Historie je klíč k budoucnosti

Když 15. srpna 1918 započala americká invaze do Ruska a začalo bezuzdné drancování Sibiře, doprovázené likvidací původního obyvatelstva, nikdo netušil, jaká „hra“ tím započala. Když 1. dubna 1920 invaze skončila, svět stál na pokraji stoleté války, o které nikdo netušil, jak skončí.

Plán na rozdělení Ruska – na zóny vlivu mezi Spojenými státy, Francií, Velkou Británií a jejich satelity – proběhl na oficiální konferenci již v roce 1917. Využili k tomu neklidu a občanské války v Rusku. Plán byl jasný ‒ rozdělit Rusko na Ukrajinu, evropskou část Ruska a Sibiř.

V Evropě současně probíhaly politické procesy, které řešily situaci po I. světové válce. Sešla se pařížská konference, ze které vzešla (pro nás velice důležitá) Versailleská mírová smlouva ‒ protokol, podepsaný ve Versailles dne 28. června 1919. Bylo to východisko k řešení situace, při které zaniklo Rakousko-Uhersko (velmoc – soustátí), které v tehdejší době nikdo nechtěl, ale zároveň se muselo vyřešit uspořádání evropských států. To byla příležitost pro náš vyjednávací tým ve složení: T. G. Masaryk, Dr. E. Beneš a další.

Zase to byla „hra“ USA, Francie a Velké Británie. Partie, při které jsme si mohli vzít zpět svou státní i národní identitu. A právě toto jsme udělali. Pořád to byla ta samá písnička v rámci stoleté války, která v té době teprve startovala. Byla to doba plná napětí, intrik a falše. S jasným cílem ‒ když se rozdělení Ruska nepovedlo z východu, musí si západ připravit cestu a podmínky pro útok ze západu. K tomu bylo nutno vybudovat (vytvořit) nárazníkové pásmo, aby mohla uvedená „trojka“ v klidu pracovat na svém cíli. A tak mimo jiné vzniklo Československo a nové hranice v Evropě.

Už tehdy byly vytýčené časové hranice „stoleté války“ v podobě trvání této smlouvy. A to na 99 let + jeden rok přechodného období. V přechodném roce se právě nacházíme. Československo byl vykonstruovaný projekt, ve kterém se ocitly: historické země Koruny české, nově vzniklé Slovensko a část Ukrajiny v podobě Podkarpatské Rusi.

V rámci plánu stoleté války – v současném přechodném období – zůstaly historické země Koruny české v podobě České republiky, Slovenské republiky a Podkarpatská Ukrajina v rámci celistvé Ukrajiny bez vlastní identity. Státní konstrukty v Evropě v současné době již nikdo nechce. Pozornost se obrací k historickým státním útvarům, což je opět příležitost pro nás, vzít si svou státní a národní identitu zpět.

O tom, že jsme uprostřed „velké partie velmocí“, není pochyb. Záleží jen na nás, jak využijeme historických zkušeností a umným způsobem je přetavíme ve prospěch naší budoucnosti.