Myslete si, kdo co chcete, je mi to jedno…

…… ALE za socialismu jsem já vůbec netoužil po nějakých „více svobodách“, či snad více nějaké té demokracie, jak nám to neustále vnucovaly a podsouvaly ze západu štvavé podvratné vysílačky (Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC News, Rádio Vatikán, Radio Luxembourg) a zaprodaná disidentská chátristická (77) vlastizrádná svoloč, že prý všichni v Československu toužíme po těch jejich svobodách!

Vůbec ne!! Nikdy jsem po něčem takovém netoužil. Byl jsem v podstatě velice spokojený. Byly nějaké nedostatky a chyby, které se daly postupně zlepšovat, to ano, ale v podstatě opravdu veliká spokojenost! Byl jsem hrdý na to, že jsem se narodil v SOCIALISTICKÉM ČESKOSLOVENSKU a že se moje drahá rodná země a stát jmenuje ČESKOSLOVENSKÁ SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA a že je členem obranného paktu států socialistické soustavy Varšavská smlouva a že je členem ekonomického svazku socialistických států – RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci).

Byl jsem hrdý a pyšný, že jsem v letech 1980 – 1982 sloužil v ČSLA, která byla ve svazku VS, byl jsem cvičen, školen a připravován k obraně naší drahé rodné země proti agresivnímu americkému zločineckému vojenskému paktu NATO, byl jsem proti USA, proti západnímu Německu, proti západu.

Narodil jsem se a žil v Československé socialistické republice. Žil jsem skromně, normálně, slušně, poctivě. Jako kluk a dospívající jsem postupně měl československé motocykly! Začínal jsem v patnácti letech na fungl nové Jawě 23/Mustang (4.187,-Kč!!), později Jawa 250 (ojetá), dále nová ČZ 175/487 (nová stála 8.147,- Kč!!). Nikdy jsem netoužil a neprahnul po nějakém západním motocyklu. Proč také? Na těchto jsem se vždy dostal, kam jsem potřeboval a chtěl. Můj sen byla Jawa 350.

Nikdy jsem netoužil po „skopčáckých“ mercedesech, bavorácích, audinách…nebo amerických křápech! Nikdy! Začínal jsem jako řidič a měl jsem postupně škodovku octávii, spartaka, dále pak Š 1000 MB, Š 100/110 MB, Š 105, měl jsem i ruská vozidla – žigulíky, volgu 21 (carevnu), moskviče (kombíka, obsah 1.500). Nedám dopustit na ruská auta!! A tato vozidla mě, a později i moji rodinu, dovezla naprosto všude, kde jsem potřeboval – do práce, na výlety, na dovolenou…

Nepotřeboval jsem k životu žádná západní auta, tato mi udělala naprosto stejnou službu – přepravit se odněkud někam, případně převézt něco odněkud někam. Jako i řidič z povolání jsem jezdil v ČSSR s československými vozidly (i vejtřaska, Tatra 148, Tatra 815, Liaz 100/110, MTS 24, avie, východoněmecká ifa, autobusy RTO 706, ŠD 11, karosy, maďarský ikarus…). Nikdy jsem neprahnul jezdit s nějakým západním náklaďákem, či autobusem. Byl jsem spokojený.

Doma jsem měl československé rádio, československý magnetofon, československý gramofon, československou televizi, později pak i nějakou tu československou minivěž. Vše vyrobené snad v Tesla Valašské Meziříčí. Svůj účel, ke kterému mi měly sloužit, vždy splnily. Netoužil jsem ani v tomto po nějakých západních krámech. Proč také?

V domácnosti jsme měli automatickou pračku československé výroby Tatramat, vyrobenou někde na Slovensku (tedy v ČSSR). Představte si, že sloužila poctivě 20 let!! Taková to byla kvalita! Netoužil jsem nikdy po žádné jiné drahé pračce ze západu. Proč také, když tato věrně sloužila tolik let!

Při sledování československé televize, při sledování sportovních přenosů, utkání v hokeji (mistrovství světa) jsem vždy v zápase našich hokejistů se sbornou SSSR fandil našim. Samozřejmě! Ale pokud hrála sovětská sborná proti Kanadě, nebo proti USA, naprosto vždy jsem samozřejmě a přirozeně fandil sovětským hokejistům a byl jsem hrdý a pyšný a řval radostí a nadšením, když to těm nabubřelým kanaďanům nebo američanům natřeli!

To samé při sledování legendárního cyklistického Závodu míru. Fandil jsem československým, potom sovětským.

Žil jsem ve společenském zřízení, kterému se říkalo socialismus, přesněji reálný socialismus, byl jsem spokojený, samozřejmě bylo co vylepšovat, ale rozhodně jsem si nepřál a vůbec jsem nechtěl změnit a vyměnit socialismus za kapitalismus! Vyznával jsem tehdy (za socialismu) a ctím dosud tradiční role muže a ženy ve společnosti, ctím a uznávám jako tehdy pouze tradiční rodinu (muž + žena + děti), mám úctu k našim předkům, kteří bojovali za naši svobodu, vážím si starších a ctím je, neboť jsem tak byl vychovaný společností a rodiči, vážím si odkazu našich předků (Jan Žižka, Jan Hus, Jan Ámos Komenský, národní buditelé, Ludvík Svoboda…).

