Obrat Francise Fukuamy: „Nacionalismus – jediná záchrana západního světa!“
Tento „fukuyamovský obrat“, tato paradoxní přímluva za národní stát od velekněze liberalismu, není nijak překvapivou piruetou. Velmi podobnou museli vykroužit všichni opravdoví socialisté skutečně věřící v sociální stát. Iluze některých z nich, že je to „buržoazní“ národní stát, který brání plné sociální spravedlnosti, a že sociální stát plně zvítězí teprve v nadnárodním nadstátním celku, se dávno zhroutily jako domeček z karet. Je dnes již zcela zjevné, že je to přesně naopak. Oslabení národního státu a nacionalismu jako ducha státu vždy vedlo jen k oslabení všech sociálních výdobytků. Sociální stát může fungovat jen v rámci státu národního. Rozbití národního státu značí vždy jen globální bezmoc nevyvolených.
Jak skuteční liberálové, tak skuteční socialisté již tedy pochopili. Bez národního státu nemůžeme mít ani svobodu, ani sociální spravedlnost. Národní stát je jen zdánlivý oponent svobody a rovnosti. Je ve skutečnosti polem, na němž jediném může – v jistém paradoxu – svoboda a rovnost kvést. Byť si mohou obě květinky myslet, že archaická zemina národního státu pro ně není dost vyživující, a že by se jim v nadnárodní hydroponii vedlo lépe. Jenže jde o omyl. Přesazení vede k okamžité ztrátě všech moderních pokladů, k odumření svobody i spravedlnosti. Bez národa není moderní stát, bez moderního státu není svoboda ani spravedlnost. A bez národního státu také počnou bezhraničně řádit choroby nihilismu, podnikatelského egoismu a pomateného menšinismu, s nimiž si liberalistický univerzalismus sám poradit neumí.
Nejen socialismus musí se znovu naučit být nacionálním (jinak skončí jako česká sociální demokracie). I nacionální liberalismus se musíme naučit myslet, žít, cítit, pěstovat a bránit. Bez toho přijdeme o to nejcennější z liberalismu. A o svobodu vůbec.
