Plutokracie je taková forma vlády, u níž je veškerá moc nebo většina moci soustředěna v rukou bohaté vrstvy lidí, respektive vyšší třídy. Většinou se jedná o formu oligarchie. Plutokracie je nyní skrytá za fasádou demokracie a svoji hrabivostí ničí vše, co ještě zbylo z kdysi velké civilizace.
Níže uvedený text doporučujeme k přečtení i zamyšlení.
Britský spisovatel a historik francouzského původu Hilaire Belloc varoval před nebezpečím vzniku plutokracie už téměř před sto lety.
Hilaire Belloc (The American Mercury, červenec 1937, str. 309-316)
Distributismus je dlouhé a neohrabané slovo, které se začíná používat k popisu elementárních a normálních věcí: společenského systému, v němž průměrný občan vlastní tolik majetku, kolik je třeba k zajištění ekonomické svobody pro něj a jeho rodinu. Bývaly doby, kdy všichni považovali za samozřejmé, zejména ve Spojených státech, že průměrný svobodný občan je vlastníkem – většinou vlastníkem půdy, a pokud není vlastníkem půdy, tak je vlastníkem firmy nebo mistrem ve svém řemesle. Dnes ale všude tam, kde vládne průmyslový kapitalismus – a ten vládne našim hlavním průmyslovým odvětvím, včetně dopravního systému – nastal nebezpečný a nepřirozený stav.
Většina lidí se stále cítí jako svobodní občané, přestože jim zůstala pouze politická svoboda, tu ekonomickou dávno ztratili. Nemají již potřebné prostředky k životu. Žijí jen z milosti zaměstnavatelů, kteří těmito zdroji – zásobami potravin, ošacením, volnými byty a výrobními prostředky – disponují, nebo díky státní podpoře, kterou jim poskytují úředníci.
V přítomnosti tohoto bezprecedentního uspořádání společnosti bylo třeba najít nové slovo pro označení staré skutečnosti, která existovala bez pojmenování hlavně proto, že byla považována za samozřejmou a běžnou. Osobně dávám přednost termínu „vlastnický systém”, přestože je poměrně dlouhý a možná příliš pedantský. V reakci na existující modely socialismu a kolektivismu bylo ale odsouhlaseno slovo distributismus. Rozdíl je v tom, že socialista si přeje nebo akceptuje společenský systém, v němž jsou výrobní prostředky svěřeny komunitě (společnosti jako takové, kolektivu), zatímco stoupenec distributismu vychází ze společnosti, v níž jsou výrobní prostředky rozděleny jako vlastnictví mezi mnoho jednotek státu – tj. mezi rodiny a jednotlivce, kteří jej tvoří.
Nyní mi dovolte začít vysvětlováním jistých „negativních“ bodů souvisejících s tímto naším krédem, které bylo samozřejmou součástí živé paměti, avšak nyní zní v uších mnoha moderních lidí velmi podivně. Distributismus nenavrhuje rovnoměrné rozdělení zdrojů mezi několik jednotlivců nebo rodin v dané zemi. Takové pojetí je mechanické, nelidské a odporující duchu, který vedl lidi k úsilí o návrat (pokud je to ještě možné) ke spravedlivému rozdělení soukromého vlastnictví. Člověk se nestává nešťastným nebo nezažívá pocit ponížení jen proto, že jiný člověk je bohatší než on; jeho utrpení se stává nelidským a nenormálním pouze tehdy, když nemá možnost žít jako svobodný člověk. Je možné být svobodný a nebýt bohatý, ale není možné být svobodný a přitom nemít prostředky k životu.
Distributismus také neznamená dostatek půdy nebo kapitálu pro všechny rodiny nebo jednotlivce ve státě. To může být ideál, ale není to praktický cíl, o který usilujeme a který považujeme za možný. V praxi, i když je vlastnictví zaručeno a dobře rozděleno, bude mezi lidmi vždy existovat menšina, více či méně početná, která toto neunese, neboť ji zpravidla tvoří nenapravitelní a rozhazovační lidé. Navíc se najde určité množství lidí, kteří ekonomickou svobodu vnímají s odporem a raději přenášejí odpovědnost za své životy na bedra třetích osob.
Cílem distributismu není společnost s velkým počtem ekonomicky svobodných občanů, kteří automaticky udávají tón celé společnosti. Všichni známe rozdíl mezi venkovem, kde zemědělci žijí v bezpečí na své půdě, a průmyslovými městskými oblastmi, kde velké koncentrace lidí míří za zvukem tovární sirény do každodenní práce. Na prvním z těchto míst může žít značný počet lidí, kteří nic nevlastní, pracují najatí u zemědělců nebo v domácnosti bohatších obyvatel regionu. Přesto se toto místo nese ve vlastnickém duchu, který je signálem ekonomické svobody. V druhém případě můžeme vidět drobné maloobchodníky s jistou ekonomickou nezávislostí a také mnoho lidí vlastnících své domy, stejně jako významnou skupinu držitelů malého množství průmyslových, komunálních nebo státních dluhopisů, ale tón celého místa je spíše proletářský, stejně jako tón prvního místa je tónem distributismu.
