Dnes bych rád pohovořil o nedostupnosti bydlení. 20.ledna jsem si přečetl na portálu Seznam.cz, že garsonku v Praze již nejde pořídit pod 3 miliony korun. Nové byty se u nás na Praze 5 vesele staví a jejich cena se pohybuje od 6 do 11 milionů. To již nemůže normální člověk našetřit a splátky hypotéky, pokud jí vůbec obyčejný člověk dostane, tak budou srovnatelné s průměrným platem, na který velká část lidí nedosáhne.
Za takzvané totality jsme nadávali, jak dlouho se čeká na státní byt, to byla pravda, ale dal se najít i jiný způsob. Naše rodina pořídila družstevní byt 3 +1 v paneláku na Praze 6 v roce 1968, za družstevní poplatek 30 000,- a 2 roky čekání. Nebo byty přidělovaly zaměstnancům některé státní podniky (například ČKD, Metrostav, Konstruktiva, IPS a další), pokud se zaměstnanec zavázal, že u podniku odpracuje 5 let. Byt mu byl bezplatně přidělen a po odpracování 5 let dostal dekret na bydlení. Paradoxem dnešní doby je, že tyto bývalé podnikové byty přešly pod majetek obce a ta je nyní odprodává nájemníkům. To je ovšem ještě lepší případ. V řadě případů došlo k tomu, že si celé domy koupilo za pár korun vedení podniku, které založilo společnost s.r.o. a to pak z byty nakládá dle vlastního uvážení a též je prodává za dost vysokou cenu a pokud si někdo nemůže dovolit byt koupit, tak prostě byty prodá zájemci se slevou a to i s nájemníkem a pak se v řadě případů dějí i nehezké věci mezi novým majitelem a uživatelem bytu. Podle mého názoru měly být podnikové byty převedeny na uživatele (současné či bývalé pracovníky firmy) bezplatně a nikoliv s byty dál kšeftovat a chtít přemrštěné částky.
Kdysi dávno vláda slibovala stavět takzvané startovací byty pro mladé rodin, ale nějak jsem nezaregistroval, že by se tak dělo. Bytová politika je podstatně horší než byla za doby socialismu.
Taktéž cena za bydlení je značně neuspokojivá. V roce 1989 jsem bydlel v onom družstevním bytě 3+1 v paneláku a platil jsem, včetně poplatků, celkem 250,– korun měsíčně a můj plat v účtárně byl 2500,–. Dnes bydlím v menším bytě 2+1 a platím bezmála 10 000,– korun. To je zvýšení 40 násobné a můj plat se rozhodně 40x nezvýšil, to bych musel brát 100 000,–. A v dnešní době mohu být rád, že kdysi firemní byt, nyní splácíme obci a po zaplacení mi klesne platba na zhruba 7000,–. A lituji občany, kteří bydlí v podnájmu, protože tam je situace katastrofální. Uvedu zde příklad z tisku…
Například pan Petr bydlí v pronajatém dvoupokojovém bytě starého domu v centru Prahy, za rohem od Národního divadla. Majitelem domu je firma, jíž se o nemovitost stará správkyně. Petr má smlouvu na dobu určitou, s majitelem ji obnovuje každoročně. Od ledna mu navýšili nájemné zhruba o 30 procent, takže rázem musí platit přes 20 tisíc korun měsíčně. 20 tisíc je běžný nájem v Praze a dojíždět odněkud, kde jsou levné byty či nájem (např. Ústí nad Labem) do Prahy za prací je hrůza.
To je případ z centra Prahy. Ale i na sídlištích na okraji Prahy není situace lepší. Nedávno jsem četl inzerát na pronájem garsonky na sídlišti, kde majitel chtěl 10500,– nájem + 3200,– zálohu na poplatky.
Při jedné internetové diskuzi mi jeden diskutující poradil, ať se přestěhuji na sever Čech, že tam je nájemné levné a i byt se dát pořídit podstatně levněji. Ale nedokáži si představit, že každý den cestuji třeba z Ústí nad Labem do Prahy za prací, protože na severu zase není práce.
Situace není dobrá i s byty pro sociálně slabé či zdravotně postižené. Mám již delší dobu žádost o sociální byt na Praze 17, pro svého invalidního syna a odpovědí mi bylo, že bytů je velice málo a že nemohou uspokojit ani těžší případy.
Celá situace s bydlením je vlastně takový začarovaný kruh. Mladí lidé a nejenom mladí a vlastně velká část lidí si byt nemůže koupit a je odkázána na bydlení v podnájmu. Byty si kupují bohatí lidé a často i cizinci, kteří to mají jako investici a byty pak za velký peníz pronajímají. Lidé, kteří bydlí v podnájmu jsou rádi, že zaplatí bydlení domácímu a nemohou šetřit na bydlení ve vlastním.
Václav Havel v roce 1990, při své návštěvě pražského Jižního města prohlásil, že nechápe, jak někdo může bydlet v takových ošklivých králíkárnách. Dnes většina lidí touží mít v osobním vlastnictví alespoň jednu takovou „králíkárnu“.
V roce 1989 jsem se naivně domníval, že stát nebo obec poskytne občanů či bytovým družstvům pozemky a občané budou výstavbu finančně podporovat a budou se na okraji Prahy stavět řadové rodinné domky s garáží a zahrádkou a lidé začnou kulturně bydlet, ale to se tak nestalo. Zelenou mají velcí developeři, kteří staví předražené domy a často nechávají za úplatu měnit územní plán města, aby mohli stavět v chráněných územích, kam nalákají movitou klientelu.
Myšlení řady lidí je tak zdeformované, že považují za normální si vzít hypotéku na celý život, jen aby byli za jakoukoliv cenu ve vlastním a pak většinu výplaty odevzdávat bance a nebo jsou smířeni s tím, že budou platit majiteli bytu velké nájemné a mnohým to již připadá normální.
A to je jeden z běžný obrazů dnešní doby.
Petr Kania, místopředseda ANS pro organizaci