Naše rozdělená společnost – je to opravdu společnost, anebo nesoulad v nás samých? Proč se necháme vláčet tu napravo, tu nalevo?
To máte tak, je vesnice, kde žije více rodin. V jedné rodině, kde je maminka, tatínek, Pepíček, Mařenka a Mášenka, mají malé políčko a pěstují to, co mají rádi, jedí to, co jim chutná, každý ví, co má dělat. Mají rozdělenou práci a vůbec ještě nevědí, jak jsou nešťastní. Umí hospodařit jako jejich babičky a dědečkové, vědí, kdy mají zasadit, kdy sklidit, kdy mají nakrmit a jak se starat o zvířata. Tak tu po generace žili a netušili, jak je to neutěšený život.
Vedle žije soused, který se nechce o své slepičky starat, je to móóc práce, ale vajíčka mu chutnají, a tak si zamane, že sousedovic slepičky by se hodily. Nejde to tak jednoduše, bojí se slepičky ukrást, ale dostane nápad, pozve k sobě Pepíčka na cukroví a vysvětlí mu, že když propašuje nějaké to vajíčko z domu, vždycky dostane bonbónek.
Tak Pepíček běhá s vajíčky za cukrátka, až jednoho dne zjistí, že slepičky už nenesou. Co teď, přece se nepřízná, že je zloděj, a tak rodičům vysvětlí, že to je to nejlepší, co pro rodinu mohl udělat, protože slepičky jsou k ničemu. Rodina mu uvěřila a už slepičky nechtějí.
Mařenku potká jiný soused a nakuká jí, že mrkvička, co doma jedí, není zdravá, ale je zdraví škodlivá a už nikdy to nesmí jíst. Hlavně to neříkej doma. A tak Mařenka pochopila, že jí doma lžou a už nikdy nebude věřit, že maminka a tatínek to myslí dobře. Oni jsou tak strašné hloupí, že nevědí, že mrkvička je hnus. A Bůh ví, co jí ještě maminka s tatínkem zatajili.
Další soused potká Mášenku a ptá se, proč se pořád dřete na těch políčkách, já bych se vám o políčko postaral lépe, zaseji vám vše, na co si vzpomenete, a budete moc spokojení a jen se budete dívat, jak políčko vzkvétá. Mášenka neví, a tak se jde zeptat domů. Maminka s tatínkem uvěřili, těšili se na krásnou úrodu a souhlasili. Pak se sešli doma u večeře, ale koukali na prázdný stůl, protože vajíčka nebyla, mrkvička nebyla a políčko už také ne.
Nastalo trapné ticho, ťukli si na čelo a pochopili, že se asi nechali oklamat, protože vajíčka a mrkvička by jim chutnala, ale kde si to vypěstují, když už nic nemají?
A tak u prázdného stolu sedí dodnes, koukají na políčko zarostlé plevelem, ale stále doufají, že se vše v dobré obrátí.
Všichni se rozhodli demokraticky, podle SVÉHO přesvědčení, jen to asi nebylo to, co opravdu chtěli.
▪ ▪ ▪
Tak já vám přeji jen správná rozhodnutí, plný stůl a pěkně křupavou mrkev.
Jitka Entlichová, KK ANS Praha