Už to tady jednou bylo? Ne, bylo a je to tu třikrát! Ničení českých knih a jazyka.
Poprvé za bělohorského Temna. Jesuité chodí po domech nekatolíků, dupou okovanými botami s biřici a hledají a hledají. Spisy a knihy české, Melantrišky, Bibli Kralickou. Z tajných úkrytů a přístěnků, či ze starých půd snášejí ukryté svazky a drtí je svou „katolickou“ botou. Knihy, které šířili čeští bratři, luteráni a kališníci po celá desetiletí, otcové víry pravé káží trhat, rozdupat a spálit. Nekatolíky pak pod trestem smrti vyhánějí ze země. Mají na to hejtmanské a císařské patenty.
Podruhé za hitlerovských nacistů. Knihy o Sokolech, knihy o TGM a Benešovi, knihy Čapkovi, knihy o legionářích. Přišli gestapáčtí netvoři a sudetští udavači a opět rabují, vylamují podlahy, smýčí po půdách a snášejí svazky a knihy o obrození a republice. Vlastence pak odvlékají do vězení a koncentráků. Na popraviště pod flinty, oprátky nebo gilotinu. Mají na to Hitlerovy příkazy.
Potřetí nastává rabování českých knih a jazyka dnes. Po převratu, kterému se z neznámých důvodů říká revoluce. K rabování příkazy oficiálně nejsou – jen instrukce chobotnice, která chce zardousit národ i stát. Vykonavateli jsou média a politologové.
Všechno,co národ vytvořil od obrození, jeho nápravné tradice – jak to krásně prohlásil profesor Mahler – a jeho jazyk, ten náš unikátní jazyk – který jazykovědec Eisner označil za chrám i tvrz – to vše náhle „přátelé Evropy a Německa“ označují za špatné, zapšklé, nízké a nevhodné. Básně i romány, Jiráska i Máchu, spisy Palackého i Husa, Havlíčka i Masaryka a nakonec nenáviděného zloducha Beneše, to vše je nežádoucí, otřesné, vylhané. I ten Čelakovský, protože psal Ohlasy písní ruských! Týká se to i slovanské překladové literatury. I Sienkiewicz je prý špatný a nacionalista k tomu – pryč s jeho Křižáky. Jako prý celá existence, národa, jazyka a dějin je omylem… a nejlépe prý bylo za otlemeného mocnáře. Vše slovanské je primitivní, zaostalé, hrubé a nízké. Protože obraz nepřítele Ruska musí být vykreslen do nejhorších podob.To nám hlásají dokonce i profesoři jako Herr Putna, nebo nám to kreslí na výstavách hanobících Otce vlasti páni docenti Fajtové.
Toto za nacismu postihlo i mou rodinu. Když nacisté vyslýchali dědečka a zatýkali strýce, všechny knihy a spisy v domě zničili, zachoval se jen jeden díl legionářské epopeje Za svobodu. Byl ukryt za komínem na půdě – zapomněli na něj. Na dědečka a strýce nezapomněli. Dědeček zahynul pod výslechy, strýc v Osvětimi.
Dnes zatím probíhá jen elektronické, novinářské a televizní rabování naší kultury, dějin a jazyka. Zatím nás ještě nezavírají a nepopravují. Nás, kteří jako Lenka Procházková, naše nová Božena Němcová, držíme noční hlídky u počítačů a píšeme o dějinách, národu a republice. Nás, kteří vyhrabáváme spisy TGM a Beneše z popelnic zrušených veřejných knihoven, kteří schováváme básně Hory, Hrubína a Máchy, Wolkera a Neumanna, hry Wericha Voskovce, kteří vybíráme Čapka z antikvárních výloh za pětikorunu, kteří chráníme Fučíkovu reportáž před novou oprátkou… Ty knihy pak pomalu putují po rodinách a výpisky kolují po internetu, dokud nejsou smazány.
Ale roste tu i nová generace. Nejen ta, co se zajímá o trávu, alkohol a cesty na Západ. Je tu i jiná generace, která studuje naše dějiny, odkrývá v klubech vojenské historie naši minulost, vidí, že slovanské svazky nás chránily a neničily. A třeba toto vše předá dál svým potomkům. Věřím tomu v těchto hodinách mezi psem a vlkem. V hodinách trvajících už třicet let… Věřím tomu s Komenským, Husem, Havlíčkem i Masarykem, Věřím tomu s Edvardem Benešem. Tak si opakuji: „Opustíš-li mne, nezahynu! Opustíš-li mne – zahyneš!“
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
Autor je pozůstalý po dědečkovi zavraždeném nacisty,
příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny Pankrác
