- Kam spěje naše země? 1. díl
- Kam spěje naše země? 2. díl
Na co jsme se neptali a kam jsme se až dostali…
Zásadní chybou většiny našich občanů před vstupem do EU a s tím souvisejícím ad hoc referendem bylo, že se nezajímali o to, jak má vypadat cílová podoba EU.
Někteří z našich občanů tak podlehli pohádce „O řeckém kavárníkovi a portugalském rybáři“, jiní zase své vlastní (dobře míněné) představě o naplnění ideálů českého krále Jiřího z Poděbrad o spojení Evropy za účelem zajištění míru a prosperity. Nezajímali se vůbec o předchůdkyni této unie, o to jak vznikala, kdo a proč ji zakládal.
Krom toho po období omezených možností cestování na Západ, pasových a celních kontrolách apod. převládlo nadšení pro novou situaci, kdy to vše již odpadne. I drátěné ploty na hranici se v té době stříhaly, byť ti chytřejší již tehdy říkali, abychom toho ještě jednou nelitovali. Netušili přitom, jakou prorockou větu tehdy pronesli. To, že někteří z nás na to cestování do zahraničí (obzvláště pro nás tak drahého) nebudou zanedlouho mít potřebné prostředky, jsme si nepřipouštěli.
Autor: Ing. Jaroslav Tichý, Publikováno: 1.8.2018.
Jinými slovy nikdo tehdy našim občanům neřekl, že:
- je plánována likvidace Evropy a jejích národů, kultury, jazyků atd., což se právě v současnosti začíná naplňovat;
- faktické odbourání hranic mezi evropskými státy není určeno ani tak pro nás, jako pro migranty, kteří do Evropy budou za pár let dovezeni, aby ji „obohatili“ a aby je Evropané na oplátku živili a trpěli vč. jejich zločinnosti, nepořádku apod.;
- je plánováno vytvoření nové smíšené světle hnědé rasy s průměrným IQ 90 (podle Coudenhove-Kalergiho plánu), která bude schopna sice vykonávat příkazy, avšak neschopná stavět se na odpor vládnoucí garnituře v rámci Nového světového řádu (NWO);
- náš stát (spolu s dalšími evropskými státy) má být rozpuštěn do jediné 4. Říše pod vedením Německa, která bude přechodnou formou před nastolením Evropského islámského chálifátu, kde hlavní roli bude hrát Irán, a to po zvládnutí předchozích občanských válek v Evropě cíleně rozpoutaných mezi původními Evropany a dovezenými sunitskými musli-my, za pomoci šíitského Iránu;
- ani tato forma není konečnou, neboť tou má být spojení tohoto chálifátu s Indií, která se vyznačuje (dnes prakticky jako jediná) trvalým kastovním uspořádáním své společnosti. A o to jde světovým globalistům především. Tedy o zajištění dědičných privilegií v horních patrech kastovní tabulky pro sebe a pro své potomky.
Takže toto je cíl, k němuž se snaží dospět světoví globalisté, kteří ovládají nejen hlavní světové banky, Banku pro mezinárodní platby (BIS) MMF, ECB, nýbrž i různé světové organizace, jako je OSN a její členské instituce či právě vedení EU.
EU se tak stalo pouhým nástrojem světových globalistů k ovládnutí Evropy. Globalisté přitom využívají lidí málo schopných či vydíratelných k tomu, aby jejich prostřednictvím mohli prosazovat v EU a v jejích členských zemích své záměry. Stále otevřeněji se hovoří i o tom, že faktickým majitelem EU je klan Rotschildů, kteří se prostřednictvím vedení EU snaží ovládnout i jednotlivé členské země této organizace. Od skutečného zákulisního vedení přicházejí do hlavního sídla EU v Bruselu zásadní pokyny a instrukce, které jsou dále rozpracovávány formou zákonů, smluv a instrukcí uplatňovaných vůči jednotlivým členským zemím EU, jejichž vlády pak mají pouze úkol zajistit jejich provedení v příslušné zemi. Z hlav samotného vedení EU pak pocházejí zákony, kterými si lidé jako Juncker chtějí dodat vážnosti. (tj. např. zákon o zakřivení banánů či o splachování WC apod.). Jinými slovy tedy „svý k svému“.
