Jak vládnoucí moc využívá koronavirus ke změně našich životů

Rafał Górski: Jaké trendy ve společensko-politickém životě odhalil koronavirus? Objevilo se něco výjimečného?

Tomasz Gabiś: Objevily se trendy, které mají různé rozměry. Všechno závisí na tom, jaké použijeme hledisko: sociální, ekonomické, technologické nebo politické. Můžeme sáhnout po takových autorech, jako je Ernst Jünger s koncepcí „Der Arbeiter“ a „Die totale Mobilmachung“ nebo Friedrich Georg Jünger s jeho „Die Perfektion der Technik“. Dnes jsme svědky toho, co James Burnham již dříve načrtl v „The Managerial Revolution“, a v čem pokračoval a dále rozvinul Samuel Francis v „Leviathan and Its Enemies“. V této souvislosti lze také zmínit „Medical Nemesis“ Ivana Illicha a práci Thomase Szasze o terapeutickém státu a „tyranii farmakokracie“. Rovněž získává na aktuálnosti práce Michaela Foucaulta, který ve své knize „Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení“ popisuje metody boje proti moru 17. století s tenkrát používanými disciplinárními technikami. Foucault píše, že mor tehdejší doby, stejně jako dnešní koronavirová nemoc, je „politickým snem vládnoucí moci“, protože během epidemie je realizován „ideální“ společenský model, v němž je lidská existence v maximální možné míře podřízena předpisům a kontrole.

Foucault zároveň poukazuje na trend, který nazývá panoptismem, což je kontrola jednotlivce ve všech aspektech jeho existence, a tuto kontrolu dnes přebírají digitální technologie. Na jedné straně se rychle rozvíjí technická organizace života, a na straně druhé roste důležitost politiky zdravotní (biologické) bezpečnosti. V této souvislosti Giorgio Agamben upozorňuje na knihu „Mikrobiální bouře: esej o  politice zdravotní bezpečnosti v transatlantickém světě“ z roku 2013 od francouzského autora Patricka Zylbermana, podle níž se otázka zdravotní (biologické) bezpečnosti, která byla kdysi na okraji politiky, stává důležitou součástí strategie národní i mezinárodní politiky.

Všechno, co se dnes děje, se neobjevilo náhle, ale je pokračováním procesů zahájených v minulosti. Současná politika zdravotní (biologické) bezpečnosti je pokračováním, intenzifikací a vyvrcholením předchozích politik na planetární úrovni. Politik z období, kdy úřady vyhlásily pandemii prasečí nebo ptačí chřipky.

Různé tendence se jakýmsi způsobem kumulují a tlačí náš svět jedním směrem. Jak napsal Foucault, je to splnění podvědomého snu různých mocenských center o „ideálním“ společensko-politickém a  ekonomickém modelu.

Můžeme zde upozornit na další literaturu, například na dystopický román „Corpus delicti“ německé autorky Juli Zeh vydaný v roce 2011 (v Polsku). Jeho děj se odehrává v podmínkách všudypřítomného hygienicko-epidemiologického a sanitárního režimu, v němž je vše podřízeno boji proti nákazám s cílem úplného odstranění chorob – nemoc se zde stává historickým jevem. Lidé nosí roušky, kouření cigaret a zneužívání „toxických“ látek včetně kofeinu je považováno za trestný čin. Všechny procesy v lidském těle jsou monitorovány. Hlavní hrdinka, která se chce vyhnout kontrole, jde raději zvracet na ulici, neboť senzory instalované v jejím bytě okamžitě spouštějí poplach, pokud zaznamenají přítomnost škodlivých látek nebo kyselin. Dovolte mi uvést dva charakteristické citáty:

„Zde, podle § 17 dezinfekčního zákona, končí kontrolovaná oblast. Podle § 18 uvedeného zákona, opuštění hygienické oblasti podléhá trestu za narušení pořádku druhého stupně “;

„Když se k ní Kramer přiblíží, téměř to vypadá, že chce porušit § 44 zákona o zdravotní péči a  políbit Miu na tvář.“

Jak to obvykle bývá, objevují se rebelové, kteří zakládají organizaci „Právo na nemoc“ – bojující za  právo na život s rizikem onemocnění.

