Koneckonců – facka ani tak moc nebolí, ale jak si mnozí pamatujeme třeba z období dětství či dospívání, ten pocit ponížení je vpravdě nezapomenutelný. Hanba a stud, kdy třeba milující rodič nebo učitel nevidí už jinou možnost připomenout provinilcům jejich vybočení z morálních mezí a sáhne byť z čirého zoufalství k inzultaci tváře, jsou nekonečné.
Čím raději máme toho, kdo nám políček uštědří, tím zoufaleji se snažíme rychle nastoupit cestu zpět k jeho srdci, kterou na delší či kratší okamžik facka zatarasí.
Je to taková politická metoda. Pro zbabělce…
Jiné to ovšem je, když hanbu vzbuzující moc facky využívají lidé ve světě dospělých, třeba v politice. Chtějí tak jednoznačně vyjádřit své opovržení vůči tomu, na nějž cílí. Téměř vždy jde o podlé sebezvýraznění při sporech o cokoli, pokud fackující nemá na své straně moc argumentů a uchýlí se raději k (bez)moci facek.
Politické liskance se však pro jistotu uštědřují nevymáchanou hubou, vždy v bezpečné vzdálenosti od fackovaného a se zárukou fyzického bezpečí před případnou odvetou. Naprostým vrcholem nepřítomnosti jakékoli sebereflexe a osobnostního dna jsou takoví politici, co neváhají fackovat cizí národ. Facky z držky zakomplexovaného oportunisty ale nikdy nedopadnou do zamýšleného cíle, poněvadž jsou vedeny v rovině nefyzické, filozofické. A protože filozofie má zásadně jen povahu argumentační, takový faulující politický hochštapler později s údivem zjistí, že nafackoval sám sobě. A někdy, ještě více později, že jej od jeho vlastních facek dokonce bolí ta tvář, na které do té doby seděl a odkud čerpal celou svoji inspiraci.
Hochštaplerů je v našem politickém spektru plno. Jejich motivací krom běžného narcisismu je hlavně mít se dobře. Dobře za jakoukoli cenu, s minimální námahou, za maximální odměnu. Neskutečný (a z jejich pohledu dokonale využitý) prostor všem lidským troskám v partajních kabátech poskytlo 75. výročí od konce II. světové války v Evropě.
Schováme se za chřipku.
Konfrontační kurs vůči Rusku, který víceméně poslušně nastoupily bývalé země Východního bloku za mistrování našich nových frankogermánských pánů a majitelů našich surovin, bank a hospodářských odvětví, byl v tyto dny umocněn i mocenským znehybněním běžného obyvatelstva vládními nařízeními. Zastíněny prý pandemickou velechřipkou s nejlepším PR, lily se z kolaborantsky obsazených médií kubíky jedu do myslí zhola bezmocných občanů. Tak i Češi a Slováci, po třicet let bezradně bloumající po zbytcích kdysi soběstačné a nezadlužené Československé republiky, si v těchto dnech užili své.
Na Slovensku se konec utrpení z válečných dob příliš nemedializovalo. Zato se slavnostně vyhlásil na věky věků (kolikrát už jsme takové časové perpetuum mobile vyslechli) vazalský akt příslušnosti ke Čtvrté říši. Ústy prezidentky Zuzany Čaputové byly podpisy tří nejvyšších ústavních činitelů popsány sice jinými slovy, ale dle vyjádření prostých občanů je ponížená suplika bůhvíkomu vnímána celkem jednoznačně. Mediální prostor u našich bratrů byl a dlouho ještě bude vymezen dvěma tématům. Koronavirus stokrát jinak a smrt novináře Jána Kuciaka pěkně na pokračování. Holt na Slovensku nemají to štěstí, že by například při osvobozování Bardejova padl nějaký jeden americký voják, i když by to mělo být třeba vypadnutím z jeepu pod vlivem místní pálenky, jak se tím dodnes může pyšnit naše Plzeň.
U nás v Čechách a na Moravě, jakož i ždibíčku Slezska nemáme sice dosud mediálně zpracovatelnou smrt investigativce jako použitelnou vycpávku možných mediálních skulinek, které nestačil vyplnit koronavirus. Ale máme tři politické maškarotýry Hřiba, Koláře a Novotného, jimž se za ječivého tartasu žoldáckých klávesnic podařilo obsadit ba snad až polovinu éteru, tištěného papíru a jistě i rozhlasu po drátě, umně odňatého dosud dominujícímu koronaviru.
Už dva měsíce nevědí občané zbytkových republik nic o válce Turecka proti Sýrii, Řecku či Libyi, nic o přesunech britské a americké flotily do Baltského moře, kde připravují další provokace proti Rusku, nic o tradičně zpackané invazi USA do Venezuely, zkrátka vůbec nic o světě kolem.
Milé děti, Evropu nám zachránily USA, když se to Říši nepovedlo….
Ale aspoň u nás už prý víme, že II. světovou válku rozpoutal Sovětský svaz, jehož vojska nás po jejím skončení dle mínění pražského primátora Hřiba okupovala a Prahu jsme si vlastně osvobodili sami. Podíl Rudé armády na celé akci byl prý prakticky jen obsazením dobytého území.
V souladu s názorem starosty Řeporyjí Pavla Novotného pak nejvrchnější konšel chápe i to, že se na osvobození Prahy podíleli též kamarraden Vlasovci, tedy esesáci, tedy i i vrahové českých civilistů například ze Zákřovského Žalova. Pan Hřib také souhlasí i s pokoutním odstraněním památníku maršála Koněva z Náměstí Interbrigády v Praze 6, které protiprávně inicioval a nařídil starosta Kolář.
V nejrůznějších médiích (obzvláště Český rozhlas PLUS na tomto místě vyniká) jsme upozorňováni na naše nekonečné viny za utrpení skvělého německého národa při jeho vysídlování. Znějí tklivé příběhy jednotlivých pamětníků na nekonfliktní předválečný i válečný život v krásných Sudetech a jsme i varování (opět Český rozhlas PLUS), že němečtí pamětníci nám tato příkoří nehodlají odpustit. Jinými slovy – musíme se ještě moc a moc „polepšovat“. Docela inspirativní, že ano?
Stydět se už nestačí…
Shrňme si to. Pětasedmdesáté výročí osvobození Československa jsme „oslavili“ těmito fackami do tváře Ruských i našich hrdinů:
Strpěli jsme odtranění pomníku maršála osvobozeneckých vojsk v Praze 6 a jeho „nahrazení“ zbudováním pomníku příslušníkům vojsk SS v Praze Řeporyjích.
Trpíme neustálý tok špíny, kdy je nám z médií podsouvána naše spoluvina na německém holokaustu, na „nelidském“ zacházení se zcela „nevinnými“ sudeťáky.
Dovolujeme stavbu symbolů naší staleté poroby německými Habsburky, necháváme beztrestně ostouzet samotný vznik Československé republiky.
Pliveme na naší historii, necháváme kroutit dějinnými skutečnostmi, desetitisíce našich padlých za naši svobodu necháváme „obracet se v hrobech“ tím, jak necháváme řádit hřiby, koláře a novotné všech úrovní sprostoty za mlčení naší zbabělé vlády.
Necháváme se fackovat českými politickými kriply a necháváme je fackovat i Rusko. A je-li nám přitom stydno, nedáváme to nijak najevo.
Jedna věc je jistá. Nedáme-li to co nejdříve najevo, tak se náš stud nepočítá. A facky hřibů a dalších se vrátí i na naše tváře. Poprávu.
Svatopluk Otava, komentátor ANS