Problémem pro naši zemi a nás jako její občany ovšem je, že prostřednictvím smluv uzavíraných námi volenými představiteli s vedením EU jsou postupně vůči nám prosazovány takové záměry, které by nikdo z našich občanů při zdravém rozumu odsouhlasit nemohl. Volíme si totiž vydíratelné a vesměs málo fundované politiky, kteří namísto hájení českých národních zájmů přisluhují EU (a jejím majitelům) s cílem udržet si svá výlučná postavení, koryta a často i beztrestnost. Volíme je ale zatím stále dokola, a to na základě doporučení mainstreamu, mimo jiné i z obavy, „aby naše hlasy nepropadly, pokud bychom je dali jiným stranám či hnutím“. Takto sice nepropadnou, avšak způsobí daleko větší pohromu pro tento stát a drtivou většinu jeho obyvatel, než kdyby propadly. Krom toho, pokud bude mít v naší zemi konečně dost lidí zájem na zjednání nápravy a pokud budou volit stranu či hnutí podle programu, který voliče skutečně osloví, nebezpečí propadnutí hlasů občanů ani v nejmenším nehrozí. Pořád je hegemonem občan-volič Jde jen o to, aby si to občané v masovém měřítku konečně uvědomili a podle toho začali též jednat.
Dlužno přitom říci, že Evropská unie se neustále mění, stále více směřuje k již dávno stanoveným, avšak členským zemím utajeným cílům, a to salámovou metodou. Politici členských zemí na to adekvátně nereagují (kdyby ano, tak by již v EU nezůstala jediná země). Souvisí to s jejich výše uvedenou charakteristikou a s neschopností voličů prohlédnout a začít masově volit podle svých zájmů a nikoliv podle doporučení mainstreamu.
K tomu, kam jsme se až dostali, uvedu pro bližší představu jen několik základních čísel:
– 40 % naší ekonomiky (té nejlukrativnější) je v rukách západních firem;
– roční odvody zisku těchto firem do zahraničí dosáhly v r. 2017 částky přes 419 mld. Kč, což představuje cca 8,3 % našeho celoročního HDP a což již překročilo 1/3 ročních příjmů státního rozpočtu. (Nedávný článek renomovaného francouzského ekonoma Pikettyho vychází ze starších čísel, zatímco „krmelec“ zřízený u nás pro západní Evropu rok od roku nadále roste).
– dalších cca 150 mld. K ročně je převáděno z ČR vesměs českými podnikatelskými subjekty či cizími subjekty u nás hospodařícími do daňových rájů, aniž by byly v ČR zdaňovány.
– nemáme žádnou vlastní (českou) banku, která by byla schopna účinně podporovat projekty českých podnikatelských subjektů. Zvláště citelná je její absence v sektoru malého a středního podnikání;
– Česká národní banka jako centrální banka již dávno není nezávislou, jak se snaží stále ještě prezentovat, nýbrž je bankou spadající do spodní části finanční pyramidy ovládané světovými globalisty. Tato banka nás zbavila zlatých rezerv, které po rozdělení Československa a vydání poměrné části zlatých rezerv Slovensku činily 63,289 tun zlata. Místo nich pořídila cenné papíry, které se příchodem avizované ekonomické krize změní v bezcenné. Celá tato akce proběhla ve 2 etapách, ta první za guvernéra Tošovského, který vyměnil 31 tun zlata s Německem za cenné papíry. Současný stav našich zlatých rezerv činí pouhých 13,7 tuny, což je stav alarmující, zvláště pak před avizovaným návratem světa ke zlatému standardu (pro srovnání: Slovensko 35,1 t, Portugalsko 606,8 t, Švýcarsko 1.957,0 t, Itálie 2.451,8 t, Francie 3.024,6 tun, Německo 3.445,8 t atd.).
– Česká národní banka dlouhodobě intervenovala proti naší měně, kterou drží uměle podhodnocenou o cca 30 %. Takový je v současnosti rozdíl mezi směnným kurzem koruny a paritou její kupní síly. V rámci této intervence nakoupila veliké zásoby EURO. Když je bude rozprodávat s cílem posílit kurs koruny, bude je nutně rozprodávat při sílícím kurzu koruny, čímž si vytvoří velké ztráty. Existuje řešení, jak celou věc řešit, a to použít zásoby EURO k nákupu zlata, u něhož lze navíc očekávat vzestup jeho ceny. K této možnosti však ČNB nechce (či snad nesmí?) sáhnout.