A konečně, distributismus rozhodně neznamená vlastnictví jednoduchých výrobních prostředků v podobě několika nástrojů či nářadí. Neznamená to návrat k tesařskému stolu, místnímu kováři, ručnímu tkalcovství a tiskařství; ani v dopravě to neznamená návrat k vozům taženým koňmi. Společnost založená na drobné řemeslné práci může být upřednostněna před vysoce komplexní společností opírající se o velkou koncentraci strojů; lze dokonce tvrdit, že drobný průmysl a drobná řemesla jsou trvalou záležitostí a že naše obrovské moderní koncentrované společnosti musí dříve či později nevyhnutelně selhat; toto vše ale nemá nic společného s definicí distributismu. Železniční trať spojující dvě velká města vyžaduje vysoké investice kapitálu, ale sama o sobě nevyžaduje, aby tento kapitál vlastnil jeden člověk nebo několik málo lidí. Kapitál může mít podobu akcií, které jsou široce distribuovány. Správa národního úvěru vyžaduje vysokou koncentraci kapitálu, ale není nutné, aby dluhopisy vlastnila hrstka lidí; stejně dobře mohou patřit jednotlivcům a rodinám, které tvoří většinu společnosti.
Na tento poslední bod je nutné se zaměřit, protože kolem něj panuje mnoho nejasnosti. Nejenže se mu odpůrci dobře rozděleného soukromého vlastnictví a distributivního programu vysmívají a bagatelizují ho jako nemožný k realizaci v moderním velkoprůmyslu, jenž vyžaduje velkou koncentraci kapitálu, ale znejišťuje i mnohé podporovatele distributismu. Rádi by viděli vzkříšení drobného řemeslníka. Odsuzují škody, které společnosti působí velkoprůmysl, ale zapomínají, že stejně jako mohou být malá řemesla podrobena ekonomickému otroctví, může být i velkoprůmysl družstevně vlastněn cechy nebo velkým počtem akcionářů. V minulosti neexistovaly takové formy společnosti, v nichž by byl drobný řemeslník otrokem. Ani v minulosti, ani v současnosti jsme neměli závadné formy společnosti, v nichž byli drobní řemeslníci a malí zemědělci uboze závislí na výběrčích daní a lichvářích. Tyto dvě myšlenky, tj. drobná řemesla, drobné zemědělství atd. a dělení majetku, by se neměly vzájemně zaměňovat. Mají společné duchovní odkazy, ale nejsou totožné.
Na základě tohoto výčtu, co distributismus není, přejděme nyní k úvahám o tom, jak je charakterizovaná jeho sociální filosofie.
Chceme lepší rozdělení soukromého vlastnictví, a to alespoň v takové míře, aby byla zajištěna svoboda jednání průměrného člověka. Vlastnictví je pro člověka přirozené, stejně jako užívání majetku v souladu s vlastní vůlí. Uspořádat si ale život podle uvážení jiných lidí, kteří nemají jinou autoritu než vlastnictví výrobních prostředků, není norma slučitelná s lidským instinktem. Existují okolnosti, za nichž je třeba k lidskému životu přistupovat jinak: například za účelem zavedení pořádku v armádě nebo náboženské skupině nebo za účelem záchrany lidí v nebezpečí, například trosečníků unášených na voru. V takových případech je možné a někdy i nutné potlačit působení individuální vůle, a v některých případech dokonce i to působení individuální vůle nad hmotnými předměty, které nazýváme vlastnictvím. Voják jedná na rozkaz, mnich a trosečník nevlastní nic; první proto, že se pro určitý účel vzdal práva na vlastnictví, které je člověku přirozené, druzí proto, že k tomu byli donuceni výjimečnými okolnostmi. Posádka trosečníka může přežít pouze jako komunistické těleso; mnich může naplnit své poslání pouze jako člen komunistického tělesa. V obou případech však celý smysl takového členství spočívá v tom, že jde o výjimku z běžného běhu událostí; v prvním případě jde o výjimku dobrovolnou, v druhém (alespoň na čas) o výjimku nevyhnutelnou.
Když jsou lidé politicky svobodní a zároveň ekonomicky zotročení (protože nevlastní výrobní prostředky a nemohou žít jinak než z toho, co jim jejich pán přenechá), pak se nazývají proletáři a obecně se jim říká proletariát.