Kromě teoretika biovlády Giorgio Agambena, jehož jméno jsem zmínil, stojí za pozornost německý filozof Matthias Burchardt, který vytvořil koncept homo hygienicus – typ člověka, jenž se vnitřně ztotožňuje se všemi zákazy a příkazy zavedenými úřady v souvislosti s epidemií koronavirové choroby. Snem homo hygenicus je mít nástroj, který by signalizoval, když se k němu někdo nakažený blíží, případně aplikaci umožňující stanovit cestu, na níž se s nikým nepotká. Ideálním světem pro homo hygienicus je svět, v němž se sociální vztahy odehrávají digitálně a na dálku – čím větší dematerializace a „beztělesnost“, tím bezpečněji se homo hygienicus cítí, minimalizuje tak hrozbu nákazy.

Rafał Górski: Při komentování reality používáte výraz „techno-oligarchie“ – co se za ním skrývá?

Tomasz Gabiś: „Techno-oligarchii“ lze nazvat současnou vládnoucí třídu, která má k dispozici technické prostředky kontroly a dohledu, o kterých se dřívějším vládcům ani nesnilo, dokonce ani těm vládcům – jak říká Agamben – kteří vládli v tzv. totalitních státech. Techno-oligarchie zahrnuje politickou a byrokratickou frakci, frakci vlastníků a manažerů velkých technologických, mediálních a  farmaceutických společností (nezapomínejme samozřejmě na finančníky a bankéře, kteří řídí stále více ztechnizovaný aparát výroby a distribuce peněz).

Tělo a zdraví člověka, jeho vědomí a emoce jsou na jedné straně poddávány administrativní a  politické kontrole, a na straně druhé zneužívány a komercializovány soukromými korporacemi. Všechny frakce tvoří společně manažerský systém, který se snaží ve stále větší míře řídit naše chování. Naplňuje se vize Ernesta Jüngera – všichni jsme svého druhu dělníky, všichni pracujeme 24 hodin denně, neboť jsme permanentně připojeni k technickým strukturám a sítím.

Rafał Górski: Co je podle vás dnes zdrojem legitimity moci?

Tomasz Gabiś: Stará legitimita – ať už náboženská, ideologická nebo historiosofická – zmizela. Jako poslední zůstává ta ekonomická: příslib relativně vysoké životní úrovně, ekonomického růstu atd. Ale i ona se postupně vyčerpává, je totiž držena výlučně na úvěr. Objevují se však další utopie, utopie související s moderní technikou a technologiemi: spása prostřednictvím „umělé inteligence“, 5 nebo 55 G, cestování na Mars atd. Epidemický stav nouze zavedený na začátku roku 2020 pouze odhalil již dříve budovanou legitimitu, která by měla poskytovat občanům zásadní biologickou bezpečnost: „Před smrtelnými nemocemi vás ochráníme, ale dlužíte nám vaše životy!“ V této souvislosti jsou občané, zvláště když jim vlády slibují „magické pilulky“ ve formě vakcín, povinni poslouchat a být vděční.

Rafał Górski: Pokračuje technologický závod, závod o moc nad světem mezi Čínou a Západem. Vzpomeňme, jak tzv. demokraté Západu vždy poukazovali na omezování uvalená čínskými úřady a na stupňující se kontroly občanů pomocí digitálních technologií. Pokud vezmeme v úvahu geopolitiku, tak nebude muset Západ nyní zrychlit a „utáhnout občanům šrouby“, aby v tomto závodě uspěl?

Tomasz Gabiś: V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století vešla ve známost teorie konvergence, podle níž se systémy Sovětského svazu a Spojených států stanou podobnými. Toho mělo být dosaženo díky technologii, metodám řízení a organizaci, využitím všeho, co mají oba systémy společné, a to bez ohledu na politické a ideologické rozdíly. Možná máme před očima konvergenci čínského a západního modelu, tedy sbližování západu s východem samozřejmě při zachování místních rozdílů.