– až do roku 1989 jsme vyráběli od šicích jehel až po malá trysková letadla prakticky vše. Sami. Poté jsme připustili zničení části našeho průmyslu, přechod 40 % naší ekonomiky do cizích rukou, byli jsme přeměněni na velké montovny, které pracují formou práce ve mzdě (zisk z prodeje hotových výrobků se vytváří a zůstává v zahraničí), naši lidé v nich pracují často za otrockých podmínek.
– průměrný plat kvalifikovaného pracovníka u nás je třetinový oproti německému, resp. 42 %ní oproti průměru v EU, důchody s bídou poloviční. Úpravy provedené v poslední době Babišovou vládou jsou vesměs jen kosmetického charakteru;
– nepatří nám v naší zemi již prakticky nic, dokonce i hospodaření s vodou je v cizích rukou. Máme jen vlastní dluhy, ať již jako stát (více než 1,6 bilionu Kč), dále města a obce a občané, kdy uváděné částky jsou obdobné jako v případě státního zadlužení. V r. 1989 jsme byli prakticky bez dluhu, naše saldo vůči zahraničí bylo dokonce plusové;
– značná část našich podnikatelů se soustředila na produkci výrobků s nižší přidanou hodnotou, které prodává do zahraničí za dumpingové ceny, tedy pod cenou. Za situace, kdy materiál a energie stojí v členských zemích EU prakticky stejně (u nás energie paradoxně spíše ještě o něco více) je zřejmé, že při nízkých prodejních cenách tito podnikatelé docílí zisk jen odřením svých zaměstnanců na mzdách a platech. Tito podnikatelé se vydali špatnou cestou (přestože ji doporučoval tzv. washingtonský konsenzus), což zjistí v souvislosti s nástupem průmyslové revoluce 4.0. Nebudou mít rezervy na modernizaci své výroby a na přechod na výrobu výrobků s vysokou přidanou hodnotou. Paradoxně ne tedy náš odchod z EU, nýbrž příchod průmyslové revoluce 4.0 bude znamenat ztrátu mnoha pracovních míst v ČR, stejně jako v dalších zemích. A je jen otázkou, zda na tuto situaci bude náš stát připraven či nikoliv. Zatím se o to vůbec nestará, místo toho opakovaně probíhala řadu měsíců různá koaliční jednání, pak sestavování vlády, pak zase výměny ministrů, a to ještě dříve, než někteří z nich vůbec začali pracovat.
– A zatímco jsme byli v mezinárodních statistikách vedeni až do r. 1989 jako středně rozvinutá průmyslová země, tak nás v r. 2017 přeřadila renomovaná americká investiční banka J.P. Morgan do kategorie rozvojových zemí. Toto je výsledek našeho vstupu do EU a tolik slibované prosperity, zatímco nám i dalším zemím V4 byla od samého počátku přidělena úloha kolonie.
Takto lze samozřejmě pokračovat i dále, pro vykreslení naší situace to je však postačující. Již víme, kam jsme se vstupem a členstvím v EU dostali. Tím přitom nikterak nepopírám to, že určitým skupinám lidí se daří v těchto podmínkách nadmíru dobře. Stačí připomenout exekutory a některé další skupiny.
Přisluhujeme každému, kdo má své sídlo západně od Chebu. Našimi občany volení politici dlouhodobě prokazují vysokou míru servility vůči všemu západnímu, čímž demonstrují svoji připravenost sloužit sebevětšímu nesmyslu, pokud přichází z té správné světové strany. Nyní je to ta západní. Svojí zvýšenou servilitou nahrazují často chybějící schopnosti a kvalifikaci. Co na tom, že již dávno nejsou žádnými politiky, nanejvýš tak dráby v cizím žoldu vůči vlastním spoluobčanům?
Ačkoliv jsou tito „naši politici“ silně submisivní v zahraničí, kde akceptují sebevětší nesmysl či pohromu pro náš stát a jeho občany, nikterak jim to nebrání v tom, aby po svém návratu ze zahraničí plamenně nevyprávěli o tom, jakých dalších nových vítězství při svých cestách do zahraničí zase dosáhli. Největších lží se v poslední době dopouštějí na téma migrace a dále pak na téma „našich spojeneckých závazků“. Nehájí české národní zájmy, prosazují naopak cizí zájmy v naší zemi na úkor našich národních zájmů.
Dopracovali jsme se tak do situace, že jsme sice členy EU a NATO, avšak současně musíme čelit hned několikerému nebezpečí, která jsme v minulosti nikdy nepoznali či které jsme považovali již za definitivně překonané. A k jeho překonání si budeme muset pomoci sami. K tomu se dostaneme v další části této série.
