Nastal květen, lásky čas. Máme za sebou pálení ohňů. Někteří z nás chápou tento okamžik, jako příležitost se opít a zažít skvělý noční mejdan nebo příležitost sexuálního zážitku. Soudobá materialistická společnost a životní úroveň zcela zakryla původní význam. Skoro nikdo si už neuvědomuje, jaká to dříve byla úleva a radost z přežití zimního období pouze ze zásob potravin z minulého léta a přečkání krutých mrazů a návalů sněhu.
Změnila se doba, podnebí, dělba práce a již zmíněná životní úroveň. Svět se vydal cestou za blahobytem.
Zcela opomíjíme skutečnost, že slavnost pálení ohňů v noci z 30. dubna na 1. května byla především oslava pospolitosti. Oslava přežití a naděje dalšího rozvoje rodu. Přemožení zlých vlivů a vítězství lidského ducha a umu, což přecházelo až do mysteriózního pojetí. V dnešní době často zapomínáme na pospolitost, ke které patříme, a upínáme se na vlastní prospěch a úspěch. Jakoby zájmy pospolitosti nás zdržovaly a překážely nám. Atomizace společnosti se nejvýrazněji projevuje nezájmem o věci veřejné. Organizování společnosti považujeme za něco nadbytečného ne-li zbytečného. A tak nějak ze setrvačnosti chodíme k volbám a dáváme hlasy svým politikům bez hlubšího zamyšlení a rozvahy, co dotyční chtějí a udělají pro ostatní příslušníky pospolitosti. Rodinná a rodová tradice zaniká a dokonce jsou politické kruhy, které se snaží, aby zanikla úplně.
Kde jsou časy, kdy chodili potulní zpěváci a pěli národní písně, kdy písmáci roznášeli knihy v českém jazyce a kdy se knihy předávaly z generace na generaci. Kdy láska k českému jazyku, dějinám, bájím a legendám pomáhala zdolávat utrpení a životní překážky. Kdy na vesnici byla největší budovou škola a kostel a možnost se vzdělávat bylo nejvyšší poctou.
Mnozí si řeknou, je jiná doba. Knihy nepotřebujeme, máme internet, telefony a jiné vymoženosti doby. K čemu je vzpomínat na národní dějiny či legendy? Důležitá je současnost. K čemu je vážit si předků, kteří položili za své rodiny, rody a národ to nejcennější – své životy?
Těmto lidem bych chtěl říci, že nepíši o formě – o knihách, budově školy nebo kostela, ale o vztahu. O vztahu lidí ke společnosti pro kterou byli ochotni položit i svůj život. Kdo dnes si v hospodě zazpívá lidovou písničku, kdo přinese harmoniku, housle a hraje pro potěchu přítomných? Kdo bude vypravovat Staré pověsti české nebo zapěje Kde domov můj?
Původní píseň z Tylovy hry Fidlovačka, odkud píseň pochází (zpívá ji slepý houslista Mareš na ševcovské pouti – fidlovačce – v Nuslích). Právě zpěvák – slepý houslista – je nepřímým odkazem na slepého mládence ze Starých pověstí českých, který prorokuje budoucnost českému národu.
Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách.
V sadě skví se jara květ
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země
země česká domov můj!
Země česká domov můj!
Kde domov můj,
kde domov můj.
Znáte v kraji bohumilém
duše outlé v těle čilém,
mysl jasnou, znik a zdar
a tu sílu, vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě,
mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj!
ZDE: https://www.youtube.com/watch?v=mo-NeHGEcLI
právě tato píseň se stala státní hymnou pro svou osobitost, tklivost a identifikující podstatu, k jakému společenství patříme. Píseň prostřednictvím které se na veřejnosti identifikujeme jako hrdý, jednotný a svébytný národ. Jak je známo v hymnusu došlo k jazykovým úpravám a byla použita jen první sloka. Ale já zde hovořím o národní písni, o lásce k zemi a vlasti. O hrdosti k příslušnosti k českému národu.
A právě tento symbol identity byl nedávno brutálně napaden a byla snaha ho odstranit z našich myslí a přijmout jinou, „novou“ hymnu.