Rafał Górski: V našem rozhovoru zmiňujete Giorgio Agambena. Jak jste uvedl na svém blogu, do 25. února 2020 byl Agamben ještě široce uznávaným politickým filozofem, jehož knihy jsou přeloženy téměř do všech evropských jazyků. Co se stalo s tímto mužem poté, když začal kritizovat nouzové stavy související s koronavirem? Z jeho úst zaznělo něco zcela jiného, ​​než nám dnes říkají vlády, korporace a média.

Tomasz Gabiś: Tohle je skutečně zajímavé téma, bedlivě jsem jej sledoval. Než ale něco povím o  Agambenovi, rád bych zmínil německého spisovatele a filozofa mladší generace Gunnara Kaisera, který má dokonce svůj internetový kanál. Před několika měsíci vysílal mini přednášku nazvanou „Mlčení intelektuálů“, v níž filosofa Giorgio Agambena zmínil. Filosofa, jenž nechce mlčet, na rozdíl od drtivé většiny německých intelektuálů, kteří buď mlčí, nebo opakují pouze to, co říkají oficiální zdroje. Pokud jde o Agambena, tak po vydání jeho textu „L’invenzione di un’epidemia“ a následujících článků se rozpoutala proti němu intenzivní kampaň.

Přes noc se z uznávaného a respektovaného filozofa stal „paranoik“, „zastánce konspiračních teorií“ atd. Tato situace odhaluje určité mechanismy současného kulturního a politického života.

Když se Agamben projevil jako skutečný „disident“, pro mnoho lidí z intelektuální elity, kteří denně chválí „jinakost“ a „kacířství“, se jeho názory staly nepřijatelnými, přípustné hranice „kacířství“ totiž překročil. Nepochybně by dali přednost tomu, aby mlčel.

Pokud jde o levici, tak v Rakousku nedávno vyšla kolektivní práce „Lockdown 2020“. O zneužívání koronaviru k transformaci společnosti se v knize velmi kriticky vyjadřují „poslední mohykáni“ levice, kteří se ještě nerozpustili v demo-liberálním světě. Jedním z autorů je levicový poslanec Bundestagu, jenž v textu o WHO uvádí, že v roce 2018 jedna z německých rozhlasových stanic vysílala program věnovaný zákulisí Světové zdravotnické organizace – její název zněl: „Nezávislost Světové zdravotnické organizace je ohrožena. Bill Gates rozhoduje o tom, kdo je zdravý.“ V loňském roce byl název změněn odstraněním jména hlavního vakcinátora světa. Orwell zdraví!

Rafał Górski: Ještě se vrátíme k Agambenovi, jehož přístup na mě velmi zapůsobil. V roce 2004 totiž přerušil spolupráci s Newyorskou univerzitou na protest proti biometrickým pasům. Připomeňme si, že po teroristických útocích z 11. září 2001 jsou všichni lidé vstupující na území USA povinni poskytnout otisk prstu. Agamben tuto proceduru přirovnal k tetování vězňů koncentračních táborů. Jak poznamenává Eva Geulen v knize „Giorgio Agamben“, pro někoho je asi šokující, že jsme si na každodenní biopolitické zásahy do našich životů natolik zvykli, že letargii, do níž jsme upadli, může prolomit pouze jejich přirovnání k osvětimským praktikám. Jaké jsou nejdůležitější varovné předpovědi Agambena?

Tomasz Gabiś: Podle mého názoru jsou dnes Agambenovy teorie plně potvrzeny, ať už z hlediska biopolitiky nebo výjimečného stavu. Například „permanentní hrozba virů“ může přeměnit stav nouze na stav normální a setrvalý. Zároveň vytváří „paradigma vládnutí“, které ve své účinnosti patrně předčí i jiné formy politicko-technologické kontroly.

Agamben se odvolává na již zmíněného Patricka Zylbermana a tento jev nazývá „sanitárním terorem“. Dodává, že všechny tyto činnosti jsou možné díky panice vyvolané propagandisticko-politickou strategií „nejhoršího scénáře“. Podle Agambena buržoazní demokracie se svými právy, dělbou moci a ústavami ustupují formě nového despotismu.

