Vzhledem k tomu, že se množí dotazy týkající se pojmu „národ“, rozhodl jsem se napsat pár řádek na toto téma. Aliance národních sil vyhlásila suverénní český stát. Vytvořila Národní radu (vládu). Zájemci o tento projekt se často dotazují na pojem „národ“. Díky propagandě Nového světové řádu (NWO) a podobných obludných projektů jim připadá, že znovuobrození českého národa je nemyslitelné. Objevují se takové propagandistické názory podobné tomu, který prohlásil hlavní protagonista „záchrany obyvatel před koronavirem“ Roman Prymula. Ten řekl následující: „Pandemii zvládneme, protože jsme z jedné třetiny Němci.“ Takovými a podobnými názory se to v mainstreamových médiích v poslední době jen hemží. A včetně nenápadných deformací našich dějin vnáší do našeho podvědomí nenávist vůči některým národům. Ale hlavně se snaží obyvatelstvo přesvědčit o tom, že naše politická reprezentace je schopná a předurčena k tomu provést veškeré nutné reformy po odeznění pandemie.
Pro všechny zájemce o projekt svobodného živého člověka a suverénního národního českého státu použiji část definic ze sociologické encyklopedie k pojmu „národ“.
„Národ – osobité a uvědomělé kulturní a politické společenství, na jehož utváření mají největší vliv společné dějiny a společné území. Jednotlivé národy se vymezují třemi hledisky: kulturním, politickým a psychologickým. Jde tedy o trojrozměrný pojem.
1. Kulturně jsou jednotlivé národy nejčastěji identifikovány společným spisovným jazykem (tak je tomu zejména v Evropě a ve větší části Asie), v mnoha případech však také společným náboženstvým (zejména na Blízkém východě) nebo společnou dějinnou zkušeností (zejména v Americe a částečně i v Africe).
2. Politická existence národa je dána buď vlastním státem, nebo federativním či autonomním statusem v rámci vícenárodnostního státu.
3. Psychologický rozměr národa spočívá v subjektivním vědomí jednotlivců o jejich příslušnosti k danému národu. A toto kritérium je rozhodující. Intenzita národního uvědomění může být různá, a to jak s ohledem na jednotlivce, tak obecně v různých historických obdobích či v různých oblastech země. Silné národní uvědomění, doložené odpovídajícím chováním, se zpravidla nazývá vlastenectvím. O nacionalismu lze mluvit jen tehdy, jestliže intenzita národního uvědomění je natolik vyhraněná, že se střetává se zájmy, popřípadě vůbec existencí jiných, zpravidla sousedních národů.
Při utváření jednotlivých národů působily: intenzita styků, nápodoba, ale často také donucení. Pokud donucování předcházelo národně-politickému uvědomění postižených, bylo z velké části úspěšné (např. poangličtění Walesanů, pofrancouzštění Bretonců), když k němu však docházelo za politické angažovanosti (mobilizace) postiženého národa, vzbudilo zpravidla protitlak (K. W. Deutsch).
Při formování moderních národů lze rozlišit dva standardní typy: evropský a americký. V Evropě existence kulturní povahy národa zpravidla předcházela jeho utváření politickému. V Americe tomu bylo naopak. Zatímco v Evropě mnohé národy, opírající svou existenci o kulturní a psychologickou dimenzi, těžce zápasily o své politické sebeurčení (vlastní stát či autonomii), v Americe, a to zejména Latinské, vznikly státy bez vlastní kulturní identity.
V moderních evropských dějinách bylo stěžejní otázkou vytváření národních států, v Americe jde o vytváření národa (nationbuilding) často z různorodého etnického (národnostního) materiálu. Podobně je tomu i v Africe, jenže zde státy nevytvořili evropští přistěhovalci, ale více méně poevropštělá vrstva Afričanů, která se snaží rozdílné kmeny (etnické skupiny) sjednotit v rámci státu, jehož hranice jsou dány bývalými koloniálními velmocemi a zcela bez ohledu na národnostní (etnickou) strukturu.
V angličtině, která je podkladem mezinárodní nomenklatury, se ale mylně slovem národ označuje každý suverenní stát. Národnost sice většinou znamená státní příslušnost (angl. i fr. pojetí), ale například v bývalém Československu – stejně jako třeba v SSSR – se začalo používat slovo národnost pro označení národnostních menšin (Češi a Slováci byli národ, Maďaři v Československu byli národností menšina). Statisticky zjišťovaná deklarace národnosti ale označovala jak příslušnost k jednomu z národů tvořících stát, tak i přihlášení k národnostní menšině (viz též příslušnost etnická). Pro národnostní problematiku v českém smyslu se v angličtině i ve francouzštině zpravidla používá výrazu „etnická“, někdy též jazyková problematika (viz etnikum). V americké angličtině se ale výrazem „the ethnics“ označují Američané, u nichž je výrazný jiný původ než anglosaský (W. L. Warner).“… Konec citace.
Živý člověk je člověk, který se vedle snahy pochopit zákonitosti hmotného světa snaží pochopit smysl příčiny všeho, tedy Boha. Ten, který se stará jen o to, jestli bude moci jezdit na dovolenou někam na pláž a vyvalovat se na rozpáleném písku (pochopitelně jen za předpokladu, že pláž bude vzdálena maximálně padesát metrů od stánku s pivem), je mrtvý člověk. Ten, kdo podléhá obžérství a je mu jedno, co jí, i ten, kterému je jedno, jaké postavení má v lidské populaci a nechá se vmanipulovat do polohy otroka, tak ten je také mrtvý člověk.
Kdo podporuje mrtvé, sám je mrtvý. Pokud naše politická representace hodlá obnovit stav před pandemií a protlačuje do popředí osvědčené „převlékače kabátů“ – pod záminkou, že právě oni jsou ti praví – tak se jedná o mrtvou politickou representaci.
Svět se změnil. Úroveň myšlení lidstva došla k bodu, kdy si začalo uvědomovat tisíciletou praxi. Uvědomilo si, že jsme dospěli do stádia, ve kterém se jedná o samotné přežití člověka. Nechce již snášet tyranii samozvanců.
Proto buďme příslušníky českého, slovanského národa, živými lidmi!
JUDr. Karel Hais, I. místopředseda Aliance národních sil
