Nejednota národa jako odkaz pro dnešek?

Úvaha občana, nikoli profesionálního historika

Jako občan České republiky, a nebojím se říci jako vlastenec, sleduji se znepokojením narůstající atomizaci v již tak rozdrobené vlastenecké / národovecké scéně. Tato situace mne přivedla k následující úvaze o příslovečné, žel stále se v historii opakující, nejednotnosti v českém národě, kdy v „české kotlině a moravských úvalech“ bývá tato nejednotnost okořeněna komplikovanou a našimi nepřáteli často zneužívanou problematikou národnostních menšin.

Nejednota českého národa, potažmo jednotlivých Zemí Koruny české, později v Masarykově „národě československém“, je v našem národním vědomí jakoby zakódována. Již proti nejmocnějšímu panovníkovi vrcholného středověku, „králi železnému a zlatému“ Přemyslu Otakarovi II., vystoupila mnohá česká šlechta v čele s Vítkovci, kteří pak nedorazili ani na bojiště. Toto vedlo k osudové porážce na Moravském poli 26. 8. 1278.

Vrchol nejednoty národa pak zaznamenáváme v slavném husitském revolučním hnutí. Jestliže nás nedokázalo porazit pět křížových výprav, porazili jsme sami sebe v dalším historickém milníku, kterým se stala bitva u Lipan 30. 5. 1434. Proti táborsko-sirotčímu vojsku pod vedením Prokopa Holého se postavili jiní Češi v kališnicko-katolické Panské jednotě pod vedením Diviše Bořka z Miletínka. Ten byl nejprve radikálním husitou a blízkým přítelem a spolubojovníkem Jana Žižky, postupně však přechází na umírněnou stranu (kališníci a katolíci spojeni v Panské jednotě) a stává se z něj největší odpůrce a pronásledovatel radikálních husitů. Diviš Bořek tak pravděpodobně činil ze zištných osobních důvodů, jelikož po bitvě u Lipan mu císař Zikmund připsal hrad Kunětická hora, městečko Bohdaneč a víc jak 50 vesnic z původního majetku Opatovického kláštera.

V dalším milníku našich dějin, v tragické bitvě na Bílé Hoře 8. 11. 1620, bojovali pro změnu Češi, Moravané a Slezané – jak ve vítězném císařském vojsku, tak v poražené stavovské armádě. Na 300 let se pak stáváme součástí Rakouského císařství, v němž část Čechů oslavně adorovala habsburský trůn a část Čechů vytvářela podmínky pro národní obrození, které se pak stalo vůdčí silou v naší národní emancipaci („zajímavý“ je dnešní pohled mnoha historiků a jiných odborníků na toto, pro český národ, jeho sebeuvědomění a další směřování tak významné období).

Po vypuknutí 1. světové války dochází k památné bitvě u Zborova (1. až 2. 7. 1917), kdy proti sobě stanuli Češi proti Čechům, a to legionářská střelecká brigáda Mistra Jana Husa a střelecký pluk Jiřího z Poděbrad v rámci armády Ruské prozatímní vlády na straně jedné, proti převážně českým pěším plukům, zejména 35. plzeňskému pluku v řadách CK rakousko-uherské armády, na straně druhé.

Po vzniku samostatného Československa dochází po dvaceti letech k osudnému Mnichovu a nyní je pro změnu Masarykův ideál národa československého rozbit slovenským separatismem a vznikem tzv. „Slovenského štátu“ (1939), což přivodilo rozpad republiky. Po vzniku tzv. Protektorátu Čechy a Morava (15. 3. 1939) se opět národ štěpí vedví, kdy na jedné straně máme hrdinné britské piloty, Svobodovy tankisty a samopalníky na východě, domácí odboj včetně parašutistů, likvidujících kata českého národa, a na druhé straně prototypy zrádců v čele s Emanuelem Moravcem, Karlem Čurdou a Janem Rysem Rozsévačem. Po ukončení 2. světové války dochází opět z důvodu nejednoty občanů k Únoru 1948 a k rozdělení národa na jásající nebo mlčící většinu spojenou v tzv. Národní frontě a na nepočetnou okrajovou opozici. Mnoho lidí odešlo v této situaci do emigrace.