Chápu, že s Agambenem mají problém také polští intelektuálové. V polštině vyšlo třináct děl tohoto italského filozofa, včetně základního díla „Homo sacer“. Krytyka Polityczna (levicový deník) navíc vydala „průvodce Agambenem“.

Agamben se stal problémem levice. V Polsku se levice snaží o jeho novinářské činnosti z loňského roku spíše mlčet. Zjistil jsem, že kromě textu „O pravdě a lži“, který jsem zveřejnil na svém webu, se z tohoto období objevily pouze tři další a jeden silně levicový. Ale jinak ticho.

Rafał Górski: Co by asi řekl Carl Schmitt na situaci, v níž se dnes nacházíme?

Tomasz Gabiś: Nepochybně by to pro něj byla zajímavá situace, viděná v kontextu vážné krize (Ernstfall) spojené s blokádou společnosti, a to pozastavením téměř všech ústavních práv. Zdálo by se, že současná centra politické moci v liberální demokracii nepřistoupí k zavedení takového systému, jaký za poslední století nepamatujeme. Neváhali však ani na okamžik.

Jak víme, Carl Schmitt tvrdil, že válka je nejostřejším a konečným politickým konfliktem a právě prizmatem tohoto konfliktu je třeba se na její skutečný rozměr dívat. Pravděpodobně by okamžitě postřehl, že epidemický stav nemilosrdně odhalil to, co se skrývalo pod povrchem pozdní masové liberální demokracie a mělo v systému politický potenciál. V normálních časech bývá leccos zakryto každodenními politickými rituály, vrstvou slibů a krásných slov. Určité iluze byly zničeny. Když se iluze ztrácí, přinejmenším zůstane, jak by Carl Schmitt asi řekl, jistý kognitivní zisk.

Rafał Górski: Pokud byste měl převzít roli poradce nějakého zvláštního krizového týmu polské vlády nebo prezidenta, co byste radil polským politikům nebo Evropě?

Tomasz Gabiś: (smích) Předpokládáme-li, že by tato rada měla mít nějaké výsledky, museli bychom získat (teoreticky) přístup k důležitým centrům techno-oligarchie, protože oni rozhodují, nikoli naše vláda. Podle mého názoru je její manévrovací svoboda ve skutečnosti velmi malá.

Rafał Górski: Jakou radu máte pro občany, kteří vzdorují nebo chtějí vzdorovat techno-oligarchii?

Tomasz Gabiś: Nedávno jsem četl rozhovor s paní Katarzynou Szumielewicz z organizace „Panoptykon“, kde přemýšlejí nad tím, jak omezit moc tzv. digitálních gigantů. Jsou předkládány různé návrhy, z nichž jeden jako druhý je často nereálný nebo se podobá léku, který je horší než nemoc. Zároveň jsem paradoxně narazil na text, v němž jeden německý ministr prohlašuje, že situace distančního vzdělávání vyžaduje, aby všechny děti byly vybaveny smartphony, notebooky a měly přístup k internetu. Proto chce vláda v blízké budoucnosti utratit půl miliardy euro.

Tímto způsobem jsou děti „vedeny“ – od raného věku se jim systémově vytváří návyk k používání tohoto typu zařízení. Obdobné je to s tlakem na práci na dálku (home office), což vyžaduje nákup nového vybavení, programů, aplikací atd.

Vypadá to, jako když se vlády v liberální demokracii proměňují v obchodníky nahánějící zákazníky technologickým gigantům, za což jsou samozřejmě patřičně odměňovány. Každé takové rozhodnutí, každá taková politika znamená, že nové toky peněz potečou technologickým gigantům, jejichž moc se má údajně omezovat, přičemž opak je pravdou. Pouze omezení digitalizace na nezbytné minimum, nesouhlas s tokem peněz ze státních rozpočtů do kapes technologických koncernů je – realisticky řečeno – způsob, jak omezit jejich moc. Stejně jako zrušení privilegovaného postavení a srovnaní je se všemi ostatními tiskovými, televizními a rozhlasovými médii, protože z komunikačních platforem na platformu médií už dávno přešly. Doufejme, že se objeví nové politické síly, které si to dají do svých programů.