Někdo by mohl s tímto termínem rovněž polemizovat. Pochází totiž ze starého římského termínu, který znamenal něco úplně jiného. Ale opět, věci potřebují pojmenování a toto je přijatelný název pro popis těchto extrémně nelidských podmínek lidského života. Když se objeví proletariát, tj. když existuje tak velký počet občanů zbavených jakéhokoli užitečného množství majetku, že vnucuje svého ducha masám společnosti, říkáme, že jde o kapitalistickou společnost.
Znovu se jedná o chybné pojmenování; bez použití kapitálu nelze vytvářet bohatství jakéhokoli druhu; v tomto smyslu je každá společnost kapitalistická. Když někdo mluví o zrušení kapitálu v průmyslu, mohl by stejně dobře mluvit o zrušení vzduchu při dýchání. Diskuse se nevede o tom, zda má existovat kapitál, ale o tom, kdo jej má ovládat. Výraz „kapitalistický“ se však používá jako jakási zkratka pro označení společnosti, v níž menšina ovládá výrobní prostředky a všichni ostatní, proletariát, žijí v závislosti na milosti těchto kontrolorů. Kapitalistickými v tomto smyslu se staly průmyslové oblasti světa – a víme, jaký je výsledek. Snaha spojit politickou svobodu s absencí ekonomické svobody není trvale možným jevem a mezitím jsme svědky neustálého zmatku, ztrát a přímého střetu zájmů mezi těmi občany, kteří skutečně vytvářejí bohatství, z něhož žijí, a těmi, kteří ovládají tvorbu tohoto bohatství, a tedy i jeho producenty.
Z nesčetných případů zla, které jsou důsledkem takového vysoce nepřirozeného a narušeného stavu věcí, jsou nejhorší, jako vždy, případy zla duchovního.
II
Tato pomíjivá, ale akutní fáze společenských dějin, kterou nazýváme kapitalismem a pro niž by bylo vhodnější označení proletářství, podřizuje svobodné lidi vůli jiných občanů, jejich politických vrstevníků, a mnohé z nich k tomuto podřízení nutí rovněž silou. Neexistuje žádné pouto závazku, které by bylo spojeno se statusem, žádný slib loajality nebo jakákoli vzájemnost služeb. Člověk, který nemá nic, musí pracovat pro člověka, který má statky, a protože jsou oba zcela svobodní, může být člověk, který nemá nic, kdykoli legitimně zbaven svého živobytí podle momentálního rozmaru toho, kdo má statky. Případy materiálního zla, které doprovázejí toto duchovní zlo ponižujícího podrobení, postrádají jakoukoli vynucující morální sankci; představují nejistotu živobytí téměř všech lidí a jsou trvalým měřítkem deprivace značné části společnosti.
Mělo by tedy být jasné, že tento stav se stal snesitelným až po rozšíření. Dokud byl omezen na relativně malé procento lidí, prosazoval se, i když se značnými třenicemi; když však z toho vzniklo pravidlo a masa lidí se stala námezdními dělníky vydanými na milost a nemilost menšině kapitalistů, je téměř jisté, že pokud námezdním dělníkům nebude odebrána politická svoboda, tak se nakonec stejně vzbouří. Víme, že tento typ vzpoury s sebou odnáší svět práce, neboť do něj zasahuje prostřednictvím spiknutí, stávek a blokád továren, což jsou všechno prvky vznikající občanské války. Existují pouze tři způsoby, jak obnovit mír a dosáhnout sociální stability. V první variantě musíme zrušit kapitalismus tím, že výrobní prostředky předáme do rukou státních úředníků, v takovém případě všichni občané ztratí svobodu a stanou se otroky komunistického státu. Zcela svobodní vlastníci kapitálu ztratí veškerou svobodu, zatímco polosvobodný proletariát přijde o zbytky té svobody, kterou měl předtím.
V druhém případě můžeme zotročit proletariát a nutit lidi pracovat pro zisk vlastníků. Jinými slovy, můžeme znovu zavést soukromé otroctví. To je velmi trvalý a stabilní způsob organizace společnosti; všichni jsme z něj vyšli a bylo by přirozené, kdybychom se k němu vrátili. Ostatně každý, kdo je obdařen schopností předvídat, může tento návrat předpovědět, neboť již vidí zárodky otrokářského státu.
Odmítneme-li tato dvě řešení – komunistické řešení a otrokářský stát – zbývá nám řešení vlastnické, tedy vytvoření společenského systému, v němž je vlastnictví obecným principem a všeobecná politická svoboda je doprovázena všeobecnou svobodou ekonomickou; společnost, v níž řadový občan vlastní půdu, dům nebo obojí a podílí se na zisku obchodních společností, vlastní státní dluhopisy nebo má příjmy z investic i z vlastní práce. Jsme si dobře vědomi, že takový stav společnosti může existovat, protože jsme v nedávné minulosti byli jeho součástí; v lidské paměti byly Spojené státy distributivní společností a Dánsko bylo téměř zcela distributivní. Dnešní italská vláda si vzala za cíl distributismus a nezávislí Irové z něj učinili hlavní součást svého politického programu.
