anděly, tak vyli s vlky. Poslušně, korektně, pro vlastní prospěch a pro vnucený klid. Někteří upadli do apatie a rezignace. Pragmaticky si zřejmě mysleli, že to je „dáno dobou“. Přizpůsobili se. Triumf zla je dovršen v momentě, kdy slušní lidé mlčí.

Avšak mnozí, a bylo jich mnohem víc, neztráceli víru. I v temných časech mnozí dokázali zažehnout plamínek naděje. Probudili v sobě vzdor.

A jak praví dějiny, jak praví též filosof dialektiky Hegel, všechno má svou míru. A dějiny mají svou hybnou sílu. Pohyb českých dějin představuje už od středověku zápas za emancipaci českého národa, české řeči, českého člověka. V takovém zápase nasadili mnozí své vlastní životy.

Vzpomeňme proto nyní na naše hrdiny, kteří v tomto nesnadném a nerovném boji s okupanty projevili odvahu a statečnost, a kteří přinesli své osobní oběti.

Byli to naši hrdinové, kteří položili své životy za to, abychom se právě my právě v dnešní době mohli sejít na pietních místech a vzpomenout. Jsme tu, přítomní ve své současnosti, abychom mohli uctít jejich památku. Nepropadejme beznaději či nihilismu. A nenechme si nic zakázat!

Vzpomeňme na předchozí zlo sudetských Němců a vzpomeňme na těžké osudy a útrapy českých uprchlíků z českého pohraničí.

A vzpomeňme prosím i na to, které země nás tehdy zradily, a která země nám naopak zachránila holou existenci. Zůstaňme bdělými v onom poznání!

S úctou, respektem a pokorou se klaníme památce obětí německé zvůle a zapalujeme svíčky. Věčné světlo ať jim svítí!

A děkujeme našim bratřím Osvoboditelům v květnu 1945.

Nikdy nezapomeneme na Vaši odvahu, naši drazí Osvoboditelé! Vzpomínáme na Vaši zásluhu v boji proti německému fašismu. Klaníme se Vaší památce.

Rok 1945 definitivně ukončil zlo německé okupace, započaté 15. březnem 1939.

Hrdinství není možné rozlišovat na hlasité a tiché. Hrdinství nelze rozdělovat ani na malé a velké. Hrdinství je vždy jenom jedno. Je opravdové, skutečné, statečné.

 

Smíření neznamená popření minulosti.

 

Datum 15. března 1939 bude navždy zapsáno v naší paměti jako datum zákeřné a agresivní německé okupace!!!

Německá okupace bezesporu patří k nejtemnějším okamžikům našich novodobých dějin a nelze ji jakkoli relativizovat ani zamlčovat!

V případě Německa pak trváme na jasné sebereflexi německého národa a distancování se od tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Německá sebekritická reflexe nechť je v praxi doložena trvalým respektováním Dekretů prezidenta Beneše a zaplacením válečných reparací.

Odpouštět Němcům je možné jen v tom případě, pokud je jejich prosba o odpuštění nezištná, upřímná a doprovázená jejich vlastním pokáním. Teprve až poté lze mít před sebou „čistý stůl“ pro budování dobrých sousedských vztahů směrem do budoucna. Viny za své zlo však Němci nikdy zbaveni nebudou.

Havel - pivo

Jednoznačně nesouhlasíme s omluvou bývalého prezidenta Václava Havla německému národu. Chápeme ji jako plivnutí do tváře všem obětem německé zvůle, plivnutí na jejich památku.

Odmítáme také užívání a akceptaci pojmu „Sudety“. Vždy se jednalo a jedná o České pohraničí!!!

Jen v případě upřímné lítosti Němců nad jejich vlastním proviněním je teprve možné hovořit o smíření. Smíření obou národů nezbavuje Němce jejich černého svědomí za nacistické zločiny a nedělá tlustou čáru za jejich proviněním.

Smíření neznamená popření minulosti.

Výsledky druhé světové války jsou jednou provždy dané!

Mgr. Marek Adam, Táborští vlastenci, Aliance národních sil

 


 
 

Publikováno na podobné téma:

Autor příspěvku: ans