Pokud jde o odpor na individuální nebo místní úrovni, dovolte mi upozornit na můj text „My partyzáni“, ve kterém se snažím ukázat intelektuální i praktické možnosti takového odporu. Samozřejmě nikdo nebude schopen zcela se vymknout pravidlům, kterými se řídí naše doba, to je prostě nemožné a nemá smysl splétat romantickou utopii. Nicméně kdykoli to půjde, je nutné se některých věcí vzdát, zvláště mnoha zbytečných technických pomůcek, neboť každá taková rezignace omezuje jejich schopnost nás ovládat a činí nás více nezávislými.

Měli bychom hledat takové sféry života, práce, aktivity, zábavy a společenskosti, ve kterých se můžeme vrátit od digitalizace k analogii.

Dovolte mi uvést jednoduchý příklad: před nějakým časem mě požádal kamarád o telefonní čísla našich známých, neboť je měl uložena pouze v mobilu, který náhle přestal fungovat. Poradil jsem mu, ať si koupí standardní notes a čísla do něj zapisuje. Tohle dělám už několik let, mám kontakty v  telefonu i v notesu. V současné době, i když to s sebou přináší určité náklady, je lepší mít dva počítače. Jeden z nich bez připojení k internetu, aby v něm uložená data nebyla nikomu dostupná. Rovněž všechna důležitá data z „cloudů“ a dalších podobných aplikací by měla být uložena ještě na jiných médiích. Objevují se také trendy budovat více místních komunikačních sítí, což je určitě hodné podpory. Měli bychom také omezit používání platebních karet a platit v hotovosti. Kdysi existoval slogan „Odpojte se!“ a ten je dnes mnohem důležitější než dříve. Čím méně je sítí, ke kterým jsme připojeni, tím lépe pro nás.

Obecný závěr je následující: vše, co nutně nemusí fungovat s použitím digitalizace, využívejme v „analogové“ formě. Díky tomu můžeme určitým způsobem obnovit jen některé fragmenty starého dobrého světa.

Rafał Górski: Neil Postman v „Technopoly: The Surrender of Culture to Technology “ konstatuje, že lidé stavějící se na odpor začínají myslet jinak: „Když chtějí s někým navázat skutečný kontakt, očekávají, že s ním budou ve stejné místnosti“, „odmítají uznat výkonnost jako nejdůležitější cíl mezilidských vztahů“, „nezanedbávají starší“, „obdivují technologické vynálezy, ale nevěří, že představují nejvyšší možnou formu lidského úspěchu“, „jsou přinejmenším podezřívaví k myšlenkám pokroku a nezaměňují informace s porozuměním.“

Tomasz Gabiś: Podepisuji oběma rukama.

Rafał Górski: Posledním termínem, který se stal ve veřejné debatě módním, je „Velký reset“. O co v něm jde?

Tomasz Gabiś: Zdá se mi, že celý tento „Velký reset“ je jistým heslem, sloganem, který společnostem říká: „Sledujte, jak celou situaci kontrolujeme.“ Přestože lidé „Velkého resetu“ mají v tomto „projektu“ své konkrétní zájmy, můžeme pozorovat jejich bezradnost. Všechny tendence, trendy a problémy (finanční, ekonomické, technické, technologické) se začínají kumulovat…, oni už ztrácejí kontrolu. Vytvářejí pouze další iluzi mající nás přesvědčit o tom, že vedou lidstvo ke konkrétnímu cíli a že oni to „dokážou“. Ve skutečnosti jsou pouhými smrtelníky s velice omezenými schopnostmi, kteří podle mého názoru již nekontrolují nic. Snaží se jít stále vpřed po silnici, jež nikam nevede, částečně z důvodu jakéhosi dědictví po svých předchůdcích. Na závěr špetka optimismu. Jako reakce na slogan „Jeden velký globální reset“ se objevil slogan „Mnoho malých lokálních resetů“, to znamená těch resetů, které představujeme my, naše rodiny a naše okolí. Konejme třebas rozptýleně, ale v jednom směru. Je nutné začít „Velkým Resetovcům“ překážet při realizaci jejich nepodařených – což neznamená neškodných – myšlenek.

Děkuji za rozhovor.

9. března 2021