Na cestě se nevyhnutelně objevují velké překážky a mnozí by je rádi označili za nepřekonatelné. Nejprve jsou tu jako vždy duchovní faktory. Lidé jsou zvyklí na kapitalismus a myšlení v pojmech pracovník a zaměstnavatel. Vrátit se do jiné atmosféry je něco obtížného. Půjdeme-li dále, téměř všechny naše současné zákony a předpisy upřednostňují prostřednictvím konkurence velké akumulace. Podporuje je také rostoucí rychlost informací a objednávek a zvyšující se efektivita strojů.
Proti všem těmto faktorům, které přenechávají kontrolu malé skupině lidí, se však dá bojovat. Lze zachovat centralizované a drahé strojní vybavení ve výrobě a dopravě, ale provést individuální rozdělení podílů v podnicích těchto odvětví. Rozdrobení vlastnictví můžete napomoci zavedením diferencovaného zdanění, které zatíží velké koncentrace majetku, ale dnes ho k tomuto účelu nepoužíváme. Tímto způsobem bychom mohli dosáhnout lepšího rozdělení. Nestačí však uvalit vysoké daně na bohaté; výnosy z nich by měly být použity na podporu drobného vlastnictví obyčejných lidí, a to jak formou dotací, tak nabídkou bonusů za nákup kapitálu drobnými vlastníky, zatímco akvizice prováděné kolosy by měly býti sankcionovány. Diferencovaným zdaněním lze postupně utlumit činnost obchodních řetězců a hypermarketů; zatímco v důležité oblasti veřejných investic lze dbát na to, aby při vydávání komunálních nebo státních dluhopisů byl zvýhodněn malý upisovatel, zatímco velké subjekty by čelily překážkám.
Při dostatečně silné vůli vytvořit malé a rozsáhlé vlastnictví lze tohoto cíle jistě dosáhnout: potíže však nastanou při snaze udržet stabilitu takového stavu. Obě formy otroctví, komunismus a osobní otroctví, zůstávají samy o sobě stabilní; ale stejně jako udržení politické svobody vyžaduje stálý, bdělý obranný postoj, vyžaduje ho i ekonomická svoboda – a stálost obranné bdělosti je obtížné udržet, pokud navíc zůstane nekoordinovaná a závislá na konkurenčních subjektech.
Proto, aby byl vlastnický stav stabilní, je třeba zákonů (nebo celních předpisů se silou zákona), které ztíží zcizení drobného vlastníka a navíc zajistí jeho podíl na výrobních prostředcích. K tomu slouží dědické právo, stejně jako diferencované zdanění, které při každém převodu kapitálu nebo půdy zvýhodňuje malého nabyvatele před velkým. Nejlepším ze všech nástrojů pro udržení stabilního drobného vlastnictví je však cech.
Pokud se nám podaří cech obnovit, měli bychom uspět. Když budou lidé patřit k takovým certifikovaným bratrstvům, za nimiž bude stát státní moc, pak po dosažení tohoto cíle zůstane drobné vlastnictví bezpečné. Cech si sám reguluje své záležitosti, v rámci svých hranic stanovuje meze konkurence, stará se o střídání generací svobodných řemeslníků tím, že nabízí učednictví (které je formou zasvěcení), určuje ceny vyráběného zboží (další prostředek vyrovnávání konkurence), reguluje také způsoby výroby; má všechny výhody a schopnost zacházet s vlastnictvím tak, aby se udrželo navzdory hrozbám konkurence. Chceme-li vybudovat distributivní stát, pak jedním ze základních kamenů musí být cech; dokud nebudou lidé vyškoleni v myšlence cechů, dokud nebudou cechy založeny a nezačnou fungovat před našima očima, všechny pokusy o obnovu vlastnického státu selžou.
Existuje ještě jedna podmínka, v bezpečném distributivním státu nesmí být jakkoli omezována činnost státu, a to jak v politické, tak i v ekonomické rovině. Jakékoli formy monopolu musí být pod více či méně rozvinutou státní kontrolou. Distributivní stát nemůže existovat bez silné výkonné moci, jejíž povinností je chránit drobné vlastníky před agresí velkých subjektů. Ve většině středověkých společností tuto funkci vykonával král; samotný název funkce není podstatný, nesmírně důležitý je ale úřad. Společnost bez silné centrální výkonné moci je nevyhnutelně odsouzena k plutokracii.
Zdroj: https://myslkonserwatywna.pl/belloc-ani-kapitalizm-ani-socjalizm/
Překlad: Lubomír Řeháček