ZDE: https://www.youtube.com/watch?v=loA_wTJacco
Ale nejde jen o prostou identifikaci, ale i o ochotu národ a suverenitu chránit. Kdo z nás si v kruhu své rodiny nebo známých zazpívá bojovou píseň, která by vyjadřovala naší ochotu bránit vlast, jazyk či národ. V našich dějinách je mnoho takových písní. Ta nejstarší, která našim předkům vlévala do myslí bojového ducha a naději na úspěch proti nepřátelům se jmenuje Ktož jsú boží bojovníci.
Ktož jsú boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od Boha pomoci
a úfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte.
Kristusť vám za škody stojí,
stokrát viec slibuje,
pakli kto proň život složí,
věčný mieti bude;
blaze každému, ktož na pravdě sende.
Tenť pán velíť se nebáti
záhubcí tělesných,
velíť i život složiti
pro lásku svých bližních.
Protož střelci, kopiníci
řádu rytieřského,
sudličníci a cepníci
lidu rozličného,
pomnětež všichni na pána štědrého!
Nepřátel se nelekajte,
na množstvie nehleďte,
pána svého v srdci mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřátely neutiekajte!
Dávno Čechové řiekali
a příslovie měli,
že podlé dobrého pána
dobrá jiezda bývá.
Vy pakosti a drabanti,
na duše pomněte,
pro lakomstvie a lúpeže
životóv netraťte
a na kořistech se nezastavujte!
Heslo všichni pamatujte,
kteréž vám vydáno,
svých hauptmanóv pozorujte,
retuj druh druhého,
hlediž a drž se každý šiku svého!
A s tiem vesele křikněte
řkúc: Na ně, hr na ně!
Bran svú rukama chutnajte,
bóh pán náš, křikněte!
ZDE: https://www.youtube.com/watch?v=elskCac9wSI
Je nutno dodat, že tato píseň doznala mnoho mutací a jazykových úprav. Její motivy se objevují ve vážné hudbě až po folk, punk a metal. Hraje se na různých hudebních akcích a festivalech, ale pohodové zabroukání si písničky už neslyšíme. Bojovnost a odhodlání hájit své názory vyprchalo. V politice převládá pragmatičnost, což je v dnešní politické mluvě náhražka za slovo bezcharakternost. Mnoho politiků v zájmu vlastních osobních cílů přejímá názory odjinud, které mnohdy jdou proti zájmům našeho národa a státu. Dějiny se přizpůsobují a ohýbají podle přání nepřátelských sil a nějaké krédo „Ktož jsú boží bojovníci“nebo „ Kde domov můj“, je nezajímá, či ho dokonce považují za nepřátelskou propagandu.
Závěrem svého článku bych chtěl zdůraznit některé negativní charakteristiky, které nám brání účinně prosadit zájmy národního státu. Jsou to: přílišná záliba v cizotě a naše nesvornost. Z těchto zásadních negativních vlastností vyplývá následný efekt: jsme nestálí a vrtkaví, prchají nám myšlenky a cíle. V každé historické etapě máme jiný cíl, ale nedojdeme z pravidla k žádnému, protože si neuvědomujeme nebo si nechceme uvědomit historická ponaučení. Raději se nadchneme pro cizí zájmy a věci než pro svoje. Místo toho, abychom takové postoje nazvali vlastizradou, tak je proklamujeme jako prospěšná, či pragmatická rozhodnutí. Své negativní vlastnosti dovršujeme tím, že kdokoliv z nás se stane vlivným v jakémkoliv směru, zapomíná obyčejně na všechno, čím by mohl prospět své zemi.
Proto, až budeme příště pálit májové ohně, mějme na paměti, že oslavujeme pospolitost a další náš svorný vývoj. Zapalme především ohně v našich srdcích, které by se staly energií pro naší práci ve prospěch české společnosti.
Mějme oheň ve svých srdcích i při našich politických rozhodnutí. Například při volbách do Evropského parlamentu. Dejte šanci našim, českým zájmům, politickému směru, který prosazuje Aliance národních sil.
JUDr. Karel Hais, 1. místopředseda ANS
