Nepřátelství mezi blízkými národy bývá podněcováno cizími zájmy

Rozbít stát, ve kterém existují zdroje k vyvolání nespokojenosti části obyvatel, je ta nejsnadnější věc na světě. Jako v kuchařské knize: „To se vezme národnostní nebo etnická minorita, najde se území, které obývá natolik početně, že zde může přečíslit státotvorný národ, a začne se usilovně podporovat. Peníze, publicita, cenné rady. Potom přijdou na řadu vyzbrojování a scénář k prvním srážkám, za něž bude ovšem volán k odpovědnosti stát určený k rozbití. Potom mainstreamová média zahájí útok na stát a jeho představitele. Fantastickým způsobem se přitom moralizuje a veřejnost zasypaná dezinformacemi se hromadně nahání do tábora odpůrců legitimního vedení státu. Potom se tomuto vedení vyhrožuje, nabídnou se mu ultimáta, která nemůže přijmout, a když se zpěčuje ještě víc a nedejbože vojensky zasáhne proti „našim bojovníkům za svobodu“, pak se tato událost označí za casus belli (incident vhodný k vyhlášení války) a „my, ukrutně spravedliví“ jdeme na pomoc.“

Odporné? Jistě, leč osvědčené. Několikrát jsme toho byli i sami svědky. Není ale vůbec překvapivé, že západní korporace (opět zde nejsou na vině obyvatelé mocností; ti chodí k volbám a nemajíce alternativy pořád volí totéž) tento model nepoužily v případě Španělska a Katalánska. Z pohledu lidí, kteří řídí západní mocnosti včetně USA, se Evropa dělí na území, které je „naše“, na kterém žijí obyvatelé vyspělých států, jejichž rodokmen sahá k Franské říši ne bo dokon ce k říši římské. Tyto národy sice v minulosti také vedly války proti sobě, ale vždy s jistou mírou uznání protivníka jako sobě rovného, byť třeba momentálně slabšího. Ale potom jsou v Evropě jiná území, na východě a na jihovýchodě, pohříchu dost masívně obývaná Slovany, kteří historicky vzato mají zůstávat na věky věků jen vazaly. Prostě nepaří do rodiny. Byli terčem dobývání, připojování, „civilizačních procesů“ a kulturního ovlivňování v jejich původním barbarství. Občas ovšem i využívanými dočasnými spojenci.

Ve středověku například Češi a Poláci proti Polabským a Pobaltským Slovanům, později Poláci v boji s Ruskem a třeba Chorvati ve snaze znehybnit srbské autonomní ambice. Vždy takto stáli Slované proti sobě, což jejich integraci rozhodně neprospívalo. Byť toto samozřejmě nebyl jediný důvod k rozporům, zejména v časech přecházejících národní uvědomění. Určitě je třeba ocenit šikovnost franských a německých panovníků v oboru rozdělování a panování. Což říkám s jistou ironií.

 

Kritika panslavismu v čase velmi slabé slovanské vzájemnosti

V poslední době se několik českých nositelů jediného oprávněného smýšlení pustilo do kritiky panslavismu, tedy myšlení, které se zrodilo v období národního obrození, ve snaze najít ve sloučení slovanských národů alternativu proti důsledkům faktické (dosud nikoliv ještě de iure) integrace německé. Tohle současné načasování rovněž není náhoda. V čase, kdy se západní korporace snaží ze všech sil postavit Ukrajince proti Rusům, by všechny zbytky všeslovanského myšlení byly kontraproduktivní. Západní; korporace a jejich čeští spolupracovníci si nepřejí, aby Češi viděli v Rusech jakkoliv spřízněný národ. Proto se nepřipomínají tisícileté dějiny bez konfliktů a často spíše ovlivňované sympatiemi, ale pouze a výlučně srpen 1968. Nikoliv osvobození Československa Rudou armádou, ale ruská okupace o 23 let později. Jakákoliv slovanská vzájemnost produkující alespoň snahu o chápání ostatních slovanských národů, když už nic jiného, je z hlediska současné politiky vojenskoprůmyslových komplexů Západu zcela nežádoucí. Rovněž vždy platilo a platí, že čím dále od Ruska, tím blíž k Německu.

Mimo jiné si vzpomínám na to, že v době, kdy Severoatlantická aliance bombardovala Jugoslávii, aby USA ukázaly, kdo od té chvíle bude dominus mundi (pán světa), se stalo několikrát, že některý z nositelů „správného myšlení“ u nás útočil na těch několik hlasů, které kritizovaly bombardování srbského území, jako na archaické panslavisty. Dějiny zkrátka nikdy neustupují zcela do minulosti. Ve školách se učí stále méně historie i vlastního státu, nicméně tvůrci současných procesů historii znají d obře. N ebo alespoň jejich rádcové. Vědí, že zbavit obyvatelstvo vlastních dějin je ta nejlepší cesta, jak v přítomné chvíli používat dějiny nepozorovaně. Bez znalosti historie se děje všechno jaksi poprvé, byť se to v různých variantách odehrálo už stokrát.  Domnívám se, že destrukce vzdělání, ke které dochází při výuce kompetencí, dovedností, prezentací, sebeprezentací a inovací, směřuje k dalšímu ještě mnohem vážnějšímu oslabení kritického rozumu a k ještě tvrdší nadvládě kapitálu nad demokraciemi.

 

Další podrobnosti ZDE: Článek na www.casopisargument.cz

 


 Publikováno na podobné téma:

Sdílení příspěvku:

Autor příspěvku: Přetisknuto ANS

Přetisknuto ANS
Příspěvek převzatý Aliancí národních sil. Jméno autora a zdroj článku je uveden v textu.