Žili jsme skromně, ale spokojeně, pokojně a opravdu se dá říci, že šťastně. Hlavně – měli jsme sociální jistoty, pevné zázemí, každý jistou práci, lidé měli bezplatnou zdravotní péči, vždy dostupnou „záchranku“, lékařskou pohotovost i v nočních hodinách. Prosperovali jsme, budovali, rozvíjeli, uměli a měli budoucnost a perspektivu nejen ještě pro sebe coby důchodce, ale hlavně pro naše potomky, děti a vnuky.

Listopadem 1989 jsme se o toto všechno nechali připravit, vše nechali zničit… Protože moc ve státě uchvátili prozápadně orientovaní vlastizrádci, zaprodanci, kolaboranti, potomci fašistů… přesně ti, kteří se o uchopení moci již pokoušeli v roce 1968, ale tehdy se jim to, naštěstí, nepovedlo díky včasnému, perfektně zorganizovanému a bleskovému zásahu vojsk Varšavské smlouvy (jejíž členem jsme ostatně byli i my), v čele (pochopitelně) se Sovětským svazem v srpnu roku 1968.

Nesouhlasil jsem s veškerým tím děním v listopadu 89, vůbec jsem neznal (natož abych uznával a ctil) nějakého ušmoulaného rráčkujícího Havla, nechtěl jsem ho za prezidenta, nechtěl jsem rozbití Československé socialistické republiky, nechtěl jsem vstup do NATO, nechtěl jsem vstup do EU, nesouhlasím s nastoleným, nainstalovanýn, současným, nyní už plně fašistickým režimem v české „republice“… a přesto musím trpět a snášet útrapy a hrůzy toho všeho, do čeho nás zavlekli, zatáhli největší vlastizrádci, velezrádci, jidášové, kolaboranti, zločinci, potomci poražených fašistů a jejich kolaborantů, udavači, veškerá ta lidská špína a svoloč!!

Nu což…!! Věřím, že se ještě dočkám a dožiji zadostiučinění, tedy vaší porážky vás, fašistů u moci, vašeho definitivního konce, vaší likvidace, odsouzení a tvrdého potrestání a obnovy a obrody českého a slovenského národa a našeho společného státu. Žiji už jenom proto!

Mgr. Petr Michalů, t.č. v exilu

 

 

 


 

Autor příspěvku: ANS

5 1 hlas
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Komentář v řádku
Zobrazit všechny komentáře
CZK
CZK
2. 10. 2021 0:30

Tak to já jsem to zas až tak vyhraněné neměl. 🙂 Když došlo k událostem r. 1968, tak mi ještě nebylo ani 11 roků. Doma jsme politiku neřešili, takže jsem byl až do vojny, resp. až do nástupu do zaměstnání po vojně takový politický jelimánek. Ale líbila se mi „západní“ muzika, chtěl jsem nosit rifle a chtěl jsem se podívat na ty kapitalisty, jak vykořisťují ten proletariát. Muzika se ke mně nějak dostala, pořídil jsem si nakonec i ty rifle, a na západ jsem se díval jenom ze strážní věže u PS na hranicích.
Ale jinak jsem ten systém a vlast měl rád. Nechtěl jsem to zrušit. Jenom jsem to chtěl dělat lépe. A lépe by to dělat šlo! Jenomže vždycky někde byl někdo, kdo tomu vyloženě bránil. Dnes si myslím, že to někteří lidé dělali úmyslně, že bránili skutečnému využití potenciálu lidí/zdrojů. Mohli jsem vyrábět auta s menší spotřebou, mohlo se stavět rychleji a kvalitněji, mohlo se reagovat pružněji, ale vždy tomu „něco“ bránilo. A ti, co měli přístup ke všem informacím a mohli mi to na rovinu vysvětlit, tak mi vyprávěli pohádky, nebo se tvářili, že se některé věci nestaly, nebo že neexistují. A to vše, bohužel, ku škodě systému. Oni vlastně ten systém pohřbívali za živa, a přitom se tvářili jako ti nejzapálenější lídři.
Kromě Číny, která se transformovala, tak padl celý „východní blok“. Ta „revoluce“ byla předem promyšlená a připravená a jenom se to tvářilo (a tváří dodnes), že to bylo o vůli občanů. Vrtalo mi hlavou, že se „socialistický systém“ poddal jen tak bez odporu. Spousta lidí si pamatovalo, co bylo po r. 1968, někteří museli odvolávat, někteří podepisovat, někteří opouštěli svoje pracoviště a nastupovali na nová. A přitom měli pod plnou kontrolou VB/policii, armádu i LM. Takže si nemyslím, jako p. Michalů, že jsme málo bojovali. Byla to stejná situace, jako s Mnichovem.