Krátkodobá jednota národa po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy (r. 1968) a v rámci tzv. „Sametové revoluce“ (r. 1989) vzala rychle za své. V r. 1992 dochází k opětovnému rozbití státu a obě atomizované republiky ztrácejí postupně jak politickou, tak hospodářskou samostatnost, zejména po vstupu do Evropské unie.

 

Aktuálně

V současné situaci si řada lidí uvědomuje nutnost nového národního obrození nebo jakéhosi „čtvrtého odboje“ proti byrokratickému systému bruselsko-berlínského typu.

Vzniká proto řada vlasteneckých platforem či přímo nových politických stran a hnutí, které však krátce po svém vzniku procházejí turbulencemi a štěpením. Není zde jednotná myšlenka, jakási „idea Českého státu“, co vlastně chceme a kam hodláme směřovat. Pokud chceme zůstat v dnešní okleštěné podobě nadále samostatným státem, musíme nejen tuto ideu vytvořit a pak ji realizovat, ale hlavně se za tímto cílem sjednocovat, a to na základě vytýčení několika zásadních otázek ve vztahu k budoucnosti.

Troufnu si některé nastínit:

  •  Chceme zůstat v Evropské unii, která je nereformovatelná a stále ukrajuje členským zemím víc a více svobod?
  •  Chceme zůstat v NATO a být zatažení do jakéhosi „Tažení na Východ“, kde zatím všichni vojevůdci v minulosti prohráli?
  •  Chceme zachovat naši národní měnu a platby v hotovosti jako základní a možná poslední atribut svobody?
  •  Chceme tu mít nadnárodní monopoly a mezinárodní finanční oligarchii, anebo se chceme pokusit revitalizovat český průmysl?
  •  Chceme být soběstační v základních zemědělských produktech?
  •  Chceme, aby nám patřilo naše nerostné bohatství a strategická surovina, jakou je voda?
  •  Chceme zastavit jakoukoliv migrační vlnu a ochránit hranice?
  •  Chceme zachovat občanské svobody, které jsou zejména nyní v důsledku tzv. pandemie čím dál víc oklešťovány?

(řada z vládou přijímaných opatření je přímo v rozporu s naší Ústavou a dalšími mezinárodně závaznými a ČR podepsanými dokumenty)

Proto podpořme takové parlamentní i neparlamentní politické strany, hnutí nebo subjekty národovecké či vlastenecké scény, které se o formulaci nebo prosazování takovýchto idejí již několik let zasazují a hlavně se chtějí za těmito cíli spojovat. Mějme na paměti, že v jednotě je síla!

Atomizace vlasteneckého hnutí na stále menší a menší nově vznikající subjekty je vodou na mlýn všemu možnému, jen ne záměru vlasteneckého sjednocování!!!

Mnohé nedávno nově založené politické subjekty jsou navíc často brzy po svém založení vedeny do slepých uliček, jelikož se původní protagonisté – zakladatelé těchto subjektů – nedohodnou na společném postupu a pravděpodobně řeší spíše své ego, ekonomický profit apod., než podstatné vlastenecké cíle. V čele těchto subjektů se navíc objevuji dříve anonymní nebo ne příliš veřejnosti známé osobnosti, přičemž osobnosti, známé ze svého již víceletého prosazování vlasteneckých a národních myšlenek, jsou kupodivu z těchto hnutí vytlačovány a mizejí, nikdo neví kam…?

Ústavní soud nám dal velikou šanci k tomu, aby se vlastenecké síly – pokud možno ty parlamentní s neparlamentními – spojily a dosáhly ve volbách více než 5% hlasů, které pak zaručují vstup sjednocených vlasteneckých a národních sil do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Mějme na paměti, že pokud se nám to na podzim nepodaří, mohou to být nové „historické Lipany 2021“!!!

Ing. Břetislav Koláček, Táborští vlastenci

 


 
 
Publikováno na podobné téma:

Autor příspěvku: ans